ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5768.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5768/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce S. Ř. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 138/10, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 28, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 109/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2016, č.j. 22 Co 193/2016-207, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku ve výši 6.292 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Vladimíra Zoufalého, advokáta se sídlem v Praze 1, Národní 138/10.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal proti žalované zaplacení částky 94.081,50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů státu. Žalobce tvrdí, že se zakoupením podílových listů vydaných Investiční společností FUTURUM AURUM a. s. (dále též jen „ISFA“) stal podílníkem Podílového fondu FUTURUM AURUM (dále též jen „Fond“). Pochybení žalované, konkrétně Ministerstva financí, jež mu mělo zapříčinit vzniklou škodu, spatřoval žalobce v tom, že vůbec povolila ISFA činnost a dále, že nad její činností nevykonávala náležitý dozor a opatření neučinila přiléhavě a včas.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2015, č.j. 65 C 109/2011-153, žalobě vyhověl. Soud prvního stupně uvedl, že byť žalobce napadá postup orgánů státu v období od 2. září 1994 do 30. května 1998, škoda, jejíž náhrady se domáhá, vznikla, až v okamžiku kdy bylo jisté, že žalobce v rámci probíhajícího konkurzního řízení již žádné finanční plnění neobdrží. Vzhledem k tomu, že jistota o vzniku škody nastala dne 15. července 2009, kdy správkyně konkurzní podstaty oznámila podílníkům, že již další plnění na své podíly neobdrží, posoudil věc podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Na základě provedeného dokazování a s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci skutečně vznikla škoda a že žalovaná nepřijala včas opatření, aby vzniku této škody zabránila. V tom pak spočíval její nesprávný úřední postup.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 1. července 2016, č.j. 22 Co 193/2016-207, rozsudek soudu prvního stupně výrokem I. podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a výrokem II. žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.292 Kč. K námitce žalované, že organizační složkou, která má v posuzované věci za stát vystupovat, vzhledem k závěrům, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 2362/2015, je Ministerstvo financí, připomenul odvolací soud předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž jednání s žalovanou vystupující prostřednictvím České národní banky nijak nezpochybňoval, přičemž žalovanou předložené rozhodnutí se proti nim nijak nevymezuje. Poukázal dále na přesvědčivé a pečlivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 29. září 2016 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
V prvé řadě, s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2016, sp.zn. 30 Cdo 2362/2015, nesouhlasí se závěrem, že za stát v tomto řízení vystupuje žalovaná, namítá nedostatek své pasivní legitimace a domnívá se, že za stát v daném řízení vystupuje Ministerstvo financí.
Poté podrobně rozebírá rozhodovací praxi nalézacích a odvolacích soudů, Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a vyjadřuje se k dovoláním napadenému rozsudku tak, že se nezabýval jejími argumenty a předloženými důkazy.
Má za to, že dovoláním napadené rozhodnutí trpí vadami spočívajícími v jeho nepřezkoumatelnosti a nesprávné posouzení a otázka zásadního právního významu podle jejího názoru spočívá v tom, zda skutečností nezbytně vedoucí k přijetí opatření ze strany Ministerstva financí bylo předložení „zprávy o hospodaření investiční společnosti FUTURUM dne 30. 9. 1995“.
Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil.
K dovolání žalované se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalobce, který navrhuje, aby dovolací soud toto dovolání pokud směřuje do výroku odvolacího soudu I. odmítl jako nepřípustné, resp. aby je zamítl jako nedůvodné a pokud směřuje do výroku odvolacího soudu II., aby je odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Uvedeným požadavkům dovolání žalované nevyhovuje.
Za nesprávné právní posouzení a otázku zásadního právního významu žalovaná považuje to, zda skutečností nezbytně vedoucí k přijetí opatření ze strany Ministerstva financí bylo předložení „zprávy o hospodaření investiční společnosti FUTURUM dne 30. 9. 1995“. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Nic z toho však žalovaná ve skutečnosti nenamítá.
Pokud namítá nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že žalovaná namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014).
V rozsudku ze dne 2. června 2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, Nejvyšší soud uvedl, že „otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace.“ V rozsudku ze dne 23. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 397/2003, Nejvyšší soud konstatoval, že „podle §21a odst. 1 o.s.ř. za stát před soudem vystupuje organizační složka státu příslušná podle zvláštního právního předpisu, jímž je zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích . Soud je v občanském soudním řízení povinen zjistit, která z organizačních složek státu je podle uvedeného zákona příslušná vystupovat v konkrétní právní věci za stát, a s touto složkou jedná. Případný chybný závěr v tomto směru je vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci “. Tato případná vada však není sama o sobě přípustným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Ze shora uvedených důvodů nelze přiznat relevanci ani otázce, kterou žalovaná klade, která organizační složka státu má v posuzované věci vystupovat za Českou republiku.
V rozsudku ze dne 29. dubna 2014, sp.zn. 30 Cdo 3967/2013, ostatně Nejvyšší soud vysvětlil, že pakliže má být odpovědnostním titulem státu nesprávný úřední postup spočívající v zanedbání dohledu nad kapitálovým trhem, došlo ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží od 1. 4. 2006 do působnosti České národní banky, a příslušným úřadem jednajícím jménem státu ve smyslu §6 odst. 2 písm. b) OdpŠk může být od tohoto data jen Česká národní banka. Není přitom podstatné, zda se v posuzované věci dopustilo tvrzeného nesprávného úředního postupu Ministerstvo financí, Komise pro cenné papíry, nebo Česká národní banka. Česká národní banka za stát ve sporu o náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb. vystupuje, i když k nesprávnému úřednímu postupu došlo v období, kdy byla dozorová činnost vykonávána jiným státním subjektem (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3333/2008).
Protože z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna ve výši 4.900,- Kč byla stanovena podle §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů. Zástupci žalobce dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 5.200,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 1.092,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobce tak činí 6.292 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu