ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2526.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2526/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS., advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 108a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 458/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, č. j. 69 Co 267/2015-134, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, č. j. 14 C 458/2013-118, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení náhrady škody 1 988 011 Kč a nemajetkové újmy 1 000 000 Kč vzniklé v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 69/2013 (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 360 383 Kč, částky 18 246 Kč a náhrady nemajetkové újmy 1 000 000 Kč vzniklé v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 19/2003 (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal náhrady škody 350 000 Kč a nemajetkové újmy 1 000 000 Kč vzniklé v řízení vedeném u Policie ČR v Táboře pod sp. zn. ORTA 1573/TČ-2008 (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se v řízení domáhal náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měly vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedenému u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 69/2013 (dále jen „první posuzované řízení“), v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 19/2003 (dále jen „druhé posuzované řízení“) a v řízení vedeném u Policie ČR v Táboře pod sp. zn. ORTA 1573/TČ-2008 (dále jen „třetí posuzované řízení“). V prvním posuzovaném řízení, jehož předmětem byl rozvod manželství nynějšího žalobce, měl nesprávný úřední postup spočívat v tom, že soudy obou stupňů jednaly a rozhodly bez jeho účasti, přičemž odvolací soud tak postupoval přes důvodnou žádost žalobce o odročení jednání. Rovněž v druhém posuzovaném řízení měl nesprávný úřední postup soudu spočívat v tom, že soud prvního stupně jednal a rozhodl ve věci bez účasti žalobce, přičemž nevyhověl jeho důvodné žádosti o odročení jednání, žalobce neosvobodil od soudních poplatků a neustanovil mu zástupce pro řízení a posléze rozhodl na základě nedostatečných důkazů. Ve třetím posuzovaném řízení měl nesprávný úřední postup spočívat v tom, že bylo nesprávně odloženo trestní stíhání bývalé manželky žalobce dle trestního oznámení podaného žalobcem, přestože byly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin. Ve vztahu k prvnímu posuzovanému řízení žalovaná vznesla námitku promlčení. Z odůvodnění rozsudku vydaného soudem prvního stupně v prvním posuzovaném řízení vyplývá, že ve věci nebylo třeba nařizovat jednání, neboť se jednalo o nesporný rozvod. Odvolací soud v posuzovaném řízení nevyhověl žádosti žalobce (v procesním postavení žalovaného v posuzovaném řízení) o odročení jednání a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 11. 2013. V druhém posuzovaném řízení soud věc projednal a rozhodl při jednání dne 11. 8. 2004, když zamítl žádost žalobce (v procesním postavení žalovaného) o odročení tohoto jednání a návrh na provádění dalšího dokazování. Rozsudkem ze dne 11. 8. 2004, č. j. 8 C 19/2003-83, soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 322 800 Kč a žalobu částečně zamítl co do částky 77 200 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 10. 2004. Řízení o odvolání žalovaného proti tomuto rozsudku odvolací soud zastavil pro nezaplacení soudního poplatku, když žalovanému nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Řízení o žalobě pro zmatečnost bylo rovněž zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku ze žaloby, když žalovanému ani v tomto případě nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. V třetím posuzovaném řízení usnesením ze dne 20. 11. 2008 byla odložena věc podezření ze spáchání trestního činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Stížnost žalobce (oznamovatele) podaná proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením OSZ Tábor ze dne 2. 2. 2009, č. j. Zn 1862/2008-19, z důvodu, že stížnost byla podána osobou neoprávněnou.
Po právní stránce odvolací soud uvedl, že žalobcem tvrzené nesprávnosti a vady postupu soudu, resp. orgánu policie, ve všech posuzovaných řízeních vyústily v rozhodnutí příslušného orgánu, tudíž by mohly být právně relevantní pro vznik odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), pouze v případě, že by těmito vadami dotčené rozhodnutí bylo nezákonným rozhodnutím, tedy pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. První dvě posuzovaná řízení však skončila pravomocnými rozsudky soudů, které nebyly ve smyslu §7 a §8 OdpŠk zrušeny nebo změněny pro nezákonnost příslušným orgánem. Stejně tak je tomu v případě třetího posuzovaného řízení, které skončilo pravomocným odložením věci. V odškodňovacím řízení soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost pravomocného rozhodnutí vydaného v posuzovaném řízení. Odvolací soud rovněž shledal důvodnou námitku promlčení ve vztahu k nárokům z prvního posuzovaného řízení. Posuzované řízení skončilo již dne 19. 11. 2003, přičemž žalobce nároky na náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatnil u soudu až dne 20. 3. 2012. Je zřejmé, že tak žalobce učinil již po marném uplynutí subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění případných nároků u soudu. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, na nějž žalobce odkazoval, odvolací soud uvedl, že tento nález na daný případ nedopadá, neboť se týká skutkově zcela odlišné věci.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, anebo mají být dovolacím soudem vyřešené právní otázky posouzeny jinak. Oba soudy nižších stupňů zejména nesprávně právně zhodnotily (ne)existenci nároku žalobce na náhradu škody vůči státu, když dospěly k nesprávnému závěru, že ve všech třech řízeních nebyla vydána nezákonná rozhodnutí ani nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel napadá závěr soudů obou stupňů, dle nějž nelze nároky žalobce posuzovat z titulu škody, resp. újmy, způsobené nesprávným úředním postupem. Namítá, že v dané věci nejde o „zjišťování či posuzování předpokladů pro rozhodnutí, shromažďování podkladů, důkazů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností, jejich právní posuzování“, tj. o úkony, které se měly odrazit v rozhodnutí orgánů v posuzovaných řízeních. Nesprávný úřední postup v posuzovaných řízeních spočívá ve zcela zásadních (principiálních) procesních pochybeních soudů, resp. Policie ČR, a to postup těchto orgánů v rozporu se zákonem, který je nesprávným úředním postupem a v důsledku něj (bez posuzování věcné správnosti vydaných rozhodnutí) došlo k nesprávným a nezákonným rozhodnutím a k zásahu do ústavně zaručeného práva žalobce na spravedlivý proces. Dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, dle nějž „je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např. nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení.“ V prvních dvou posuzovaných řízeních tak jde o jiné vady ve způsobu vedení řízení – v prvním případě porušení základního práva žalobce být osobně přítomen na jednání soudu v jeho věci. Navíc soud v dané věci nemohl rozhodnout bez nařízení jednání, jak to učinil, a to ani jednalo-li se o nesporný rozvod. V druhém posuzovaném řízení soud také jednal a rozhodl bez účasti žalobce. Nesprávný úřední postup v tomto řízení spočívá také v nesprávném posouzení okolností žalobce, v důsledku čehož došlo k zamítnutí jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Třetí posuzované řízení bylo zastaveno, resp. trestní stíhání odloženo, přestože ze skutečností zjištěných prověřováním konkrétně vyplynulo, že mohl být spáchán trestný čin. V daných případech tak jde o takové vady řízení, které se nepromítly do obsahu následně vydaných rozhodnutí, a z toho důvodu je dána odpovědnost státu za nesprávný úřední postup.
Ve vztahu k závěru soudu, že v posuzovaných případech nejde o nezákonná rozhodnutí, dovolatel namítá, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jeho námitkou, že v daných věcech nebylo možné proti konečným rozhodnutím podat již žádný opravný prostředek, zejm. u řízení o rozvodu manželství to zákon dle tehdy platné právní úpravy vylučoval. Ve druhém posuzovaném řízení bylo uplatnění opravného prostředku žalobci znemožněno nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, dle nějž v případě, že je zde nezákonné rozhodnutí, proti němuž neexistuje žádný opravný prostředek, je třeba zákon o odpovědnosti státu interpretovat ústavně konformně a vycházet z toho, že nárok na náhradu škody způsobené jednáním státu vyplývá přímo z Listiny základních práv a svobod – zejm. čl. 36 odst. 3 a čl. 4 odst. 4 Listiny. O takový případ se jedná i v posuzovaných řízeních.
Dovolatel dále vymezuje otázku v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou, a to zda má žalobce právo na náhradu škody též dle ustanovení §7 odst. 2 OdpŠk z důvodu, že s ním nebylo (řádně a procesně správně a v plném rozsahu) jednáno jako s účastníkem řízení, ač tomu tak být mělo, když v prvních dvou posuzovaných řízení bylo popsaným jednáním soudů zasaženo do jeho základních procesních práv účastníka řízení.
Dále dovolatel namítá porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv v posuzovaných řízeních. Odvolací soud rovněž nesprávně shledal důvodnou námitku promlčení, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí řádně nevysvětlil, z čeho dovozuje, že marně uplynula subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároků žalobce u soudu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolací soud ve své judikatuře týkající se vzájemného vztahu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§13 OdpŠk) a nezákonného rozhodnutí (§7 a §8 OdpŠk) konstantně uvádí, že ačkoliv není vyloučeno, aby škoda byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jinak řečeno, odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 147; k tomu dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 1/2000, pod označením SJ 5/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1260/2014, které bylo odmítnuto usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2794/2015; citovaná rozhodnutí Nejvyššího jsou uveřejněná na jeho internetových stránkách http://nsoud.cz , a citovaná usnesení Ústavního soudu na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Výše uvedený výčet postupů přímo vedoucích k vydání rozhodnutí je výčtem demonstrativním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2061/2015). Pro nyní posuzovanou věc je významný výše uvedený závěr, dle nějž odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení, jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí. Dovolatel si v tomto ohledu v dovolání sám protiřečí, když současně uvádí, že jím tvrzené vady řízení se nepromítly do obsahu vydaných řízení, avšak současně jde o tak zásadní pochybení, že v jejich důsledku byla vydána nesprávná a nezákonná rozhodnutí. Již z tohoto tvrzení dovolatele je zřejmé, že tvrzenou újmu (škodu) spojuje s údajně nezákonnými rozhodnutími, tedy nikoliv s tím, že samotná rozhodnutí vydaná v posuzovaných řízeních byla správná, avšak v řízení došlo k jinému nesprávnému úřednímu postupu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
K otázce nesprávného úředního postupu v případě odložení trestního stíhání dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1157/2013, nebo ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 370/2013.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, sv. 30, pod C 2818, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Tento závěr je rovněž potvrzován judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10).
Nejvyšší soud se ve své judikatuře již také zabýval otázkou posuzování zákonnosti rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, v odškodňovacím řízení. V rozsudku ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, Nejvyšší soud uvedl: „Podmínka zakotvená v ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení. Ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, nelze obecně dojít k závěru, že absenci opravného prostředku by mělo nahradit odškodňovací řízení. Soudní řízení není, až na výjimky, povinně dvojinstanční. V případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce dospěje k závěru, že jejich přezkum v opravném řízení není důvodný, by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla přezkoumávána v řízení odškodňovacím.“
I při využití veškerých prostředků nápravy je nutné připustit, že konečné rozhodnutí může být objektivně nesprávné. Za těchto okolností však stát za případnou škodu způsobenou tímto rozhodnutím, odpovědnost nenese. Ze zákona nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž brojí, nebylo zrušeno či změněno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009).
Dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, se vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem tamní věci vymyká výše uvedeným ustáleným závěrům, z nichž vychází judikatura jak Nejvyššího soudu, tak Ústavního soudu. Závěry citovaného nálezu Ústavního soudu tudíž nejsou způsobilé k zobecnění.
Z výše uvedeného plyne, že závěry soudů obou stupňů ohledně existence nesprávného úředního postupu či nezákonných rozhodnutí v posuzovaných řízeních odpovídají ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Otázky vztahující se k těmto závěrům přípustnost dovolání nezakládají.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem vymezená otázka, zda má žalobce právo na náhradu škody též dle ustanovení §7 odst. 2 OdpŠk z důvodu, že s ním nebylo (řádně a procesně správně a v plném rozsahu) jednáno jako s účastníkem řízení, ač tomu tak být mělo. Dovolatel s touto otázkou přichází až v dovolání, tudíž nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo. Nadto ze skutkových zjištění soudů prvního stupně je zřejmé, že v posuzovaných řízeních bylo s dovolatelem jednáno jako s účastníkem. Slova „řádně a procesně správně a v plném rozsahu“ dovolatel do textu §7 odst. 2 OdpŠk vkládá nad jeho rámec, čímž mění smysl tohoto ustanovení.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka vztahující se k závěru odvolacího soudu ohledně promlčení nároků z prvního posuzovaného řízení. Předně nutno uvést, že dovolatel se ve vztahu k této námitce nijak nezabýval její přípustností, v důsledku čehož dovolání v této části obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení v tomto rozsahu pokračovat. I kdyby dovolatel přípustnost dovolání řádně vymezil, nemohla by daná námitka přípustnost dovolání založit. Jestliže obstál hlavní důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu