ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.1156.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1156/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně STAPOS PRAHA s. r. o. se sídlem Praha 10, Za Zastávkou 373, identifikační číslo 264 65 761, zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem Praha 4, Jeremenkova 1021/70, proti žalované J. H. , zastoupené JUDr. Martou Pauerovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 831/21, o zaplacení částek 19.629,40 Kč a 41.261 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 54 C 162/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, č. j. 62 Co 213/2015-269, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, č. j. 62 Co 213/2015-269, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 9. 6. 2014, č. j. 54 C 162/2006-241, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 10. 2014, č. j. 54 C 162/2006-245, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 60.890,40 Kč (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 6.653,82 Kč zamítl (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. až V.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 62 Co 213/2015-269, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil je ve výroku V. tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované na nákladech řízení 36.625 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně (výrok II.), ve výrocích III. a IV. je změnil jen co do výše přiznané náhrady nákladů řízení státu ve vztahu k žalobkyni a k žalované, jinak je v těchto výrocích potvrdil (výrok III.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci soudu prvního stupně, podle něhož účastnice uzavřely dne 2. 9. 2002 smlouvu o dílo, v níž se žalobkyně zavázala provést rekonstrukci bytového jádra v bytě žalované v době od 4. 9. 2002 do 19. 9. 2002 za dohodnutou cenu 233.730 Kč bez DPH (247.774,40 Kč včetně DPH). Účastnice si ve smlouvě sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,2 % z dlužné částky denně v případě opožděné platby objednatelky a ve výši 0,2 % denně ze smluvené ceny bez DPH v případě prodlení zhotovitelky s dokončením díla (ujednání se nevztahovalo na drobné závady a nedodělky zjištěné při předání díla, které nebrání řádnému užívání díla a budou zhotovitelkou odstraněny v dohodnutém termínu). Žalovaná uhradila žalobkyni ve sjednaném termínu dne 5. 9. 2002 zálohu na cenu díla ve výši 150.000 Kč. Žalobkyně předala dílo žalované dne 30. 9. 2002 s vadami, které nebránily řádnému užívání. Žalovaná zaslala žalobkyni dne 4. 11. 2002 oznámení o vadách díla a žalobkyně dne 7. 3. 2003 vystavila žalované konečné vyúčtování za provedené dílo ve výši 254.269,90 Kč (včetně DPH) se splatností 17. 3. 2003. Po odečtení zaplacené zálohy činil doplatek ceny díla 104.269,90 Kč; následně žalobkyně poskytla žalované slevu z ceny díla ve výši 26.000 Kč nezahrnující slevu za vady drobné instalace ve výši 2.145 Kč. Žalovaná zaplatila žalobkyni na doplatek ceny díla dne 17. 3. 2003 částku 50.000 Kč. Z takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že účastnice uzavřely smlouvu o dílo podle §631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), v níž si sjednaly cenu díla 247.774,40 Kč včetně DPH ve smyslu §634 odst. 1 obč. zák.; po odpočtu zaplacených záloh ve výši 200.000 Kč, žalobkyní poskytnuté slevy 26.000 Kč a slevy za vady drobné elektroinstalace ve výši 2.145 Kč, žalovaná dluží žalobkyni doplatek ceny díla ve výši 19.629,40 Kč. Protože si smluvní strany sjednaly ve smlouvě o dílo smluvní pokutu v souladu s §544 obč. zák., vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 41.261 Kč za prodlení žalované s úhradou doplatku ceny díla za období od 18. 3. 2003 do 30. 1. 2006. Vzhledem tomu, že žalovaná v rámci své procesní obrany namítla započtení své pohledávky, a to smluvní pokuty ve výši 68.717 Kč za prodlení žalobkyně s dokončením díla, na žalované pohledávky, zaměřil se odvolací soud na posouzení otázky, zda tyto pohledávky zanikly započtením ve smyslu §580 obč. zák. (stranou svých úvah přitom ponechal okolnost, že žalovaná uplatnila k započtení na žalované pohledávky další své pohledávky ve výši 3.643,50 Kč za žalobkyní neodstraněné vady díla /praskliny ve stěnách, drobné opravy elektroinstalace a za odpadlý štuk/ a ve výši 13.765,60 Kč za náklady vynaložené na opravu elektroinstalace a na montáž dveří). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/2005, se zabýval námitkou promlčení práva žalované na smluvní pokutu ve výši 68.717 Kč, kterou žalobkyně vznesla v průběhu odvolacího řízení, s tím, že posouzení této otázky není spojeno s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů. Dovodil, že právo žalované na smluvní pokutu za prodlení žalobkyně s předáním díla je promlčeno. Byla-li žalobkyně v prodlení s dokončením díla od 19. 9. 2002 do 30. 9. 2002, žalovaná mohla právo na smluvní pokutu uplatnit poprvé již 1. 10. 2002. Jestliže nárok na smluvní pokutu uplatnila až podáním ze dne 29. 12. 2008 (doplnění odvolání), stalo se tak po marném uplynutí tříleté promlčecí doby podle §101 obč. zák.; odvolací soud tudíž dovodil, že pohledávky nezanikly započtením, neboť započítávaná pohledávka nebyla kompenzabilní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání při splnění podmínky advokátního zastoupení.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1).
Žalovaná přípustnost dovolání spojuje s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za nesprávné právní posouzení věci, na němž spočívá napadené rozhodnutí, označila posouzení obsahu smlouvy o dílo, zejména způsob sjednání ceny díla, a posouzení otázek promlčení a započtení vzájemných nároků účastnic odvolacím soudem.
Žalovaná zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyni náleží doplatek ceny za dílo procesně neregulérním způsobem, neboť její argumentace je založena primárně na nesouhlasu se skutkovým zjištěním, že účastnice si ve smlouvě o dílo dohodly konečnou cenu díla ve výši 247.774,40 Kč včetně DPH, která nebyla účastníky smluvně zvýšena. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud při právním posouzení věci. Dovolací soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., co bylo jejími účastníky ujednáno (tj. co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě - k čemu směřovala jejich vůle), dospívá ke skutkovému zjištění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2002, pod č. 46). O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Prosazuje-li žalovaná vlastní verzi skutku, podle níž si účastnice měly v čl. IV odst. 3 smlouvy o dílo v souvislosti s její přílohou č. 1 cenu díla sjednat podle rozpočtu, a nikoli jako tzv. pevnou, a namítá-li, že soud měl vyjít ze znaleckého posudku společnosti KOPREA-znalecký ústav, spol. s r. o., podle něhož cena provedeného díla činí 218.718 Kč, s tím, že sleva za vadné provedení díla měla být odečtena z této částky, a nikoliv z částky uvedené ve smlouvě jako ceny konečné, nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem a neuplatňuje tak ve skutečnosti jediný způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Pak je ovšem z hlediska přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. bez významu odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 466/2008, od něhož se má napadené rozhodnutí odchylovat. Navíc ve zmiňovaném rozhodnutí byl závěr týkající se sjednání ceny díla zpochybněn v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 v tu dobu účinného občanského soudního řádu, jímž bylo možno namítat, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; úspěšné použití takového dovolacího důvodu občanský soudní řád s účinností od 1. 1. 2013 neumožňuje. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, na jehož podkladě odvolací soud věc právně posoudil.
Způsobilým založit přípustnost dovolání není ani tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/2005, v otázce možnosti zabývat se v režimu neúplné apelace vznesenou námitkou promlčení. Jak se totiž podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud posuzoval důvodnost námitky promlčení na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, tedy nutně dovodil, že námitka promlčení vznesená v odvolacím řízení nebyla spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (srovnej obdobně rozsudek ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 101/2008, v němž Nejvyšší soud zaujal právní názor, podle něhož k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně).
Dovolací soud nesdílí přesvědčení žalované, že námitka promlčení vznesená žalobkyní nevyhovuje požadavku určitosti, jestliže k započtení bylo uplatněno více pohledávek, přičemž z projevu vůle žalobkyně není zřejmé, ve vztahu k jaké pohledávce má být námitka promlčení posuzována. Z obsahu spisu se podává, že žalovaná, jak sama v dovolání zdůrazňuje, v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 2014, č. j. 54 C 1625/2006-241, namítla, že proti pohledávce žalobkyně započetla své pohledávky ve výši 68.717 Kč (smluvní pokuta) a 13.765,60 Kč (náhrada škody za opravy vad díla, které žalobkyně neodstranila), které soud prvního stupně považoval za promlčené, ačkoli v prvostupňovém řízení žalobkyně námitku promlčení nevznesla. Jestliže žalobkyně v reakci na tuto výtku následně v odvolacím řízení vznesla námitku promlčení, lze mít (bez pochybností) za to, že projevila vůli vznést námitku promlčení ve vztahu ke všem těmto nárokům, u nichž soud prvního stupně dovodil, že jsou promlčené, a že tudíž vnesená námitka promlčení vyhovuje požadavku určitosti (§37 odst. 1 obč. zák.). Okolnost, že odvolací soud se zabýval námitkou promlčení pouze ve vztahu k právu na smluvní pokutu a opomněl se jí zabývat ve vztahu k další započítávané pohledávce, je nerozhodná.
Žalovaná spojuje přípustnost dovolání rovněž s posouzením otázky započtení svých pohledávek na pohledávky uplatněné žalobkyní, kterou podle jejího mínění odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 723/2001. Namítá nesprávnost právního závěru, že její pohledávky nejsou způsobilé k započtení z důvodu jejich promlčení a že žalobou uplatněné pohledávky nezanikly započtením jejích pohledávek podle §580 obč. zák. Protože odvolací soud se při řešení takto nastolené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání v tomto rozsahu přípustné (§237 o. s. ř.) a také důvodné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Podle §581 odst. 2 obč. zák. započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná.
Započtení je jedním z možných způsobů zániku vzájemně se kryjících pohledávek věřitele a dlužníka. Předpoklady zániku pohledávek započtením jsou a/ vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kde věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak; výjimky ze vzájemnosti nejsou pro tuto věc podstatné), b/ stejný druh plnění (ten je splněn, jde-li o pohledávky peněžité), c/ způsobilost pohledávek k započtení (nejde o pohledávky, jejichž kompenzabilnost je vyloučena zákonem nebo dohodou účastníků), a d/ právní úkon směřující k započtení (jednostranný či dvoustranný), jehož obecné náležitosti stanoví §34 a násl. obč. zák.; musí tedy splňovat i požadavek určitosti ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 56/2013, jeho usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 322/05, odmítl, dále jeho rozsudek ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 421/2006, usnesení ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, a ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4735/2010). Započtení lze učinit i v průběhu soudního řízení. Uplatnil-li takto dlužník (žalovaný) vzájemnou pohledávku ve výši nepřesahující pohledávku věřitele (žalobce), nejde o vzájemnou žalobu, ale o procesní obranu proti žalobě (§98 o. s. ř.); v tom případě se soud zabývá otázkou započtení až tehdy, shledá-li pohledávku žalobce opodstatněnou. V opačném případě se vzájemnou pohledávkou žalovaného nezabývá a ani o ní nerozhoduje. Rozhodovací praxe dovolacího soudu ve shodě s odbornou komentářovou literaturou ustáleně zastává právní názor, podle něhož jedním z předpokladů započtení je způsobilost pohledávek k započtení (jejich započtení není vyloučeno zákonem nebo dohodou účastníků). Při splnění dalších podmínek (vzájemnost pohledávek, stejný druh plnění a platný právní úkon směřující k započtení) dojde k zániku pohledávek okamžikem, kdy se setkaly. Za okamžik setkání pohledávek se považuje okamžik splatnosti pohledávky později splatné; v tomto okamžiku dojde k zániku pohledávek následkem započtení, a to v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. Rozhodující je proto jejich splatnost, a nikoli, kdy která vznikla, případně kdy byl kompenzační projev učiněn. Zápočet nesplatné pohledávky na pohledávku splatnou jednostranným úkonem věřitele je ze zákona vyloučen (§581 odst. 2 věta druhá obč. zák.). Z uvedeného plyne, že dokud není pohledávka splatná, nelze ji úspěšně započítat proti splatné pohledávce. Jinými slovy řečeno, úkon směřující k započtení lze úspěšně učinit až poté, co se obě pohledávky setkaly, tj. v okamžiku, kdy se stala splatnou pohledávka později splatná. Je-li započítávána pohledávka splatná k žádosti žalovaného coby věřitele (§563 obč. zák.), je úkon žalovaného směřující k započtení této pohledávky předčasný, jestliže žalobce coby dlužníka před tímto úkonem nevyzval k jejímu zaplacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 32 Cdo 50/2000, a ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1642/2006). Nedovoluje-li zákon započtení pohledávky, která není splatná, pak kompenzační projev učiněný věřitelem s takovou pohledávkou nenabývá žádných účinků ani v okamžiku, kdy se pohledávka stane splatnou. Z §581 odst. 2 obč. zák. je zřejmé, že zákon vylučuje možnost jednostranným projevem započíst pohledávky promlčené. Nezáleží přitom na tom, kdy byl učiněn projev k započtení; promlčení se posuzuje k okamžiku, kdy se pohledávky setkaly. Pro posouzení, zda je pohledávka promlčena (a tedy zda ji lze použít k započtení), je tudíž rozhodující okamžik, kdy se pohledávky setkaly. Z řečeného tudíž plyne, že úvaze, zda započítávaná pohledávka byla z hlediska námitky promlčení kompenzabilní, musí předcházet závěr o tom, kdy se započítávané pohledávky setkaly, tedy kdy dospěla pohledávka později splatná. Platí tedy, že byla-li vzájemná pohledávka promlčena již v okamžiku, kdy dospěla pohledávka později splatná, je zánik závazku jednostranným započtením vyloučen (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 723/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 29 Odo 204/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64/2006, dále jeho usnesení ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1713/2011, jež obstálo v ústavní rovině; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 933/13; jakož i Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1694 a násl.).
V posuzovaném případě se žalobkyně žalobou (v konečném znění) domáhala zaplacení doplatku ceny za zhotovení díla na základě smlouvy ze dne 2. 9. 2002 ve výši 19.629,40 Kč a smluvní pokuty za prodlení s úhradou ceny díla za období od 18. 3. 2003 do 31. 1. 2006 ve výši 41.261 Kč. Žalovaná v průběhu řízení uplatnila postupně k započtení na žalované pohledávky své pohledávky ve výši 3.643,50 Kč za žalobkyní neodstraněné vady díla (praskliny ve stěnách, drobné opravy elektroinstalace a za odpadlý štuk), ve výši 13.765,60 Kč (náklady vynaložené na opravu elektroinstalace a na montáž dveří), ve výši 3.000 Kč za žalobkyní spotřebovanou vodu a elektřinu a ve výši 68.717 Kč (smluvní pokuta za prodlení žalobkyně s dokončením díla od 20. 9. 2002 do 13. 2. 2003), tedy v celkové výši 89.126,10 Kč; kompenzační námitku uplatnila do výše nepřesahující součet žalovaných pohledávek.
Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že vzájemné pohledávky účastnic nezanikly započtením ve smyslu §580 obč. zák., a žalobě vyhověl, aniž respektoval právní názory, jež Nejvyšší soud ustáleně zastává ve své (výše citované) rozhodovací praxi. Předně v rozporu s právními úkony žalované uvažoval o započtení pouze jedné z více pohledávek, které žalovaná uplatnila k započtení (jež ve svém součtu přesáhly pohledávky žalobkyně), a to smluvní pokuty, a jen ve vztahu k ní vztáhl námitku promlčení vznesenou žalobkyní. Závěr o nezapočitatelnosti této pohledávky na pohledávky žalobkyně z důvodu jejího promlčení pak učinil při absenci úvah, zda a kdy nastala splatnost vzájemných pohledávek (tedy zda a kdy se setkaly) a zda k okamžiku jejich střetu byla pohledávka započítávaná žalovanou promlčena. Z uvedeného plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu