ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3384.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3384/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce K. Q. , zastoupeného JUDr. Václavem Chumem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované Ing. S. F. , o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 26 C 121/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. března 2016, č.j. 14 Co 395/2015-118, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. března 2016, č.j. 14 Co 395/2015-118, se zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se vůči žalované domáhal písemné omluvy a finančního zadostiučinění za e-mail zaslaný žalobci dne 30. dubna 2014, ve kterém je podle žalobce uvedena řada neověřených, nepravdivých a dehonestujících tvrzení. Žalovaná, vykonává funkci tajemnice Městského úřadu v Plané, přičemž je nadřízená stavebnímu úřadu Planá, který vede stavební řízení týkající se pozemků žalobce. V souvislosti s tímto stavebním řízením probíhala mezi žalobcem a žalovanou četná komunikace. Žalovaná poslala dne 30. dubna 2014 žalobci e-mail, ve kterém mluvila o těžké nemoci a smrti jiného člověka, kterého poznala jako nenávistného, uvedla, že v některých formulacích žalobce vidí obdobu jeho vyjadřování a myšlení, a zmínila negativní postavu Jidáše.
2. Okresní soud v Tachově (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. října 2015, č.j. 26 C 121/2015-89, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně shledal, že žalovaná není pasivně legitimována, neboť předmětný e-mail byl zaslán z pracovní pošty v rámci plnění pracovních úkolů. Zároveň uvedl, že i kdyby byla shledána pasivní legitimace žalované, jí způsobený zásah do osobnostních práv by byl již odčiněn, neboť se žalovaná několikrát žalobci písemně i ústně za své jednání omluvila a litovala svých slov.
3. Krajský soud v Plzni (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne ze dne 1. března 2016, č.j. 14 Co 395/2015-118, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že ačkoliv žalovaná je pasivně legitimována, neboť se jednalo o neformální komunikaci mimo plnění pracovních povinností, nejednalo se ze strany žalované o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud poukázal na spíše neobratné vyjádření pocitů žalované, na to, že nebylo jejím úmyslem žalobce urazit a také na fakt, že se žalovaná žalobci již vícekrát za své jednání omluvila.
4. Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen dne 4. května 2016, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 11. května 2016 včasné dovolání, které pokládá za přípustné, neboť se odvolací soud podle jeho mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (mimo jiné se zdůvodněním odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu např. ve věci 20 Cdo 266/2012, 28 Cdo 3256/2006, 28 Cdo 2838/2005, 32 Cdo 1019/2009, 30 Cdo 422/2012, 30 Cdo 5021/2008, 30 Cdo 1912/2003), resp. připomíná též příslušná rozhodnutí Ústavního soudu. Podle jeho názoru bylo rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, přičemž odvolací soud měl ve smyslu §213b o.s.ř. ve spojení s §118a o.s.ř. poučit dovolatele o tom, jakým způsobem může ve věci rozhodnout a poskytnout mu tak možnost se k této věci vyjádřit a uvést relevantní argumentaci. Zároveň podle jeho názoru není odůvodnění rozsudku odvolacího soudu dostatečně konkretizované, neboť není zřejmé, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s odvolacími námitkami dovolatele, když odvolací soud převážně v odůvodnění cituje komentářovou literaturu a konkrétní úvahy odvolacího soudu však v napadeném rozhodnutí absentují. Dovolatel též poukazuje na to, že odvolací soud neuplatnil diferenciované objektivní kritérium a neposoudil věc z pohledu dovolatele, ale slova žalované označil za neobratná a neuvážlivá a posoudil je tak subjektivně s ohledem na úmysl žalované. Dovolatel také uvedl, že omluvy žalované nepokládá za dostačující, neboť ty nebyly omluvami za nezákonné jednání, ale toliko projevem lítosti, že si dovolatel nesprávně vyložil její dobře míněná slova. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek soudů obou stupňů zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
8. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
9. Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
11. Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
12. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
13. Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
14. Podle ustanovení §81 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), je osobnost člověka chráněna včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého (odst. 1). Ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy (odst. 2).
15. Podle ustanovení §82 o.z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (odst. 1). Po smrti člověka se může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých (odst. 2).
16. Podle ustanovení §2956 o.z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.
17. Podle ustanovení §2957 o.z. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.
18. S přihlédnutím k obsahu dovolání stejně jako k důvodům jím napadeného rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud dospěl k závěru, že toto dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. proti výroku ve věci samé, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak bude rozvedeno dále).
19. Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. V daném případě se v prvé řadě projevuje takováto vada.
20. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
21. Podle ustanovení §157 odst. 1 a 2 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, v písemném vyhotovení rozsudku se po slovech "Jménem republiky" uvede označení soudu, jména a příjmení soudců a přísedících, přesné označení účastníků a jejich zástupců, účast státního zastupitelství a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, označení projednávané věci, znění výroku, odůvodnění, poučení o tom, zda je přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost, a o lhůtě a místu k jeho podání, poučení o možnosti výkonu rozhodnutí a den a místo vyhlášení. Je-li to možné, uvede se v označení účastníků též jejich datum narození, resp. identifikační číslo (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním (odstavec 2).
22. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, in www.nsoud.cz ).
23. Je třeba mít na zřeteli, že zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. Jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§153 odst. 1 o.s.ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti , neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, in www.nsoud.cz , nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1081).
24. Jak již bylo naznačeno, odvolací soud, ač dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, tj., že předmětná žaloba je nedůvodná, zcela přehodnotil důvody, na nichž bylo zbudováno prvostupňový rozhodnutí. Dovodil tak jednak, že žalovaná je ve věci pasivně legitimována, jednak současně učinil závěr, že v žalobě popsaným způsobem nedošlo k zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti člověka.
25. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí odvolací soud ač jinak správně odkázal mimo jiné na ustanovení §81 a §82 o.z. vymezujících ochranu osobnosti člověka, vlastní úvahy ústící v závěr, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce nedošlo, procesním předpisem předpokládaným způsobem srozumitelně nedefinoval. Soud druhého stupně po té, co exponoval obecný výklad, co je třeba rozumět lidskou důstojností, bezprostředně učinil vlastní závěr znějící: „ Vzhledem k uvedenému odvolací soud dospěl k dalšímu odlišnému právnímu závěru, že vzhledem na chápání lidské důstojnosti a definici nedůstojného zacházení s člověkem nelze jednán žalované hodnotit jako zásah do chráněných osobnostních práv žalobce a jeho lidské důstojnosti“ (což soud dokumentuje na připomínce žalované týkající se smrtelné nemoci souseda, stejně jako biblického příběhu). Bezprostředně však uvádí, že „z obsahu přezkoumávaného spisu pak vyplývá, že žalovaná uznala svá nevhodná slovní spojení adresovaná žalobci v soukromém e-mailu ze dne 30. dubna 2014 a reagovala tak, že se žalobci za svá slova písemně, ale i u soudu prvního stupně omluvila. I odvolací soud považuje písemnou omluvu žalované vůči žalobci za dostačující jednání, kterým žalovaná odčinila svá neuvážlivá a nevhodná slova. Je tak zřejmé, že vzájemný vztah obou tvrzení odvolacího soudu není možno pokládat za konzistentní. Na jedné straně je tak dovozováno (byť bez podrobnějšího zdůvodnění), že nedošlo k zásahu do chráněných osobnostních práv žalobce, na straně druhé akceptuje sporem dotčená slova adresovaná žalobci jako nevhodná. Soud druhého stupně současně fakticky posuzuje (byť opět jen zcela obecně) úroveň těchto slov tvrzením, že žalovaná omluvou odčinila svá neuvážlivá a nevhodná slova. Za tohoto stavu proto není jasná a přehledná klasifikace těchto slov že „ nemohou být považována za dehonestující tvrzení poškozující lidskou důstojnost žalobce“ , ač odvolací soud omluvu (omluvy) žalované vůči žalobci hodnotil jako dostačující jednání k odčinění jejího jednání – tedy k odčinění soudem nepochybně fakticky dovozovaného zásahu. Potud lze zdůvodnění napadeného rozhodnutí posuzovat jako v zásadě jsoucí i v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností.
26. Nad to není možno přehlédnout, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu (která je použitelné i za účinnosti nyní platného občanského zákoníku z roku 2012 (dále opět jen „o.z.“) vycházela a vychází ze zásad, že člověk (fyzická osoba) má právo na ochranu své osobnosti, přičemž požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
27. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy - pak fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, resp. aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
28. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti člověka je jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §81 násl. o. z. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě člověka (fyzické osoby), které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit uvedená práva (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002). Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka (fyzické osoby) musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti člověka (fyzické osoby), který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postiženého člověka či jeho vážnosti ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti člověka (fyzické osoby) došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťoval jako závažnou zpravidla každý člověk nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu však v zásadě nevyplývá, že by odvolací soud uvedené zásady blíže bral v úvahu. Již i z tohoto důvodu je proto třeba vyjít ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
29. Odvolací soud též na rozdíl od soudu prvního stupně dále učinil závěr, že žalovaná je ve sporu pasivně legitimována. Ač v tomto případě jinak přiléhavě zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. Cdo 4709/2010, ani v tomto případě není plně zřejmé, jak k tomuto posouzení z hlediska zásady, že „v mezích plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, je taková činnost zaměstnance, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů“, když se ze spisu podává, že žalovaná v předmětné době působila jako tajemnice Městského úřadu v Plané, přičemž nelze vyloučit, že k e-mailové korespondenci (realizované prostřednictvím jejího pracovního e-mailu tajemnice@muplana.cz ) přistupovala (minimálně) v zájmu uvedeného úřadu. Skutečnost, že tyto kontakty žalované s žalobcem nebyly nikde ve správním řízení zaznamenány, nemusí pak být pro posouzení věci významná. I v této pasáži se jeví napadené rozhodnutí jako nepodepřené odpovídajícími skutečnostmi.
30. Je proto třeba uzavřít, že posuzovaný rozsudek odvolacího soudu není možno hodnotit jako správný. Z uvedeného důvodu proto Nejvyšší soud ČR podle §243e odst. 1 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o.s.ř.).
31. V dalším řízení je soud odvolací soud (prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, část za středníkem, §226 odst. 1 o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu