ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3994.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3994/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobců a) L. Š. , zemřelé dne 11. 4. 2012, b) J. Š.-S. , zastoupeného JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd 409/19, c) I. Š. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 1 774 050 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 33/2008, o dovolání žalobců b) a c) a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, č. j. 35 Co 448/2014-244, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015, č. j. 35 Co 448/2014-244, se v části výroku I., kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2014, č. j. 18 C 33/2008-220, a v závislém výroku II., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2014 ve výroku I. v části, jíž bylo rozhodnuto o částce 1 051 300 Kč s příslušenstvím, a v závislém výroku II., zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se v řízení domáhají po žalované částky 1 774 050 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody, jež jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Státního notářství v Benešově a Okresního soudu v Benešově. Státní notářství v Benešově ve svém rozhodnutí ze dne 17. 10. 1988, sp. zn. D 1215/88, i Okresní soud v Benešově v rozhodnutí ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. D 1237/2001, zaměnily majetek (pozemky) S. Š. a zemřelého 13. 11. 1965 za majetek MUDr. S. Š. a zemřelého 24. 3. 1978. Na základě těchto rozhodnutí byly pozemky S. Š., jež měly náležet žalobcům jako jeho dědicům, přiřknuty dědičce po S. Š., která je posléze prodala městu K.. Kupní cenu, již za tyto pozemky usnesením o dědictví určená dědička obdržela, žalobci nyní požadují jako náhradu škody jím vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu v dědickém řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 5. 2014, č. j. 18 C 33/2008-220, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 1 774 050 Kč s úrokem z prodlení od 4. 4. 2002 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 20. 1. 2015, č. j. 35 Co 448/2014-244, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 722 750 Kč s 10,75% úrokem ročně od 19. 4. 2008 do 31. 12. 2008 a dále se zákonným úrokem od 1. 1. 2009 do zaplacení jdoucím, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soudy ve věci rozhodovaly podruhé, neboť jejich předchozí rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, č. j. 28 Cdo 2736/2011-79.
5. Soud prvního stupně uvedl, že dospěl ke skutkovému závěru, že ve prospěch S. Š., zemřelého v roce 1965, je v katastru nemovitostí zapsáno duplicitní vlastnictví k pozemkům v katastrálním území O. u K.. Rozhodnutím Státního notářství v Benešově ze dne 17. 10. 1998 (pozn. správně 17. 10. 1988) ve věci č. j. D 1215/88-41 bylo potvrzeno, že veškerý nově najevo vyšlý majetek po S. Š., zemřelém 24. 3. 1978, v podobě kromě jiného 2/30 pozemků č. 587, 630 a 631 v katastrálním území O., okres K., nabývá pozůstalá manželka J. Š.. Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 13. 2. 2002, č. j. D 1237/2001-50, Nd 249/2001, v dědické věci po S. Š., zemřelém 24. 3. 1978, potvrdil, že veškerý najevo vyšlý majetek zůstavitele, a to kromě jiného 1/5 pozemků ve zjednodušené evidenci – PK č. katastrální, katastrální území a obec O. u K., zapsaných na LV , nabývá pozůstalá manželka J. Š.. Ze sdělení Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště K., ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. Pu- 14786/2006-204/2 vyplývá, že při zápisu rozhodnutí Státního notářství v Benešově o dědictví D 1215/1988 po S. Š. byly chybně na nabyvatele J. Š. zapsány parcely evidované na LV na S. Š., ačkoliv tyto parcely nebyly v rozhodnutí uvedeny. Parcely byly J. Š. připsány zjevným omylem a měly by být zapsány na původního vlastníka S. Š.. V roce 2002 bylo katastrálnímu úřadu doručeno rozhodnutí Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 2. 2002, č. j. D 1237/2001-50, podle něhož tyto parcely dědí J. Š.. Katastrální úřad shledal, že došlo k záměně MUDr. S. Š. s jeho bratrem (pozn. zřejmě správně bratrancem) S. Š., a s ohledem na předložené 2 listiny prokazující vlastnictví k téže nemovitosti byl proveden duplicitní zápis vlastnictví. Dle zápisu v knihovní vložce č. 245 pozemkové knihy pro katastrální území O., vlastnil S. Š. kromě jiných též 2/30 parcel, které byly rozhodnutím Státního notářství v Benešově D 1215/1988 zapsány na nabyvatele J. Š.. Katastrální úřad shledal, že opět došlo k záměně S. Š. s jeho bratrancem S. Š.. Na základě kupní smlouvy ze dne 8. 10. 2001 bylo zjištěno, že J. Š. prodala spoluvlastnický podíl získaný na základě rozhodnutí Státního notářství v Benešově a Okresního soudu v Benešově městu K. za cenu 1 774 050 Kč.
6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci neprokázali příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Soud poukázal na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci a konstatoval, že v posuzovaném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany orgánů veřejné moci, neboť tyto pochybily, pokud nevydaly rozhodnutí reflektující skutečný majetek v dědické věci po zůstaviteli S. Š., otci žalobců, ač toto rozhodnutí vydat měly. V posuzované věci je třeba shledat existenci odpovědnostního titulu, a sice nesprávného úředního postupu ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb., resp. §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud však ve svém rozhodnutí zároveň neuzavřel, že žalobci též prokázali příčinnou souvislost mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a žalobci tvrzenou škodou. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůraznil, že oprávněný dědic má k dispozici právní prostředky, prostřednictvím kterých se může domoci svých práv dědice, pokud jde o rozsah majetku, o němž je v dědickém řízení rozhodováno. Závazné jsou výroky týkající se okruhu dědiců, nikoliv výroky o rozsahu děděného majetku, a žalobci se tak mohou domáhat ochrany svých práv dědiců návrhem na dodatečné projednání dědictví, resp. žalobou na vydání věci. Příčinnou souvislost mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a škodou, která má spočívat v hodnotě předmětných nemovitostí, tak může být dána pouze tehdy, je-li vyloučeno, aby se poškozený domohl požadovaného plnění po osobě, která má věc vydat z titulu smluvního ujednání či z bezdůvodného obohacení. V dané věci je tudíž rozhodné, zda tu byly takové okolnosti, které žalobcům objektivně bránily domoci se svých práv dědiců po zůstaviteli S. Š.. Je zřejmé, že v obecné rovině je takovou překážkou existence vlastnického práva k předmětným nemovitostem. V dané věci je existenci vlastnického práva k předmětným nemovitostem možno dovodit pouze tehdy, budou-li splněny předpoklady spojené s vydržením věci, neboť rozhodnutí v dědickém řízení vlastnické právo nekonstituuje, ale pouze jej deklaruje, přičemž je-li takto deklarováno vlastnické právo v rozporu se skutečným stavem, tj. hmotným právem, nelze na takovou osobu, jíž je v dědickém řízení přiřčen majetek, pohlížet jako na vlastníka věci. Žalobci uvedli (a skutkově mezi účastníky nebylo sporu), že chybná rozhodnutí týkající se předmětných nemovitostí byla vydána nejprve státním notářstvím v roce 1988 a posléze okresním soudem v roce 2002. Současně žalobci tvrdili, že se o těchto rozhodnutích dozvěděli v souvislosti s prodejem nemovitostí městu K. v roce 2006, a to od příbuzné B. K., která část uvedených nemovitostí zdědila po právních předchůdcích žalobců (O. a M. Š.). Pokud bylo o části nemovitostí vydáno chybné rozhodnutí v roce 2002, pak v roce 2006, kdy se žalobci tuto skutečnost dozvěděli, nemohla uplynout desetiletá doba nutná k vydržení této skupiny nemovitostí – pozemků, a žalobci se tudíž mohli domáhat svých práv oprávněných dědiců v dědickém řízení či sporném řízení. Soud neměl za prokázané ani to, že jim vznikla škoda v důsledku rozhodnutí státního notářství z roku 1988. Žalobci sice tvrdili, že se o uvedeném majetku dozvěděli až v roce 2006, avšak existence chybného rozhodnutí sama o sobě nemůže představovat důvod, pro který se žalobci nemohli domáhat svých práv již např. při projednání dědictví po zůstaviteli S. Š., který zemřel v roce 1965, tedy v době předcházející uvedenému rozhodnutí. Soud má za to, že nemůže jít k tíži státu, že žalobci o uvedeném majetku, který měl náležet do pozůstalosti, vůbec nevěděli. Dědické řízení je sice řízením nesporným, jež lze zahájit i bez návrhu z úřední povinnosti, avšak i dědicové jako účastníci dědického řízení mají povinnosti tvrdit a prokazovat skutečnosti, a to zejména pokud jde o rozsah majetku, který má být předmětem dědického řízení. Žalobci však neuvedli žádné relevantní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že svá dědická práva nemohli včas uplatnit, a to v přímé souvislosti s nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci.
7. Odvolací soud konstatoval, že si soud prvního stupně pro své rozhodnutí opatřil postačující a správná skutková zjištění, která zákonem stanoveným způsobem hodnotil, avšak věc zcela správně neposoudil po stránce právní. V řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že rozhodnutím Státního notářství v Benešově ze dne 17. 10. 1988 bylo potvrzeno, že 2/3 (pozn. správně 2/30) pozemků zapsaných na LV pro k. ú. O. (první skupina pozemků) nabyla J. Š.. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 2. 2002 bylo téže potvrzeno nabytí vlastnictví 1/5 pozemků v k. ú. O. zapsaných na LV (druhá skupina pozemků). Uvedené pozemky měly výměru – parc. – 3 032 m 2 , 32 852 m 2 , 7 481 m 2 , 1 868 m 2 a 19 158 m 2 . Paní J. Š. uvedené pozemky převedla kupní smlouvou ze dne 8. 10. 2001 na město K. a byla jí za ně vyplacena kupní cena v celkové výši 1 764 050 Kč. Vklad vlastnického práva byl povolen Katastrálním úřadem v K.. Bylo dále prokázáno, že paní J. Š. byla dědičkou po S. Š., domnělém zůstaviteli. Nemohla tak řádně nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům a nemohla je ani platně převést na další subjekt, pokud je jako oprávněná držitelka dle §134 obč. zák. nevydržela. Soud prvního stupně tak měl zaměřit pozornost na posouzení této otázky, a pakliže okamžik plynutí vydržecí desetileté doby odvozoval od okamžiku, kdy se žalobci dozvěděli o dědických rozhodnutích, je jeho právní posouzení nesprávné. J. Š. pozemky užívala v dobré víře od jejich domnělého nabytí v roce 1988. V případě první skupiny pozemků tato desetiletá vydržecí doba plynula od 17. 10. 1988 a uplynula v roce 1998. V době převodu na město K. byla paní Š. vlastnicí předmětných pozemků a žalobci své vlastnické právo pozbyli. Stalo se tak v důsledku nesprávného úředního postupu Státního notářství v Benešově a žalobcům tak vznikla škoda představující hodnotu předmětných pozemků v době, kdy byly převedeny na třetí subjekt, a škoda jim tak vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Nárok žalobců ohledně první skupiny pozemků tedy měl odvolací soud za důvodný. Jelikož pozemky parc. měly celkovou výměru 43 365 m 2 a žalobcům svědčilo vlastnické právo v rozsahu 2/30, tak při ceně 250 Kč/m 2 vznikla žalobcům škoda ve výši 722 750 Kč. Co se týká druhé skupiny pozemků, žaloba důvodná není. Paní J. Š. tyto měla nabýt na základě usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 2. 2002, a protože jejich vlastnictví převedla v roce 2001, nemohla být v dobré víře, že je jejich vlastnicí, potažmo nemohla toto právo převést. Za takové situace žalobci své vlastnické právo nepozbyli. Není tedy překážky, aby se žalobci domáhali ochrany svých práv dědiců po zemřelém S. Š. projednáním majetku náležejícího do jeho pozůstalosti. Proto není možné dovozovat, že jim vznikla škoda odpovídající hodnotě těchto pozemků. Otázkou úspěšnosti žalobců v dědickém či jiném občanskoprávním řízení, resp. nemožností vydání pozemků, se soud v řízení o náhradu škody proti státu zabývat nemůže.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla dovoláním jak žalovaná, jež brojí proti jeho výroku I., pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 722 750 Kč s příslušenstvím, tak žalobci b) a c), kteří brojí proti jejímu výroku I. v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně.
9. Žalovaná neuvádí ničeho k přípustnosti dovolání.
10. Žalovaná ve svém dovolání vytkla odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou dobré víry na straně paní J. Š., neprovedl v tomto ohledu žádný důkaz a důkazy navrhované žalovanou k otázce dobré víry byly soudem prvního stupně zamítnuty. Závěr, že na straně paní J. Š. došlo k vydržení, je tedy zcela nepodložen. V daném případě rovněž nelze dospět k závěru, že by byla naplněna podmínka příčinné souvislosti. Žalobci se více jak 40 let nezajímali o předmětné nemovitosti a tyto nemovitosti mohly být po takto dlouhé době vydrženy i kteroukoliv jinou osobou, a to i nebýt údajného nesprávného úředního postupu tehdejšího Státního notářství v Benešově. Dle žalobců pravý vlastník nemovitostí zemřel již v roce 1965 a zůstalo nevyřešenou otázkou, kdo a na jakém základě pozemky užíval. Je možné, že nemovitosti byly vydrženy ještě před rozhodnutím Státního notářství v Benešově. Nelze mít tedy za to, že nebýt nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Pokud by si naopak žalobci střežili svá vlastnická práva, tvrzená škoda by nenastala. Dovolací soud by měl vyřešit právní otázku, zda J. Š. mohla vydržet pozemky, které na ni byly údajně nesprávně převedeny, a zda lze v daném případě shledávat příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody na straně žalobců. Žalovaná dále namítá, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, když nebylo vůbec zkoumáno, z jakého důvodu byly předmětné nemovitosti zahrnuty do dědictví po Š., zda namítaným rozhodnutím státního notářství předcházela i jiná pochybení při zapisování vlastnického práva k předmětným nemovitostem, zda se těchto pochybení prvotně vůbec dopustilo státní notářství, či zda se jedná o složitý historický proces protkaný nesprávnostmi i na straně jiných orgánů. Soudy se dostatečně nezabývaly ani tím, zda předci žalobců byli vlastníky předmětných nemovitostí, a závěr, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, učinily pouze na základě sdělení katastrálního úřadu, které vycházelo pouze z listin doložených žalobci. Soudy si měly vyžádat příslušné dědické spisy (které byly k důkazu navrhovány) a na jejich podkladě učinit závěr, zda v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Na základě těchto spisů pak bylo možné učinit i závěr, zda paní J. Š. mohla být v dobré víře, že jí pozemky náleží, a mohlo být zjištěno, zda Š. byl či nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí. Zjišťováno též nebylo, kde žalobci získali odevzdávací listinu (popř. jiné listiny), jež následně předkládali katastrálnímu úřadu, aby doložili vlastnické právo. Soudy rovněž neprováděly dokazování ke vznesené námitce promlčení a vyšly opět jen z tvrzení žalobců, že se o nesprávném úředním postupu dozvěděli v roce 2006 při výkupu nemovitostí.
11. Žalobce b) a žalobce c) v obsahově takřka totožném dovolání k přípustnosti uvedli, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu anebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z obsahu dovolání je pak zřejmé, že žalobci namítají pouze odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v této věci.
12. Žalobci konkrétně namítají, že soudy měly v souladu s uvedeným rozhodnutím posuzovat, zda žalobci měli možnost domoci se plnění po osobě, jíž stíhá povinnost toto plnění vydat. V této souvislosti poukazují na skutečnost, že na předmětných pozemcích je postavena automobilka, a vydání pozemků parc. žalobcům je tedy vyloučeno. Žalobci dále zpochybňují závěr odvolacího soudu, dle kterého žalobci nepozbyli vlastnické právo k uvedeným pozemkům, neboť je paní J. Š. převedla kupní smlouvou již v roce 2001, ačkoliv je nabýt měla až na základě usnesení Obvodního soudu v Benešově ze dne 13. 2. 2002. Dle názoru žalobců dané konstatování neodpovídá skutečnosti ani objektivně zjištěnému skutkovému stavu projednávané věci, a nemůže být proto správně posouzené po právní stránce. Ačkoliv je pravdou, že J. Š. podepsala kupní smlouvu dne 8. 10. 2001, její vlastnické právo tím ještě nebylo převedeno. Stálo se tak až dnem 4. 4. 2002, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, a to ve prospěch města K.. Do této doby byla vlastnicí předmětných pozemků stále J. Š.. Tato byla zřejmě i v dobré víře, neboť vlastnické právo J. Š. k uvedeným pozemkům vyplývalo jednoznačně z tehdy platného výpisu evidence nemovitostí, resp. katastru nemovitostí. Skutečnost, že tomu tak bylo v důsledku částečně chybné evidence nemovitostí, a tím i dalšího nesprávného úředního postupu, tentokráte však příslušného katastrálního úřadu, bylo v tomto řízení dostatečně objasněno a prokázáno. Chybná evidence byla katastrálním úřadem opravena až v roce 2007, a to na základě žádosti o prošetření vlastnictví žalobců ze dne 1. 11. 2006. Žalobci nesouhlasí též s názorem odvolacího soudu, dle kterého žalobcům nebrání žádná překážka v tom, aby se domáhali ochrany svých práv dědiců po zemřelém S. Š. projednáním majetku náležejícího do jeho pozůstalosti. Žalobci jsou přesvědčeni, že v tomto ohledu překážka existuje, a tou je vydržení vlastnického práva k pozemkům, a to jednak částečně městem K., a následně automobilkou TPCA Kolín. K vydržení mělo dle žalobců dojít dne 4. 4. 2012, tj. po 10 letech od 4. 4. 2002. Žalobci mají za to, že jim škoda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem vznikla.
13. K dovolání žalované se vyjádřil žalobce c), který v první řadě poukázal na skutečnost, že žalovaná podala v zákonné dovolací lhůtě pouze nekompletní dovolání, a vyjádřil své přesvědčení, že by toto dovolání mělo být pro opožděnost odmítnuto. Žalobce dále označuje žalobkyní předkládaná tvrzení za spekulativní a přednáší svůj náhled na (především skutkové) okolnosti dané věci. Dle žalobce c) není pochyb o tom, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany tehdejšího Státního notářství v Benešově a s. p. Geodesie. Stav, ke kterému v daném případě došlo, žalobce přirovnal k vyvlastnění provedenému bez náhrady a ve prospěch soukromé osoby. Žalobce c) ve svém vyjádření též uvedl, že dokumenty, jež žalobci předložili soudu, získali povětšinou ze sbírky listin katastrálního úřadu. Z těchto listin též vyplývá, že neexistoval žádný nabývací titul k předmětným nemovitostem pro Š., mezi skutečným vlastníkem a paní J. Š. neexistoval žádný jiný vlastník ani oprávněný držitel těchto pozemků. Žalobce při prověřování dokumentace a zápisů nezjistil žádné pochybení jiných orgánů (o nichž žalovaná spekuluje) a žalobce c) se domnívá, že jejich zjišťování není ani nutné.
III. Formální náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
15. Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř. [v případě žalobce b)], popř. splňujícími podmínky podle §241 odst. 2 o. s. ř. [v případě žalobce c) a žalované], dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Podle §240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.
18. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
19. Podle §241b odst. 3 o. s. ř., dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v §241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.
20. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13).
21. Jak plyne již z výše uvedeného (viz odst. 9 tohoto rozhodnutí), dovolání žalované neobsahuje vylíčení toho, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a Nejvyšší soud tedy dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.). V této souvislosti patří doplnit, že nebyla přehlédnuta skutečnost, že dovolání žalované bylo evidentně podáno nejméně bez jedné strany, neboť text dovolání na sebe nenavazuje z pohledu logického uspořádání ani po stránce obsahové. Žalovaná dne 19. 6. 2015 doručila podání označené jako dovolání, jež oproti dovolání žalované (ze dne 16. 4. 2015) obsahovalo jednu stranu navíc. Dovolací soud tedy toto podání posoudil jako doplnění dovolání ze dne 16. 4. 2015. Jelikož bylo toto doplnění podáno po lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., nemohlo výše uvedenou vadu dovolání zhojit (nadto ani toto podání neobsahovalo ničeho k přípustnosti dovolání).
22. Dovolání žalobců b) a c) bylo shledáno přípustným pro řešení právní otázky vztahující se k povinnosti soudu posoudit otázku reálné vymahatelnosti oprávnění plynoucích z vlastnického práva v řízení o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Podle §135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odst. 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází (odst. 2).
24. Podle §123 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obč. zák.) je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním.
25. Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou je nastalé zmenšení (úbytek) majetku poškozeného; představuje vlastně majetkové hodnoty potřebné k uvedení v předešlý stav, popř. k vyvážení důsledků plynoucích z toho, že nedošlo k uvedení v předešlý stav.
26. Nejvyšší soud v závěru svého předchozího rozhodnutí v této věci, tj. v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2011, mimo jiné uvedl, že nepozbyli-li dovolatelé vlastnické právo k daným pozemkům, nebylo by možné na jejich straně dovozovat vznik škody odpovídající jejich hodnotě. Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil názor, že požadavek na náhradu škody po státu může být shledán důvodným pouze v případě, není-li možné se požadovaného plnění domoci po osobě, jíž stíhá povinnost toto plnění vydat, ať už z titulu smluvního ujednání či z bezdůvodného obohacení, neboť až za této situace dochází ke vzniku škody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1665/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004), a tyto závěry je možné vztáhnout i na případy, v nichž přichází v úvahu domoci se vydání věci (respektive vyklizení nemovitosti) reivindikační žalobou. I tyto úvahy je tedy třeba promítnout do konečného rozhodnutí o důvodnosti žalovaného nároku.
27. Rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k požadavkům žalobců na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem vztahujícím se k druhé skupině pozemků založeno na závěru, že k nim žalobci nepozbyli vlastnické právo. Jak je z rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k předmětu řízení patrné, je tímto myšleno, že žalobci o toto právo nepřišli v důsledku škodné události (tj. nesprávného úředního postupu). S oporou o předchozí rozhodnutí dovolacího soudu v této věci žalobci tvrdí, že soudy nemohly jejich žalobu (v předmětné části) zamítnout pouze na základě závěru, že vlastnické právo nepozbyli jako takové, neboť se soud měl zabývat též otázkou, zda mají možnost domoci se rozhodnutí o vyklizení věci. V této souvislosti tvrdí, že předmětné pozemky se (alespoň částečně) staly již dříve vlastnictvím dalšího subjektu (automobilky), byly zastavěny, a žalobci tedy neměli ani dříve možnost dosáhnout vydání těchto pozemků.
28. Výše citovanou část předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v této věci nelze vykládat textualisticky, neboť se jednalo o část rozhodnutí, v níž již nebyla řešena sama právní otázka, a jednalo se tak o tzv. „obiter dictum“. Dovolací soud tak, za tehdy aktuálního stavu řízení, poukazoval na skutečnosti, jež by v dalším průběhu řízení neměly být opomenuty. Zmínil-li dovolací soud, že pokud žalobci nepozbyli vlastnické právo k daným pozemkům, nebylo možné na jejich straně dovozovat vznik škody odpovídající jejich hodnotě, hovořil o vlastnickém právu v nutné míře zobecnění. Za situace, kdy osoba vlivem škodné události sice nepozbude vlastnické právo, ovšem dojde-li k zásahu do něj a vlastnické právo bude nadále určitým způsobem limitováno (např. až na tzv. holé vlastnictví), nelze samozřejmě konstatovat, že by osobě škoda nevznikla. Dovolací soud, na stranu druhou, hovořil se zmíněnou nutnou mírou zobecnění i tehdy, pokud zmínil potřebu zabývat se možností úspěchu reivindikační žaloby, jakožto typické žaloby na ochranu vlastnického práva. Ve vztahu k požadavku na náhradu škody daná část rozhodnutí podtrhuje tu podstatnou skutečnost, že náhradu škody lze úspěšně žádat, až škoda vznikne, tedy jedná-li se o škodu, jež je dovozována ze zásahu do oprávnění, za podmínky, že se toto oprávnění stane fakticky nevymahatelným.
29. V obecnosti lze konstatovat, že soudy v občanskoprávním řízení si mohou posoudit otázku z oblasti soukromého práva, nebylo-li o ní pravomocně rozhodnuto, či nejedná-li se o otázku statusovou (srov. např. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 665). Pokud tedy odvolací soud uvedl, že se nemůže v řízení o náhradu škody zabývat otázkou nemožnosti vydání pozemků, jedná se o závěr, který sám o sobě neobstojí, to již např. s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 560/2001, uveřejněný pod číslem 8/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Na tomto místě je třeba ovšem uvést, že soudy ve sporném civilněprávním řízení jsou oprávněny rozhodovat o předmětu řízení, tak jak jej vymezili účastníci řízení. Otázku, zda v konkrétním řízení měly zkoumat možnost úspěchu žalobců prostřednictvím reivindikační žaloby, proto nelze posoudit paušálně, ale pouze ve vztahu k tomu, jak byl vymezen předmět řízení. Jestliže by například žalobci škodu odvozovali od toho, že pozbyli vlastnické právo, přičemž by bylo v řízení dosaženo závěru, že jim vlastnické právo náleží, jednalo by se o důvod k zamítnutí žaloby, neboť by byla vyloučena stěžejní skutková okolnost, z níž žalobci vyvozovali vznik škody.
30. Z napadeného rozhodnutí je patrné, že soudy v dosavadním průběhu řízení nevěnovaly dostatečnou pozornost tomu, jak žalobci vymezili předmět řízení. V žalobě byly popsány okolnosti, z nichž žalobci dovozují, že zůstavitel, po němž měli dle svých tvrzení dědit, byl vlastníkem předmětných nemovitostí. Dále zmiňují okolnosti (nesprávné úřední postupy), jež vedly ke stavu, že předmětné nemovitosti prodala paní J. Š., která předmětné pozemky zdědit neměla, městu K.. V závěru žaloby je pak uvedeno, že: „V důsledku tohoto nesprávného úředního postupu obou těchto státních orgánů při výkonu jejich veřejné moci, vznikla žalobcům i značná škoda, a to tím, že příslušná smlouva o výkupu předmětných pozemků v kat. úz. O. nebyla uzavřena Městem K. s nimi, ale byla uzavřena namísto nich, a to s nepravou dědičkou a nepravou vlastnicí těchto pozemků, t. j. pí. J. Š., jíž byla namísto žalobců vyplacena i příslušná kupní cena. Tato kupní cena, v celkové výši 1 774 050 Kč je i škodou, kterou tímto nesprávným úředním postupem žalobci utrpěli a kterou na českém státu touto žalobou uplatňují.“ Dle názoru dovolacího soudu je z uvedeného nutno dovodit, že žalobci míní, že jim měla vzniknout škoda, když nemohli předmětné pozemky prodat městu K., ačkoliv nebýt škodné události, tuto možnost by měli. Pro rozhodnutí o takto vymezeném předmětu řízení není podstatné zkoumat, zda žalobci mají skutečnou možnost domoci se vyklizení předmětných nemovitostí (čímž není vyloučeno, že by k tvrzením účastníků mohla být řešena otázka vlivu nemožnosti vyklizení nemovitostí na jejich hodnotu). Ježto dovolací soud v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. v případech přípustných dovolání přihlíží k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takové vady v dosavadním průběhu řízení byly shledány, přičemž na první z nich je poukázáno výše v tomto odstavci. Bylo-li by rozhodováno o předmětu řízení ve smyslu shora uvedeném, nebylo by možné nárok na náhradu škody shledat nedůvodným s konstatováním, že žalobci nepozbyli vlastnické právo ke druhé skupině předmětných nemovitostí, ale i v případě takového zjištění by bylo třeba zabývat se např. též otázkou hodnoty předmětných nemovitostí ve srovnání s kupní cenou, za níž byly (resp. mohly být) nemovitosti prodány. Pakliže odvolací soud porozuměl žalobě tak, že se žalobci domáhají hodnoty nemovitostí, o jejichž vlastnické právo přišli, není z rozhodnutí (ve vztahu k první skupině předmětných nemovitostí) zřejmé, z jakého důvodu soud určil výši náhrady škody za uvedené pozemky podle kupní ceny uvedené v kupní smlouvě uzavřené mezi paní J. Š. a městem K..
31. Bylo-li výše hovořeno o možnostech soudů posuzovat předběžné otázky, vyvstává v této souvislosti najevo další vada řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení a v tomto rozsahu také pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007). Soudy v této věci mohly posoudit (jako otázku předběžnou) to, zda jsou žalobci dědici po zůstaviteli pouze za situace, nebylo-li již o této otázce rozhodnuto v dědickém řízení (k tomu viz rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, na nějž bude poukazováno též dále v tomto rozsudku). Sami žalobci předložili v kopii soudu rozhodnutí Státního notářství v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 1. 1966, č. j. D 1316/65-6, jež bylo v průběhu řízení (předešlém předchozímu rozhodnutí dovolacího soudu) též čteno k důkazu. Za dané situace tedy soudy neměly přistoupit k posouzení otázky, zda žalobci jsou dědici zůstavitele.
32. Přehlédnout rovněž nelze skutečnost, že řízení bylo zahájeno třemi žalobci, přičemž je zjevné z obsahu spisu, že žalobkyně a) v průběhu řízení (konkrétně dne 11. 4. 2012) zemřela a že dědické řízení po žalobkyni a) bylo zastaveno podle §175h odst. 2 o. s. ř. Soudy v této věci v řízení dále pokračovaly se žalobci b) a c), které dále označovaly za žalobce a) a b), aniž by bylo jakkoliv rozhodnuto o procesním nástupnictví po žalobkyni a) (popř. jinak podle §107 o. s. ř.). Jak vyplývá již např. z rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 4. 1973, sp. zn. 5 Cz 12/73, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 66/1973, pro úvahu soudu o tom, zda v případě smrti žalobce v průběhu občanského soudního řízení o náhradu škody má být řízení zastaveno anebo má být přerušeno či v něm pokračováno (§107 odst. 1 o. s. ř.), je zpravidla rozhodující, dochází-li smrtí žalobce k zániku uplatněného nároku, nebo přechází-li tento nárok na dědice. Ačkoliv existují případy, kdy při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení lze bez dalšího pokračovat, jedná se o situace výjimečné (k tomu viz např. DVOŘÁK, B. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s 452.), přičemž v projednávané věci se o takový případ nejedná. Bylo tedy povinností soudu rozhodnout usnesením o tom, s kým bude v řízení pokračováno [popř. řízení ve vztahu k žalobkyni a) zastavit, neumožňovala-li by povaha věci v řízení pokračovat]. Jelikož tak učiněno nebylo, zatížil soud řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné poukázat na svůj rozsudek ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, v němž bylo konstatováno, že zanechal-li zůstavitel více dědiců, nebylo-li dědictví mezi nimi vypořádáno ohledně věci, o kterou jde v občanském soudním řízení vedeném s jinou osobou (osobou, která není zůstavitelovým dědicem), a byla-li příčinou tohoto stavu skutečnost, že v dědickém řízení (popřípadě v původním dědickém řízení) nebyl tento majetek znám (řízení o dědictví bylo pro nedostatek majetku zastaveno nebo tento majetek nebyl v řízení o dědictví projednán, protože nebyl zjištěn), jsou až do vypořádání dědictví ohledně této věci všichni dědici považováni za vlastníky této věci; z právních úkonů týkajících se této věci jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech, a v řízení, v němž jde o tuto věc, mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o.s.ř.).
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud proto postupoval podle §243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2014, č. j. 18 C 33/2008-220, a v závislém výroku II., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 5. 2014 ve výroku I. v části, jíž bylo rozhodnuto o částce 1 051 300 Kč s příslušenstvím, a v závislém výroku II. zrušil.
34. Vzhledem k uvedenému soudy v dalším průběhu řízení nejprve rozhodnou ohledně dalšího postupu v řízení ve vztahu k účastníku, který po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Soudy budou též věnovat zvýšenou pozornost tomu, aby v dalším průběhu řízení rozhodovaly o předmětu řízení dle žaloby, a rozhodnou o celém předmětu řízení, tedy i o nároku žalobkyně a) na zaplacení částky 722 750 Kč s příslušenstvím. Vyvstane-li v řízení otázka týkající se okruhu dědiců po zůstaviteli, neopomenou se věnovat zjištění, zda daná otázka nebyla již závazně vyřešena v dědickém řízení. Při posuzování otázky vlastnictví nemovitostí soudy rovněž zváží aplikovatelnost recentní judikatury Nejvyššího soudu ohledně nabytí v poměrech platnosti a účinnosti obč. zák., reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2017
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu