ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.3222.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 3222/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a/ L. T. , a b/ S. T. , zastoupených JUDr. Ladislavem Šoóšem, advokátem se sídlem v Roudnici nad Labem, třída T. G. Masaryka 1031, proti žalované L. T. , o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 266/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2016, č.j. 12 Co 613/2013-123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2016, č.j. 12 Co 613/2013-123, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 4. 10. 2012, č.j. 17 C 266/2010-75, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Litoměřicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 4. 10. 2012, č.j. 17 C 266/2010-75, Okresní soud v Litoměřicích určil, že nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 840 pro obec a katastrální území Roudnice nad Labem (dům č.p. 2501 na parcele č. 4010/3, parcely č. 4010/3, 4009, 4010/1, 4010/2 a 4011) jsou ve společném jmění žalobců, a žalované uložil zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 34.286 Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 1. 2016, č.j. 12 Co 613/2013-123, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil s tím, že společným jměním žalobců je pouze dům č.p. 2501, kdežto pozemky parc. č. 4010/3, 4009, 4010/1, 4010/2 a 4011 jsou ve vlastnictví žalobce, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením chování žalované vůči dárcům jako hrubě porušujícího dobré mravy [§630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), dále jen „obč. zák.“].
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jímž vyslovila nesouhlas s právním posouzením věci, tj. se závěrem, podle něhož nezajištění vhodnějšího bydlení pro rodiče (žalobce) představuje hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák. a je tak důvodem pro vrácení darovaných nemovitých věcí. Okolnosti, za kterých probíhala jednání účastníků o údajném závazku zajištění bydlení, a důvody, pro které nebyl realizován, soudy obou stupňů zhodnotily nesprávně. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ztotožnili se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhli dovolání odmítnout, příp. zamítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o.s.ř.); zjištěné skutečnosti podřadil hypotéze ustanovení §630 obč. zák. v rozporu s tím, co je – s odkazy na citovaná rozhodnutí – uvedeno níže.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §630 obč. zák. se může dárce domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
Odvolací soud vyšel po skutkové stránce z toho, že účastníci 23. 10. 2007 uzavřeli smlouvu, na jejím základě žalobci darovali dceři (žalované) předmětné nemovitosti. Obdarovaná dar přijala, přičemž smlouva neobsahovala žádné její omezení ani žádné její závazky vůči žalobcům do budoucna. Žalobcům „nic a nikdo“ nebrání v bezplatném užívání nemovitostí a je pouze na žalované, jakým způsobem (v jakém rozsahu a v čí prospěch) darované nemovitosti zatíží. Odmítla-li však žalovaná zajistit žalobcům jiné vhodnější bydlení (např. vybudováním stavby jako výminku), dopustila se hrubého porušení dobrých mravů, a to s ohledem na okolnosti, za kterých byla darovací smlouva uzavřena (původně žalobci plánovali dům s pozemky prodat a pořídit si takové bydlení, které by jim umožnilo strávit důchod v důstojných podmínkách, neboť provoz a údržba předmětných nemovitostí překračovala jejich síly a finanční možnosti). Chování žalované, zejména její odmítnutí zřídit ve prospěch žalobců věcné břemeno spočívající v právu doživotního užívání nemovitostí, podle odvolacího soudu dolehlo na žalobce (pro jejich sociální poměry a blízké příbuzenské vztahy s žalovanou) s takovou intenzitou, že „z hlediska společenského a objektivizovaného nemůže být pochyb o jeho hrubém rozporu s dobrými mravy . “
Ustanovení §630 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §630 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002).
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace ustanovení §630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již opakovaně (např. rozsudek ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001, rozsudek ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Konstatoval, že jimi lze rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Uvedený výklad je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značného rozsahu a intenzity nebo o porušování soustavné (tj. opakované a časově související porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a obdarovaným, přičemž jednotlivá jednání obdarovaného sama o sobě nedosahují intenzity hrubě porušující dobré mravy), a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje skutkovou podstatu §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je (při zohlednění vzájemného jednání dotčených subjektů) kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012).
Se závěrem odvolacího soudu, že chování žalované – nezajištění vhodnějšího bydlení a odmítnutí zřídit ve prospěch žalobců věcné břemeno doživotního užívání předmětných nemovitostí – naplnilo znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu, se dovolací soud neztotožňuje. Situace stran bydlení se pro žalobce sice nevyvinula příznivě a stala se příčinou narušení rodinných vztahů, avšak s ohledem na vzájemné chování účastníků nelze uzavřít, že byly splněny zákonné podmínky pro vrácení daru. Jinak řečeno, skutková podstata ustanovení §630 obč. zák. nebyla naplněna, a to ani z hlediska intenzity chování žalované, ani z hlediska soustavnosti jejího jednání.
Jelikož se dovolatelce podařilo zpochybnit právní posouzení předpokladu hrubého porušení dobrých mravů, zrušil Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu (včetně akcesorických nákladových výroků); kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, čemuž odpovídá jeho zrušení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. května 2017
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu