ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4026.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 4026/2017-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. L. , zastoupeného JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem Turnov, Ohrazenice 119, proti žalované M. K. , zastoupené JUDr. Annou Vyhlídovou, advokátkou se sídlem Hradec Králové, Eliščino nábřeží 304/17, o 200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 70/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2016, č. j. 21 Co 149/2016-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.374 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Pavla Pfajfra, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 12. 11. 2014, č. j. 10 C 70/2012-67, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 200.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 148.052 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 9. 2015, č. j. 21 Co 159/2015-103, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil a v ostatních výrocích jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 12. 1. 2016, č. j. 10 C 70/2012-125, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 200.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.). Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 21 Co 149/2016-162, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.)
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které žalobce navrhl odmítnout.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 24. 2. 2010 kupní smlouvu, jíž žalobce prodal žalované blíže specifikovanou bytovou jednotku se spoluvlastnickými podíly na společných částech domu a pozemcích za kupní cenu 800.000 Kč, z níž žalovaná žalobci dluží 200.000 Kč. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva byla uzavřena v souladu s §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák“), přičemž ujednání (v ní obsažené), že část kupní ceny ve výši 200.000 Kč bude zaplacena kupující při podpisu kupní smlouvy, posoudil jako ujednání o splatnosti, a nikoli jako písemné potvrzení věřitele dlužníkovi o splnění dluhu (kvitanci) ve smyslu §569 odst. 1 obč. zák.
Spatřuje-li žalovaná přípustnost dovolání v tom, že dovolací soud dosud neřešil otázku, zda je smluvní strana povinna opatřit kvitancí všechna vyhotovení kupní smlouvy, či zda postačuje opatřit kvitancí pouze jedno její vyhotovení, pak na takto formulované otázce napadené rozhodnutí nespočívá. Navíc argumentace žalované nesměřuje primárně proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, respektive hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, učinil skutkový závěr, že stejnopisy kupní smlouvy vyhotovené za pomoci elektronických prostředků a opatřené úředně ověřenými podpisy smluvních stran neobsahovaly ke dni jejich podpisu (24. 2. 2010) žalovanou ručně dopsaný dovětek o splnění dluhu. Její námitky, že text „hotovost přijal dne 24. 2. 2010“, napsala z opatrnosti na jedno vyhotovení kupní smlouvy 24. 2. 2010, a nikoliv později, že v řízení nebyl předložen žádný důkaz, který by vyvracel její tvrzení, že žalobci 200.000 Kč uhradila před podpisem smlouvy, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá jen na názoru a domněnce, a nikoli na provedených důkazech, nevystihují jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1, 3 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti či věrohodnosti - soudem prvního stupně, popř. soudem odvolacím - opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22 . 9 . 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Žalovaná svůj právní názor, že závazek k úhradě kupní ceny zanikl splněním, nepřípustně staví na vlastní skutkové verzi, tedy prosazuje procesně neregulérním způsobem. Její poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2547/2011, je nepřiléhavý, neboť v odkazované věci byla řešena otázka popření zcela zřejmého obsahu smluvního ujednání, tedy situace skutkově odlišné od projednávaného případu.
Výhradami, že soudy neprovedly důkazy, které navrhovala, nebo že důkaz „kvitancí“ na jednom stejnopisu kupní smlouvy byl proveden pouhým čtením, vytýká ve skutečnosti vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné posouzení věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nadto, povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl, ze zákona nevyplývá (§120 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu a jsou-li z pohledu §205a a §211a o. s. ř. přípustné (srov. §213 odst. 4, část věty před středníkem, odst. 5 o. s. ř.). Pokud návrhu nevyhoví, musí v odůvodnění vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, nebo usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2121/15, v nichž Ústavní soud vysvětlil, že pochybení v oblasti tzv. opomenutých důkazů z hlediska kautel ústavního práva je relevantní tehdy, „pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. Platí, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět.“). Soud prvního stupně i soud odvolací, jak se podává z odůvodnění jejich rozhodnutí, této povinnosti dostály.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. listopadu 2017
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu