ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1087.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1087/2017 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2017 dovolání obviněného J. Ch. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 10 To 63/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 2 T 152/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 2 T 152/2016, byl obviněný J. Ch. uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 27. 7. 2016 v 21:45 hodin v K., v ulici P. B., jako řidič osobního vozidla tov. zn. SEAT LEON, se spolujezdcem D. M., poté, co vůči němu byla hlídkou Policie ČR Obvodního oddělení Kladno, jedoucí za jeho vozidlem, užita výzva k zastavení vozu zvláštním výstražným znamením s červeným nápisem "STOP" společně s následným užitím zvukového znamení "HORN", reagoval obžalovaný na tuto výzvu tak, že zvýšil v obci rychlost svého vozidla na 100 km/h, touto rychlostí projel křižovatkou ulice P. B. s ulicí K. S. v K., přičemž do křižovatky vjížděl z vedlejší silnice a nerespektoval dopravní značku "DEJ PŘEDNOST V JÍZDĚ", po průjezdu touto křižovatkou pokračoval dál po ul. P. B. k železničnímu přejezdu u S. v K. ve směru k obci V. D., a přes tento železniční přejezd projel i přes to, že na něm svítila výstraha k zastavení daná přerušovaným světlem červené barvy doprovázeným zvukovou výstrahou, při tomto mohl ohrozit přijíždějící vlak, který mohl s cestujícími vykolejit a mohlo dojít k usmrcení nebo zranění většího počtu lidí, případně poškození vlaku a dalších zařízení, dále pokračoval dál z obce K. ve směru na obec V. D., kde mezi obcemi ve vysoké rychlosti předjížděl blíže nezjištěné vozidlo v nepřehledném úseku, a tím vydal osoby v tomto vozidle cestující v nebezpečí smrti či zranění a při předjíždění dále omezil vozidlo jedoucí v protisměru, kdy mohlo dojít ke střetu vozidel a ke zranění osob v nich cestujících, obcí V. D. projížděl vysokou rychlostí zcela zjevně překračující maximální povolenou rychlost a pokračoval do obce B. –V., kde opět vysokou rychlostí projel bez přibrzdění přes přechod pro chodce řízený světelným signalizačním zařízením, na kterém v té chvíli svítil červený signál "STŮJ" pro vozidla na pozemní komunikaci, kde opět mohlo dojít ke zranění osob, dále vysokou rychlostí projel obcí K. a zamířil do obce U., z obce U. pokračoval, již pronásledován další hlídkou PČR OOP U., do obce U. –A., kde na tamní křižovatce nerespektoval dopravní značku "STŮJ, DEJ PŘEDNOST V JÍZDĚ" a touto křižovatkou z vedlejší silnice projel velkou rychlostí aniž by zastavil, aby se přesvědčil, zda zde neprojíždí vozidla s právem přednosti jízdy a pokračoval do obce N. a dále do obce Ž., okr. B., přičemž na této trase po pozemní komunikaci kličkoval a vjížděl opakovaně do protisměru a znemožňoval tím policistům PČR, aby ho se služebními vozidly předjeli a zastavili, v obci Ž., okr. B., obviněný vozidlo otočil a jel zpět směrem k obci N., okr. K. a ve stoupání u obce H., okr. K., projel zátaras tvořený služebním vozem Policie ČR OHS Kladno a zastavovacím pásem s hřeby, které vozidlu obviněného propíchaly pneumatiky a s takto poškozeným špatně ovladatelným vozidlem pokračoval obviněný v jízdě, při které opět s vozidlem kličkoval po pozemní komunikaci mezi obcemi N. a K., okr. K. a ohrožoval tak protijedoucí vozidla, v obci K. vyjel mimo pozemní komunikaci na pole, kde z vozidla vyběhl a dal se na útěk, avšak byl dostižen hlídkou Policie ČR OOP Unhošť a zadržen, a shora uvedené vozidlo řídil i přes skutečnost, že před jízdou požil pervitin, kdy v jeho krevním séru byla zjištěna přítomnost metamfetaminu v koncentraci 341ng/ml a dále vozidlo řídil i přes to, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 38 T 96/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu Praha ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 7 To 135/2015, uložen trest zákazu řízení motorových vozidel v trvání 36 měsíců, přičemž obviněný během své velmi rychlé, agresivní a bezohledné jízdy nebral žádné ohledy na ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích ani na pohyb chodců v obci, při projíždění křižovatek nerespektoval dopravní značení, a pouze shodou okolností nezávislých na vůli obviněného nedošlo ke střetu těchto vozidel nebo střetu s chodci, čímž ohrozil účastníky provozu na pozemních komunikacích na dotčené trase na jejich životě, zdraví a ohrozil jejich majetek.
Za to byl odsouzen podle §272 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti let.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 2 T 152/2016, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 10 To 63/2017, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 10 To 63/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že jeho jednáním nedošlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jde toliko o jednání přestupkové. Rozhodující soudy rezignovaly na závěr o bezprostředním nebezpečí smrti nebo těžké újmy. Domnívá se, že bez nutnosti doplňovat dokazování je možno uzavřít, že takové bezprostřední a konkrétní nebezpečí nenastalo. Ve vztahu k projetí železničního přejezdu argumentuje tím, že konkrétní vlak se v okamžiku projetí vozidla nacházel ještě ve vzdálenosti 300 metrů od přejezdu, kdy ještě „vlakvedoucí“ nevěděl, že nějaké vozidlo přes přejezd přejelo. Podrobně pak podává výklad svého náhledu na průběh své jízdy, přičemž dospívá k závěru, že se mohlo jednat o dílčí přestupková jednání spojená jeho rychlou jízdou, avšak to samo o sobě nezakládá trestní odpovědnost pro obecné ohrožení. Z provedeného dokazování nelze podle dovolatele učinit závěr, který konkrétní řidič byl ohrožen. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí č. 33/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s tím, že nebyl ovlivněn návykovou látkou tak, aby byla vyloučena jeho způsobilost k řízení motorového vozidla, když toto vozidlo bezpečně ovládal. Z hlediska existence subjektivní stránky namítá, že jeho způsob jízdy nebyl veden vůlí způsobit zákonem předvídané nebezpečí. Rozhodnutí soudů jsou dle jeho názoru zatížena vadou „nedostatečného odůvodnění“, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Kladně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Dovolací námitky tak, jak jsou formulovány, tvořily obhajobu obviněného v řízení před soudy obou stupňů, přičemž oba soudy se jimi podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Z učiněných skutkových zjištění lze dle názoru státního zástupce bez zřejmých obtíží dovodit, že obviněný se skutečně dopustil nebezpečného jednání, jímž vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy a cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu. Neztotožnil se pak ani s námitkou, že jednání obviněného mělo být posouzeno toliko jako přestupek. Jeho trestní odpovědnost nebyla totiž založena mnohostí jeho přestupkového jednání, ale celkovým charakterem jeho hazardní a ohrožující jízdy. Podle státního zástupce neobstojí ani poukaz obviněného na jinou trestní věc, v níž rozhodoval Nejvyšší soud. K tomu zdůraznil, že „stav vylučující způsobilost“ není zákonným znakem přisouzeného zločinu obecného ohrožení, takže hypotetické zpochybnění tohoto znaku by nemělo na trestní odpovědnost obviněného relevantní vliv, navíc ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vyplynulo, že obviněný se v takovém stavu vlivem intoxikace metamfetaminem skutečně nacházel. Státní zástupce má za to, že obviněný daným jednáním bezezbytku naplnil také subjektivní stránku přisouzeného zločinu, a to nejméně ve formě úmyslu nepřímého. Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý závěr, že obviněný jednal úmyslně, což samo o sobě vylučuje úvahy o nedbalostní formě zavinění.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Současně vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně konstatuje, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a tvoří také obsah odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Soudy obou stupňů se však s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Podstatou dovolání obviněného je jeho tvrzení, že předmětným jednáním nedošlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a že toto jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako přestupek. Dané námitky jako celek lze sice považovat z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně relevantní (byť částí dovolacích námitek obviněný pouze napadá učiněná skutková zjištění), avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.
Trestného činu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění.
Objektem takového trestného činu je zájem na ochraně života nebo zdraví lidí anebo zájem na ochraně cizího majetku, přičemž postačí i ohrožení nebo porušení jen jednoho z uvedených zájmů. Obecným nebezpečím se rozumí takový stav, při němž nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Pro stav obecného nebezpečí – i když k poruše nemusí vůbec dojít – je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž vznik poruchy je závislý na nahodilých okolnostech, vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob (srov. rozh. č. I/1966 Sb. rozh. tr., rozh. č. 12/1988 Sb. rozh. tr.). Je třeba zdůraznit, že jde o trestný čin ohrožovací. Zda takové bezprostřední nebezpečí vzniklo, nutno posuzovat vždy v souvislosti se všemi okolnostmi konkrétního případu, se způsobem provedení činu, s časem i místem spáchání činu a s jeho povahou, zejména účinností prostředků, které pachatel použil (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoníku II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2770 s.).
Vydáním lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu obecného ohrožení se rozumí takové ohrožení nejméně sedmi osob. Zda byl v konkrétním případě ohrožen větší počet osob na životě nebo zdraví závisí na různých okolnostech, zejména na povaze místa, kde k ohrožení došlo, a způsobu, jakým k němu došlo. Zpravidla půjde o větší počet lidí (nejméně sedm) individuálně neurčených, není však vyloučeno, aby osoby, jimž hrozí nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, byly individualizovány - cestující na lodi, v letadle, apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoníku II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2773 s.).
V posuzované věci bylo na základě učiněných skutkových zjištění bez pochybností prokázáno, že se obviněný dopustil jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, tedy že skutečně jel předmětným vozidlem zcela bezohledným a velmi riskantním způsobem, přičemž touto jízdou bezprostředně ohrozil život nebo zdraví většího počtu lidí (tj. mnohem více než sedmi), a to zejména řidičů ostatních vozidel, kteří byli nuceni na jízdu obviněného reagovat, chodců pohybujících se v bezprostředním okolí vozidla obviněného, ale i spolujezdce obviněného a zasahujících policistů. Ač se obviněný snaží svoji zběsilou jízdu bagatelizovat, nelze přehlédnut, že soud prvního stupně měl k dispozici záznamy jízdy obviněného a velice podrobné výpovědi svědků – policistů, kteří shodně popsali způsob jízdy obviněného jako vysoce nebezpečný a hazardérský. Na základě provedených důkazů proto nelze než jednoznačně odmítnout verzi obviněného o tom, že jeho jízda byla bezpečná a že jí nikoho neohrožoval. Takto uplatněná obhajoba nemá v provedených důkazech oporu, naopak jimi byla zcela vyvrácena.
Zcela irelevantní je pak námitka obviněného, že dokazováním nebylo určeno, který konkrétní řidič byl jeho jednáním ohrožen. Jak již bylo uvedeno výše, není nutné, aby ohrožené osoby byly individuálně určené. Ze skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, že nebezpečnou jízdou obviněného byl ohrožen jednak větší počet lidí cestujících ve vlaku, jednak byli ohroženi ostatní účastníci silničního provozu. Nutno dodat, že počet ohrožených osob se rozhodně neodvíjel jen od osob cestujících ve vlaku, jejichž počet ani nebyl v konečném důsledku zjišťován, neboť to nebylo nezbytně nutné pro posouzení věci. V odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně jsou rozvedeny konkrétní dopravní situace, které obviněný svou hazardní jízdou způsobil, a je zde také upřesněn počet obviněným ohrožených vozidel. Pokud obviněný ve vztahu k projetí železničního přejezdu argumentuje tím, že konkrétní vlak se v okamžiku projetí vozidla nacházel ještě ve vzdálenosti 300 metrů od přejezdu, tak ani toto jeho tvrzení nemůže obstát. Je obecně známou skutečností, že vlak má značně dlouhou brzdnou dráhu a okolnost, že na železniční přejezd v době, kdy byla řidičům dána výstraha, vjíždí vozidlo, může strojvedoucího přinutit k reakci spočívající v prudkém a pro cestující zcela neočekávaném a jejich bezpečnost ohrožujícím brzdění.
Je zřejmé, že hazardním charakterem a živelností jízdy obviněného byl naplněn znak obecného nebezpečí, přičemž toto obecné nebezpečí nepředstavoval souběh několika po sobě jdoucích přestupků, jak předestírá obviněný, ale kontinuálně a cíleně uskutečněná a vysoce nebezpečná jízda, resp. celkový charakter jeho hazardní a ohrožující jízdy. Obviněný se z celé jízdy snaží vytrhnout pouze některé její části a i ty reprodukuje způsobem pro něj příznivým, přičemž pomíjí objektivně zjištěné skutečnosti.
Za nepatřičný je nutno označit také poukaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1321/2008 (publikováno pod č. 33/2009 Sb. rozh. tr.). Obviněný porovnává tímto rozhodnutím řešenou situaci se svým jednáním a zdůrazňuje, že nebyl ani ovlivněn návykovou látkou tak, aby byla vyloučena jeho způsobilost k řízení motorového vozidla, když toto vozidlo bezpečně ovládal. Nejvyšší soud podotýká, že „stav vylučující způsobilost“ není zákonným znakem souzeného trestného činu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž okolnost, zda u obviněného byla či nebyla v době spáchání činu vyloučena jeho způsobilost k řízení motorového vozidla, je z hlediska posouzení jeho trestní odpovědnosti bezpředmětná. Navíc ze závěrů znaleckého posudku znalce MUDr. Petra Navrátila vyplynulo, že obviněný byl v době řízení pod značným vlivem pervitinu. Znalec uvedl, že požití drogy vedlo u obviněného k závažnému narušení schopnosti bezpečně řídit motorové vozidlo, resp. že se nacházel ve stavu vylučujícím bezpečné řízení motorových vozidel, a to právě s ohledem na zjištěnou výši hladiny metamfetaminu v krvi. Za zcela absurdní je pak vzhledem ke zjištěným skutečnostem nutno označit tvrzení obviněného, že své vozidlo bezpečně ovládal. Jeho velmi nebezpečnou až hazardní jízdu pod vlivem pervitinu by bylo možno jen stěží označit za jízdu bezpečnou, a je zřejmé, že obviněný ani s odstupem času není schopen kritického náhledu na své počínání.
Nejvyšší soud nenabyl pochybností o tom, že po objektivní stránce byl skutkový děj beze zbytku objasněn. Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí jasně, srozumitelně a logicky zdůvodnily, na základě jakých důkazů rozhodly o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud se s tímto jejich názorem plně ztotožnil.
Pochybnosti nevznikají ani o existenci subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Konstantní judikatura vykládá pojem obecného nebezpečí též jako jízdu ve vysokých rychlostech, ať již přímo ve městě nebo i mimo ně, i za běžného provozu, což navozuje situaci, která se svou povahou, rozsahem a intenzitou rovná nebezpečí požáru, povodně, výbuchu, apod., tedy že při ní hrozí bezprostředně lidem nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví. Toho si obviněný vzhledem ke všem okolnostem jeho jízdy musel být vědom, přesto však na to nebral žádný ohled a jediným jeho cílem bylo ujet zasahující policejní hlídce. Není přitom pochyb o tom, že pokud se pachatel rozhodne ujet pronásledující policejní hlídce, aby se tak vyhnul silniční kontrole, rozhodne se zcela vědomě a úmyslně porušovat pravidla silničního provozu, jejichž účelem je zabránit právě tomu, aby v silničním provozu docházelo k nebezpečným situacím ohrožujícím zdraví nebo životy jiných účastníků silničního provozu i dalších lidí, nebo majetek osob (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 598/2016).
Pokud se tedy obviněný snažil ujet policejní hlídce v situaci a způsobem popsaným ve výroku o vině, je zjevně neopodstatněná jeho námitka o absenci spolehlivě zjištěného úmyslu vydat lidi v nebezpečí smrti, těžké újmy na zdraví nebo vydat majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu. S možností takového následku musel být za dané situace minimálně srozuměn. Při vědomí toho, že má uložen zákaz řízení motorových vozidel, byl totiž jednoznačně rozhodnut nepodrobit se policejní kontrole. Proto se také snažil ujet pronásledující policejní hlídce bezohlednou a riskantní jízdou za každou cenu. Svým jednáním tak naplnil rovněž subjektivní stránku přisouzeného trestného činu, a to nejméně ve formě úmyslu nepřímého. Skutečnost, že obviněný jednal úmyslně (což samo o sobě vylučuje případnou nedbalostní formu zavinění), vyplývá i z rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat.
Na základě shora specifikovaných skutečností je tak možno učinit závěr, že obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně jeho vinu prokazují, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud uzavírá, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného J. Ch. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. 9. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu