ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1222.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1222/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Stavební spořitelny České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, identifikační číslo osoby 60197609, zastoupené Mgr. Ĺubomírem Vdovcem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, proti žalovaným 1) M. K. , 2) T. S. , 3) J. K. , 4) P. M. , zastoupenému JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, o zaplacení částky 198 867,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 163 C 154/2009, o dovolání žalovaného 4) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 2016, č. j. 15 Co 829/2015-278, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a žalovaný 4) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 163 C 154/2009-164, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 198 867,10 Kč s úroky z prodlení ve výši 137 250,44 Kč a s úroky z prodlení z částky 198 867,10 Kč od 16. 9. 2014 do zaplacení v zákonné výši a na náhradu nákladů řízení částku 48 254 Kč, s tím, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni plnit žalobkyni společně a nerozdílně, přičemž plněním některého ze žalovaných 1) a 2) zaniká do výše poskytnutého plnění povinnost žalovaných 3) a 4), a žalovaní 3) a 4) jsou povinni plnit žalobkyni společně a nerozdílně, přičemž plněním některého ze žalovaných 3) a 4) zaniká do výše poskytnutého plnění povinnost žalovaných 1) a 2) [výrok I.], a zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 148 744,89 Kč a úroků z prodlení z částky 198 867,10 Kč od 16. 9. 2014 do zaplacení ve výši rozdílu mezi 17,5 % a zákonnou výší (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaných 3) a 4) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4) [první výrok], změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4) tak, že žalovaní 3) a 4) jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně rovným dílem částku 31 903 Kč (druhý výrok), a uložil žalovaným 3) a 4) zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení rovným dílem částku 9 360 Kč (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 4) dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soud prvního stupně se mění v tom smyslu, že žaloba vůči žalovanému 4) se zamítá a žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 4) náklady řízení, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Argumentuje-li dovolatel ve prospěch názoru, že soudy nižších stupňů „otázku nutnosti souhlasu ručitele s uznáním závazku hlavními dlužníky“ neměly s ohledem na ustanovení §262 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, posuzovat podle obchodního zákoníku, ale měly aplikovat ustanovení pro spotřebitele příznivější, zakotvená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, výše uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání nedostál. Na vymezení přípustnosti dovolání v této části zcela rezignoval a tento údaj není zjistitelný ani z obsahu dovolací argumentace. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že k této problematice existuje ustálená judikatura dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1377/2017, včetně tam uvedených odkazů na usnesení ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2673/2015, na rozsudek ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, či na rozsudek ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015), přičemž napadené rozhodnutí je s ní v souladu.
K námitce, že žalovaný 4) ručitelské prohlášení nikdy nepodepsal, nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
K výhradám dovolatele vůči tomu, že „soudy obou stupňů bezvýhradně uvěřily jedinému důkazu předloženému žalobcem v této věci, a to výpovědi svědkyně L.“, Nejvyšší soud uvádí, že - ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 - nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolatel dále považuje na nesprávný závěr soudů nižších stupňů, že ověření bonity ručitele není v projednávané věci právně významné, přičemž ani v této části dovolání neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje, a tento údaj není zjistitelný ani z obsahu dovolací argumentace. Odkazuje-li v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu „sp. zn. 1 As 30/201“, pak rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 162/2017).
Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatel výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání proti druhému a třetímu výroku není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., poněvadž výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný 4) zavázán rovným dílem spolu s žalovaným 3) za řízení před soudem prvního stupně (31 903 Kč) a za odvolací řízení (9 360 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu