ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1155.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1155/2017 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 11. 2017 o dovolání obviněného L. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2017 č. j. 7 To 98/2017-316, v trestní věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 12 T 121/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2017 č. j. 12 T 121/2016-268 byl obviněný L. K. uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „v blíže neupřesněné době v noci ze dne 3. 4. 2015 na 4. 4. 2015 v B. na ulici H. v bytě, kde žije ve společné domácnosti se svou družkou, poté, co se vrátil pod vlivem alkoholických nápojů z restaurace, šel do obývacího pokoje a přilehl si k nezletilému XXXXX *), který zde byl na návštěvě a spal na rozkládací sedačce, začal poškozeného vysvlékat z kalhot pyžama, čímž ho probudil, poté ho osahával na genitáliích, chytil ho za pohlavní úd a prováděl mu masturbaci, což poškozeného bolelo, avšak bál se jakkoliv bránit a byl vyděšený, rovněž poškozenému vsunul prst do konečníku, kdy následně poškozený z pokoje odešel na záchod a poté se schoval do pokoje otce a nevlastní matky, kteří v dané době nebyli doma, kde zůstal až do rána, přičemž takto obviněný činil i přes znalost věku poškozeného, který měl v době činu dvanáct let“ .
Za to a dále za sbíhající se zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2015 sp. zn. 92 T 26/2015, který nabyl právní moci dne 3. 9. 2015, mu byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2015 sp. zn. 92 T 26/2015, jakož i všechna další rozhodnutí a výroky na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 5. 2017 č. j. 7 To 98/2017-316, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný L. K. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy dospěly k závěru o jeho vině žalovaným skutkem téměř výhradně na základě výpovědi poškozeného XXXXX *) učiněné v přípravném řízení, která měla být potvrzena výpovědí jeho otce a nevlastní matky, jimž se měl s celou událostí svěřit. Dále měla být podpořena zprávami školního psychologa a terapeuta, jimž poškozený rovněž o útoku ze strany dovolatele vyprávěl. Z toho plyne, že kromě této lživé výpovědi soudy žádný další relevantní důkaz o údajném pohlavním zneužití nezletilého ze strany dovolatele k dispozici neměly. Sám otec a nevlastní matka poškozeného svým postupem de facto zmařili objektivní prošetření celé věci, když chlapce okamžitě nenechali prohlédnout lékařem, který by případně mohl na jeho těle zjistit fyzické stopy po údajném sexuálně motivovaném útoku. Zároveň ihned nepodali trestní oznámení, takže prověřování incidentu bylo zahájeno až s několikaměsíčním odstupem. Výpověď poškozeného zůstala v podstatě jediným důkazem, který k usvědčení dovolatele rozhodně nepostačoval. Pokud byl přesto na jejím podkladě odsouzen, znamená takový výsledek řízení porušení základních principů a zásad trestního řízení a tím i ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Obviněný zdůraznil, že je heterosexuál a nikdy neprojevil sebemenší nevhodný zájem o děti, natož pak o malé chlapce. Není pedofil a sexuálně ho vždy vzrušovaly pouze dospělé ženy. Pokud by se skutku přece jen dopustil, mohl jednat maximálně v omylu způsobeném alkoholovým opojením, kdy si poškozeného spletl se svojí partnerkou S. B., na níž chtěl vykonat soulož. Pro uvedenou verzi skutkového děje, vylučující potřebný úmysl v jeho jednání, svědčí i jeho chování po činu. Jakmile se totiž dozvěděl, co měl spáchat, zděsil se, sám se přihlásil na Policii ČR a zároveň uschoval prostěradla a pyžamo, aby později mohl dokázat, že na nich žádné známky vytýkaného jednání nejsou.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný zdůraznil, že u klíčové výpovědi poškozeného v přípravném řízení nebyl přítomen ani on ani jeho obhájce. Poškozenému proto nemohli klást otázky, čímž došlo k flagrantnímu porušení jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu jako integrální součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. U tohoto výslechu nebyli přítomni ani členové senátu, kteří byli rovněž zbaveni možnosti položit nezletilému dotazy. Dovolatel připustil, že o výslechu poškozeného byl pořízen zvukový záznam. Ten ovšem označil za natolik nekvalitní a neprůkazný, že jej jako plnohodnotný důkaz nebylo možno použít. Zdůraznil, že na záznamu není poškozenému vidět do obličeje a nelze z něj tedy vysledovat, jak se při výpovědi tvářil. Nezletilý na něm zároveň detailněji nepopsal, jakých konkrétních praktik se na něm měl dopouštět. Proto obhajoba opakovaně navrhovala doplnění předmětné výpovědi o podrobnější výslech chlapce, avšak bez úspěchu. Odvolací soud se pak s touto námitkou obviněného, uplatněnou v řádném opravném prostředku, náležitě nevypořádal. Pouze konstatoval, že zajištěná výpověď nezletilého byla neodkladným a neopakovatelným úkonem, s čímž ovšem souhlasit nelze. Výslech poškozeného v době, kdy obviněnému ani nebyl ustanoven obhájce, který by se úkonu mohl zúčastnit, byl zcela nepřijatelný. Označit úkon za neodkladný a neopakovatelný lze jen výjimečně, kdy je více než pravděpodobné, že v budoucnu již nebude moci být opakován. Zde však podle názoru dovolatele soudům nic nebránilo v tom, aby poškozeného vyslechly znovu. Pokud se soud prvního stupně této povinnosti zbavil poukazem na tvrzení znalkyně, že by takový postup mohl nezletilému ublížit, dovolatel k tomu podotkl, že znalkyně chlapce nikdy neviděla a k tomuto závěru došla pouze po zhlédnutí více než rok starého videozáznamu. O důvodnosti jejího prohlášení lze tudíž s úspěchem pochybovat. Dovolatel nadto nepovažuje za přiměřené, aby kvůli potencionálnímu ublížení nezletilému nebyl znovu proveden úkon, který měl jako důkaz naprosto zásadní vliv na jeho odsouzení. Zájem na ochraně poškozeného podle jeho přesvědčení nelze nadřazovat nad právo na obhajobu a zásadu in dubio pro reo, zvláště pokud trestní řád nabízí prostředky ochrany dítěte při výslechu, například kladením dotazů pouze prostřednictvím soudce apod.
Z výše rekapitulovaných důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2017 sp. zn. 7 To 98/2017 i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2017 č. j. 12 T 121/2016 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem poukázal na to, že obviněný v něm z valné části pouze zopakoval námitky prezentované již ve svém odvolání. S nimi se přitom krajský soud vypořádal věcně správně na str. 3 až 8 napadeného usnesení. K dovolací argumentaci obviněného pak s poukazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zdůraznil, že dovolací řízení není určeno k posouzení otázky, zda se soudy nižších stupňů při svém rozhodování důsledně řídily či neřídily zásadou in dubio pro reo. Výjimku z tohoto obecného pravidla představují pouze mimořádné případy, kdy soud v důsledku porušení základních zásad trestního řízení dospěl ke skutkovým zjištěním, která jsou v tzv. extrémním nesouladu se skutečným obsahem provedených důkazů. Existenci takového rozporu však dovolatel nenamítl. Státní zástupce se dále ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v řízení nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jestliže jeho obhájce neměl možnost zúčastnit se předmětného výslechu poškozeného a klást mu otázky. V uvedené souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013 ve věci sp. zn. 7 Tdo 559/2013, vydané co do materie v obdobné trestní věci, v němž se dovolací senát zabýval možnostmi čtení protokolu o výslechu dítěte z doby před zahájením trestního stíhání a dospěl přitom k závěru, že takové čtení je vyloučeno pouze tehdy, pokud bylo dítě posléze znovu vyslechnuto i po zahájení trestního stíhání pachatele. Pro nyní posuzovanou věc má tato úvaha podle názoru státního zástupce ten význam, že čtení protokolu z doby před zahájením trestního stíhání je obecně přípustné a bylo přípustné i nyní, neboť poškozený již nikdy vyslechnut nebyl.
Státní zástupce dovolateli přisvědčil potud, že jeho právo na obhajobu bylo zasaženo zvlášť výrazným způsobem, když byl poškozený vyslechnut jako svědek ještě před zahájením jeho trestního stíhání. Situaci, kdy dovolatel ani jeho obhájce skutečně neměli v žádné fázi řízení možnost klást nezletilému otázky, označil za nevhodný postup policie, které byla před samotným výslechem známa osoba podezřelého, jehož tedy bylo možno obvinit. Na straně druhé však státní zástupce připomněl, že současná právní úprava i česká a evropská soudní judikatura jednak významně posílila pozici nezletilých svědků (§158a odst. 9 tr. ř. a §102 tr. ř.) a současně konstruuje výjimky ze zdánlivě neomezeného práva obhajoby vyslýchat svědky. Tyto výjimky jsou přitom patrny již z obsahu dovolatelem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 538/03, ze kterého vyplývá, že i natolik zásadní porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, jakým je výslech poškozeného dítěte bez přítomnosti obhájce, lze zhojit nejen existencí důkazů přímých, ale i důkazů nepřímých, pokud tyto bez pochybností prokazují vinu obviněného. Takovými nepřímými důkazy přitom mohou být i výpovědi svědků o sdělení a o chování poškozeného dítěte, které nejsou znehodnoceny tím, že jejich původním pramenem je opět ono poškozené dítě. Uvedené závěry potvrdil Ústavní soud i ve svém nálezu ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. II. ÚS 29/06, podle nějž závažné omezení práv obhajoby při výslechu nezletilých svědků, slyšených ještě před zahájením trestního stíhání, může být kompenzováno tím, že obhajobě je zároveň vytvořen prostor pro kontradiktorní výslech jiných svědků. V nálezu ze dne 9. 10. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/13 pak Ústavní soud v souladu s judikáty Evropského soudu pro lidská práva připustil, že výpověď svědka, kterého obhajoba neměla možnost vyslechnout, neboť byl hospitalizován se střelným zraněním v nemocnici, může být výlučným či rozhodujícím důkazem viny, za předpokladu, že řízení je jako celek spravedlivé a lze náležitě posoudit důvěryhodnost takového důkazu.
Těmto požadavkům podle názoru státního zástupce soudy v nyní posuzované věci vyhověly. Sám pak poukázal na souhrn nepřímých důkazů uvedených na straně 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, počínaje obsahem zoufalé noční zprávy, kterou poškozený po internetu odeslal svému otci, a konče svědectvím družky dovolatele, který se podle jejího vyjádření skutečně předmětné noci nacházel v opilosti na lůžku poškozeného. Dále státní zástupce připomněl, že odvolací soud si k posouzení věrohodnosti poškozeného opatřil i znalecký posudek. Bylo zjištěno, že XXXXX *) neměl k dovolateli žádný negativní vztah, nebyl na něm jakkoli závislý a neměl žádný důvod ho křivě obvinit nebo zkreslovat realitu. Dovolatel se ke svému jednání navíc „podmíněně doznal“, když je v zásadě připustil s tím, že se asi spletl v předmětu útoku.
Státní zástupce tak shrnul, že právo obviněného na spravedlivý proces porušeno nebylo, neboť absence možnosti položit svědkovi otázky byla dostatečně kompenzována kontradiktorním provedením ostatních důkazů a znaleckým prověřením věrohodnosti poškozeného. Tyto ostatní důkazy pak nepřipouští jiný závěr, než že ke skutku došlo tak, jak je popsán ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Dovolatel navíc ani neupřesnil, jaké konkrétní otázky by poškozenému v rámci opakovaného výslechu položil a v jakém směru by jeho výpověď měla být doplněna. Jestliže se domáhal toho, aby nezletilý ještě podrobněji popsal, k čemu mezi nimi vlastně došlo, a „doplnil i další mezery“, je evidentní, že obhajoba vlastně žádnou konkrétní otázku, kterou by poškozenému položila, na mysli nemá. Všechny rekapitulované námitky obviněného však především nespadají pod použitý hmotněprávní důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. pak obviněný po výtce státního zástupce neuvedl žádnou bližší argumentaci. Zejména neupřesnil, v jaké fázi řízení obhájce neměl, ačkoli ho podle zákona mít měl. Kromě toho byl již od počátku trestního stíhání zastoupen advokátem JUDr. Petrem Smejkalem, který v řízení aktivně vystupoval, podával za obviněného opravné prostředky a účastnil se sám nebo v substituci hlavního líčení. Pokud měl obviněný na mysli, že jeho obhájce neměl možnost vyslechnout poškozeného, pak taková námitka použitému dovolacímu důvodu opět neodpovídá. Jeho naplnění by totiž mohlo spočívat pouze v tom, že dovolatel obhájce vůbec neměl, ačkoliv ho podle zákona mít měl.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Zároveň projevil souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání i v případě předpokládaném v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný L. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže obviněný v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jde tedy o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby , tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. Právo na obhajobu (obecně) patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Jeho porušení se považuje za podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který je způsobilý založit přezkum v rámci mimořádného opravného prostředku (dovolání), je ovšem svým zaměřením poněkud užší a jeho existenci jakékoli procesní pochybení dotýkající se práva na obhajobu nezakládá.
Je-li dán některý z důvodů nutné obhajoby uvedený v §36 tr. ř., nutná obhajoba začíná v přípravném řízení, a to od zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) a pokračuje v dalších stadiích trestního řízení, dokud nadále existuje některý z jejích zákonem předvídaných důvodů. Jinými slovy, přestože přípravné řízení zahrnuje i postup před zahájením trestního stíhání, od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, počátek nutné obhajoby se váže až k zahájení trestního stíhání, což vyplývá již z pojmu „obviněný“ uvedeného v §36 tr. ř. Teprve od této chvíle se vede trestní řízení proti konkrétní osobě.
Pokud tedy obviněný namítl, že měl být zastoupen ustanoveným obhájcem již před započetím výslechu nezletilého poškozeného, který byl jako neodkladný a neopakovatelný úkon proveden dne 19. 2. 2016, tj. v době před zahájením jeho trestního stíhání usnesením policejního orgánu ze dne 30. 3. 2016, zjevně argumentoval skutečnostmi, jež z hlediska použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. postrádají jakoukoli relevanci.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě sice dovolatel formálně namítl nesprávnost kvalifikace stíhaného skutku jako zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní výhradu opřel primárně o výtky vůči rozsahu ve věci provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení soudy obou stupňů. Svůj mimořádný opravný prostředek tak de facto založil na zpochybnění jejich skutkových závěrů, domáhal se jejich zásadního přehodnocení (revize) ve svůj prospěch a teprve v návaznosti na tom namítal vadu rozhodnutí předpokládanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ovšem znamená, že předmětný důvod dovolání v rozporu s jeho věcným zaměřením uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě, a to námitkami, jež současně nelze podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů podle §265b tr. ř.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektu k ustálené judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především opomenutí důkazů obecnými soudy nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Tento rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených procesních vad Nejvyšší soud v postupu soudů prvního a druhého stupně nezjistil. Předně nemá za to, že by byla obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění výsledkem procesního postupu, který by jakkoli odporoval zákonu či dokonce nad přípustnou míru zasáhl do ústavně zaručeného práva dovolatele na spravedlivý proces. V uvedeném směru se lze plně ztotožnit se shora rekapitulovanými připomínkami vyjadřujícího se státního zástupce, podle nichž zákon dovoluje, aby osoba mladší patnácti let byla jako svědek vyslechnuta již ve fázi před zahájením trestního stíhání (srov. §158 odst. 9 tr. ř. a §102 tr. ř.). Není pochyb, že předmětný postup představuje určitý handicap principu kontradiktornosti řízení a ústavně garantované právo obviněného na obhajobu poměrně výrazně krátí. Proto Ústavní soud při své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil nutnost poskytnout obviněnému dostatečnou kompenzaci takového zásahu do jeho obhajovacích práv, aby konkrétní trestní řízení jako celek i nadále obstálo v testu souladnosti s pravidly fair procesu (v podrobnostech viz např. státním zástupcem citovaná rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 538/03, sp. zn. II ÚS 29/06 nebo sp. zn. Pl. ÚS 25/13). V praxi to znamená, že má-li být výpověď nezletilého svědka, kterého obhajoba neměla možnost vyslechnout, klíčovým nebo rozhodujícím důkazem o vině obviněného, musí být o to důsledněji zkoumána co do věrohodnosti a konfrontována i s dalšími důkazy, jež byly případně v řízení provedeny při plném zachování principu rovnosti zbraní.
Tento ústavní imperativ obecné soudy v posuzované trestní věci plně respektovaly. Z odůvodnění jejich rozhodnutí, splňujících kritéria požadovaná ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. nelze dovodit, že by k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním dospěly výhradně na podkladě jednostranně, neobjektivně a nekriticky hodnocené výpovědi nezletilého XXXXX *). Kromě ní měly k dispozici i další důkazy, s nimiž se vypořádaly jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotily a poté přesvědčivě vysvětlily, jaké skutečnosti vzaly ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Pokud odmítly jeho obhajobu spočívající v podstatě v alternativním prosazování dvou variant skutkového děje, podle nichž se dvanáctiletého chlapce vůbec nedotkl, a pokud snad ano, tak jen proto, že ho v důsledku momentální opilosti nerozeznal od dospělé ženy a myslel si, že pohlavně stimuluje svou družku, nelze jejich úvahám z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout (k tomu srov. 8 a 9 písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 až 8 odůvodnění usnesení soudu odvolacího).
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného L. K. dospěl k závěru, že jeho dovolací argumentace ve skutečnosti nerespektuje věcné zaměření uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., ani žádného dalšího ze zákonných důvodů dovolání, rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 11. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.