ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3359.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3359/2017-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně MD Factoring, a. s. „v likvidaci“ , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, identifikační číslo osoby 47677881, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti žalovaným 1) DETRANGE Stock a. s. , se sídlem v Praze 1, Petrská 1426/1, identifikační číslo osoby 24142824, zastoupené Mgr. Michalem Hanšpachem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, 2) Tarling Financial Consulting Limited , se sídlem v Londýně, Ascot House, 2 Woodberry Grove, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 05939982, zastoupené JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 1007/14 a 3) BESARONE s. r. o. , se sídlem v Lukavici 21, identifikační číslo osoby 28957750, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 113/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2017, č. j. 12 Co 8/2017-230, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 086 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 699 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 10. 2016, č. j. 42 C 113/2014-188, zamítl žalobu o určení, že konkrétní pohledávka za žalovanou 3) je ve vlastnictví žalobkyně (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů řízení částku 280 671,60 Kč (výrok II.) a žalované 2) částku 187 114,40 Kč (výrok III.), a rozhodl, že žalovaná 3) nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. (první výrok) a uložil žalobkyni zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení žalované 1) částku 6 086,30 Kč (druhý výrok) a žalované 2) částku 5 578,10 Kč (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž s odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) i 2) považují napadené usnesení za správné a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, a aby jim přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Z obchodního rejstříku Nejvyšší soud zjistil, že v průběhu dovolacího řízení žalobkyně změnila ke dni 31. 7. 2017 svou firmu z NLB Factoring, a. s. „v likvidaci“ na MD Factoring, a. s. „v likvidaci“. Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví rozhodnutí.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka co do přípustnosti dovolání uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“. Takové vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že u každé z otázek může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz , odmítl).
Vytýká-li dovolatelka soudům nižších stupňů, že jí uložily nahradit žalovaným 1) a 2) náklady řízení v nesprávné výši a v rozporu s dosavadní soudní praxí, požadavkům na vymezení přípustnosti nedostála, ani pokud by bylo možno dovodit, že zamýšlela uplatnit předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tento argument může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Dovolatelka, ač zastoupena advokátem, neodkazuje na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývala ustálená rozhodovací praxe, od které se měl odvolací soud odchýlit.
Pro úplnost lze dodat, že judikatura dovolacího soudu k projednávané problematice je ustálená, byť zejména pro poměry sporů o určení vlastnického práva k nemovitostem. Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že primárně je nutné vycházet z ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu cena věci v době započetí úkonu právní služby. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích, nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je nezbytné za tarifní hodnotu věci považovat fixní tarifní hodnotu podle ustanovení §9 advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy číslo 4, ročník 2016, str. 118). Použití ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu je tak možné pouze tehdy, pokud nelze zjistit hodnotu věci, která je předmětem sporu, nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 36/2016). Odvolací soud se při určení výše nákladů řízení od této rozhodovací praxe neodchýlil, jestliže tarifní hodnotu pro výpočet nákladů řízení v řízení o určení vlastnického práva k pohledávce stanovil podle hodnoty pohledávky, jež nebyla podle zjištění soudů nižších stupňů mezi stranami sporná. K tomuto závěru se přihlásil i Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, v nichž uvedl, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se částka uvedená v ustanovení §9 advokátního tarifu za tarifní hodnotu nepovažuje [srov. nález ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000, na nějž správně odkazuje žalovaná 1) ve svém vyjádření k dovolání, či nález ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1332/07, na nějž správně odkazuje žalovaná 2)]. Z uvedeného rovněž vyplývá, že nejde o otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že tudíž není dán ani tento předpoklad přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávněné domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 6. 9. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu