ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5308.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5308/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze, Těšnov 17, identifikační číslo osoby 000 20 478, o zaplacení 7.258.977 Kč, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 110 C 15/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. května 2016, č. j. 22 Co 92/2016-343, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 110 C 15/2011-317, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 3.026.363 Kč s úrokem z prodlení z částky 3.026.363 Kč ve výši 7,75 % p. a. od 12. září 2010 do zaplacení (výrok I.). V části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 4.232.614 Kč s úrokem z prodlení z částky 4.232.614 Kč ve 7,75% p. a. od 12. září 2010 do zaplacení, soud žalobu zamítl (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že rozhodnutím Okresního úřadu Pardubice, Okresního pozemkového úřadu ze dne 19. října 2000, č. j. Okú 14973/2000, bylo (v restitučním řízení) určeno, že žalobce je vlastníkem označeného nemovitého majetku. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. listopadu 2000. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství České republiky, Ústředního pozemkového úřadu ze dne 25. července 2002, č. j. 16287/02-5010, bylo shora označené správní rozhodnutí zrušeno a věc vrácena prvoinstančnímu správnímu orgánu k dalšímu řízení s tím, aby pozemkový úřad náležitě objasnil, zda je ve věci dán tvrzený restituční titul. Rozhodnutím ministra zemědělství České republiky ze dne 17. října 2002, č. j. 33194/2002-1000, byl posléze zamítnut rozklad podaný žalobcem a rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 25. července 2002, č. j. 16287/02-5010, bylo potvrzeno. Rozhodnutím Pozemkového úřadu Pardubice č. 4728 ze dne 2. listopadu 2006, bylo rozhodnuto, že žalobce není vlastníkem předmětných nemovitostí s odůvodněním, že tento nemovitý majetek nepřešel v rozhodném období do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby na základě kupní smlouvy uzavřené za nápadně nevýhodných podmínek. Toto správní rozhodnutí bylo následně nahrazeno rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. července 2008, č. j. 10 C 9/2007-108, jímž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí. Soud v této věci uzavřel, že předmětné pozemky byly v době převodu na stát převáděny za existence okolností naplňující pojem tísně za nápadně nevýhodných podmínek, a tedy že žalobci svědčí restituční titul.
Na základě zjištěného skutkového stavu a právního hodnocení věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že nárok žalobce na náhradu majetkové újmy spočívající v náhradě ušlého zisku je v souladu s §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále již „OdpŠk“). Ohledně výše tohoto nároku vycházel soud prvního stupně ze znaleckých posudků. Podle soudu prvního stupně „bylo jednoznačně prokázáno, že žalobci bylo protiprávně odejmuto vlastnické právo, které mu bylo předtím rozhodnutím č. 4166 z 19. 10. 2000 přiznáno a žalobce tak nemohl od 30. 10. 2002 do 10. 3. 2009 své vlastnické právo k předmětným pozemkům vykonávat. Teprve až rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích č. j. 10 C 9/2007-108 ze dne 1. 7. 2008, právní moc 11. 3. 2009, bylo nezákonné rozhodnutí Pozemkového úřadu č. 4728 ze dne 2. 11. 2006 zrušeno a vlastnické právo žalobci zpět navráceno.“ Soud prvního stupně dovodil i to, že existuje příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím správního orgánu – Pozemkového úřadu v Pardubicích a škodou, která žalobci vznikla ve formě ušlého zisku, a to za dobu, kdy nemohl vykonávat své vlastnické právo, tj. za období od 30. 10. 2002 do 10. 3. 2009.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. května 2016, č. j. 22 Co 92/2016-343, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud v odůvodnění svého měnícího rozsudku připomenul, že možnost domáhat se po státu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nastupuje až po vyčerpání všech opravných prostředků a tehdy, jestliže se poškozený těmito opravnými prostředky nedomohl nápravy. Dále odkázal na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 2. června 2011, sp. zn. IV. ÚS 3719/10, a na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013, s tím, že na restituční řízení, ve kterém se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemků, je nutné pohlížet jako na celek, který vede k tomu, že v kladném případě je obnoveno vlastnické právo původního vlastníka (popř. jeho nástupce) k nemovitostem. Podání žaloby k soudu podle tehdy účinných ustanovení části páté občanského soudního řádu (ve smyslu §244 - §250t – řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem) bylo specifickým opravným prostředkem proti rozhodnutí správního orgánu o soukromoprávní věci. Posledním rozhodnutím v restitučním řízení tak byl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, který řízení uzavřel a znovu posoudil podmínky pro rozhodnutí ve věci a sám rozhodl ve věci samé.
Podle odvolacího soudu za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo nahrazeno novým rozhodnutím, ale na základě řádného, v tomto případě jediného možného opravného prostředku. Odvolací soud dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 3437/2011, vyložil, že okolnost, že v průběhu řízení probíhajícího v několika stupních bylo zrušeno rozhodnutí, sama o sobě nesprávný úřední postup ani nezákonnost rozhodnutí nezakládá. Opačný názor by vedl k nepřijatelnému důsledku, že nárok na náhradu škody by vznikl účastníkům jakéhokoliv řízení vždy, když by instančně vyšší orgán dospěl k odlišnému právnímu názoru od instančně nižšího orgánu. V tomto řízení byly pouze vyčerpány opravné prostředky a ještě v rámci řízení se žalobce nápravy domohl. Jednalo se o opravný prostředek dostatečně efektivní, jak požaduje uvedené judikatura, na základě kterého se žalobce stal vlastníkem nemovitostí. Nebyla tedy splněna ani podmínka uvedené v §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a odpovědnost státu za škodu způsobenou jakýmkoliv rozhodnutím v tomto restitučním řízení nevznikla. Z toho odvolací soud dovodil, že žalobě nemělo být vyhověno.
Nad rámec výše uvedeného odvolací soud konstatoval, že ačkoliv byl žalobce v jiném řízení odškodněn za nepřiměřenou délku restitučního řízení, nelze z toho dovozovat, že kdyby o restitučním nároku bylo rozhodnuto dříve, mohl by žalobce pozemky pronajímat; v této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 5171/2008, s tím, že je-li požadován ušlý zisk, je nutno tvrdit a prokazovat, že s ohledem na pravidelný běh událostí nedošlo v důsledku škodné události k rozmnožení majetku žalobce, pouhá pravděpodobnost nestačí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud (ve stručnosti shrnuto) následujícím způsobem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
1) Odvolací soud vyřešil otázku předpokladů vzniku škody a nezákonnosti rozhodnutí podle §8 OdpŠk v rozporu s hmotným právem, resp. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel „v řešení otázky vztahu pravomocného rozhodnutí správního orgánu o nevydání nemovitých věcí a následného rozhodnutí soudu o jejich vydání v řízení podle V. části o. s. ř.“ Odvolací soud měl celé řízení posuzovat v úplnosti, přičemž měl vycházet z toho, že když bylo pravomocné rozhodnutí správního orgánu zrušeno, měl se soud zabývat tím, jaký byl výsledek řízení po zrušení takového rozhodnutí, „totiž zda následně vydané rozhodnutí, jímž je řízení pravomocně skončeno, obsahuje výrok totožný s výrokem předchozího (zrušeného) rozhodnutí.“ Dovolatel v této souvislosti poukazuje na to, že z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 2259/2012,v němž je také vyloženo, že „za nezákonné ve smyslu §8 OdpŠk nelze považovat takové rozhodnutí orgánu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje...pro účely posouzení vzniku odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu je ovšem přesto podstatné, jaký byl výsledek řízení po zrušení takového rozhodnutí. Jestliže následně vydané rozhodnutí, jímž je řízení pravomocně skončeno, obsahuje výrok totožný s výrokem předchozího (zrušeného) rozhodnutí, resp. má pro účastníky řízení stejné následky, je třeba zvažovat, zda původně vydané rozhodnutí mohlo samostatně způsobit v majetkové sféře účastníka nějakou újmu…“ Podle dovolatele ovšem „výsledek řízení před soudem a závěry soudu tedy byly pro žalobce zcela opačné, oproti pravomocně ukončenému řízení před správním orgánem, přičemž původně vydaná rozhodnutí ve správním řízení způsobila v majetkové sféře žalobce škodu, spočívající v nemožnosti vykonávat vlastnické právo a brát z pozemků užitky.“ Dovolatel uzavírá, že závěr odvolacího soudu byl nesprávný a neúplný.
2) Odvolací soud nesprávně vyřešil otázku příčinné souvislosti mezi nezákonným výkonem státní moci a ušlým ziskem z pronájmu předmětných nemovitostí v rozporu s hmotným právem, jehož výklad je vymezen v rozhodovací praxi Ústavního soudu, zejm. v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. prosince 2011, sp. zn. IV. ÚS 1391/09, či ze dne 31. května 2016, sp. zn. II. ÚS 2635/15. Dovolatel tvrdí, že kdyby pozemky byly vydány oprávněné osobě dříve, oprávněná osoba by je mohla pronajímat, čímž by došlo k rozšíření majetku dovolatele.
3) Odvolací soud pochybil, vyšel-li ze závěru, že odškodnění za nepřiměřenou délku restitučního řízení pozemků vylučuje nárok na náhradu škody z důvodu nemožnosti pronájmu pozemků. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, a související judikaturu Ústavního soudu s tím, že „nemajetková újma podle ust. §31a OdpŠk představuje zásah do jiné než majetkové sféry (není spojena s majetkovým stavem) a vedle nepříznivých důsledků vyvolaných nepřiměřenou délkou správního řízení může zahrnovat i jiné negativní dopady nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, zejména do osobnostní integrity poškozeného, a to bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda (k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4439/2008 ze dne 18. 4. 2011). Naproti tomu náhrada škody – ušlý zisk podle OdpŠk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5171/2008).“
4) Odvolací soud upřením nároku dovolateli zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek. V této souvislosti dovolatel argumentuje s tím, že „dle závěrů stanoviska Ústavního soudu formulovaných v rozhodnutí ze dne 28. března 2013, sp. zn. III ÚS 772/13, má Nejvyšší soud hodnotit každou námitku, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudím řízení, jako dovolací důvod.“ Dodává, že odvolací soud se svými závěry dovolatele v průběhu odvolacího řízení vůbec neseznámil a dokazování nezopakoval. Postup odvolacího soudu, který se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by sám zopakoval dokazování, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, kterým změní dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 110 C 15/2011-317 bude ve výrocích I., III. a IV. potvrzen a dovolateli přizná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání žalobce písemně vyjádřila toliko velmi stručně, když uvedla, že odvolací soud po právní stránce věc správně posoudil a dále navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobce není – jak bude vyloženo níže – přípustné.
Dovolací argumentace v rozsahu ad 2) a 3) souvisí (je konzumována) s (posuzováno z pohledu dovolací argumentace) negativním řešením právní otázky ad 1), kterou však odvolací soud nevyřešil rozporně s judikaturou Nejvyššího soudu či snad Ústavního soudu. Jak totiž odvolací soud v (odůvodnění písemného vyhotovení svého) rozsudku zcela správně vyložil, možnost domáhat se po státu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nastupuje až po vyčerpání všech opravných prostředků a tehdy, jestliže se poškozený těmito opravnými prostředky nedomohl nápravy (kromě odvolacím soudem odkazované judikatury srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015, č. j. 3322/2013, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10; všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu či Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách http://nsoud.cz a http:/nalus.usoud.cz).
Odvolací soud též správně vycházel ze závěru podporovaného i judikaturou dovolacího soudu, a to, že rozhodování o žalobách v řízení podle části páté o. s. ř. nemá povahu přezkumu správnosti či zákonnosti správního rozhodnutí, nýbrž představuje řádný procesní prostředek, jímž může být dosaženo jiného (nového) rozhodnutí ve věci, o níž bylo dříve rozhodnuto správním orgánem, aniž by se posuzovala zákonnost původního rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. 28 Cdo 1367/2009, řešící právě dosah žaloby podle části páté o. s. ř. z hlediska naplnění podmínek odpovědnosti státu za škodu v důsledku nezákonného rozhodnutí).
Dovolatelem k této právní otázce odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu či Ústavního soudu závěry vyjádřené v předešlých dvou odstavcích (a nich vyložené judikatury dovolacího soudu) nijak nerozporuje.
Jestliže tedy odvolací soud v řešení právní otázky ad 1) nepochybil, nelze se již pro tento výsledek zabývat následnými právními otázkami ad 2) a 3), jež tím byly (jak výše uvedeno) konzumovány.
K dovolací argumentaci ad 4) nutno uvést, že rozsah skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při řešení esenciální právní otázky ad 1), nedoznal - oproti prvoinstančnímu řízení - žádné změny (došlo toliko k jinému právnímu posouzení věci), takže dovolatelem tvrzený zásah do jeho ústavních práv (vlastnit majetek či práva na spravedlivý proces) nemohl být (z povahy věci) založen.
Z těchto důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu