ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.802.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 802/2017-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 o dovolání, které podal obviněný I. J., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 To 46/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 9/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016 , sp. zn. 48 T 9/2015 , byl obviněný Ing. J. K. pod bodem A) ve výroku o vině uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku a pod bodem B) ve výroku o vině ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Tímto rozsudkem byli dále obvinění Mgr. P. P. a I. J. pod bodem C) ve výroku o vině uznáni vinnými ze spáchání přečinu nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku. Pod bodem II) tohoto rozsudku byl obviněný V. K. zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) trestního řádu.
Za to byl obviněný Ing. J. K. podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest v počtu 500 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 2.000 Kč, tedy celkem ve výši 1.000.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce jednoho roku. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti na dobu pěti let, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti.
Obviněný I. J. byl podle §366 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž jeho výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest v počtu 100 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 100.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce pěti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti na dobu tří roků, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti.
A konečně obviněný Mgr. P. P. byl podle §366 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž jeho výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti na dobu tří roků, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti.
O odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněných Ing. J. K., Mgr. P. P. a I. J. a obviněného Ing. J. K. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2016 , sp. zn. 3 To 46/2016 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze v odsuzující části v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněný Ing. J. K. byl pod bodem A) ve výroku o vině uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Obvinění Mgr. P. P. a I. J. byli pod bodem B) ve výroku o vině uznáni vinnými ze spáchání pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku.
Za to byl obviněný Ing. J. K. podle §240 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest v počtu 500 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 500.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti na dobu osmi let, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech.
Obviněný I. J. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž jeho výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest v počtu 100 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 100.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce dvou měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti na dobu pěti let, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech.
A konečně obviněný Mgr. P. P. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž jeho výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest v počtu 200 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 200.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce tří měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněnému uložen též trest zákazu činnosti na dobu pěti let, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech.
O odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného V. K. a o odvolání obviněných Mgr. P. P. a I. J. proti předmětnému rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze týmž rozsudkem tak, že je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný I. J. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. V dovolání předně uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu se s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 992/2016, domáhá i přezkoumání námitek procesního charakteru, spočívajících v nezákonnosti pořízených důkazů z důvodu nerespektování zákazu výslechu podle §99 odst. 2 trestního řádu. Obviněný namítl procesní nepoužitelnost výpovědí svědků Mgr. N. a Mgr. F., neboť tito nebyli jako advokáti zproštěni mlčenlivosti. Dále ve svém dovolání obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v případě datového úložiště nejde o „pracoviště, resp. prostory, kde advokát vykonává advokacii“ a jde o „jinou věc“. Přitom odkázal na usnesení Ústavní soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 2878/14, a na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. Tpjn 306/2014.
V další části dovolání se obviněný nejprve obecně zabýval objektivní stránkou skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a dále vytkl, že část údajně fiktivních plnění od obchodních společností MERX, spol. s r. o., a Perlen trade, s. r. o., nebyla obviněným Ing. J. K. využita k vylákání výhody na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ani ke zkrácení DPH. Následně provedl vlastní výpočet výše vylákané výhody na DPH a dospěl k závěru, že jeho jednání nebylo možné kvalifikovat jako pomoc k trestnému činu podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, ale k trestnému činu podle §240 odst. 1, 2 trestního zákoníku. V této souvislosti uvedl, že akcesorita účastenství nemusí v každém případě automaticky znamenat vazbu právní kvalifikace jednání účastníka na jednání hlavního pachatele.
Dále obviněný namítl nedostatek subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Nejprve se vyjádřil k otázce zavinění u tohoto trestného činu obecně a dále již konkrétně uvedl, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že obvinění se vůbec neznali a že nemohl znát mechanismus trestné činnosti obviněného Ing. J. K. Má za to, že orgány činné v trestním řízení neučinily žádná skutková zjištění, ze kterých by se dalo usuzovat zavinění ve vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, přičemž nedostatek důkazů je podle obviněného nahrazován presumpcí zavinění. K tomu odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010. V souvislosti se zaviněním se obviněný v dovolání zabýval také otázkou motivu (pohnutky) a citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 Tdo 427/2015. Namítal, že vzhledem k tomu, že se obvinění neznali, nelze z jeho jednání dovodit jakýkoli motiv, když obviněný zvyšuje daň na vstupu své obchodní společnosti, tuto přiznává a odvádí, aniž by existovalo jakékoli rozumné zdůvodnění. Jeho obhajobu o řádném přiznání a odvedení daně ze všech zdanitelných plnění se nepodařilo vyvrátit, přičemž nelze přičítat k jeho tíži, že se nepodařilo dohledat účetnictví obchodní společnosti Perlen trade, s. r. o.
Závěrem svého dovolání obviněný shrnul, že obchodní společnost Perlen trade, s. r. o., neprováděla žádné fiktivní obchody, nevystavovala žádné fiktivní faktury a neantedatovala žádné smlouvy. Co se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, obviněný uvedl, že v řízení předcházejícím odvolacímu řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a přesto bylo jeho odvolání zamítnuto.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2016, sp. zn. 3 To 46/2016, ve všech jeho výrocích ve vztahu k němu kromě výroku o zamítnutí odvolání státního zástupce, a stejně tak aby zrušil vadné řízení tomuto rozsudku předcházející, včetně předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 48 T 9/2015, ve výroku o vině i uložených trestech ve vztahu k němu, a zprostil ho obžaloby, případně aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že uplatněnému dovolacímu neodpovídají ty námitky obviněného, jimiž tvrdil, že nevystavoval žádné fiktivní faktury za neuskutečnitelná zdanitelná plnění a že neuzavíral antidatované smlouvy, a jimiž zpochybňoval výpověď obviněného Ing. J. K., neboť směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Totéž platí o námitkách týkajících se procesní nepoužitelnosti výpovědí svědků Mgr. N. a Mgr. F. Státní zástupce k nim proto uvedl pouze to, že výpovědi těchto svědků se týkaly úlohy obchodní společnosti MERX, spol. s r. o., se kterou nebyl dovolatel spojen, a že námitky týkající se datového úložiště se patrně týkají úkonu provedeného v jiné trestní věci.
Pokud jde o námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, státní zástupce má za to, že ze samotného charakteru jednání obviněného vyplývá existence úmyslného zavinění, aniž by musel obviněný do všech detailů znát mechanismus trestné činnosti obviněného Ing. J. K. Uvedl, že pokud obviněný poskytl fiktivní faktury za neexistující zdanitelná plnění s cenou včetně DPH a s vědomím, že se tyto faktury stanou součástí účetnictví obchodních společností, pak jako podnikatel musel vědět, že se tato fiktivní zdanitelná plnění promítnou do daňové povinnosti obchodní společnosti Brinkman Werzeug, spol. s r. o., k placení DPH, a to ve smyslu jejího snížení nebo dokonce vylákání nadměrného odpočtu DPH. Podle státního zástupce lze vzhledem k výši fakturovaných částek a výši DPH, která činila téměř 6.000.000 Kč dovodit úmysl i ve vztahu ke znaku spáchání trestného činu ve velkém rozsahu, a to i v případě, že by obviněný přesně neznal obsah daňových přiznání obchodní společnosti Brinkman Werzeug, spol. s r. o., a nevěděl o dalších falešných fakturách poskytnutých obviněným Mgr. P. P. Státní zástupce sice vytkl, že úvahy odvolacího soudu týkající se subjektivní stránky trestné činnosti u obviněného jsou značně stručné a soud se nezabýval otázkou, zda obviněný jednal v úmyslu přímém či nepřímém, nicméně tato okolnost nijak nezpochybňuje právní kvalifikaci skutku, když k naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu plně postačuje i úmysl nepřímý. Pokud jde o námitky poukazující na nedostatek motivu obviněného, státní zástupce uvedl, že obviněný zcela ignoruje skutkové zjištění o tom, že obchodní společnost Brinkman Werzeug, spol. s r. o., od data 11. 10. 2011 zasílala na účet obchodních společností MERX, spol. s r. o., a Perlen trade, s. r. o., postupně finanční částky, které neodpovídaly údajům na fakturách, a obviněný tak profitoval z celé transakce i v případě, že by část prostředků skutečně použil na zaplacení DPH z fiktivních obchodů, aby předešel odhalení trestné činnosti. Ze skutkových okolností tedy evidentně vyplývá zištný motiv na straně obviněného.
Podle státního zástupce nejsou důvodné ani námitky obviněného, podle kterých s ohledem na nevyužití části faktur obviněným Ing. J. K. mohl odpovídat nanejvýš za trestný čin podle §240 odst. 1, 2 trestního zákoníku, neboť součinnost byla ze strany obviněného poskytnuta až v době, kdy hlavní pachatel musel svoje daňová přiznání „obhajovat“ před finančním úřadem, přičemž z výše fakturovaných částek a částek DPH uvedených na fiktivních fakturách muselo být obviněnému zřejmé, že dochází ke zkreslení daňové povinnosti v částce více než 5.000.000 Kč. Ze skutkových zjištění také vyplývá, že všechny obviněným poskytnuté faktury byly předloženy správci daně a všech jich tedy bylo použito jako prostředku ke spáchání trestného činu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání.
Obviněný I. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně (rozsudek), jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 trestního řádu. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Obviněný I. J. dovozoval naplnění tohoto dovolacího důvodu z existence vad zakládajících důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud však takové vady neshledal. Proto nemohl být v dané věci shledán opodstatněným ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve vztahu k dovolateli netrpí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně obecně žádných výhrad, pouze korigoval některá zjištění k trestné činnosti obviněných Ing. J. K., Mgr. P. P. a I. J. a její právní kvalifikaci. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a zevrubně se vypořádal s odvolacími námitkami státního zástupce a obviněných. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Ze skutkových závěrů vyplývá, že obviněný I. J. jako jednatel obchodní společnosti Perlen trade, s. r. o., ve snaze pomoci obviněnému Ing. J. K. dosáhnout vylákání uplatněného nadměrného odpočtu DPH v daňovém přiznání za duben a srpen 2011 poskytl obviněnému Ing. J. K. zpětně vystavené fiktivní faktury, z nichž mělo vyplývat, že obchodní společnost Perlen trade, s. r. o., poskytla plnění ve fakturách uvedené, ačkoli si byl vědom, že k žádnému takovému plnění nedošlo a že tyto účetní doklady prohlásí obchodní společnost Brinkman Werzeug, spol. s r. o., za součást svého účetnictví a předloží je správci daně, což se při vytýkacím řízení dne 14. 9. 2011 a dne 20. 12. 2011 stalo.
Pokud jde o námitky obviněného, jimiž tvrdil, že nevystavoval žádné fiktivní faktury za neuskutečnitelná zdanitelná plnění a že neuzavíral antidatované smlouvy, a jimiž zpochybňoval výpověď obviněného Ing. J. K., Nejvyšší soud konstatuje, že jsou založeny výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Tyto námitky nenapadají právní posouzení skutků, nýbrž obviněný se jejich prostřednictvím snažil prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Takové dovolací námitky se proto míjí s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídají ani námitky procesního charakteru, jimiž obviněný poukazoval na procesní nepoužitelnost výpovědí svědků Mgr. N. a Mgr. F., neboť tito nebyli jako advokáti zproštěni mlčenlivosti, a jimiž zpochybňoval povahu datového úložiště. Takové námitky se totiž nijak netýkají právního posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně, ani jiného hmotněprávního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno. Naopak obviněný ve svém dovolání uvádí tyto argumenty opětovně, neboť je již uplatnil v předchozích stadiích trestního řízení. Byly součástí jeho odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud je posoudil a náležitě se s nimi vypořádal (viz str. 10 a 11 jeho rozsudku). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 trestního řádu.
Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu pak odpovídají jen ty námitky obviněného, jimiž zpochybnil naplnění objektivní a subjektivní stránky pomoci k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku. Nejvyšší soud jim však nepřiznal opodstatnění.
K tomu Nejvyšší soud předně připomíná, že zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň nebo jinou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na dani nebo některé z povinných plateb. Z hlediska subjektivní stránky se zde k trestní odpovědnosti vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, tj. jestliže pachatel ví o tom, že svým jednáním může ve větším rozsahu zkrátit daň nebo jinou povinnou platbu anebo vylákat výhodu na dani či jiné povinné platbě, a je s tímto následkem srozuměn. Pokud jde o těžší následek v podobě velkého rozsahu zkrácení daně nebo jiné povinné platby anebo vylákání výhody na dani či jiné povinné platbě podle §240 odst. 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, postačí ve vztahu k němu zavinění z nedbalosti [§17 písm. a) trestního zákoníku]. Trestní odpovědnost účastníka se pak posuzuje stejně, jako je tomu u pachatele trestného činu (§24 odst. 2 trestního zákoníku) (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2432 až 2434).
Obviněný I. J. spatřoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu v tom, že část údajně fiktivních plnění od obchodních společností MERX, spol. s r. o., a Perlen trade, s. r. o., nebyla obviněným Ing. J. K. využita k vylákání výhody na DPH ani ke zkrácení DPH. Proto dospěl k závěru, že jeho jednání nebylo možné kvalifikovat jako pomoc k trestnému činu podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, ale k trestnému činu podle §240 odst. 1, 2 trestního zákoníku. K tomu Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením nejvyššího státního zástupce uvádí, že pomoc ke spáchání trestného činu hlavním pachatelem byla obviněným poskytnuta až v době, kdy obviněný Ing. J. K. musel obhajovat daňová tvrzení před finančním úřadem, přičemž obviněnému I. J. muselo být z výše fakturovaných částek a částek DPH uvedených na fiktivních fakturách zřejmé, že dochází ke zkreslování daňové povinnosti v částce vyšší než 5.000.000 Kč. Jak dále vyplývá ze skutkových zjištění (viz str. 39 a 40 rozsudku soudu prvního stupně), správci daně byly předloženy všechny obviněným poskytnuté faktury a všech jich tedy bylo použito jako prostředku ke spáchání trestného činu. Skutečnost, že obviněný vyrobil více falešných faktur, než kolik jich hlavní pachatel potřeboval k obhájení nároku na odpočet DPH, není právně relevantní. Nejvyšší soud tedy nemá žádné pochybnosti o tom, že se obviněný svým jednáním dopustil pomoci k zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku.
Pokud jde o zavinění, které je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu, Nejvyšší soud uvádí, že oproti tvrzení obviněného ze skutkových zjištění naopak jednoznačně vyplývá existence úmyslného zavinění, neboť obviněný musel přinejmenším jako podnikatel vědět, že svým jednáním, když vystavoval obviněnému Ing. J. K. fiktivní faktury na neexistující zdanitelná plnění s cenou včetně DPH a s vědomím, že se tyto faktury stanou součástí účetnictví dotčených obchodních společností, a to ve smyslu snížení DPH nebo dokonce vylákání nadměrného odpočtu DPH, může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, a pro případ, že je způsobí, s tím musel být srozuměn. S ohledem na výši fakturovaných částek a výši DPH na fakturách, která činila téměř 6.000.000 Kč, pak lze dovodit úmyslné zavinění i ve vztahu ke spáchání škody velkého rozsahu. Skutečnost, že obviněný neznal do detailů mechanismus trestné činnosti obviněného Ing. J. K. a nevěděl o dalších falešných fakturách poskytnutých obviněným Mgr. P. P., není z hlediska zavinění relevantní. Relevantní není ani tvrzení obviněného, že se s obviněným Ing. J. K. a Mgr. P. P. neznal. Proto zde nelze aplikovat obviněným zmiňovaná rozhodnutí. Soud prvního stupně v popisu skutku ve výroku o vině i v odůvodnění rozsudku (viz jeho str. 40) náležitě vyjádřil okolnosti svědčící o úmyslném zavinění obviněného I. J., jež mají spolehlivý podklad v provedených důkazech a jsou přesvědčivě odůvodněny, aniž by přitom vycházel z pouhých domněnek a předpokladů. Uvedl, že obvinění Mgr. P. P. a I. J. poskytli obviněnému Ing. J. K. zpětně faktury, z nichž mělo vyplývat, že obchodní společnosti, jejímiž jednateli byli obvinění, poskytli obchodní společnosti Brinkman Werzeug, spol. s r. o., plnění uváděné ve fakturách, ačkoli si byli vědomi, že k žádnému takovému plnění nedošlo a že tyto účetní doklady prohlásí obchodní společnost Brinkman Werzeug, spol. s r. o., za součást svého účetnictví a předloží je správci daně, což se také při vytýkacím řízení dne 14. 9. 2011 a dne 20. 12. 2011 stalo. Tento právní závěr považuje Nejvyšší soud za správný.
Obviněný v dovolání vytkl také nedostatek jeho motivu (pohnutky) a citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 Tdo 427/2015. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné zmínit, že motiv či pohnutka není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku a že s touto otázkou je třeba se vypořádat v souvislosti se zaviněním pachatele, jestliže může mít vliv na spolehlivý závěr o existenci úmyslného zavinění pachatele či naopak o jeho vyloučení. V tomto případě však není sporu o existenci úmyslného zavinění, neboť nelze opomíjet skutečnost, že obchodní společnost Brinkman Werzeug, spol. s r. o., zasílala na účet obchodních společností MERX, spol. s r. o., a Perlen trade, s. r. o., postupně finanční částky, které neodpovídaly údajům na fakturách. Obchodní společnost Brinkman Werzeug, spol. s r. o., tak zaslala od 11. 10. 2011 až do roku 2012 obchodní společnosti Perlen trade, s. r. o., částku v celkové výši 34,6 mil. Kč, přičemž obchodní společnost Perlen trade, s. r. o., poukázala zpět pouze částku ve výši 20,4 mil. Kč (viz str. 39 rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný I. J. se tak obohatil o částku 14 mil. Kč, resp. obchodní společnost Perlen trade, s. r. o., jejímž byl jednatelem.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného I. J. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 23. 8. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu