ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.542.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 542/2017-39
USNESENÍ
Nejvyšší rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2017 o dovolání podaném obviněným A. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 7 To 29/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 151/2011, takto: Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 6 T 151/2011, byl obviněný A. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným trestným činem legalizace výnosu z trestné činnosti podle §252a odst. 1 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb. (bod 1) a přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (bod 2). Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
1) dne 29. 5. 2009 prostřednictvím L. S. v P. zakoupil havarované vozidlo Škoda Octavia Combi Scout 2,0 TDi a později na různých místech náhradní díly, kdy havarované vozidlo na různých místech nechal opravit a u oprav také pomáhal, a do 27. 7. 2010 užíval a to jako osobní vozidlo Škoda Octavia Combi, které je evidované na L. S., přičemž zakoupené náhradní díly užité k opravě vozu nejméně airbag řidiče, autorádio Stream s MP3, elektroinstalace vozidla a plastové nárazníky, vše v hodnotě 43.300 Kč, pocházely z odcizeného vozidla, přičemž skutečnost, že vozidlo Škoda Octavia Combi je sestaveno ze shora uvedených autodílů, které byly odcizeny od 18. 5. 2009 do 19. 5. 2009 v L. z vozidla Škoda Octavia Combi, se snažil zastřít tím, že jednak manipuloval s VIN kódem vozidla a dále při opravě vozidla použil náhradní díly, které byly zbaveny identifikačních znaků, čímž není možno zjistit jejich původ, a na doložení původu použitých autodílů předložil „kupní smlouvu“ ze dne 13. 6. 2009 a fakturu ze dne 31. 5. 2009, u kterých bylo zjištěno, že jsou fiktivní,
2) dne 23. 4. 2007 ve Š., okres L., podal na zákaznické centrum Kooperativa pojišťovna, a. s., telefonické oznámení o pojistné události evidované, které bylo doplněno zápisem o poškození motorového vozidla sepsaného dne 24. 4. 2007 ve Š., kdy při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uzavřené se společností Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Grup se sídlem Teplova 747, Praha 1, uvedl nepravdivé údaje, které se týkaly vestavěné originální autonavigace z motorového vozidla tovární značky Škoda Superb, kdy k odcizení této věci mělo podle jeho oznámení dojít dne 22. 4. 2007 v době od 18.00 hodin do 22.00 hodin, přičemž údajně odcizená autonavigace nebyla originální a ve vozidle nemohla z technických důvodů ani fungovat, a dále společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., na doložení původu údajně odcizené autonavigace DX zn. Škoda předložil fiktivní kupní smlouvu na její nákup, na základě čehož si neoprávněně nárokoval její proplacení, přičemž mu pojišťovna v rámci výše uvedené pojistné události vyplatila pojistné za autonavigaci ve výši 37.113 Kč.“
Za uvedené trestné činy Okresní soud v Litoměřicích uložil obviněnému podle §252a odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., a §35 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 1 roku. Podle §58 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. a §59 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., škodu v částce 37.113 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Kooperativa pojišťovna, a. s., se zbytkem nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 6 T 151/2011, podal obviněný a státní zástupce odvolání. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného a směřovalo do výroku o vině a trestu. Odvolání obviněného rovněž směřovalo do výroku o vině trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem o podaných odvoláních rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tř. ř. [správně §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř.] nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (bod 1) a trestným činem legalizace výnosu z trestné činnosti podle §252a odst. 1 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb. (bod 2). Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
1) dne 23. 4. 2007 ve Š., okres L., podal na zákaznické centrum Kooperativa pojišťovna, a. s., telefonické oznámení o pojistné události evidované, které bylo doplněno zápisem o poškození motorového vozidla sepsaného dne 24. 4. 2007 ve Š., kdy při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uzavřené se společností Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Grup se sídlem Teplova 747, Praha 1, uvedl nepravdivé údaje, které se týkaly vestavěné originální autonavigace z motorového vozidla tovární značky Škoda Superb, kdy k odcizení této věci mělo podle jeho oznámení dojít dne 22. 4. 2007 v době od 18.00 hodin do 22.00 hodin, přičemž údajně odcizená autonavigace nebyla originální a ve vozidle nemohla z technických důvodů ani fungovat, a dále společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., na doložení původu údajně odcizené autonavigace DX zn. Škoda předložil fiktivní kupní smlouvu na její nákup, na základě čehož si neoprávněně nárokoval její proplacení, přičemž mu pojišťovna v rámci výše uvedené pojistné události vyplatila pojistné za autonavigaci ve výši 37.113 Kč.,
2) dne 29. 5. 2009 prostřednictvím L. S. v P. zakoupil havarované vozidlo Škoda Octavia Combi Scout 2,0 TDi a později na různých místech náhradní díly, kdy havarované vozidlo na různých místech nechal opravit a u oprav také pomáhal, a do 27. 7. 2010 užíval a to jako osobní vozidlo Škoda Octavia Combi, které je evidované na L. S., přičemž zakoupené náhradní díly užité k opravě vozu nejméně airbag řidiče, autorádio Stream s MP3, elektroinstalace vozidla a plastové nárazníky, vše v hodnotě 43.300 Kč, pocházely z odcizeného vozidla, přičemž skutečnost, že vozidlo Škoda Octavia Combi je sestaveno ze shora uvedených autodílů, které byly odcizeny od 18. 5. 2009 do 19. 5. 2009 v L. z vozidla Škoda Octavia Combi, kdy tato okolnost byla dále skrývána tak, že při opravě vozidla byly použity náhradní díly, které byly zbaveny identifikačních znaků, čímž nebylo možno zjistit jejich původ, a na doložení původu použitých autodílů předložil obžalovaný „kupní smlouvu“ ze dne 13. 6. 2009, u které bylo zjištěno, že je fiktivní.“
Za uvedené trestné činy Krajský soud v Ústí nad Labem uložil obviněnému podle §252a odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., a §35 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 1 roku. Podle §58 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. a §59 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., škodu v částce 37.113 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Kooperativa pojišťovna, a. s., se zbytkem nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 7 To 29/2015, podal obviněný dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho přesvědčení rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Obviněný připouští, že na základě tohoto dovolacího důvodu sice nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, stejně tak prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolatel zároveň ovšem zdůrazňuje, že Nejvyšší soud opakovaně připustil, že tato zásada neplatí bezvýhradně, a to tehdy, jestliže nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení základních zásad spravedlivého procesu. V tomto směru obviněný odkázal i na judikaturu Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, PL. ÚS-st. 38/14). Současně uvádí, že Ústavní soud vymezil také zobecňující podmínky, za jejichž nesplnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu postulátů spravedlivého procesu, přičemž velmi podrobně tyto zobecňující podmínky rozvádí.
Dovolatel následně vyjadřuje přesvědčení, že soudy při hodnocení provedených důkazů nepostupovaly důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy nehodnotily provedené důkazy po pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě, i v jejich souhrnu. Soudy ve svých rozhodnutích pak nesrozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že se skutků dopustil. Soudy se dopustily deformace důkazů, když soud prvního stupně ve svých úvahách vycházel z procesně nepoužitelných důkazů, konkrétně záznamů o podaných vysvětleních, které nebyly čteny u hlavního líčení postupem podle §211 odst. 6 tr. ř. Soud druhého stupně sice tuto skutečnost konstatoval, když ovšem neuvedl, které výpovědi jsou procesně použitelné a rovnou uvedl, že k prokázání jeho viny postačí důkazy listinné. Protože soud druhého stupně nijak nehodnotí výslechy provedených svědků, jedná se o tzv. opomenuté důkazy, což zakládá nepřezkoumatelnost předmětného rozhodnutí.
Ohledně spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítá, že tohoto se dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a to při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiného obdobného plnění. Obviněný rozvádí, v čem konkrétně spočívá podání nepravdivého údaje při uplatnění práva na pojistné plnění. Nepravdivý údaj spočívá v tom, že poskytnuté údaje neodpovídají skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro poskytnutí plnění z pojištění. Soudy dovozují uvedení nepravdivého údaje ze skutečnosti, že autonavigace nebyla originální a ve vozidle nemohla z technických důvodů ani fungovat. Obviněný zdůrazňuje, že samotná skutečnost, že autonavigace nebyla původní, ovšem neznamená, že navigace nemohla fungovat. Obviněný poukazuje na odborné vyjádření z oboru defektoskopie, melatografie a technické diagnostiky, ze kterého vyplývá, že ve vozidle nebyla pouze potřebná elektroinstalace a anténa pro příjem GPS signálu, když po doplnění o příslušný konektor mohla navigace fungovat. Obviněný poukazuje na výpovědi svědků Z. a L., kteří potvrdili, že navigace byla do vozidla namontována, přičemž soudy nijak neodůvodnily, z jakých důvodů výpovědi těchto svědků neuvěřily. Současně namítá, že v pojistné smlouvě měl sjednáno pojištění fyzického přístroje navigace s radiem CD proti odcizení, nikoliv funkčnost navigace. Obviněný dále poukazuje i a skutečnost, že hodnota navigace je stejná, i pokud je používána jen jako rádio. Ohledně fiktivní smlouvy na prodej autonavigace argumentuje tím, že prodejce svědek M. existuje a že k hlavnímu líčení se opakovaně nedostavil a dostavil se, až co svoji neúčast omluvil on sám. Vyjadřuje proto přesvědčení, že bylo prokázáno, že originální navigace ve vozidle byla. Proto má dovolatel za to, že se nemohl předmětného přečinu dopustit.
Ohledně trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti podle §252a odst. 1 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb., odkazuje na skutkovou podstatu tohoto trestného činu a na skutečnost, že se musí jednat o úmyslný trestný čin a subjektivní stránka musí být bez pochybností prokázána. Tuto skutečnost podle jeho názoru nemůže prokazovat jeho pracovní zařazení. Obviněný poukazuje na skutečnost, že vozidlo si nechal smluvně opravit, a že si nemohl nijak ověřit pravost údajů, které mu poskytl prodávající, když je i logické, že osoba, která prodává kradené díly, nebude uvádět právě údaje o svoji totožnosti. Navíc na adrese prodejce bylo sice zjištěno, že tam nikdo nebydlí, ale na dvoře byly prováděny opravy vozidel a nacházely se tam vraky vozidel. Obviněný zdůrazňuje, že i objasnil, proč bylo auto psáno na jeho družku. Současně namítá, že na zjištění skutečnosti, že se jedná o odcizené díly, potřebovala Policie ČR několik týdnů, kdy použila řadu přístrojů, přičemž on to podle soudů měl poznat pouhým okem. Nebylo také prokázáno, že by kupní smlouvu na náhradní díly sepsal on. Není také jasné na základě, kterých důkazů dospěl soud druhého stupně k závěru, že disponoval ještě jedním kradeným automobilem. Nebylo také prověřováno, zda díly, které zakoupil a uložil v servisu svědka O. byly těmi, které byly následně namontovány do předmětného vozidla. V odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně je uváděná řada údajů, které se nezakládají na pravdě (např. tvrzení, že smlouvu podepsal on, že se jednalo o kradené nárazníky, že měl k dispozici dvě kradená rádia, a že mu svědek T. sdělil případné problémy při opravě tlumiče a nosníku s VIN kódem).
Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že v dané věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 7 To 29/2015, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 6 T 151/2011, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 1 NZO 342/2017, rekapituloval, jakými skutky byl obviněný uznán vinným a jaké trestné činy byly v těchto skutcích spatřovány. Současně zhodnotil i obsah uplatněných námitek obviněného a v čem spočívá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státního zástupce z obsahu uplatněné dovolací argumentace vyplývá, že obviněný nevznáší žádné námitky, ze kterých by bylo možno dovodit nesoulad mezi zákonnými znaky zvolených skutkových podstat a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Uplatněné dovolací námitky tedy neodpovídají zvolenému dovolacímu důvodu. Dovolatel dále formálně učinil námitky týkající se existence extrémního rozporu, ovšem nenamítá skutečnosti, které by mohly tento extrémní rozpor zakládat. Obviněný rovněž formálně vytýká soudům existenci tzv. opomenutých důkazů, ovšem neuvádí, o které svědecké výpovědi se má jednat. V tomto směru státní zástupce uvádí, že soud druhého stupně hodnotil ve svém rozhodnutí i svědecké výpovědi. K namítanému pochybní spočívající v hodnocení záznamu o podaných vysvětleních státní zástupce odkazuje na skutečnost, že soud druhého stupně tuto skutečnost připustil, když ovšem konstatoval, že páteř dokazování tvoří především důkazy listinné, přičemž podstatnou část těchto důkazů ve veřejném zasedání i sám provedl.
V závěru státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatnil toliko námitky skutkového charakteru, které formálně zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Důkazní řízení také nevykazuje takové vady, které by mohly odůvodňovat výjimečný zásah do skutkových zjištění. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve způsobu hodnocení provedených důkazů a v existenci extrémního rozporu. Takto uplatněné námitky nelze pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, ale ani žádný jiný.
Ohledně námitek obviněného, které spočívají v tom, že soudy při hodnocení provedených důkazů nedodržely ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. lze uvést, jak již bylo naznačeno, že takto uplatněná argumentace míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Obviněný v podstatě vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů a rozsahem provedeného dokazování. Takto formulované námitky mají procesní charakter a nikoliv hmotněprávní a primárně nesměřují do právního hodnocení skutku nebo do jiného hmotněprávního posouzení, nýbrž do způsobu hodnocení provedených důkazů. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, kdy na podkladě vlastní verze skutkového děje dospívá k závěru, že zjištěny skutkový stav věci nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Následně na základě svého vlastního hodnocení důkazů, jenž je odlišné od způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, dospívá k závěru, že nebylo prokázáno, že by se dopustil žalovaných skutků a naplnil znaky skutkových podstat zvolených trestných činů. Takto formulované námitky však nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Bez ohledu na shora naznačené závěry, přestože námitky uplatněné obviněným v podaném dovolání směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. V tomto směru nelze pominout, že samotný obviněný rozsah provedeného dokazování nezpochybňuje, tedy nenamítá, že některé potřebné důkazy nebyly provedeny, toliko vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů. V dané souvislosti lze připustit, že soud prvního stupně při provádění důkazů zcela nedostál svojí povinnosti provést všechny potřebné důkazy k náležitému objasnění věci, když zejména neprovedl řádně všechny listinné důkazy. Naznačený nedostatek již konstatoval soud druhého stupně (blíže viz str. 7 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž tento odstranil, když na podkladě obou podaných odvolání, tedy jak státního zástupce, tak i obviněného, sám v rámci veřejného zasedání doplnil dokazování a podle §213 odst. 1 tr. ř. předložil stranám k nahlédnutí listinné důkazy k vyjádření (viz č. l. 553–554), čímž naznačené pochybení napravil. Následně soud druhého stupně hodnotil všechny provedené důkazy, tedy jak důkazy provedené před soudem prvního stupně, tak v rámci veřejného zasedání postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. a na základě těchto všech provedených důkazů upravil zjištěný skutkový stav věci oproti stavu, který byl zjištěn soudem prvního stupně, když ovšem byla zachován totožnost skutku a ke změně právní kvalifikace jednání obviněného nedošlo. Takový postup soudu druhého stupně zcela odpovídá ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., jenž připouští změnu nebo doplnění skutkových zjištění soudu prvního stupně, na základě zopakování části důkazů v odvolacím řízení nebo provedení nových důkazů. Lze proto konstatovat, že soudy nižších stupňů ve svém souhrnu k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a následně provedené důkazy hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnů. Hodnocení důkazů soudem druhého stupně pak odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., byť lze připustit, že je stručnější.
Na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud za to, že soudy se nedopustily nepřípustné deformace důkazů a nevybočily z mezí řádného hodnocení důkazů. Obviněný v tomto směru soudům vytýká, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů vycházel z procesně nepoužitelných důkazů, konkrétně z úředních záznamů o podaných vysvětleních, což sice soud druhého stupně připustil, ovšem neuvedl, které výpovědi svědků lze použít. Zde lze uvést, že soud druhého stupně toto pochybení konstatoval (viz str. 7–8 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž dospěl k závěru, že přes naznačené pochybení může rozsudek soudu prvního stupně obstát, když sám v rámci odvolacího řízení doplnil dokazování. Ohledně námitky, že soud druhého stupně neuvedl, které výpovědi lze v řízení použít jako důkaz, lze zdůraznit následující. Byť to soud druhého stupně přímo výslovně neuvádí, je nepochybné, že za použitelné považuje výpovědi svědků, které byly učiněny v rámci hlavního líčení, neboť svědci byli řádně poučeni a jejich výslechu se účastnil obviněný a jeho obhájce (v některých případech byl přítomen toliko obhájce, když obviněný požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti). Soud druhého stupně i k výpovědím těchto svědků přihlížel, když je v rámci svého rozsudku hodnotí (viz např. výpověď svědka M., Z., O., B.). K námitce obviněného, že soud druhého stupně uvedl, že k prokázání jeho viny postačí pouze listinné důkazy, je třeba uvést, že toto soud druhého stupně přímo nekonstatoval, pouze toliko uvedl, že páteř dokazování tvoří především listinné důkazy. V souvislosti s výpověďmi svědků lze uvést, že tito svědci se v podstatě jen vyjadřují k okolnostem tzv. přestavby vozidla Škoda Octavia Combi Scout 2.0 TDi (bod 2 rozsudku soudu druhého stupně) a zabudování autonavigace do vozidla Škoda Superb (bod 1 rozsudku soudu druhého stupně) a pro posouzení věci nejsou rozhodující.
Ve vztahu k výpovědím těchto svědků se tedy nejedná o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, neboť soud druhého stupně tyto bere při hodnocení důkazů v úvahu, byť přímo obsah svědeckých výpovědí ve svém rozhodnutí podrobně nerozvádí. Lze mít za to, že soud druhého stupně, který musí v souladu s ustanovením §263 odst. 7 tr. ř. hodnotit nově provedené důkazy v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně, nemusí přímo ve svém rozhodnutí důkazy provedené před soudem prvního stupně výslovně konstatovat (tedy uvádět jejich obsah), postačí, pokud je z rozhodnutí soudu druhého stupně patrno, že tyto důkazy provedené před soudem prvního stupně při svém rozhodování vzal v úvahu. O takový případ se v dané věci jedná.
Pokud se týká argumentace obviněného ve vztahu k trestnému činu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku lze uvést, že obviněný žádnou právně relevantní argumentaci týkající se právního posouzení tohoto skutku či jiného hmotněprávního posouzení fakticky neuvádí. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. V tomto směru je třeba opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištění soudů nižších stupňů, když zásah do skutkových zjištění může být odůvodněn toliko existencí extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem (viz např. rozhodnutí např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), čímž by došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný v rámci uplatněných námitek uvádí, že navigace do vozidla byla namontována, což vyplývá podle jeho přesvědčení z výpovědí svědka L. a svědka Z. a že není důležité, že navigace nemohla v autě fungovat, neboť ji používal jako rádio. Stejnou argumentaci použil obviněný i před soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že soudy dospěly k závěru, že v autě nebyla namontována originální autonavigace, když v tomto směru odkázaly především na provedené důkazy (viz str. 11–14 rozsudku soudu prvního stupně, str. 8–10 rozsudku soudu druhého stupně). Byť to soudy přímo explicitně neuvedly je nepochybné, že neuvěřily výpovědím svědků, kteří tvrdili, že autonavigace v autě byla (svědci L., Z.), když také nelze pominout, že ani z výpovědí těchto svědků nelze najisto postavit, zda v případě zakoupení údajně chybějících dílů by byla autonavigace skutečně funkční. Soudy vycházely především z listinných důkazů, když z těchto vyplývá, že autonavigace v autě při jeho výrobě a prodeji nebyla, ale i výpovědi svědka L. V., což byl předchozí vlastník předmětného automobilu, ale zejména svědka J. M., který vypověděl, že obviněného nezná a že mu nikdy autonavigaci neprodal, když i popřel, že by podpis na kupní smlouvě, kterou předložil obviněný, a jenž měla dokládat způsob nabytí autonavigace, byl jeho pravým podpisem, včetně toho, že by v minulosti někdy používal na kupní smlouvě uvedené telefonické číslo. Pokud obviněný vyjadřuje nesouhlas s výpovědí tohoto svědka, je třeba uvést, že ze spisu nevyplývá žádná skutečnost, která by věrohodnost tohoto svědka snižovala. Současně nelze pominout ani skutečnost, že v předmětném vozidlo, které bylo v průběhu řízení zajištěno, je vybaveno originálním autorádiem značky Škoda Symphony, který bylo do vozidla namontováno v době jeho výroby. Skutečnost, že údajně pořízená autonavigace nebyla v době údajné montáže funkční, vyplývá ze samotné výpovědi obviněného. Při posuzování věrohodnosti výpovědi obviněného a svědků Z. a L. také nelze pominut, že ačkoliv obviněný sám uvádí, že autům nerozumí, předmětnou autonavigaci zakoupil, aniž by si u někoho ověřoval, že tuto bude možno do předmětného vozidla vůbec zabudovat a zprovoznit ji. V dané souvislosti lze uvést, že i tyto skutečnosti svědčí o tom, že do předmětného vozidla nebyla autonavigace fakticky namontována a že výpovědi obviněného a svědků, kteří tvrdí, že autonavigace byla do auta namontována, jsou nepravdivé.
Nad rámce těchto úvah považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že i pokud by tvrzení obviněného o tom, že do auta byla namontována autonavigace bylo pravdivé, tak by obviněný při uplatnění plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje. Obviněný totiž uvedl, že v autě byla originální navigace, což nebylo pravdivé tvrzení, když originální navigací se nepochybně myslí navigace, která byla namontována do automobilu při jeho výrobě. O takovou navigaci se nejednalo, což bylo obviněnému známo, přičemž obviněný ani v době nahlášení pojistné události neuvedl, že navigace měla být zakoupena z tzv. druhé ruky za částku 10.000 Kč, což je nepochybně zcela jiná cena než za jakou lze pořídit novou originální navigaci, přičemž tato skutečnost měla nepochybně vliv na pojistné plnění (pojišťovna za originální autonavigaci uhradila částku 37.113 Kč). Obviněnému také bylo známo, že navigace byla nefunkční, když obviněný ani nevěděl, zda by po případném dokoupení dalších součástek byla skutečně autonavigace funkční. Zde je nutno odkázat na §14 zákona č. 37/2004 Sb., o pojištění, platný v době vzniku pojistné události, podle kterého je pojistník povinen bez zbytečného odkladu pojistiteli oznámit, že nastala pojistná událost, podat pravdivé vysvětlení o vzniku a rozsahu následků této události, předložit k tomu potřebné doklady a postupovat způsobem dohodnutým v pojistné smlouvě. Jinak řečeno obviněný, který v předmětné věci vystupoval ve vztahu k pojišťovně jako pojistník a zároveň jako pojištěný je povinen uvést při nahlášení pojistné události pravdivé údaje, což neučinil. Proto i pokud by bylo tvrzení obviněného o zabudování autonavigace pravdivé, tak by svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §210 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, když pojišťovně nesdělil pravdivé informace o předmětné navigaci.
Ve vztahu k námitkám obviněného týkajícími se naplnění znaku trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti podle §252a odst. 1 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb., lze uvést, že obviněný opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, kdy uvádí, jaké jednání mu bylo původně kladeno za vinu a jakým jednáním byl nakonec uznán vinným. Obviněný tedy jen opakuje obhajobu, kterou uplatnil v přípravném řízení a před soudem prvního stupně a v rámci odvolacího řízení. V tomto směru je třeba uvést, že takto formulované námitky nemohou, jak již bylo naznačeno, zvolený dovolací důvod naplňovat. Nad rámec shora uvedeného je možno uvést, že pokud obviněný namítá, že rozsudek soudu druhého stupně obsahuje určité nepřesnosti, tak část námitek lze považovat za důvodnou, byť na věcnou správnost napadeného rozhodnutí nemají vliv. Jedná se o argumentaci týkající se tvrzení, že měl obviněný disponovat 2 ks kradených autorádii. Tvrzení soudů není přesné, když z provedeného dokazování vyplývá, že do auta byla zapojena dvě autorádia, která byla odcizena, ovšem pouze jedno autorádio prokazatelně obstaral obviněný (rádio Stream s MP3, které bylo ve vozidlo v době vydání vozidla), když další autorádio pocházející z vozidla odcizeného v Německu sice bylo zapojeno do předmětného vozidla, všem toto rádio nepatřilo obviněnému (viz výpověď svědka B.). Stejně tak svědek T. ve své procesně použitelné výpovědi neuvedl, že by upozorňoval obviněného na případný problém s Vin kódy. Uvedené nepřesnosti ovšem nejsou takového rázu, aby měly za následek, že by skutkové závěry soudů nižších stupňů nemohly obstát. Obviněný je ze spáchání trestné činnosti usvědčován především důkazy, na které poukazuje soud druhého stupně ve svém rozhodnutí, jenž hodnotí důkazy, které provedl v rámci odvolacího řízení s důkazy provedenými před soudem prvního stupně, které byly ve věci použitelné (viz str. 10–14 rozsudku soudu druhého stupně). Pokud se týká dalších námitek tak je třeba uvést, že soud druhého stupně ve svém odůvodnění netvrdí, že smlouvy ze dne 13. 6. 2009, jenž mají dokladovat legálnost koupě náhradních dílu, napsal obviněný. Soud jen zdůrazňuje, že je podivné, že ačkoliv měla být kupujícím vozidla od svědka Č. svědkyně S., tak fakturu na nákup skeletu vypsal obviněný a svědkyně ji nepodepsala, kdy ji pravděpodobně podepsal právě obviněný, což odpovídá závěrům znaleckého posudku z oboru písmoznalectví Mgr. Lenky Plzákové. Ohledně námitky, že nebylo prokázáno, že použité nárazníky nebyly kradené je nutno poukázat na odborné vyjádření z odvětví defektoskopie, metalografie a technické diagnostiky, ze kterého vyplývá, že airbag řidiče, autorádio Stream s MP3, elektroinstalace vozidla a plastové nárazníky pocházejí z odcizeného vozidla Škoda Octavia 2 Combi Scout, které bylo odcizeno v době od 18. 5. do 19. 5. 2009. V dané souvislosti také nelze pominout, že předmětné vozidlo obsahovalo více dílů, které měly odstraněny identifikační čísla, když se ovšem nepodařilo zjistit, do jakého vozidla tyto díly patřily, takže v tomto směru není obstarání těchto dílů kladeno za vinu obviněnému. Přesto i tato skutečnost celou situaci dokresluje. Bez ohledu na shora uvedeného je také třeba poukázat na skutečnost, že při hodnocení celé situace nelze pominout jisté nelogické chování obviněného, který při koupi náhradních dílů od J. H. netrvá, aby ve smlouvě byly uvedeny bližší identifikační údaje nakoupených dílů od J. H., a částka, za kterou se tyto díly prodávají, ačkoliv se nejedná o zanedbatelnou částku ve vztahu ke zakoupenému vozidlu, když náhradní díly měly být zakoupeny za 70.000 Kč (viz výpověď obviněného).
Pokud obviněný nesouhlasí se závěry soudů, že předložené kupní smlouvy trpěly podstatnými vadami, tak je třeba uvést, že ke vzniku kupní smlouvy je tedy třeba, aby se její účastníci dohodli na předmětu koupě a na kupní ceně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99). Vedle těchto tzv. podstatných náležitostí může kupní smlouva obsahovat další ujednání, tzv. vedlejší náležitosti. Pokud je smlouva o koupi uzavřena písemně, jak tomu bylo v dané věci, je třeba, aby její účastníci byli identifikováni nezpochybnitelným způsobem a smlouvu vlastnoručně podepsali, popř. prostřednictvím svých právních zástupců. Tak tomu v dané věci prokazatelně nebylo, když prodávající nebyli zcela jednoznačně identifikování a smlouvy prokazatelně nepodepsali a osoby, které měli na smlouvách vystupovat jako prodávající, nikdy předměty koupě nevlastnili. Jak již bylo uvedeno podstatnou náležitostí kupní smlouvy je rovněž ujednání o kupní ceně, přičemž kupní cena je úplata za předmět koupě (ve smlouvě uvedený) stanovená v penězích a vyjadřuje požadavek ekvivalentnosti směny věcí, práv a jiných majetkových hodnot za peníze. Kupní cena musí být stanovena uvedením peněžní částky nebo jiným způsobem, kterým ji lze nepochybně určit (srov. viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1088/2008). V tomto směru je třeba zdůraznit, že např. v kupní smlouvě ze dne 13. 6. 2009 kupní cena výslovně uvedena nebyla. Z uvedeného je tedy nepochybné, že předmětné kupní smlouvy trpí řadou podstatných vad, které vzbuzují pochybnosti o jejich platnosti.
Ohledně dále namítané existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je třeba konstatovat následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Nestačí ovšem pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Může se jednat i o situaci, kdy skutkové závěry jsou založeny na důkazech, které byly provedeny v rozporu s trestním řádem, popř. nebyly vůbec provedeny. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Nejvyšší soud má za to, že přes jisté nepřesnosti v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů těmto požadavkům dostalo.
Lze konstatovat, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu v podstatě toliko opětovně vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Jak již bylo naznačeno tyto soudy k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto hodnotily v jejich vzájemných souvislostech, kdy odůvodnění jejich rozhodnutí odpovídá §125 tr. ř. a §134 tr. ř. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když i k náležitému objasnění věci byly provedeny všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Proto lze uzavřít, že soudy nižších stupňů byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. V dané věci tedy není dán namítáný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem věci.
Je tedy nepochybné, že obviněný se svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody). Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová