ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1187.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1187/2017 -20
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 10. 2017 dovolání obviněného P. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 8 To 104/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 131/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 3 T 131/2016, byl obviněný P. N. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 330/2011 Sb., kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 10. 10. 2015 v době kolem 14:15 hodin v obci T., okres B. –v., na ulici N. v prodejně Penny Market, vzal z regálu s vystaveným zbožím 6 kusů fixačního gelu zn. Blend a Dent Plus v celkové hodnotě 419,40 Kč, přičemž prošel bez zaplacení přes pokladnu, kdy při odchodu prošel přes bezpečnostní rám, na kterém se spustil alarm, následně, když ho chtěl pracovník prodejny zkontrolovat, odešel za prodejnu, kde odcizené zboží odhodil u prodejny ještě před tím, než byl kontrolován pracovníkem prodejny a ostrahou objektu, čím způsobil poškozené společnosti Penny Market, s. r. o., IČ 64945880, škodu odcizením ve výši 419,40 Kč, přičemž nepoškozené zboží bylo vráceno zpět do prodeje, kdy tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod č. j. 1 T 109/2012-266 ze dne 23. 9. 2013, v právní moci dne 11. 2. 2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 To 621/2013 ze dne 11. 2. 2014, odsouzen mimo jiné za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž tento trest vykonal dne 20. 1. 2015.
Za to byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 3 T 131/2016, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 8 To 104/2017, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. 8 To 104/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že předmětný skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty souzeného přečinu. Skutková zjištění neprokázala, že by se zmocnil cizí věci. Tvrdí, že žádný ze svědků ho neviděl cokoli na prodejně odcizit ani cokoli odhazovat. Pokud se týká spuštění alarmu při průchodu bezpečnostním rámem, tak z kamerového záznamu plyne, že v době, kdy se alarm spustil, se v prostoru bezpečnostního rámu kromě něho nacházela i svědkyně K. Podle obviněného nelze proto učinit objektivní závěr, která z osob bezpečnostní rám spustila. Dále dle něj nebyla prokázána skutečnost, že by zboží, které bylo vráceno na prodejnu, také z této prodejny pocházelo. Dovolatel je přesvědčen, že z žádného provedeného důkazu nelze dovodit jeho zavinění a že odvolací soud se nijak nevypořádal s absencí jakýchkoli relevantních důkazů o jeho vině, jež chyběly i v rozsudku soudu prvního stupně.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 28. 8. 2017 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně udělil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, kde tvořily jeho obhajobu, rozvedl je i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Soudy obou stupňů tyto námitky neopominuly, naopak náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem se s nimi vypořádaly. Obviněný nadto založil dovolání pouze na námitkách ryze skutkových, které výlučně směřují proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů rozhodujícími soudy, jinými slovy jde o polemiku zda aplikace ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu odpovídala jeho představám. Takto formulované námitky však vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Byť obviněný v dovolání namítl, že nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu, tak tuto obecnou hmotněprávní námitku specifikoval tvrzením, že není pachatelem vytýkaného jednání a že se trestného činu nedopustil. Na podporu tohoto svého tvrzení opakovaně rozebírá důkazy provedené soudem prvního stupně, ze svého subjektivního pohledu je hodnotí a poukazuje na jejich údajnou nevěrohodnost a rozporuplnost. Tímto však pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně, jakož i s učiněnými skutkovými zjištěními a domáhá se toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje toliko z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se na základě zjištěného skutkového stavu věci zcela ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že v průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný se dopustil vytýkaného jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Ve věci vyslechnutí svědci shodně potvrdili, v souladu s kamerovým záznamem, že v momentě, kdy obviněný procházel bezpečnostním rámem v příslušné prodejně poškozené společnosti Penny Market, s. r. o., došlo ke spuštění bezpečnostní signalizace. V návaznosti na to prodavačka prodejny a poté i pracovník bezpečnostní agentury svědek T. vyzvali obviněného k zastavení, on však tohoto pokynu nedbal, prostory prodejny opustil a ve venkovním prostoru odcizené zboží prokazatelně odhodil. Poté byl zadržen a do prodejny se v doprovodu svědka T. vrátil za účelem kontroly. Následně odmítl vyčkat příjezdu hlídky Policie ČR, v důsledku čehož došlo mezi ním a svědkem T. k fyzické potyčce, která vyústila útěkem obviněného.
Obviněnému nic nebránilo v tom, aby se nechal zkontrolovat, zejména byl-li si jist, že je nedůvodně podezřelý a žádné nezaplacené zboží u sebe nemá. Jeho chování naopak nasvědčovalo chování osoby, která byla s kradeným zbožím přistižena a nechce nést odpovědnost za své protiprávní jednání. Rozhodující soudy dospěly ke správnému závěru, že všechny v řízení provedené důkazy tvoří ucelený řetězec svědčící o vině obviněného.
Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný byl za obdobné jednání v posledních třech letech jak odsouzen, tak potrestán, je nutno uzavřít, že vytýkaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění zákona č. 330/2011 Sb.
Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného P. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 10. 10. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu