ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.663.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 663/2017-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2017 o dovolání, které podal obviněný R. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 3 To 194/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 72/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 4 T 72/2015, byl obviněný R. P. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině.
Za tuto trestnou činnost a sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 5. 2013, č. j. 4 T 189/2012-474, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2013, č. j. 4 To 198/2013-498, a dále za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 9. 2015, č. j. 4 T 213/2014-203, pod bodem 1, byl odsouzen podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 5. 2013, č. j. 4 T 189/2012-474, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2013, č. j. 4 To 198/2013-498, a dále přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 9. 2015, č. j. 4 T 213/2014-203, pod bodem 1.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody D. T., a E. T., oba bytem L. čp. ... částku ve výši 113.500 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázání na řízení ve věcech občasnskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 4 T 72/2015, podal obviněný odvolání směřující do výroků o vině, trestu a náhradě škody napadeného rozhodnutí. Odvolání podal také státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně, a to do výroku o uloženém trestu.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 3 To 194/2016 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný R. P. se uznává vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištěních dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „dne 06. 08. 2009 v N. J., v kanceláři na ul. N. ... územní obvod N. J., s úmyslem obohatit se, zprostředkoval R. P. jako úvěrový poradce, IČ: ..., manželům D. a E. T. půjčku ve výši 380.000,- Kč s věřitelem L. U., přičemž podle smlouvy o půjčce jim měla být první část půjčky ve výši 150.000,- Kč vyplacena v hotovosti před podpisem smlouvy ale R. P., poté, co využil jejich důvěřivosti s vědomím, že jim částku v této výši nepředá, přesvědčil E. T., na kterého byla smlouva napsána, aby nejdříve smlouvu o půjčce a zástavní smlouvu k půjčce na nemovitosti zapsané na LV ... v KÚ L. (budovu č. . a parcely č. ... a ...) podepsal v notářské kanceláři JUDr. Miloše Vaigla v N. J. a až poté, co byly listiny podepsány, se vrátil do jeho kanceláře pro peníze, kde s odůvodněním, že tak vysokou finanční hotovost u sebe nemá, jim po jejich návratu předal pouze částku ve výši 75.000,- Kč, ze které si ještě vyplatil provizi ve výši 20.000,- Kč a zbývající část ve výši 75.000,- Kč jim do dnešního dne nevyplatil, a dále dne 06. 08. 2009 přesvědčil R. P. manželé T., aby druhou část půjčky ve výši 230.000,- Kč nepožadovali zaslat poštovní poukázkou na adresu dlužníka do 5 dnů, ale aby tato druhá část půjčky byla poukázána na účet č. ..., odkud ji bude on postupně podle potřeby manželů T. okamžitě vyplácet na základě jejich požadavků, k čemuž jim nechal podepsat tabulku, do které postupně vypisoval vyplacené finanční prostředky, které ovšem neuvolňoval podle jejich požadavků a podle jejich potřeb, jak měli sjednáno, ale vždy až po mnoha příslibech a urgencích ze strany D. T., a mimo jiné si v tabulce nechal podepsat dne 13. 08. 2009 vyplacení částky ve výši 30.000,- Kč s tím, že tyto peníze zaslal na jejich účet, ovšem žádná taková platba na jejich účet nebyla nikdy připsána a dále si v tabulce nechal podepsat dne 27. 01. 2010 úhradu poplatku za uzavření stavebního spoření ve výši 8.500,- Kč, přičemž taková platba nebyla nikdy realizována, čímž způsobil D. T., a E. T., oba bytem L. č. ..., škodu ve výši 113.500,- Kč.“
Za to a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 5. 2013, č. j. 4 T 189/2012-474, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2013, č. j. 4 To 198/2013-498, a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 9. 2015, č. j. 4 T 213/2014-203, pod bodem 1, byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 8 (osmi) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 9. 2015, č. j. 4 T 213/2014-203, za skutek pod bodem 1, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. 5. 2013, č. j. 4 T 189/2012-474, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2013, č. j. 4 To 198/2013-498, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody D. T., a E. T., bytem L. čp. ..., částku ve výši 113.500 Kč, přičemž poškození jsou oprávněni společně a nerozdílně.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázání na řízení ve věcech občasnskoprávních.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného R. P. zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 3 To 194/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 585), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu namítl, že v projednávané věci se jedná o spor občanskoprávní, resp. obchodněprávní a soudy postupovaly v rozporu s principem subsidiarity trestní represe. Dále uvedl, že skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy soudy vzaly skutkový děj za prokázány, ačkoliv výpověď poškozené T. není podepřena žádným jiným důkazem a objevují se zde i protichůdné tvrzení. Soudy obou stupňů mu kladou za vinu de facto i situaci, že poškození za stavu, kdy byl jejich úvěr přeúvěrován Finanční Agenturou, s. r. o., tedy subjektem odlišným od obviněného, musí čelit insolvenčnímu řízení, ačkoliv on sám tuto situaci nikterak nepřivodil. Naopak poškozeným vyplatil veškeré dohodnuté částky, přičemž poškozená T. tvrdí odlišné skutečnosti. Manželům T. chtěl pomoci v jejich složité finanční situaci a sjednal jim úvěr, který se mu z důvodu nepravdivých informací od poškozených podařilo zajistit až u soukromého investora U. Taktéž poukázal na to, že naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu požaduje zavinění ve formě úmyslu a v kontextu s odkazem na jednání, jehož se měl dopustit, namítl, že toto jednání nezahrnuje jeho úmysl způsobit následek, tedy nebyla naplněna subjektivní stránka. Postupem soudů tak byla porušena ustanovení §2 odst. 1, 5 a 6 tr. ř. a taktéž princip presumpce nevinny.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 3 To 194/2016, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. 4 T 72/2015, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil věc k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 4. 2017, sp. zn. 1 NZO 266/2017.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitka obviněného stran nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu není způsobilá k věcnému projednání, neboť nebyla uplatněna při respektu ke skutkovému podkladu výroku o vině obviněného. K námitce obviněného ve vztahu k subjektivní stránce přečinu podvodu státní zástupkyně uvedla, že sice v popisu skutku, tak jak jej učinil nalézací soud lze spatřovat nedostatečné vymezení jeho podvodného úmyslu, avšak tuto vadu odstranil soud odvolací a popis skutku byl nahrazen tak, že z něj jednoznačně vyplývá úmysl obviněného se obohatit. S odkazem na teoretická východiska státní zástupkyně dále uvedla, že nelze přisvědčit ani námitce obviněného stran uplatnění subsidiarity trestní represe, kdy obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 3 To 194/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. P. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozené D. T., jež považuje za protichůdnou) a vadná skutková zjištění (námitky stran okolností insolvenčního řízení vedeného proti poškozeným manželům T., jemuž předcházelo přeúvěrování úvěrů poškozených společností Finanční Agentura, s. r. o., a taktéž námitky ve vztahu k dohodnutým finančním částkám, jež byly vyplaceny obviněným k rukám poškozených), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že manželům T. chtěl pomoci v jejich složité finanční situaci a sjednal jim úvěr, který se mu z důvodu nepravdivých informací od poškozených podařilo zajistit až u soukromého investora U.).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. P. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, vadných skutkových zjištění a vlastní verzi skutkového stavu věci, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Za relevantní proto nelze shledat námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání naznačuje. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Novém Jičíně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Dílčí pochybení nalézacího soudu napravil soud odvolací, a to ve vztahu k podvodnému úmyslu obviněného. Za tohoto stavu je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem odvolacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Odvolací, potažmo nalézací soud se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný dále vznesl ne zcela konkrétní námitku v rámci níž namítl, že nebyly naplněny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kteroužto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jim uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, vadná skutková zjištění, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou dávkou benevolence podřadit námitku absentující subjektivní stránky daného trestného činu a porušení zásady subsidiarity trestní represe.
Na tomto místě je třeba nejprve předestřít, že odvolací soud napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil v celém rozsahu, a v novém rozhodnutí mimo jiné korigoval některá zjištění nalézacího soudu ve vztahu k úmyslu obviněného. Z popisu skutkového děje, jež učinil odvolací soud, jednoznačně vyplývá, že obviněný jednal při zprostředkování smlouvy o půjčce pro poškozené manžele T. ve skutkové větě výroku o vině blíže popsaným způsobem, a to s úmyslem se obohatit, využívaje jejich důvěřivosti a s vědomím, že jednotlivé části věřitelem poskytnuté půjčky tak, jak bylo s poškozenými dohodnuto, ve skutečnosti nevyplatí. Takovým způsobem poté i postupoval, kdy poškozeným jednak nepravdivě tvrdil, že takovou částkou nedisponuje, a dále za situace, kdy si nechal od poškozených v rozporu se skutečností písemně potvrdit, že jim určité finanční částky uvolnil. Tedy je takovým jednáním záměrně poškodil na částkách, které jim za daných okolností oproti svému klamavému příslibu nevyplatil. Tohoto jednání se dopustil s vědomím, že poškození jsou z titulu uzavřené smlouvy o půjčce povinni tyto částky uhradit svému věřiteli. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný se daného jednání dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud shledal námitku obviněného neopodstatněnou.
Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku stanoví, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Odstavec 2 §12 tr. zákoníku vyjadřuje (v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1) zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz nálezy Ústavního soudu – např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n., ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 92 až 93.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku).
Obviněný podle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, vůči poškozeným manželům T. při zprostředkování smlouvy o půjčce od L. U. na celkovou částku 380.000 Kč postupoval s úmyslem vlastního obohacení tak, že ve vztahu k první části půjčky ve výši 150.000 Kč, jež měla být vyplacena již před podpisem předmětné smlouvy o půjčce, využil důvěřivosti poškozených a podmínil předání této částky jednak podpisem této smlouvy, ale také podpisem zástavní smlouvy v notářské kanceláři, přičemž i přes splnění těchto podmínek ze strany poškozených jim vyplatil pouze částku ve výši 75.000 Kč poníženou o jeho provizi ve výši 20.000 Kč, a dále je přesvědčil, aby druhá část dohodnuté půjčky ve výši 230.000 Kč byla poukázána na jeho bankovní účet s tím, že tuto částku bude poškozeným postupně uvolňovat podle jejich požadavků ve smyslu jim podepsané tabulky. Tyto požadavky nejen neakceptoval, ale ve dvou případech si oproti skutečnosti nechal potvrdit vyplacení celkové částky 38.500 Kč. Uvedeným jednáním způsobil poškozeným škodu v celkové výši 113.500 Kč. V souvislosti s námitkami obviněného stran uplatnění subsidiarity trestní represe je namístě podotknout, že tímto jednáním postupně zhoršoval finanční situaci poškozených, kdy tito jsou nyní nuceni čelit exekučnímu a insolvenčnímu řízení. Uvedené jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jimž byl obviněný uznán vinným. Nelze tedy s ohledem na výše předestřené teoretické a judikatorní závěry přisvědčit obviněnému, že v projednávané věci se jednalo toliko o občanskoprávní, resp. obchodněprávní spor.
Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu. Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. P. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu