ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1123.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1123/2017 -70
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2017 dovolání obviněného A. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 5 To 128/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 28/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 25 T 28/2015, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 5. 2017, sp. zn. 25 T 28/2015, byl obviněný A. P. uznán vinným pokusem trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §8 odst. 1 k §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
poté, co byl jako náměstek ministra zdravotnictví ČR pro zdravotní péči jmenován v souvislosti s Rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 10. 11. 2005 č. j. MZDR 38736/2005 o zavedení nucené správy ve Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, jejím nuceným správcem, jehož úkoly tak bylo, aby v souladu se zákonem č. 551/1991 Sb., o VZP a se zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, dohlížel a svou aktivní činností přispíval na odstraňování nedostatků v hospodaření VZP ČR, které k zavedení nucené správy vedly, záměrně zneužil tohoto svého postavení k tomu, aby pomohl bratrům V. a P. L. v jejich snaze realizovat vybudování a provozování protonového centra v ČR, a to tak, že na jejich žádost dne 26. 4. 2006 jen o své vůli a bez vědomí standardních orgánů VZP ČR uzavřel v jejím sídle jejím jménem se společností Proton Therapy Center Czech s. r. o. vedenou bratry L. Smlouvu o budoucí smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče, které by se bratrům L. jinak nedostalo a která zavazovala VZP ČR uzavřít v budoucnu se společností Proton Therapy Center Czech s. r. o., se sídlem Praha 6, Křenova 11, resp. se zdravotnickým zařízením poskytujícím léčbu protonovou terapií, smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, podle které by VZP ČR za určitých splnitelných podmínek hradila tomuto zdravotnickému zařízení léčbu poskytovanou pojištěncům VZP ČR ve výši mnoha milionů korun ročně, a tuto Smlouvu uzavřel nejen s vědomím, že Smlouva bude sloužit bratrům L. pro účely jejich jednání s budoucím investorem o profinancování jimi zamýšleného projektu jako doklad toho, že po vybudování a zprovoznění protonového centra bude mít jejich zdravotnické zařízení dostatečný zdroj příjmů na jeho provoz a úhradu závazků vzniklých z investic z cizích zdrojů, přičemž k využití předmětné Smlouvy k tomuto účelu bratry L. při uzavírání leasingových smluv s firmou Immorent PTCC také došlo, ale Smlouvu uzavřel i se srozuměním, že na základě této Smlouvy se bude moci PTCC v budoucnu domáhat na VZP ČR uzavření takové budoucí smlouvy a následně případně i finančního plnění z ní vyplývajícího, přičemž PTCC se uzavření budoucí smlouvy na základě Smlouvy na VZP od roku 2013 domáhala, avšak bezúspěšně, a finančního plnění se jí tak nedostalo.
Za to byl odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zákona za použití §40 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána podle §229 odst. 1 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 25 T 28/2015, podali obviněný a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 5 To 128/2017. Podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §8 odst. 1 k §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona na tom skutkovém základě, že
jako náměstek ministra zdravotnictví České republiky pro zdravotní péči, a současně jako nucený správce Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020 (dále VZP), který by jmenován Rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ČR (dále MZ), č. j. MZDR 38736/2005, ze dne 10. 11. 2005, jímž byla ve VZP podle §7a odst. 1 písm. b), odst. 3, zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR zavedena nucená správa na dobu jednoho roku, v jejímž rámci měl obžalovaný v souladu se zákonem č. 551/1991 Sb., o VZP a se zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, dohlížet a svou aktivní činností přispívat na odstraňování nedostatků v hospodaření VZP, které k zavedení nucené správy vedly,
veden záměrem, aby pomohl bratrům V. a P. L. jako statutárním orgánům společnosti Proton Therapy Center Czech s.r.o., se sídlem Křenova 11, Praha 6, (dále PTCC či „budoucí provozovatel“) vybudovat a posléze provozovat protonové centrum,
zároveň veden záměrem, aby VZP uzavřela v budoucnu se společností PTCC Smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, v níž se budoucímu provozovateli zaváže k zadání léčebných úkonů, za něž po řadu let bude nucena hradit stovky milionů korun ročně, jak blíže specifikováno níže,
zároveň s vědomím, že Smlouva o smlouvě budoucí bude sloužit bratrům L. pro účely jejich jednání s budoucím investorem o profinancování jimi zamýšleného projektu protonového centra jako doklad toho, že po jeho vybudování a zprovoznění bude mít jejich zdravotnické zařízení od VZP dostatečný zdroj příjmů na jeho provoz a také na úhradu závazků vzniklých z investic z cizích zdrojů,
obviněný dne 26. 4. 2006 v sídle VZP v Praze 3, Orlické ulici 4/2020, na žádost činitelů společnosti PTCC stvrdil za VZP svým podpisem a razítkem MZ Smlouvu o budoucí smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče (dále Smlouva o budoucí smlouvě), na jejímž základě tak v hrubém rozporu s účelem nucené správy zavázal VZP k tomu, aby za splnění budoucím provozovatelem reálně splnitelných podmínek uzavřela následně Smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče (dále také Budoucí smlouva) ve prospěch společnosti PTCC s dobou trvání 15 let od jejího uzavření, kde kromě úhrad ambulantní diagnostické péče obviněný za VZP z pozice jejího nuceného správce smluvně garantoval cenu hrazených léčebných výkonů, provedených technologií protonové terapie, založených na ceně za jednu frakci (ozařovací den) jednoho pacienta v minimální výši 26.000 Kč, a uhrazení léčby protonovou terapií pro 1.650 pacientů za každý kalendářní rok provozovateli zdravotnického zařízení, kde smluvní strany vycházejí z celkového počtu 22 – 25 frakcí pro léčbu jednoho pacienta, čímž zavázal VZP ČR k úhradě zdravotní péče, kdy úhrady za poskytovanou protonovou terapii bez diagnostické péče dosahují výše 943.800.000 Kč ročně, tedy – pro případ plného naplnění nasmlouvané kapacity 1.650 pacientů ročně – celkově za patnáct let k úhradě nejméně 12.441.000.000 Kč;
obviněný podepsal Smlouvu o budoucí smlouvě s vůlí ji platně uzavřít, přičemž byl srozuměn s tím, že
I. v připomínkovém řízení k Podkladovému materiálu pro poradu vedení MZ typu B, konanou dne 27. 9. 2005, č. j. MZDR 31911/2005, ze dne 21. 9. 2005, nebyl v bodě 4.3 podkladového materiálu předložen požadovaný výslovný souhlas Vědecké rady MZ, že se jedná o postup „lege artis“ a nikoliv o klinický experiment,
II. Vědecká rada MZ na svém zasedání dne 15. 12. 2003 projednala problematiku protonového centra se závěrem, že „Protonová terapie je moderní léčebnou metodou, používanou v klinické praxi. Počet nádorů vhodných pro tuto léčbu je limitovaný a v ČR se její potřeba odhaduje asi pro 200 pacientů za rok. Nevýhodou protonové terapie jsou vysoké pořizovací i provozní náklady“,
III. Komisí pro posuzování rozmístění přístrojů vybrané zdravotnické techniky, zřízené příkazem ministra zdravotnictví č. 4/1999, ze dne 15. 3. 1999, č. 3/2005, ze dne 1. 1. 2005, a č. 31/2005, ze dne 2. 6. 2005, a Komisí pro posuzování rozmístění přístrojových zdravotnických prostředků, zřízené příkazem ministra zdravotnictví č. 24/2006, ze dne 20. 4. 2006, jako odborného poradního sboru Ministerstva zdravotnictví ČR dle §70 odst. 6, zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, jejímž úkolem bylo projednávání žádostí o umístění a provoz či obměnu přístrojových zdravotnických prostředků, které jsou hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění prostřednictvím výkonů na nich poskytovaných, nebylo vydáno souhlasné stanovisko k umístění a provozu Centra protonové terapie v České republice a že tato komise vydala dne 6. 10. 2004 nesouhlasné stanovisko k umístění a provozu Centra protonové terapie v České republice,
IV. negativní ekonomická bilance VZP ČR, která také byla důvodem uvalení nucené správy, neumožňovala uzavření tohoto konkrétního smluvního vztahu s firmou PTCC, když ve Zdravotně pojistném plánu pro rok 2006, který jako nucený správce schválil dne 14. 4. 2006, v kapitole 4.3.1 „Smluvní politika“, bylo stanoveno, že “Současná finanční situace neumožňuje Pojišťovně navazovat nové smluvní vztahy ani rozšiřovat současný smluvně dohodnutý rozsah poskytované péče. Výjimkou z tohoto přístupu k novým smlouvám nebo rozšiřování smluv se stávajícími poskytovateli jsou pouze: 1. Případy prokazatelné nedostupnosti potřebné zdravotní péče, zejména primární nebo; 2. Případy restrukturalizace poskytovatelů vedoucí ke změně spektra a formy péče za podmínky nezvýšení plateb od Pojišťovny“,
V. na poradě vedení MZ dne 24. 4. 2006 mu bylo tehdejším ministrem zdravotnictví D. R. při projednávání bodu č. IV „Onkologická péče v České republice“, ke kterému předložil společně s J. Š., ředitelem odboru zdravotní péče a farmacie, podkladový materiál označený „Onkologická péče v České republice“, pod č. j. 18527/2006 MZ ze dne 21. 4. 2006, uloženo „doplnit materiál ve smyslu připomínek členů porady vedení a dopracovaný materiál následně předložit ke stanovisku Komisi pro posuzování rozmístění přístrojových zdravotnických prostředků MZ ČR“, s termínem „obratem“;
obviněný Smlouvu o smlouvě budoucí o patnácti stranách textu podepsal za VZP bez dalšího sám o své vůli tak, jak mu byla donesena a předložena jednatelem protistrany PTCC, která si smlouvu nechala ve své režii vypracovat, aniž by obviněný její text konzultoval s právním oddělením či jinými kmenovými pracovníky VZP,
o uzavření Smlouvy ani předem ani ex post stávajícího ředitele VZP ani nikoho dalšího nezpravil, neučinil Smlouvu součástí písemností VZP ani ji nikomu ze zaměstnanců VZP nepředal, ani po řadu následujících let nikoho z VZP o existenci Smlouvy neinformoval,
přičemž PTCC se uzavření Budoucí smlouvy na základě Smlouvy o budoucí smlouvě vůči VZP od roku 2013 domáhala, VZP však závazek odmítla jako platně uzavřený uznat, přičemž nabídla protistraně jednání o smírném narovnání nevycházejícím ze sporné Smlouvy o budoucí smlouvě, což společnost PTCC odmítla a domáhala se vůči VZP nároků založených Smlouvou o budoucí smlouvě prostřednictvím rozhodčího řízení, ve kterém neuspěla, neboť Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky konstatoval, že Smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena ze strany obviněného neoprávněně a v hrubém rozporu s jeho kompetencemi i s účelem nucené správy;
PTCC se i poté vůči VZP domáhala nároků ze Smlouvy o smlouvě budoucí včetně vysokých sankčních nároků prostřednictvím soudního řízení, avšak bezúspěšně, tedy se firmě PTCC z titulu Smlouvy o smlouvě budoucí ze strany VZP žádného finančního plnění nedostalo,
načež byla prekérní situace vybudovaného protonového centra řešena samostatným jednáním, nezávislém na obsahu ujednání Smlouvy o budoucí smlouvě, k narovnání mezi VZP a PTCC došlo v roce 2016.
Za to byl obviněný odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zákona za použití §40 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna byla podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 5 To 128/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace předně rozhodujícím soudům nižších stupňů vytkl, že nepřihlédly k zásadě subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“. V další části dovolání uvedl, že předmětným jednáním nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty pokusu souzeného trestného činu, neboť především jako nucený správce ze zákona měl všechna oprávnění k tomu, aby takovou smlouvu uzavřít mohl. Citoval přitom ustanovení §7a zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, zejména pak vyzdvihl skutečnost, že podle předmětného zákonného ustanovení byl nucený správce oprávněn činit rozhodnutí a právní jednání, která jinak přísluší řediteli nebo jinému orgánu VZP. Je proto přesvědčen, že podle dikce zákona nepochybně takovým oprávněním disponoval, a proto nemohl svoji pravomoc vykonávat způsobem odporujícím zákonu. Zopakoval, že se nemohl dopustit podpisem Smlouvy o smlouvě budoucí předmětného trestného činu a nemohl tak způsobit VZP ani žádnou škodu, neboť ve Smlouvě o smlouvě budoucí byly striktně stanoveny podmínky, aby se konkrétní smlouva mohla uzavřít, a to včetně klauzule, že v rámci takto podepisované smlouvy je třeba respektovat platné předpisy požadované k provozu zdravotnického zařízení. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 167/2010, a zdůraznil, že podle tohoto rozhodnutí se k odsouzení pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona vyžaduje, aby pachatel porušil konkrétní povinnost uloženou zákonem nebo na základě zákona, přičemž je přitom třeba zjistit způsob porušení povinnosti a toto zjištění uvést v popisu rozhodných skutkových okolností ve skutkové větě. Je toho názoru, že v posuzované věci není součástí skutkového stavu zjištění odpovídající skutkové okolnosti, jež by naplňovala zákonný znak trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřila. Ve svém vyjádření shrnula dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Námitkou obviněného, že jeho jednáním nebyl naplněn požadovaný znak protiprávnosti, se ve svých rozhodnutích velmi podrobně zabývaly soudy obou stupňů, přičemž v řízení bylo bezpochyby prokázáno, že obviněný prokázaným jednáním zneužil postavení veřejného činitele, jemuž byla svěřena nucená správa, neboť vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu, a to v úmyslu opatřit jinému značný prospěch. Podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nevznikly pochybnosti o tom, že obviněný vytýkaným jednáním jednoznačně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Má za to, že posuzovaný případ současně se nevyznačuje takovou charakteristikou, která by mohla přesvědčivě odůvodnit úvahu o jen nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost, tudíž ve svých důsledcích o aplikaci principu „ultima ratio“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále nutno akcentovat okolnost, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tudíž v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnocení správnosti a úplnosti zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu, ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či hodnotit provedené důkazy v intencích zákonných požadavků stanovených §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Podstatou dovolání obviněného je především jeho tvrzení, že vytýkaným jednáním nemohl naplnit zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §8 odst. 1 k §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona, neboť při uzavírání předmětné Smlouvy o smlouvě budoucí postupoval striktně v souladu se zákonem, a proto nevykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Tuto námitku lze formálně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak Nejvyšší soud shledal, že jde o námitku neopodstatněnou.
Předně Nejvyšší soud konstatuje, že tato námitka tvořila koncepci obhajoby obviněného ve všech stadiích trestního řízení, byla uplatněna i v odvolání, které podal proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, jíž se zabývaly a řádně vypořádaly rozhodující soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Dle zjištěného skutkového stavu věci byla rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ČR ze dne 10. 11. 2005, č. j. MZDR 38736/2005, ve znění rozhodnutí ze dne 3. 5. 2006, č. j. 40620/2005, ve Všeobecné zdravotní pojišťovně zavedena nucená správa na dobu od 10. 11. 2005 do 3. 5. 2006. Nuceným správcem byl jmenován obviněný P., v té době zaměstnanec Ministerstva zdravotnictví ve funkci náměstka ministra zdravotnictví pro zdravotní péči. Důvodem pro zavedení nucené správy bylo zjištění závažných nedostatků v činnosti VZP, spočívajících v nedodržování zákona č. 551/1991 Sb. a schváleného zdravotně pojistného plánu, především bylo zjištěno rostoucí zadlužení VZP. Cílem nucené správy byla stabilizace financí, urychlené vylepšení hospodaření, provedení hloubkové kontroly hospodaření společnosti a zajištění odpovídajícího rozvoje VZP. Přitom právě účel a smysl nucené správy určují rozsah oprávnění nuceného správce.
Obviněný prokazatelně, byť byl dokonale informován o důvodech, které k zavedení nucené správy ve VZP vedly, při vědomí, že byl nuceným správcem jmenován právě proto, aby dohlížel a případně svou aktivní činností přispíval k odstraňování vytýkaných nedostatků v hospodaření VZP, svého postavení nuceného správce využil k pomoci bratrům L. v jejich snaze realizovat v České republice vybudování a provozování protonového centra, a v pozici nuceného správce podepsal dne 26. 4. 2006 inkriminovanou Smlouvu o smlouvě budoucí. Byl si přitom vědom toho, že společnost PTCC uzavřením takovéto smlouvy nabude výhod, kterých by se jí za situace, kdy by obviněný nepřekročil své kompetence nuceného správce, nedostalo. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že orgány VZP, včetně ředitele, po celou dobu nucené správy fungovaly a obviněný jejich úkony kontroloval a schvaloval, což bylo nutné a mělo oporu v zákonném ustanovení §7a odst. 2 zákona č. 551/1991 Sb., podle kterého v případě nucené správy podléhají rozhodnutí a právní úkony ředitele Pojišťovny a dalších orgánů Pojišťovny, schválení nuceného správce, jinak jsou neplatná. Toto ustanovení logicky odpovídá účelu a smyslu nucené správy, což je především autoritativní kontrola činnosti činitelů nuceně spravované organizace.
Pro úplnost je nutno dodat, že příslušná Smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena krátce po té, co nabyla účinnosti novela §7a odst. 2 zákona č. 551/1991 Sb. S účinností od 1. 4. 2006 bylo totiž výše citované ustanovení §7a odst. 2 zákona č. 551/1991 Sb. rozšířeno o další větu ve znění: „Nucený správce je oprávněn činit rozhodnutí a právní úkony, které jinak přísluší řediteli Pojišťovny nebo jinému orgánu Pojišťovny“ . I když nebylo prokázáno, že by obviněný nějak působil k uvalení či k ukončení nucené správy nebo k novelizaci §7a odst. 2 zákona o VZP, nemá tato okolnost na posouzení jeho viny v projednávané věci žádný podstatný vliv. S požadovaným stupněm jistoty bylo totiž prokázáno, že obviněný novelizace §7a odst. 2 zákona o VZP využil, resp. zneužil k zdánlivě oprávněnému uzavření předmětné Smlouvy o smlouvě budoucí, aniž by o tomto aktu a jeho obsahu informoval orgány VZP, přičemž je zcela irelevantní, jaké osobní či jiné důvody ho k takovému jednání vedly. Jak výstižně uvedl již odvolací soud ve svém rozhodnutí, názor, že úřední osoba v postavení statutárního orgánu veřejnoprávní organizace může ve své pravomoci svévolně činit cokoli, co uzná za vhodné, tj. např. smlouvou zavázat organizaci do budoucna k mnohamilionovým platbám z veřejných zdrojů, nelze považovat za správný, naopak jde o jednání, které je v rozporu s konkrétní kogentní normou a smyslem citovaného zákona vůbec.
Obviněný měl ve funkci nuceného správce působit s cílem především narovnat finanční politiku VZP, místo toho však upřednostnil v rámci výkonu své pravomoci soukromý projekt protonového centra, aby tak umožnil profinancování investičního záměru, který by byl bez garance úhrad ze strany VZP nerealizovatelný, a nevzniká tak pochybnost, že v rámci výkonu veřejné služby ignoroval veřejný zájem. Jako budoucí zavázaný subjekt se přitom VZP nemohla ani vyjádřit, neboť se vůbec neúčastnila smluvního vyjednávání.
Je zřejmé, že bylo-li účelem nucené správy stabilizovat situaci ve VZP tak, aby nedocházelo k ohrožení poskytování zdravotních služeb občanům (pojištěncům), nemohl být obviněný oprávněn podepsat předmětnou Smlouvu o smlouvě budoucí, jejímž smyslem bylo zavázat VZP, a to bez vědomí kompetentních orgánů VZP, k tak velkým budoucím finančním platbám, aby to se smluvní zárukou zajistilo vysoké zisky soukromému subjektu. Takovým jednáním obviněný jako nucený správce jednoznačně zneužil postavení veřejného činitele, neboť vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu, a to v úmyslu opatřit jinému značný prospěch.
K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na obsáhlé usnesení Rozhodčího soudu při hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 26. 6. 2014, z jehož závěrů vyplynulo, že obviněný svým svévolným jednáním vykonával nucenou správu způsobem hrubě odporujícím smyslu zákona, resp. konal za hranicemi řádného výkonu pravomoci veřejného činitele. Právě z toho důvodu označil Rozhodčí soud inkriminovanou Smlouvu o smlouvě budoucí za absolutně neplatnou od samého počátku. Toto rozhodnutí, které tvoří obsah trestního spisu (čl. 2967-3011), bylo v hlavním líčení provedeno jako důkaz, a z jeho obsahu také soudy důvodně vycházely při svých úvahách o míře zneužití kompetence, jíž obviněný jako nucený správce mohl v mezích zákonem stanovených oprávnění disponovat.
Nejvyšší soud pokládá skutková zjištění za úplná, jimiž byl skutkový děj beze zbytku objasněn a plně stabilizován. Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno plně odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě kterých důkazů rozhodly o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, nadto nemající v provedených důkazech oporu. Nejvyšší soud se s těmito jejich závěry ztotožnil.
Relevanci postrádá i názor obviněného, že ve věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (princip ultima ratio). Zmíněná zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně zdůrazňuje, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
V posuzované věci nelze vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním přisvědčit závěru, že by jednání obviněného vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Obviněný se dopustil zaviněného (úmyslného) protiprávního jednání, navíc v kvalifikované skutkové podstatě, které zcela překročilo rámec civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že aplikace prostředků trestněprávní represe byla zcela namístě. Je proto zřejmé, že jednání obviněného nelze hodnotit jako méně škodlivé, u něhož by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Okolnosti spáchání trestného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip „ultima ratio“ a vystačit s jiným než trestněprávním řešením.
S ohledem na shora specifikované skutečnosti Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu druhého stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §8 odst. 1 k §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona. Závěr o vině byl učiněn na podkladě řádně zjištěného a plně stabilizovaného skutkového stavu, o němž nevznikly důvodné pochybnosti, na podkladě důkazů, jež byly provedeny v souladu se zákonem a způsob jejich hodnocení plně pojímá všechna kritéria stanovená §2 odst. 6 tr. řádu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé. Odvolací soud v řízení o odvolání plně dostál své zákonné povinnosti upravené v §254 odst. 1 tr. řádu, skutkovou větu odsuzujícího rozsudku náležitě a správně precizoval, rovněž odůvodnění jeho rozsudku zcela odpovídá zákonným požadavkům uvedeným v §125 odst. 1 tr. řádu. Dovolací soud tak neshledal důvod k požadovaným korekcím a odvolacímu soudu v jeho právních závěrech plně přisvědčil.
Nejvyšší soud konstatuje, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného A. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 18. 12. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu