ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.248.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 248/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Raiffeisenbank a.s. , identifikační číslo osoby 492 40 901, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 2 536 869 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 37/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2016, č. j. 14 Co 202/2016 - 149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni částku ve výši 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 2. 2016, č. j. 17 C 37/2015 - 86, byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 2 370 171 Kč s příslušenstvím (výrok I), žaloba byla v částce 166 698 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta (výrok II) a žalované byla uložena povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 90 798, 40 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalované byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v záhlaví specifikovaným rozhodnutím odvolacího soudu tak, že se žaloba co do částky 770 171 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak byl rozsudek ohledně částky 1 600 000 Kč s příslušenstvím potvrzen (výrok I). Výrokem II a III byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku v celkové výši 38 954,50 Kč na nákladech řízení před soudy prvního i druhého stupně.
Žalobkyně se domáhala náhrady majetkové újmy, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí podle §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 7. 2009, č. j. 47 C 41/2009 – 53, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, č. j. 19 Co 475/2009 – 92, byla žalobkyni uložena povinnost uhradit společnosti KORNATI s. r. o., identifikační číslo osoby 272 17 141, se sídlem v Praze 2, Tyršova 1864/11 (dále jen jako „Kornati“) částku ve výši 1 600 000 Kč, což žalovaná účinila dne 4. 3. 2010. K dovolání žalobkyně proti posledně jmenovanému rozsudku odvolacího soudu byla obě rozhodnutí zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, č. j. 29 Co 3284/2010. Následně byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 9. 2012, č. j. 47 C 41/2009 – 186, žaloba společnosti Kornati zamítnuta a naopak byla společnosti Kornati uložena povinnost žalobkyni vrátit uhrazené plnění ve výši 1 600 000 Kč spolu s úrokem z prodlení od 27. 2. 2012 a náklady řízení ve výši 564 476 Kč. Žalobkyně se pokoušela dlužnou částku od společnosti Kornati vymoci, avšak exekuční řízení vedené Mgr. Milošem Dvořákem, soudním exekutorem Exekutorského úřad v Sokolově, pod sp. zn. 041 EX 341/13 bylo neúspěšné, dle vyjádření exekutora nemá společnost Kornati žádný majetek a s ohledem na její poměry nelze očekávat jakýkoli úspěch v exekučním řízení. Exekutor doporučuje podat návrh na zastavení exekuce. Společnost Kornati byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2015, č. j. 82 Cm 1071/2015 - 3, které nabylo právní moci dne 17. 12. 2015, zrušena a byla nařízena její likvidace.
Odvolací soud založil své právní posouzení na shora shrnutých skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o aktuální informaci o exekutora o stavu řízení. Následně se ztotožnil s právní kvalifikací právního vztahu mezi účastníky řízení podle OdpŠk s tím, že nalézací soud správně posoudil splnění podmínek odpovědnosti státu co se týče částky 1 600 000 Kč a vypořádal se s odvolacími námitkami žalované (námitka, že si žalobkyně zavinila vydání nezákonného rozhodnutí sama a že nevyužila všech procesních prostředků k ochraně svého majetku). Odvolací soud dále konstatoval, že ačkoli nebyla exekuce vůči společnosti Kornati doposud ukončena, lze učinit závěr, že žalobkyně nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči svému primárnímu dlužníku (společnosti Kornati), nastupuje tedy odpovědnost státu. V závěru Městský soud v Praze osvětlil, z jakého důvodu nesouhlasil (a proto změnil) s rozsudkem nalézacího soudu ohledně úroků z prodlení a nákladů řízení přiznaných v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 9. 2012.
Proti v záhlaví uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost shledává ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V první řadě žalovaná namítá, že žalobkyně nedostála své prevenční povinnosti, neboť neučinila všechny rozumné procesní kroky k tomu, aby ochránila svůj majetek (návrh na odklad vykonatelnosti, na vydání předběžného opatření apod.), tím se podílela na způsobení škody. Z toho důvodu chybí příčinná souvislost mezi škodním jednáním přičitatelným státu a vzniklou škodou, přičemž odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu „např. sp. zn. 28 Cdo 4921/2008, 28 Cdo 792/2009, 29 Cdo 4512/2011 a 28 Cdo 2101/2012.“
Žalovaná taktéž namítá, že škoda žalobkyni doposud nevznikla, neboť exekuční řízení nebylo ukončeno, a odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004. Závěr odvolacího soudu o tom, že dosavadní průběh exekučního řízení umožňuje přijetí závěru, že žalobkyně nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky, jelikož primární dlužník je nemajetný, tak považuje za rozporný s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Žalovaná proto navrhuje zrušení rozsudku jak soudu odvolacího, tak i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Dále žádá o přiznání nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Žalobkyně ve svém vyjádření datovaném 10. 1. 2017 navrhuje dovolání žalované buď odmítnout, nebo zamítnout, neboť jej považuje za nepřípustné a nedůvodné. Žalobkyně uvádí, že pokud žalovaná zpochybňuje závěry odvolacího soudu o tom, že žalobkyně neporušila svou prevenční povinnost, napadá závěry skutkové, nikoli právní a z toho důvodu je v této části dovolání nepřípustné. Dále předkládá širokou argumentaci o pravděpodobné neúčinnosti jednotlivých v úvahu připadajících procesních kroků žalobkyně. Ke vzniku škody žalobkyně uvádí, že rozhodnutí dovolacího soudu, na něž odkazuje žalovaná, není na projednávanou věc přiléhavé a namítá, že skutečná škoda spočívající ve zmenšení majetku žalované vznikla okamžikem, kdy byla na základě nezákonných rozhodnutí převedena částka ve výši 1 600 000 Kč společnosti Kornati.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Předložené dovolání však shora uvedené podmínky nesplňuje.
První námitka žalované není s to založit přípustnost dovolání, neboť žalovaná napadá vyhodnocení skutkových okolností věci. V ustálené judikatuře dovolací soud opakuje, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Se znovu opakovanou argumentací dovolatelky se dostačujícím způsobem vypořádaly soudy obou stupňů.
Namítá-li žalovaná odchýlení se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, není tento odkaz přiléhavý, neboť citované rozhodnutí dopadá na konkurzní řízení, ve kterém je vznik škody a její výše zjištěna teprve právní mocí usnesení o rozvrhu. V tomto případě však byl primární dlužník žalobkyně, společnost Kornati, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2015, č.j. 82 Cm 1071/2015-3, a byla nařízena jeho likvidace. Dle sdělení exekutora (které žalovaná nezpochybnila) je dlužník nemajetný a ukončení exekuce je pouze formálním krokem, který nemůže mít pozitivní odraz v majetkové sféře žalobkyně. Nejvyšší soud podotýká, že dojde-li v určité podobě ke zkrácení majetkového stavu poškozeného, nelze vznik škody bez dalšího spojovat až s formálním ukončením exekučního řízení (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010). Rozhodující je skutkové zjištění, že žalobce prokazatelně již nemůže vůči svému dlužníku úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky. O takovou situaci se v tomto případě jedná.
S ohledem na shora uvedené, nebylo dovolání shledáno přípustným a proto je podle §243c odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 6. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu