ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.563.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 563/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MONETA Money Bank, a.s. , se sídlem v Praze 4 - Michli, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 28, identifikační číslo osoby 25672720, zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalované V. K. , zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1582/10, o žalobě na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 25 C 768/2009, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2016, č. j. 17 Co 279/2016-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 12. 4. 2016, č. j. 25 C 768/2009-123, jímž Okresní soud v Lounech zamítl žalobu o povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 25 C 768/2009 pro zaplacení částky 130 710 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nesplnění podmínky pro povolení obnovy řízení, neboť žalovaná podala návrh na povolení obnovy řízení opožděně.
Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně vydal dne 15. 9. 2009 ve věci platební rozkaz, kterým návrhu právní předchůdkyně žalobkyně (společnosti GE Money Multiservis, a.s.) zcela vyhověl. Žalovaná odpor pro platebnímu rozkazu, který jí byl doručen do vlastních rukou, včas nepodala, takže platební rozkaz nabyl dne 6. 10. 2009 právní moci. Návrh na obnovu řízení podala až dne 11. 11. 2014, když tvrdí, že tříměsíční lhůtu pro podání návrhu na obnovu řízení ve smyslu §233 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dodržela, neboť až na základě usnesení Policie České republiky, územního odboru Liberec ze dne 7. 8. 2014 měla důkaz o tom, že předmětnou úvěrovou smlouvu s právní předchůdkyní žalobkyně nikdy nepodepsala. Časový odstup dává do souvislosti s liknavým přístupem Policie České republiky, která nejprve věc odložila a posléze ji šetřila více než tři roky.
Odvolací soud, vycházeje z §233 odst. 1 a 2 o. s. ř., neshledal obranu odvolatelky (žalované) důvodnou. Vysvětlil, že výjimka z tříleté objektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení, upravená v §233 odst. 2 o. s. ř., jíž se dožaduje žalovaná, se v souzené věci neuplatní, neboť právo na zaplacení žalované částky nebylo přiznáno na základě trestního rozsudku ani rozhodnutí o přestupku či jiném správním deliktu. Odvolací soud má proto za zjištěné, že není splněna podmínka obnovy řízení pro opožděnost podaného návrhu, a důvody uváděné žalovanou, byť vnímá lidský rozměr vzniklé situace a subjektivní pocit nespravedlnosti žalované, nemohou na tomto závěru nic změnit; z procesních důvodů již nelze rozhodnout jinak. Odvolací soud deklaroval, že právní řád stanoví určité hranice pro procesní možnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu i s ohledem na ochranu právní jistoty ostatních účastníků. Žalobkyně byla přesvědčena o tom, že jí svědčí exekuční titul proti žalované na základě pravomocného rozhodnutí soudu, a podle zjištění policie ani není s odstupem času znám pachatel úvěrového podvodu, jehož obětí se žalovaná stala. Žalobkyni vznikla škoda, kterou z procesního hlediska částečně zavinila i sama žalovaná, jestliže proti vydanému platebnímu rozkazu včas odpor nepodala. Odvolací soud využil moderačního práva soudu podle §150 o. s. ř. a žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Usnesení odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost opírá o §237 o. s. ř., když tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Touto dosud neřešenou právní otázkou, resp. otázkou, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, tak podle dovolatelky je, zda je lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení zachována v případě, kdy je žaloba sice podána po uplynutí tříleté lhůty od právní moci napadeného rozhodnutí, ale stalo se tak v důsledku průtahů ze strany Policie České republiky, která ukončila vyšetřování skutečností, které jsou důvodem pro povolení obnovy řízení, až po uplynutí tříleté lhůty, přestože trestní oznámení bylo podáno ještě v průběhu této lhůty.
Dovolatelka rekapituluje průběh předcházejícího řízení, když akcentuje, že k platnému uzavření předmětné úvěrové smlouvy nikdy nedošlo, neboť její podpis byl na ní zfalšován. Uvádí, že podala dvě trestní oznámení u Policie České republiky – stalo se tak nejprve 17. 2. 2011 a posléze 15. 11. 2011, přičemž teprve v usneseních ze dne 7. 8. 2014 a 9. 12. 2014 Policie České republiky uzavřela, že se žalovaná stala obětí úvěrového podvodu, kterého se dopustil neznámý pachatel, a že trestní stíhání nelze zahájit pro jeho promlčení.
Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že založily svá rozhodnutí na formálním závěru o opožděnosti podání žaloby na obnovu řízení, který pokládá vůči sobě za nepřiměřeně tvrdý a přísný. Akcentuje, že k závěru o spáchání úvěrového podvodu dospěla policie až po více než 3,5 letech od podání trestního oznámení, které učinila v době, kdy z tříleté lhůty počítané od právní moci platebního rozkazu zbývalo ještě více než 20 měsíců. Nebýt těchto průtahů v policejním vyšetřování, mohla se dozvědět o spáchání trestného činu dříve a také zavčas uplatnit vhodné procesní prostředky. Tvrdí, že se dostala do neřešitelné a objektivně zcela nespravedlivé situace, jestliže se nemůže domoci odškodnění od pachatele trestného činu z důvodu promlčení trestního stíhání, ale zároveň nemůže z důvodu uplynutí objektivní lhůty s úspěchem uplatnit skutečnost, že se stala obětí trestného činu, v žalobě pro obnovu řízení, přestože ji podala v návaznosti na vyrozumění Policie České republiky. Spáchání trestného činu na žalované je přitom důvodem pro povolení obnovy řízení.
Zamítnutí žaloby na obnovu řízení dovolatelka označuje za přepjatý formalismus zakládající hrubou nespravedlnost vůči její osobě. Přitom se dovolává i právního názoru Ústavního soudu, který ve své judikatuře zdůrazňuje, že nedostatky v organizaci a činnosti státní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se obracejí na soud jako na ochránce svých základních práv a svobod. Podle dovolatelky tak stejně nemohou jít k její tíži nedostatky v organizaci a činnosti orgánů činných v trestním řízení, na které se obrátila se žádostí o ochranu svých práv.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně zcela ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Opětovně poukazuje na pasivitu žalované, pokud nereagovala na předžalobní upomínku, nepodala odpor proti platebnímu rozkazu a začala celou záležitost řešit s více jak dvouletým zpožděním. Podle jejího mínění žalované nic nebránilo v tom, aby současně s podáním trestního oznámení podala žalobu na obnovu řízení. Přes vstřícnost, kterou vůči žalované projevila, kdy jí odpustila celé příslušenství pohledávky a částečně náklady řízení, nemá žalobkyně jinou možnost než vymáhat pohledávku po žalované, neboť jejím počátečním liknavým přístupem k celé záležitosti byla žalobkyni způsobena škoda.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
I když dovolatelka uvedla, že dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, je z jeho obsahu zřejmé, že jím ve skutečnosti brojí jen proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu té části jeho prvního výroku, v níž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na povolení obnovy řízení.
Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na vyřešení procesní otázky zákonné (objektivní) lhůty k podání žaloby na obnovu řízení uvedené v §233 odst. 2 o. s. ř., když dovodil, že žaloba na obnovu řízení musí být zamítnuta, neboť byla podána opožděně (po uplynutí lhůty uvedené v §233 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. například usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, jež jsou veřejnosti – stejně i jako dále uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012, a předtím například rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a usnesení ze dne 29. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007, a ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1195/2009), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013.
Výklad právní otázky, v jaké lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, byl již v rozhodovací praxi dovolacího soudu podán a nadále nevzbuzuje žádné pochybnosti (k tomu srov. například mutatis mutandis závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1207/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2011, pod číslem 52, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4689/2010, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1100/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3684/2012, a ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 7/2015; v právní teorii viz Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, 1833 s.). Tato (objektivní) lhůta činí – jak zcela nepochybně jednoznačně vyplývá přímo z dikce kogentního ustanovení §233 odst. 2 o. s. ř. – tři roky od právní moci napadeného rozhodnutí, přičemž zákon v tomto ustanovení spojuje možnost podání žaloby na obnovu řízení po uplynutí objektivní tříleté lhůty počítané od právní moci napadeného rozhodnutí s jedinou výjimkou. Ta přichází v úvahu v situaci, kdy „trestní rozsudek nebo rozhodnutí o přestupku nebo jiném správním deliktu, na jejichž podkladě bylo v občanském soudním řízení přiznáno právo, byly později podle příslušných právních předpisů zrušeny.“ O tento případ však v souzené věci nešlo (právo na zaplacení žalované částky bylo žalobkyni vůči žalované přiznáno pravomocným platebním rozkazem) a uvedenou výjimku nelze ani výkladem rozšiřovat na další případy, tedy ani na situaci popsanou dovolatelkou, kdy tvrdí, že žalobu na obnovu řízení podala až po uplynutí tříleté lhůty od právní moci napadeného rozhodnutí v důsledku průtahů ze strany Policie České republiky, která ukončila vyšetřování skutečností, které jsou důvodem pro povolení obnovy řízení, až po uplynutí tříleté lhůty, přestože trestní oznámení podala ještě v průběhu této lhůty. Netvrdí-li dovolatelka okolnosti, s nimiž zákon v §233 odst. 2 o. s. ř. spojuje výjimečnou možnost podat žalobu na obnovu řízení jako mimořádný opravný prostředek po uplynutí tříleté objektivní lhůty, není tak důvodu, aby právní otázka včasnosti podání žaloby na obnovu řízení po uvedené lhůtě byla posouzena jinak. Kromě toho dovolatelka přehlíží, že se podle zjištění soudů obou stupňů a údajů ve spisu na průtazích ve věci sama podílela, jestliže nepodala včas odpor proti platebnímu rozkazu a jestliže podala trestní oznámení až po více jak dvou letech od pravomocného skončení věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že řešení procesní otázky formulované dovolatelkou vyplývá přímo z dikce §233 odst. 2 o. s. ř., a proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace §238a o. s. ř., který upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud pak ještě pro úplnost poznamenává, že podle §235 odst. 1 o. s. ř. není přípustné ani prominutí zmeškání lhůt k žalobě na obnovu řízení. I to je výrazem principu, že respektování procesních předpisů, včetně dodržení zákonných lhůt pro uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků (tedy i žaloby na obnovu řízení), je součástí postupu stanoveného pro uplatnění práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a nelze je považovat za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 uvedené Listiny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 750/02), a že přísné podmínky pro uplatnění mimořádných opravných prostředků, včetně dodržení zákonných lhůt, jsou odůvodněny požadavkem právní jistoty (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 294/05).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, §150 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolací soud – stejně tak jako před ním soud odvolací – se zřetelem na okolnosti případu a poměry účastnic shledal, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §150 o. s. ř., pro které lze žalobkyni odepřít výjimečně i právo na náhradu nákladů dovolacího řízení spojených s vyjádřením k dovolání.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 6. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu