ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3331.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3331/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., IČ 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zaplacení 423 325 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 215/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, č. j. 13 Co 95/2015-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 423 325 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „ČTÚ“) pod sp. zn. 103 358/2010 (požadované zadostiučinění 50 001 Kč), 104 474/2010, 103 240/2010, 103 780/2010, 103 367/2010, 103 538/2010, 103 224/2010 a 103 238/2010 (požadované zadostiučinění za každé jednotlivé řízení ve výši 53 332 Kč).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 jako soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 2015, č. j. 14 C 215/2012-56, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 423 325 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že otázka stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, a proto obecný nesouhlas s přiznanou formou či výší zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud při přezkumu zvolené formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž zvolenou formou a případně výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1121/2013, nebo ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2852/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1216/14), což s ohledem na skutková zjištění v dané věci není případ žalobkyně.
Otázka, zda je pro žalobkyni k odčinění nemajetkové újmy postačující pouhá omluva a konstatování porušení práva ze strany žalované nebo zda žalobkyni náleží právo na konstatování porušení práva vysloveného ve výrokové části rozsudku ze strany soudu a přiměřené zadostiučinění v penězích, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že s ohledem na všechny okolnosti daného případu je závažnosti vzniklé nemajetkové újmě odpovídající přiznání zadostiučinění formou konstatování porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4371/2015). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tak nezakládá ani otázka vzájemného vztahu konstatování porušení práva a omluvy státu za toto porušení v řízení o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a odst. 2 OdpŠk, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. taktéž rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3850/2014).
Při posuzování kritérií (§31a odst. 3 OdpŠk), podle nichž odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti daného případu je závažnosti vzniklé nemajetkové újmě odpovídající přiznání zadostiučinění formou konstatování porušení práva, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Nejvyšší soud (a obdobně i Ústavní soud) již dříve v pojmově shodné skutkové situaci a ve věci, která se týkala týchž účastníků, konstatoval, že jednání žalobkyně nesměřovalo k ochraně jejích práv, ale bylo vedeno s cílem obohacení žalobkyně na úkor státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1929/14, ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12, a ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 3698/11). Vedle toho nelze přehlédnout velmi nízké částky, které byly předmětem posuzovaných řízení a které tak předurčily nízký význam posuzovaných řízení pro žalobkyni.
Námitka žalobkyně týkající se vyřešení právní otázky, zda v dovolacím přezkumu může obstát rozhodnutí odvolacího soudu, jehož odůvodnění je mimořádně stručné, které se přesvědčivě a v úplnosti nevypořádává se všemi odvolacími námitkami žalobkyně a které se nezabývá meritem věci, jež je jasně definováno v §31a odst. 2 a 3 OdpŠk, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá z toho důvodu, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně nebyly.
Námitky žalobkyně, že se soudy nijak nezabývaly jejím návrhem na zvýšení zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení, a že nepřiměřenou délku kompenzačního řízení měly zohlednit při stanovení formy a výše zadostiučinění, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. V daném případě nemohlo dojít ke zvýšení základní částky zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé kompenzační řízení, neboť žalobkyni nebylo přiznáno zadostiučinění v penězích, když soudy po zhodnocení všech okolností případu dospěly k závěru, že omluva a konstatování porušení práva ze strany žalované je dostatečnou satisfakcí vzniklé újmy. Žalobkyně tak podmínky pro takové zvýšení nesplnila (srov. část VI Stanoviska, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2370/2015).
Zbylé námitky žalobkyně (že soudy poměřovaly nároky a jednání žalobkyně korektivem dobrých mravů, přičemž kritériu dobrých mravů nemůže být v tomto kompenzačním řízení přiznána právní relevance) se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Jejich vyřešení Nejvyšším soudem se proto v poměrech žalobkyně nemůže nijak projevit, což je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Jelikož žalobkyně podala dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
K žalobkyní namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 25. července 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu