ECLI:CZ:NS:2017:32.ND.177.2017.1
sp. zn. 32 Nd 177/2017-587
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně PREFA MAJETKOVÁ a. s. , se sídlem v Pardubicích, Bílé Předměstí, Husova 456, PSČ 530 03, identifikační číslo osoby 25296736, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze – Novém Městě, Vyšehradská 427/16, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 00025429, o zaplacení částky 1 162 930 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 79/2014, o námitce podjatosti soudců senátu č. 30 Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Simona, Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka, takto:
Soudci senátu č. 30 Cdo Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Simon, Mgr. Vít Bičák a JUDr. František Ištvánek nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 5840/2016.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala k Nejvyššímu soudu dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2016, č. j. 91 Co 67/2016-252, v němž současně uplatnila námitku podjatosti celkem 25 tam jmenovitě uvedených soudců Nejvyššího soudu.
Podle platného rozvrhu práce bylo dovolání přiděleno k projednání senátu Nejvyššího soudu č. 30, věc je vedena pod sp. zn. 30 Cdo 5840/2016, předsedou senátu byl určen soudce Nejvyššího soudu JUDr. Pavel Simon, soudcem zpravodajem soudce Nejvyššího soudu Mgr. Vít Bičák a třetím členem senátu soudce Nejvyššího soudu JUDr. František Ištvánek. Uplatněná námitka podjatosti směřuje (mimo jiné) proti všem těmto třem soudcům Nejvyššího soudu.
Důvod vyloučení soudců Nejvyššího soudu žalobkyně spatřuje v tom, že se dle jejího mínění podíleli „na absenci ochrany vlastnických práv, správných úředních postupů, to je řetězci absolutních nečinností orgánů České republiky, které vedly k žalované škodě“, a to tím, že „deklarovali spravedlivý proces v konfrontaci s nespornou a neuhrazenou škodou, která je ekvivalentem výnosů z trestné činnosti“ a ignorovali povinnost formulovanou Ústavním soudem v jeho usnesení ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 3085/10. Jako soudci jednající ve věcech uvedených na str. 80 - 82 dovolání „dle teorie rozhodování v nejistotě s pravděpodobností hraničící s jistotou z důvodu korupce vědomě a v rozporu s principem legality fabulovali nesrozumitelnost a neurčitost k nezákonné sankci dle §43 odst. 2 o. s. ř. v každém tomto případě“.
JUDr. Pavel Simon k uplatněné námitce podjatosti uvedl, že nemá žádný vztah k účastníkům řízení ani k věci samé a nejsou mu známy žádné okolnosti zakládající pochybnost o jeho nepodjatosti.
Mgr. Vít Bičák se vyjádřil tak, že si není vědom žádných skutečností, které by zakládaly jeho poměr k věci, k účastníkům řízení či k jejich zástupcům, ve věci se necítí být podjatý a ani ve vztahu k jiným věcem téhož dovolatele či jiných subjektů s dovolatelem provázaných, které případně projednával a rozhodoval, si není vědom, že by svým postupem či rozhodnutím porušil zákon či byl ovlivněn svým poměrem k věci, k účastníkům řízení či k jejich zástupcům.
JUDr. František Ištvánek uvedl, že není v žádném poměru k věci, účastníkům či jejich zástupcům, ani se nepodílel na vyřizování takové věci u soudů nižších stupňů.
Podle §14 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti [odstavec 1]. U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání [odstavec 2]. Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech [odstavec 4].
Podle §16 odst. 1 věty druhé o. s. ř. o vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.
Podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu platného od 1. 9. 2016 věci Nd o námitkách vyloučení soudců Nejvyššího soudu vyřizuje soudní oddělení v rozvrhu práce následující po soudním oddělení, jehož soudce se námitka týká, a to ve složení podle rozvrhu práce; o námitkách týkajících se soudců oddělení 33 rozhoduje senát soudního oddělení 20. O námitkách vyloučení soudců velkého senátu (oddělení 31) rozhoduje senát soudního oddělení 32, a týká-li se námitka zástupce tohoto senátu, senát soudního oddělení 33.
O uplatněné námitce podjatosti v té části, v níž směřovala proti soudcům senátu č. 32 Nejvyššího soudu JUDr. Haně Gajdziokové a JUDr. Miroslavu Gallusovi, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 7. 2017, č. j. 33 Nd 213/2017-584, tak, že tito soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Nd 177/2017, tj. z projednávání a rozhodnutí o námitce podjatosti směřující proti soudcům senátu č. 30 Cdo JUDr. Pavlu Simonovi, Mgr. Vítu Bičákovi a JUDr. Františku Ištvánkovi.
Rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení §14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sen. zn. 29 NSČR 149/2016, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na www.nsoud.cz ).
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 2000, pod číslem 33, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, uveřejněné v témže časopise, sešit č. 3, ročník 2002, pod číslem 48, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdyby soudce sám byl účastníkem řízení, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech. Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází také vztah ekonomické závislosti.
Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce v uvedeném smyslu je přitom dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která, poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněného pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněný pod číslem 98/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V posuzovaném případě nejsou známy žádné takové okolnosti, z nichž by bylo možno v intencích zákonem nastavených a judikaturou blíže vysvětlených kritérií dovodit důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců JUDr. Pavla Simona, Mgr. Víta Bičáka nebo JUDr. Františka Ištvánka. Z toho, co žalobkyně uvádí, nic nenasvědčuje tomu, že tito soudci nebo některý z nich mají k věci, k účastníkům či k jejich zástupcům vztah významný z hlediska ustanovení §14 odst. 1 a 2 o. s. ř., a taková skutečnost nevyšla najevo ani jinak.
Že námitka založená na tvrzení, podle něhož uvedení soudci senátu č. 30 nějakým způsobem rozhodli v žalobkyní označených řízeních, není námitkou způsobilou vést k vyloučení těchto soudců, je zřejmé již z dikce §14 odst. 4 o. s. ř. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Nd 171/2004, ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 22 Nd 205/2004, ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Nd 26/2005, ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 20 Nd 340/2012, či ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 32 Nd 8/2014).
Ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (článek 82 odst. 1 Ústavy) navíc plyne, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku, který však v posuzované věci předložen nebyl (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 141/12, veřejnosti dostupné na webových stránkách Ústavního soudu).
Nejvyšší soud proto rozhodl, že ve výroku označení soudci Nejvyššího soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 5840/2016. Jelikož nebylo prováděno dokazování, rozhodl o námitce podjatosti, aniž nařizoval jednání (§16 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. září 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu