ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3122.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3122/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce P. B. , zastoupeného opatrovníkem JUDr. Františkem Derikem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Jana Palacha 1552, proti žalovaným 1) JUDr. M. D., IČ 70931135, se sídlem v Hradci Králové, U Soudu 276, a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 240/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2017, č. j. 19 Co 75/2017-187, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Hradci Králové jako soudu prvního stupně ze dne 2. 2. 2017, č. j. 17 C 240/2014-178, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobci nepřiznává osvobození od placení soudních poplatků.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu (č. j. 19 Co 75/2017-187) podal žalobce sám dovolání ze dne 26. 4. 2017 (č. l. 190), ačkoliv mu byl pro řízení ustanoven opatrovník JUDr. František Derik, advokát (srov. usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2014, č. j. 17 C 240/2014-54, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 4. 2015, č. j. 19 Co 5/2015-66).
Soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 5. 2017, č. j. 17 C 240/2014-192, které bylo žalobci doručeno dne 24. 5. 2017 a jeho zástupci dne 22. 5. 2017, vyzval žalobce, aby prostřednictvím ustanoveného opatrovníka JUDr. Derika podal řádné dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu (č. j. 19 Co 75/2017-187) a zároveň jej poučil, že nebude-li do 15 dnů ode dne doručení tohoto usnesení předloženo řádné dovolání sepsané advokátem, Nejvyšší soud řízení zastaví.
Na výzvu soudu ustanovený opatrovník JUDr. Derik soudu odeslal „doplnění dovolání“ ze dne 2. 6. 2017 (č. l. 193).
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Posuzované „doplnění dovolání“ ze dne 2. 6. 2017 neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť právní zástupce žalobce nevymezil žádnou právní otázku jako dovolací důvod a ani nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Právní zástupce žalobce v dovolání pouze uvedl, že „žalobce i nadále poukazuje na fakt, že v rozporu se zákonnou, ale i ustálenou rozhodovací praxí soudů byl zamítnut jeho návrh na odškodnění v žalované výši …“, aniž by uvedl, od které rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl podle něj odvolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 301/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1871/17, rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 a 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Uvádí-li právní zástupce žalobce v „doplnění dovolání“ ze dne 2. 6. 2017, že „v ostatním se zcela odkazuje na dosavadní podání …“, musí Nejvyšší soud konstatovat, že k podání samotného žalobce ze dne 26. 4. 2017 nelze vzhledem k ustanovení §241a odst. 5 o. s. ř. přihlížet (přinejmenším v částech, v nichž vymezuje dovolací důvod a rozsah, v jakém napadá rozhodnutí odvolacího soudu).
Důvodová zpráva k novele o. s. ř. (k zákonu č. 404/2012 Sb.) k §241a odst. 5 o. s. ř. uvádí: „V ustanovení §241 zůstává zachováno tzv. povinné (nucené) zastoupení dovolatele, a to včetně požadavku, že dovolání musí být sepsáno tímto povinným (nuceným) zástupcem. Promítnutí tohoto principu do náležitostí dovolání znamená, že relevantní mohou být jen údaje učiněné povinným (nuceným) zástupcem dovolatele a že tedy nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám dovolatel.“
Z ustanovení §241a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu. K podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5176/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2634/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 9/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2710/15, a usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2565/15).
Jak vyplývá z výše uvedeného, vzhledem ke změně právní úpravy není již použitelná judikatura, podle které ke splnění podmínky zastoupení advokátem postačuje, aby právní zástupce dovolatele sdělil soudu, že se s podáním zastoupeného účastníka (dovolatele) ztotožňuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1121/99).
K výše uvedenému srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3357/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 3285/16.
Posuzované dovolání proto nesplňuje podmínku stanovenou v §241b odst. 3 věty první o. s. ř., když ve lhůtě pro podání dovolání nebylo doplněno o údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (resp. od které rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl podle názoru právního zástupce odvolací soud odchýlit) a o vymezení dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl, neboť trpí vadami, které nebyly v zákonem stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 15. srpna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu