ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.583.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 583/2017-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 8. 2017 o dovolání, které podal obviněný Ing. B. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 5 To 409/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 75/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Ing. B. N. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 3 T 75/2015 , byl obviněný Ing. B. N. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kdy současně byl shledán vinným i spoluobviněný I. S., v Č. B., kterýžto byl uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ke zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že „ obžalovaný B. N., na základě předchozích detailních pokynů od obžalovaného I. S., jako jediný jednatel a společník společnosti Ingenia, spol. s r. o., IČ: 25210416, se sídlem Obrněné Brigády 31, Cheb, a to v době, kdy již zamýšlel převést tento svůj obchodní podíl na doposud neztotožněnou osobu S. A. A., v R., st. přísl. R. trv. bytem A. I. ... M. B.-J. B., S., A. ..., nejdříve požádal prostřednictvím společnosti Autobazar Arena, s. r. o., IČ: 28374819, se sídlem Jeseniova 245, 130 00 Praha 3, jejímž majitelem je obžalovaný I. S., o úvěr u společnosti GE Money Auto, s. r. o., IČ: 60112743, Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, určený na nákup osobního motorového vozidla AUDI Q7 4L, registrační značky ..., bílé barvy, VIN kód: ..., který měl být určen pro další dosud neztotožněnou osobu, a následně dne 14. 6. 2013 v P., W. u., na parkovišti u M. n., podepsal úvěrovou smlouvu č. 33124476 na částku 1.474.200 Kč určenou na nákup vozidla, kterou mu k podpisu předložil obžalovaný I. S., přestože si musel být vědom toho, že jeho společnost vykazuje záporné hospodářské výsledky a na předmětný úvěr nemůže dosáhnout a zároveň nebude schopna hradit stanovené měsíční splátky úvěru ve výši 31.016 Kč, současně podepsal matriční list klienta, kterým stvrdil pravdivost údajů uvedených v úvěrové smlouvě, jenž byly kritériem při schvalování úvěru a byly poškozenou společností čerpány z listinných materiálů, které obžalovaný B. N. během schvalovacího procesu žádosti o úvěr předal obžalovanému I. S. a tento následně účelově a nepravdivě pozměnil údaje v Přiznání k dani z příjmů právnických osob společnosti Ingenia, spol. s r. o., IČ: 25210416, za období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012, kdy v kolonce „Výsledek hospodaření“ pozměnil hospodářský výsledek společnosti Ingenia, spol. s r. o., před zdaněním z částky – 86.447 Kč na částku 11.910.000 Kč a dále pozměnil formulář výpisu z účtu č. ... společnosti Ingenia, spol. s r. o., IČ: 25210416, za období 13. 3. – 12. 4. 2013 vedeného u Komerční banky tak, že do tohoto účelově a nepravdivě vložil dvě transakce a to ,Vklad v hotovosti N.‘ ze dne 26. 3. 2013 ve výši 2.262.710 Kč a ,Daně 2012‘ ve výši - 2.262.710,- Kč a v oddíle ,Rekapitulace transakcí‘ na účtu v kolonce ,Obraty na účtu‘ nepravdivě vložil pod ,připsáno‘ částku 2.335.310,24 a pod ,odepsáno‘ částku – 2.263.349,50, když na základě těchto pozměněných údajů byla úvěrová smlouva schválena, takto upravené Přiznání k dani z příjmů právnických osob a výpis z účtu č. ... společně s ostatními doklady a uzavřenou a podepsanou smlouvou o úvěru č. 33124476 zaslal společnosti GE Money Auto, s. r. o., IČ: 60112743, která na podkladě úvěrové smlouvy poskytla peněžní prostředky ve výši 1.470.000 Kč na účet č. ... společnosti Autobazar Arena, s. r. o., IČ: 28374819, za které obviněný I. S. od společnosti Porsche Inter Auto CZ, spol. s r. o., IČ: 47124652, zakoupil dne 13. 6. 2013 osobní motorové vozidlo AUDI Q7 4L, registrační značky ..., bílé barvy, VIN kód: ..., za které byly obžalovaným I. S. uhrazeny tři splátky ve výši 31.016 Kč, celkově tedy 93.048 Kč, dále úvěr nebyl obžalovaným B. N. řádně splácen, přestože obžalovaný I. S. vozidlo užíval a poté s ním naložil doposud nezjištěným způsobem, přičemž pokud by při sjednávání úvěrové smlouvy byly uvedeny pravdivé údaje stran výsledků hospodaření společnosti, která byla ve ztrátě a její skutečné finanční situace, daný úvěr by poškozenou společností poskytnut nebyl, a tímto svým jednáním obžalovaní B. N. a I. S. způsobili poškozené spol. GE Money Auto, s. r. o., IČ: 60112743, Vyskočilova 1422/la, Praha 4, škodu ve výši 1.418.186,31 Kč “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená GE Money Auto, a. s., nyní MONETA Auto, s. r. o., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného I. S.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 3 T 75/2015, podal obviněný Ing. B. N. v zákonné lhůtě odvolání, v rámci něhož napadl výrok o vině i trestu.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 5 To 409/2016 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 5 To 409/2016, podal obviněný obsáhlé dovolání (č. l. 735–809 včetně příloh), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný odkázal na obsah předcházejícího řádného opravného prostředku, s nímž se podle jeho názoru odvolací soud řádně nevypořádal, a dále rozebral svou dovolací argumentaci, v rámci níž namítal porušení svého práva na spravedlivý proces, nedostatky ve skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů, opomenuté důkazy, existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, překvapivost a nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí, porušení principu ultima ratio a nerespektování principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, nesprávnou právní kvalifikaci skutku a zejména pak skutečnost, že není pachatelem žádného trestného činu, nýbrž je sám obětí trestného činu podvodu ze strany spoluobviněného I. S.
Obviněný trvá na tom, že se protiprávního jednání kladeného mu za vinu nedopustil. V rámci řízení nedošlo ke spolehlivému zjištění skutkového stavu, provedené důkazy soudy nehodnotily v pochybnostech v jeho prospěch a v důsledku toho byly vyvozeny neodpovídající a nesprávné právní závěry. Soud nevěnoval patřičnou pozornost odposlechům, tyto byly navíc provedeny vadným způsobem. Jeho verze událostí je od počátku neměnná, odvolací soud však mnohé skutečnosti zcela pominul a vůbec nehodnotil, čímž porušil ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Porušení shledal i v samotném odůvodnění napadeného rozhodnutí a porušení §125 odst. 1 věta druhá tr. ř., kdy odvolací soud v mnoha aspektech ani neuvedl, jak se vypořádal s argumentací obhajoby, přičemž na ni ve značné části vůbec nereagoval (např. námitky stran hospodářské situace společnosti Ingenia, spol. s r. o., v roce 2013 či úvěrových smluvních vztahů). Jako naprosto vadné shledává obviněný hodnocení odvolacího soudu o jeho odpovědnosti k náhradě škody a rovněž i k výši škody, kdy zcela kategoricky odmítá, že by byl tzv. bílým koněm. Naopak se stal obětí protiprávního jednání obviněného S., který podvodným způsobem pozměnil pro účely poskytnutí úvěru listiny (daňové přiznání) bez jeho vědomí tak, aby následně mohl získat sám předmětné vozidlo AUDI Q7, za které uhradil několik splátek a jež bylo následně za podivných okolností odcizeno a ztraceno. Spatřovat plnou zodpovědnost za vniklou škodu u jeho osoby odporuje principům kauzálního nexu i logice, když zde absentuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním, které byť bylo nedbalé a neobratné, zcela jistě nebylo jednáním trestným, a vzniklou škodou. Namítá, že závazek ke splácení úvěru nepřevzal jakožto fyzická osoba, ale převzala jej společnost Ingenia, spol. s r. o., jejíž 100% poddíl od něho nabyla třetí osoba, a on nadále neměl vliv na splácení úvěrových závazků.
Obviněný na podporu svých tvrzení cituje množství nálezů Ústavního soudu i stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu (zejména ve vztahu k příčinné souvislosti v otázce vzniku škody, zásady subsidiarity trestní represe, spravedlivého procesu, zásady in dubio pro reo). Soudům taktéž vytýká, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy (znalecký posudek k posouzení účetnictví a hospodaření firmy INGENIA, spol. s r. o., veškerá smluvní dokumentace k úvěrové smlouvě uzavřené v souvislosti s pořízením předmětného vozidla AUDI Q7).
Na podkladě svého dovolání se domáhá toho, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 5 To 409/2016, podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. jej vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně soudu nalézacímu, neboť vady vytýkané odvolacímu soudu se týkají i rozhodnutí soudu prvního stupně.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 5. 2017, sp. zn. 1 NZO 444/2017.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že se podle jeho názoru nejedná o případ extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Soudy činné dříve ve věci totiž provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dovodily skutkové závěry, které v nich mají oporu a které současně svědčí o vině obviněného, když popsaný závěr lze dovodit zejména z listinných důkazů, výpovědí svědků a koneckonců i z výpovědi samotného obviněného (sám uvedl, že podepsal inkriminované listiny), byť obviněný spáchání trestné činnosti jako takové popírá. Pokud obviněný v rámci svého podání namítal nesprávnost hodnocení důkazů, rozpory mezi důkazy, nedostatečná skutková zjištění, prosazuje svou vlastní verzi skutkového děje (např. že je sám obětí podvodu) apod., nelze takovou argumentaci shledat relevantní, tedy podřaditelnou pod některý dovolací důvod. Neztotožňuje se ani s výtkou porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo. Stejně tak neshledal opodstatněnou namítanou vadu opomenutých důkazů. Stran namítané nepřezkoumatelnosti a nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí státní zástupce uvedl, že tyto výtky nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, navíc dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Na rozdíl od obviněného má za to, že z přezkoumávaných rozhodnutí je velmi dobře patrné, jaké skutečnosti vzaly soudy za prokázané, o jaké důkazy se opřely a jakými úvahami se řídily, stejně jak se vypořádaly s obhajobou a důkazními návrhy obviněného. Z usnesení městského soudu je navíc patrné, jak se městský soud vypořádal s odvolací argumentací obviněného a proč ji nevzal za opodstatněnou. Na str. 12 napadeného usnesení odvolací soud konstatuje, že obviněným vzpomínaná judikatura (jedná se o několik desítek soudních rozhodnutí), na řešený případ nedopadá. Reagoval taktéž na všechny relevantní odvolací námitky, o čemž nejlépe svědčí str. 4–13 napadeného usnesení, kde je logickým a přesvědčivým způsobem vysvětleno, proč nemohou odvolací námitky obstát. Není přitom vadou, že městský soud nereagoval jednotlivě na každou dílčí odvolací námitku. Tvrzená překvapivost rozhodnutí rovněž není dána, neboť obviněný byl od počátku řízení srozuměn s tím, jaké jednání je mu kladeno za vinu a jak je orgány činnými v trestním řízení kvalifikováno. Tomu pak mohl přizpůsobit svou obhajobu. Podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, leč nedůvodnou, státní zástupce vyhodnotil námitku směřující do právní kvalifikace, kdy podle obviněného nevykazuje jeho jednání znaky trestného činu pro absenci naplnění znaků příslušné skutkové podstaty, došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, neboť jde o kauzu občanskoprávní, nikoliv trestní. V tomto směru plně odkazuje na str. 7–13 usnesení odvolacího soudu, kde je náležitě vysvětleno, že jednání obviněného vykazuje jak vnitřní (subjektivní), tak i vnější (objektivní) znaky předmětného zločinu.
Jelikož námitky obviněného nelze z větší části vůbec přiřadit pod uplatněný dovolací důvod a ty, které pod něj přiřadit lze, nejsou opodstatněné, a současně nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 5 To 409/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. B. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Předmětná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jednalo o provedené odposlechy, kdy obviněný namítá i jejich procesní vadnost, dále jeho vlastí výpověď, kterou označil za od počátku řízení konstantní, výpověď spoluobviněného I. S. a svědkyně S. F., kterou označil za zcela nevěrohodnou; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů – veškeré smluvní dokumentace k předmětné transakci týkající se uzavření úvěrové smlouvy s GE Money Auto, s. r. o., v souvislosti s pořízením předmětného vozidla AUDI Q7, a znalecký posudek vypracovaný na stav účetnictví a hospodaření společnosti Ingenia, spol. s r. o., k posouzení jejího stavu k datu převodu jeho obchodního podílu na třetí osobu) a vadná skutková zjištění z nich vyplývající (obecně formulovaná námitka nesprávně zjištěného skutkového stavu, dále stran zjištění předvídatelné škody ve vztahu k předmětnému úvěrovému smluvnímu vztahu, hospodářské situace společnosti Ingenia, spol. s r. o., v roce 2013, převodu jeho obchodního podílu ve společnosti Ingenia, spol. s r. o., na třetí osobu, dále otázka možného spoluzavinění poškozené společnosti), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že žádným z provedených důkazů nebyly vyvráceny jím tvrzené skutečnosti) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy trvá na tom, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, že by byl tzv. bílým koněm a jeho úmyslem by bylo jakékoli trestné jednání, naopak sám se stal obětí protiprávního jednání spoluobviněného I. S., který bez jeho vědomí pozměnil pro účely poskytnutí úvěru listiny tak, aby následně mohl získat předmětné vozidlo AUDI Q7, kdy sám obviněný neměl absolutně žádný motiv k tomu, aby jakoukoli trestnou činnost páchal, pouze a toliko poněkud neobratně a nedbale převedl svůj obchodní podíl ve společnosti Ingenia, spol. s r. o., na třetí osobu).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nad rámec uvedeného je možno poznamenat, že porušení určitých procesních ustanovení sice může být důvodem k dovolání, nikoli však podle obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. , jejichž porušení obviněný rovněž namítá, nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), na který se obviněný v rámci podaného dovolání odvolává, je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť nalézací soud se k návrhu na doplnění dokazování spočívajícím v písemném vyjádření obviněného k výpovědi spoluobviněného I. S., ve vypracování znaleckého posudku ohledně účetnictví a hospodaření společnosti Ingenia, spol. s r. o., a další návrhy na doplnění dokazování listinného charakteru, vyjádřil na str. 11 rozsudku nalézacího soudu, kdy tyto zamítl s vysvětlením, že „ většina navrhovaných důkazů již byla před soudem provedena a ve zbytku má soud za to, že by navrhované důkazy nepřinesly do projednávané trestné věci důkazní zvrat, pouze by prokazovaly skutečnosti, které jsou již dostatečně objasněny důkazy, které byly v rámci hlavního líčení provedeny “ (str. 11 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud pak na str. 4 až 5 napadeného usnesení uvedl, že „ opakovanému návrhu strany obhajoby na doplnění dokazování v odvolacím řízení se městský soud neotevřel “, s tím, že „ skutkové okolnosti případu byly rozsáhlým důkazním materiálem objasněny dostatečně “. Takovéto odůvodnění pro neprovedení obviněným navrhovaných důkazů je zcela dostačující, přičemž je třeba mít na paměti, že dokazování v rámci trestního řízení není bezbřehé a pokud jsou určité skutečnosti prokázány v nezbytném rozsahu (§89 odst. 1 tr. ř.) tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, pak není třeba zaplavovat soud dalšími důkazními návrhy.
Za relevantní nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pokud pak obviněný namítá, nutno uvést, že toliko v obecné rovině, že napadené usnesení odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího, jsou nepřezkoumatelná a trpí nedostatky stran samotného odůvodnění, pak takovouto námitku nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
Nalézací soud vycházel zejména z výpovědí samotného obviněného a spoluobviněného I. S., a ze svědeckých výpovědí zaměstnanců společnosti GE Money Auto, s. r. o., S. F. a Ing. Z. Š., dále svědeckých výpovědí dalších osob (K. T., V. Z., D. J.), a taktéž řady listinných důkazů, které mu byly předloženy. Jednalo se zejména o návrh smlouvy o úvěru ze dne 13. 6. 2013 spolu s přílohami (zejména výpis z běžného účtu společnosti Ingenia, spol. s r. o., přiznání k dani z příjmů právnických osob této společnosti za rok 2012, výkaz zisku a ztrát za rok 2012, výpis z obchodního rejstříku), na základě které byl obviněnému poskytnut úvěr na koupi předmětného vozidla, kdy údaje v listinných podkladech uvedené stvrdil obviněný vlastnoručním podpisem. Dále se jednalo o návrh na zápis změny údajů do obchodního rejstříku a jeho přílohy, který dokládal převod 100% obchodního podílu obviněného ve společnosti Ingenia, spol. s r. o., na třetí osobu. Soudy vycházely i z protokolu o sledování osob a věcí ze dne 28. 5. 2015, který v mnohém objasnil účel trestného jednání obviněných, a z odposlechů telekomunikačního provozu z období od 23. 1. 2014 do 11. 3. 2014, resp. 23. 1. 2014 do 22. 4. 2014. Byly provedeny i listinné důkazy navržené obhajobou. I tyto byly soudy řádně zhodnoceny, přičemž se soud řádně vypořádal i s navrženými důkazy, které pro nadbytečnost neprovedl (str. 11 rozsudku nalézacího soudu).
Co se týče hodnocení předmětných důkazů, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Zde je na místě uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Je tedy na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Nalézací soud v prvé řadě neuvěřil obhajobě obviněného. Na str. 11 až 13 rozsudku shrnul své závěry stran trestného jednání obviněného. Uvedl, že obviněný si byl jako jediný společník a jednatel společnosti Ingenia, spol. s r. o., při uzavírání smlouvy o úvěru na koupi předmětného automobilu u společnosti GE Money Auto vědom toho, že svůj 100% obchodní podíl ve zmíněné společnosti bude převádět na jinou osobu, tuto skutečnost však poskytovateli úvěru zatajil, byl si přitom současně vědom toho, že ekonomická situace společnosti není taková, aby byla schopna dostát svému závazku hradit splátky poskytnutého úvěru, muselo mu být současně zřejmé, že podklady stran ekonomické situace společnosti neodpovídají realitě a že předmětné vozidlo, které zakupoval nebude sloužit potřebám společnosti, přesto na jednání spoluobviněného I. S. přistoupil. Nalézací soud dále uvedl, že má za prokázané, že „ obž. N. byl seznámen se skutečností, že převod obchodního podílu je pouze zastíracím manévrem pro pořízení předmětného automobilu obž. S. “, … „ si byl vědom, že k faktickému předání předmětného osobního vozu novému majiteli společnosti nedošlo ani nikdy nedojde, jelikož již od samého počátku věděl, že se předmětný vůz tímto způsobem pořídil pro obž. S. “ (str. 12 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud se pak zabýval všemi relevantními námitkami obviněného přednesenými v rámci řádného opravného prostředku a současně přesvědčivým způsobem rozvedl, proč tyto nemohou obstát. V této souvislosti rozvedl skutkový stav celé věci (zejména str. 7 až 13 napadeného usnesení), přičemž se zcela ztotožnil se skutkovými a právnímu závěry soudu nalézacího. Pokud pak odvolací soud nereagoval na každou jednotlivou námitku obviněného, případně nezmínil a nerozebral (často pouze obecný) odkaz na každý judikát mu předložený, pak je třeba uvést, jak ostatně zcela správně uvedl v rámci vyjádření k dovolání s odkazem na judikaturu Ústavního soudu státní zástupce, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
Soudy obou stupňů tak svá rozhodnutí založily na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 jasně vyplývá, jaké skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 11 až 13 rozsudku). Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s posouzením výpovědí obviněného, spoluobviněného I. S. i svědků, a listinnými důkazy. Odvolací soud se pak se skutkovými závěry i právním posouzení věci učiněných nalézacím soudem ztotožnil, a na tyto závěry lze pro stručnost odkázat.
Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Neobstojí ani námitka překvapivosti rozhodnutí, neboť od počátku řízení bylo obviněnému kladeno za vinu jednání, kteréžto bylo i předmětem podané obžaloby, přičemž bylo kvalifikováno jako zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu, resp. že se vůbec nejedná o trestný čin, neboť nevznikla škoda tvrzeného rozsahu, přičemž se svou podstatou jedná o občanskoprávní spor. Obviněný má tedy za to, že ve vztahu k jeho osobě byla porušena zásada subsidiarity trestní represe.
Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku stanoví, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Odstavec 2 §12 tr. zákoníku vyjadřuje [v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1)] zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz nálezy Ústavního soudu – např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n., ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 92 až 93.
Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin (přečin, zločin, zvlášť závažný zločin) obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti.
Pokud obviněný ve své podstatě namítá, že v posuzované trestní věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, pak Nejvyšší soud uvádí, že tyto principy nelze zpochybňovat, to však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky škodlivých činů (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným (tj. v daném případě existence normy postihující padělání a pozměnění veřejné listiny), ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku).
Předmětnou otázkou se zabýval již nalézací soud, který v rámci odůvodnění rozsudku rozvedl jak otázku výše škody a jejího vzniku, tak otázku míry společenské škodlivosti dovolatelova jednání. Nalézací soud uvedl, že obviněný způsobil poškozené škodu ve výši 1.418.186,13 Kč, jeho jednání „ naplňuje ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, postižení jeho jednání je společensky škodlivé, kdy škodlivost je dána zejména výší škody “, přičemž „ nepostačí jeho postih podle jiného právního předpisu “ (str. 12 rozsudku nalézacího soudu). Zejména to však byl odvolací soud, který podrobně a náležitě rozebral námitky obviněného, přičemž shledal, že „ je skutkový děj nejen jasný, ale v podstatě i nesporný “, kdy na str. 7 až 13 napadeného usnesení vysvětlil, v čem spatřuje naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným. Zabýval se i otázkou tzv. kauzálního nexu k způsobené škodě, kdy uvedl, že jednání obviněného sice nebylo jedinou příčinou vzniku škodlivého následku, ale „ bylo příčinou zvláštně podstatnou, za daných okolností takříkajíc základní, nezbytnou příčinou vzniku škodného následku, který nastal “. Uvedl též, že „ z objektivních hledisek je podstatné, že obžalovaný jako jednatel za tehdy ještě svou firmu uzavřel úvěrovou smlouvu a úvěr nebyl splácen. Podstatným škodným následkem je nesplácení úvěru firmě, která úvěr poskytla, a tím způsobení značné škody “, kdy obviněný předmětnou smlouvu o úvěru uzavřel s vědomím, že se zavazuje k plnění, které nebude následně poskytovat (str. 9 napadeného usnesení). Zcela vyčerpávajícím způsobem pak odvolací soud rozebral i otázku subjektivní stránky skutkové podstaty.
Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu . Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi.
Obviněný měl dále za to, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, kdy soudy zejména nevzaly v potaz veškeré polehčující okolnosti o jeho bezúhonnosti a maximální možnou spolupráci s orgány činnými v trestním řízení.
Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu . Dovolání ve vztahu k uloženému trestu tedy nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Z obsahu dovolání obviněného je přitom zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému trestu odnětí svobody se odvíjí od jeho výše, resp. že obviněný shledává jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný. Svou námitkou tak nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku (námitky stran polehčujících a přitěžujících okolností), čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že v projednávané věci soud ukládal trest obviněnému v trestní sazbě ustanovení §211 odst. 5 tr. zákoníku, která činí dvě léta až osm let, přičemž mu byl vyměřen podmíněný trest odnětí svobody v délce 2 roků, s podmíněným odkladem na 4 roky. Obviněnému byl takto uložen trest, který zákon nejen připouští a současně ve výměře v trestní sazbě stanovené v trestním zákoně na tento trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným, ale taktéž při samé dolní hranici.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění a právní kvalifikaci nelze ničeho vytknout.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. B. N. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 8. 2017
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata