ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1066.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1066/2017 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 9. 2017 o dovolání obviněného Š. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 4 To 69/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 3 T 183/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 3 T 183/2016, byl obviněný Š. P. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„dne 11. 9. 2016 v době kolem 3.10 hodin v K. – N. M., okres K., na ul. N. B., se záměrem získat peníze, vstoupil maskován kapucí do herny K., ve které obsluhovala I. V., této přikázal s nožem v ruce, aby si lehla na zem, což ona ze strachu o svůj život učinila, následně požadoval klíče od šuplíku baru, poté, co mu řekla, kde jsou, sám si šuplík baru odemkl, prohledal ho a následně z něj odcizil finanční hotovost ve výši 9.500 Kč, poté jí přikázal otevřít kancelář vedoucího, kdy v této kanceláři ji uzamkl a z místa činu odešel, odcizením částky ve výši 9.500 Kč způsobil škodu provozovateli J. V.“
Za výše uvedené jednání byl obviněný Š. P. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému Ing. J. V., bytem Š., H., škodu ve výši 9.500 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 3 T 183/2016, podali státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné a obviněný Š. P. v zákonné lhůtě odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 4 To 69/2017 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu státní zástupkyně v napadeném rozsudku zrušil výrok o trestu a s přihlédnutím k ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný Š. P. byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného Š. P. zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 4 To 69/2017, podal obviněný Š. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by se dopustil vytýkaného jednání, když stěžejní důkazy, které by mohly jednoznačně ztotožnit pachatele vytýkaného jednání, a to stopy DNA a pachové stopy, nebyly použity z důvodu selhání psa a malého množství zajištěného DNA. Vina tak byla shledána zejména na svědecké výpovědi poškozené I. V., která ovšem pachateli neviděla do tváře a před označením osoby samotného obviněného policii označila další dvě osoby. Co se týče znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, pak tento opětovně jednoznačně osobu obviněného s předmětným skutkem nespojuje. Dle závěru znalce osoba obviněného není odlišná od muže na videozáznamu. Lze ale konstatovat, že pro muže, Evropany, je běžné, že při stejné výšce mívají totožné délky končetin, a tedy každý muž, kteří měří stejně jako obviněný, bude odpovídat pachateli předmětné loupeže. Ač měl pachatel obdobnou nebo shodnou postavu jako obviněný, neznamená to, že pachatelem nemohla být jiná osoba.
Dále z doplněného dokazování u odvolacího soudu přinejmenším zcela jednoznačně vyplynulo, že byť byl v minulosti trestán pro totožnou trestnou činnost, provedení skutků předchozích loupeží je diametrálně odlišné od skutku, jenž byl předmětem tohoto řízení. V minulosti byl totiž odsouzen za skutky, kde vždy použil násilí. Jednalo se o vyškubnutí příručních zavazadel poškozených. V tomto případě ale pachatel užil pouze pohrůžku násilí. I tato skutečnost vzbuzuje pochybnosti, zda je skutečně obviněný pachatelem předmětné loupeže, když jeho modus operandi z minulých odsouzených loupeží je zcela jiné, než provedení předmětného skutku. Z výše uvedeného plyne, že soudy na základě nedostatečných důkazů viní z předmětné trestné činnosti obviněného, čímž porušily ustanovení §2 odst. 1 tr. ř. a ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Z uvedených důvodů proto obviněný Š. P. navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ust. §265k odst. 1 tr. ř. zcela zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 4 To 69/2017 a podle §265l tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 26. 7. 2017 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný Š. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně svědecké výpovědi poškozené I. V., znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně nepoužití stop DNA a pachové stopy), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových a právních závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi poškozené I. V., která se vyjádřila k osobě pachatele a popsala, jakým způsobem došlo k přepadení, dále z výpovědi svědka policisty O. S., který vyhodnocoval kamerový záznam z bezpečnostní kamery a na základě vytvořených fotografií z tohoto záznamu poznal v muži obviněného P., a ze znaleckého posudku z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika Ing. Miloslava Vilímka, Ph.D. Ztotožnění obviněného jako pachatele daného zločinu navíc vyplývá i z fotografií, které pořídila poškozená v předmětné herně. Polemika obviněného s důkazy s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného Š. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 9. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu