ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.904.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 904/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně A. G. Service s. r. o. , se sídlem ve Vrbičanech, Chotěšov 167, PSČ 411 21, identifikační číslo osoby 47282550, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 47/73, PSČ 186 00, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Husinecká 1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 01312774, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 84 Co 186/2016-180, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 8. 2016, č. j. 84 Co 186/2016-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozsudek ze dne 12. 11. 2015, č. j. 17 C 80/2012-161, jímž Okresní soud v Litoměřicích zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem id. ½ tam blíže specifikovaných pozemkových parcel v katastrálním území D., obec V.
Dovolání, jímž rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalobkyně, není přípustné.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka se v otázce přípustnosti dovolání omezuje na pouhou doslovnou citaci §237 o. s. ř. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž nepostačuje pouhý odkaz na §237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení či jeho části (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nicméně v rámci obsahového vymezení dovolacího důvodu dovolatelka argumentuje, že odvolací soud se názorem, podle něhož pro řešení otázky, jaký majetek byl v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o převodu majetku státu na jiné osoby, převeden na nabyvatele, není rozhodující privatizační projekt, jenž je pouhým podkladem pro privatizaci, nýbrž smlouva o prodeji podniku, odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v jeho rozsudcích ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1645/99, a ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1818/2008 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ). V tomto ohledu tedy dovolatelka požadavku na údaj, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, z hlediska věcného dostála. Přisvědčit však této její argumentaci nelze; takové závěry, které v nich shledává dovolatelka, z uvedených rozhodnutí nevyplývají.
V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1645/99 se Nejvyšší soud nezabýval otázkou, která právní skutečnost je v procesu privatizace rozhodná pro vymezení předmětu převodu (neposuzoval vztah mezi předmětem privatizace podle privatizačního projektu a předmětem převodu podle smlouvy o prodeji podniku), nýbrž řešil otázku, zda může být podnik smlouvou převeden na jinou osobu než na tu, jež byla jako nabyvatel označena ve schváleném privatizačním projektu, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv a že taková smlouva je absolutně neplatná, neboť odporuje zákonu. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1818/2008 pak zkoumal, zda podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 27. 2. 1992, mohl být převeden i takový majetek, jenž nebyl uveden ve schváleném privatizačním projektu, řešil tedy otázku jinou (právě opačnou), než je ta, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu v souzené věci.
Odvolací soud předmětnou otázku řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1239/2006, že rozhodnutí o schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci, byť vydané vládou České republiky, nezakládá závazkový právní vztah; k tomu dochází teprve převodem vlastnického práva k privatizovanému majetku, ať již kupní smlouvou či vkladem do akciové společnosti. Privatizační projekt představuje přípravnou fázi v procesu privatizace, teprve na jeho základě se privatizace realizuje právně závaznými formami, mimo jiné kupní smlouvou. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5070/2015, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2567/2016, a dále např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010, v němž zdůraznil, že schválený privatizační projekt není právním důvodem nabytí privatizovaného majetku; způsob prodeje privatizovaného majetku určuje §14 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Jsou jimi smlouva uzavřená s kupujícím nebo veřejná dražba a těmito způsoby dochází k převodu privatizovaného majetku na nabyvatele. Uplatní se přitom též judikatorní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze však jím projev vůle nahrazovat, měnit či doplňovat [srov. např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/1997, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, či rozsudek ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 1627]. Jde-li pak o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí obsah projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán (srov. např. rozsudek ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2651/1999, uveřejněný v Souboru pod číslem C 196, rozsudek ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, uveřejněný tamtéž pod číslem C 6237, a rozsudek ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011).
Z poslední doby pak lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 915/2016, přijaté právě ve věci, v níž se dovolatelka spolu s dalším žalobcem domáhala „vydání“ mimo jiné týchž parcel, k nimž se v souzené věci domáhá určení spoluvlastnického práva, a usnesení ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5059/2016, jímž Nejvyšší soud rozhodl o dovolání téže žalobkyně v řízení o žalobě na určení spoluvlastnického práva k jiným pozemkům v katastrálním území D., které měla dovolatelka podle svého přesvědčení nabýt na základě téhož privatizačního procesu.
Ústavní soud ve shora citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 2567/2016, dostupném na http://www.usoud.cz , neshledal příslušné judikatorní závěry Nejvyššího soudu ústavně nekonformními. Zdůraznil, že obecné soudy jsou vázány zákonem a při určení vlastnického práva nemohou přehlížet zákonem stanovené podmínky pro jeho vznik.
Argumentace obsažená v čl. IV dovolání pod bodem 12 v jeho druhé větě a pod bodem 13 opomíjí, že dovolatelka se v tomto řízení domáhala určení existence svého spoluvlastnického práva, nikoliv vrácení plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy či náhrady škody.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. 8. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu