ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1260.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1260/2017 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2017 o dovolání obviněného P. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 7 To 275/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 6 T 178/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 T 178/2014, byl obviněný P. V. uznán vinným ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání byl obviněný P. V. odsouzen podle §216 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 8 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trávní 3 let a 6 měsíců.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 6. 2015, č. j. 2 T 28/2015-40, který nabyl právní moci dne 30. 6. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázání se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných F. L. a J. B.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 6 T 178/2014, podali státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku a obviněný P. V. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 7 To 275/2016, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku a obviněného P. V. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. ohledně tohoto obviněného napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. uznal obviněného P. V. vinným ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„k zajištění zdání legálního nabytí finančních prostředků získaných jejich podvodným vylákáním ze zdravotních pojišťoven České republiky v souvislosti s uplatněním fiktivních poukazů na léčebné a ortopedické pomůcky ze strany nejméně P. H. a M. K., kteří byli za tuto trestnou činnost právně kvalifikovanou jako zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) r. zákoníku a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, odsouzeni rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočkou ve Zlíně ze dne 26.8.2015, č.j. 69 T 7/2014-3050, který nabyl právní moci dne 30.3.2016,
obviněný P. V., již pravomocně odsouzený J. B. a další osoba, proti níž je vedeno trestní stíhání samostatně, na začátku roku 2011 v O. či jinde, po předchozí vzájemné dohodě zajistili na základě instrukcí daných jim přímo P. H. nebo M. K., popř. oběma jmenovanými nebo prostřednictvím další osoby či osob, nového jednatele a společníka společnosti Green Food s.r.o., IČ: 27860396, se sídlem Frýdek-Místek, F. Čejky 427, a to v osobě již pravomocně odsouzeného F. L., kterého poprvé oslovila osoba, proti níž je vedeno trestní stíhání samostatně,
již pravomocně odsouzený F. L. se poté podle předchozí vzájemné dohody nejméně s ostatními odsouzenými a osobou, proti níž je trestní stíhání vedeno samostatně, za dohodnutou peněžitou odměnu ve výši 1.000 Kč dne 17.2.2011 účastnil ve F. –M. v notářské kanceláři M. F. převodu obchodního podílu a jednatelství v citované společnosti na svou osobu, kdy k jednání jej přivezl a k tomuto doprovázel obviněný P. V., který následně po převodu vyplatil již pravomocně odsouzenému F. L. slíbenou odměnu ve výši 1.000 Kč,
následně podle vzájemné dohody nejméně obviněného P. V., již pravomocně odsouzených F. L. a J. B. a osoby, proti níž je vedeno trestní stíhání samostatně, dne 4.3.2011 v P. na pobočce České spořitelny, a.s. založil již pravomocně odsouzený F. L. společnosti Green Food s.r.o. bankovní účet, a to společně s M. K., kterému současně zřídil dispoziční právo k účtu, přičemž na předmětné jednání již pravomocně odsouzeného F. L. přivezl již pravomocně odsouzený J. B.,
na takto založený bankovní účet byly poté převedeny finanční prostředky M. P. v celkové výši 803.400 Kč a I. B., jednajícím za Ortopedické pomůcky s.r.o. v celkové výši 1.915.100 Kč, celkem tedy ve výši 2.718.500 Kč, kdy tyto prostředky byly dříve ze zdravotních pojišťoven České republiky v souvislosti s uplatněním fiktivních poukazů na léčebné a ortopedické pomůcky podvodně vylákány nejméně P. H. a M. K., kteří již byli za tuto trestnou činnost odsouzeni výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočkou ve Zlíně, přičemž již pravomocně odsouzený F. L. sám jako jednatel společnosti Green Food s.r.o. tyto peníze v celkové výši 2.718.500 Kč přijal na bankovní účet společnosti a část těchto prostředků obratem, podle předchozí vzájemné dohody v době od 3.5.2011 do 8.9.2011 ve 12 případech v celkové výši 184.400 Kč, sám vybral a následně předal již pravomocně odsouzenému J. B. nebo osobě, proti níž je vedeno trestní stíhání samostatně, kteří od již pravomocně odsouzeného F. L. vybrané peníze bez potvrzení a právního důvodu přebírali a již pravomocně odsouzenému F. L. z těchto peněz vypláceli odměnu ve výši 500 Kč až 5.000 Kč za každý výběr a zbytek peněz společně s obviněným P. V. dále použili blíže neznámým způsobem,
další peníze v celkové výši 2.530.500 Kč v době od 1.4.2011 do 6.9.2011 z účtu společnosti Green Food s.r.o. vybral v hotovosti M. K.,
přičemž obviněný P. V. a pravomocně odsouzení F. L. a J. B. se výše uvedeného jednání dopustili přesto, že si museli být dobře vědomi, že společnost Green Food s.r.o. fakticky neprovozuje žádnou podnikatelskou činnost a finanční prostředky, které jsou zasílány na její účet, nemají žádnou oporu v obchodní činnosti této společnosti a zároveň si s přihlédnutím ke všem okolnostem případu museli být rovněž dobře vědomi toho, že účet společnosti slouží k praní špinavých peněz pocházejících z trestné činnosti.“
Za tento zločin a přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za které byl odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 7. 2012, č. j. 4 T 124/2012-50, který byl obviněnému doručen dne 18. 8. 2012, byl obviněný P. V. odsouzen podle §216 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 8 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a 6 měsíců.
Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 200.000 Kč, tedy ve výměře 100 denních sazeb, když jedna sazba činí 2.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 7. 2012, č. j. 4 T 124/2012-50, který byl obviněnému doručen dne 18. 8. 2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození:
- Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, IČ: 47672234, se sídlem Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 161/11,
- Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1,
- Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna, IČ: 47673036, se sídlem Slezská Ostrava, Michálkovická 967/108,
- Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky, IČ: 47114975, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4 a
- Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020,
odkázání se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 7 To 275/2016, podal obviněný P. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř., kterými napadá všechny výroky napadeného rozhodnutí kromě výroku, kterým byli poškození dle §229 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na judikaturu Ústavního soudu a na podmínky výjimečného zásahu do skutkového stavu věci, spočívajícího na extrémním nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Má za to, že v projednávané věci tento extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy existuje. Akceptuje, že soudy v řízení postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, avšak i tato zásada má své hranice, když dle jeho názoru by soud v rámci svého rozhodování neměl z provedených důkazů činit závěry, které z nich učinit nelze. Odkazuje na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a konstatuje, že se soud snaží dovysvětlit rozpory ve výpovědích L., čímž rozšiřuje a doplňuje jeho výpověď, což lze shledat jako zcela nepřípustné. Stejně tak nemá žádnou oporu v provedeném dokazování tvrzení odvolacího soudu, že to byl právě obviněný, kdo zajistil přepis společnosti Green Food, s. r. o., na F. L. Soudy ve svých rozhodnutích opírají své hodnocení skutkových zjištění mimo jiné hlavně o výpověď P. H., ze které dovodily, že se tento s obviněným znal. Tato skutečnost však také nebyla v rámci dokazování prokázána. Odpověď na otázku, zda obviněný zná osobu H. či K., je pro určení viny zcela zásadní a je s podivem, že soudy dospěly ke kladnému závěru, přestože o tom nesvědčí jediný důkaz. Neprovedením obviněným navrhovaného důkazu opětovného výslechu H. lze také dovodit porušení zásady rovnosti zbraní mezi stranami řízení vyplývající z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Pokud H. obviněného nezná, nelze dovodit jeho povědomí o jakémkoliv páchání trestné činnosti dalšími osobami a absentuje tak subjektivní stránka trestného činu. Z dokazování nevyplynulo srozumění obviněného se skutečností, že společnost Green Food, s. r. o., bude následně užita k páchání trestné činnosti. S touto námitkou se odvolací soud nevypořádal. Pokud jednou z podmínek trestnosti je existence příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, pak tato v daném případě chybí. Soudy se také vůbec nezabývaly předmětem podnikatelské činnosti obviněného, tj. zprostředkování obchodu a služeb, když jednou z prováděných činností je právě zprostředkování nákupu a prodeje korporací. Soudy svým závěrem de facto tuto činnost kriminalizovaly. Je tedy nutné položit si otázku, zda průběh příčinné souvislosti mohl být kryt zaviněním obviněného. Odpověď je zcela jistě negativní, z čehož plyne, že závěr odvolacího soudu o spáchání trestného činu není správný. Dle závěru soudů by každý zprostředkovatel převodu podílu ve společnosti měl nést odpovědnost za její další chod a činnost a byl za tuto činnost i trestně odpovědný.
Dále namítá, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je právo na dostatečné zdůvodnění rozhodnutí soudem, zhodnocení provedených důkazů a vysvětlení, proč soud nepřisvědčil obhajobě obviněného. Tyto skutečnosti však v rámci napadeného rozhodnutí absentují. Okresní soud ve Frýdku-Místku se ve svém rozhodnutí zcela odvrátil od základní zásady provázející trestní řízení a to zásady in dubio pro reo. Nesouhlasí se závěrem, že bylo zjištěno, že se trestný čin popsaný v obžalobě stal a že se ho měl dopustit právě obviněný. Rozhodnutí prvního stupně lze označit v některých částech za nepřezkoumatelné, neboť nezdůvodňuje, proč se soud přiklonil právě ke konkrétnímu závěru v případech, kdy si provedené důkazy vzájemně odporovaly. Odvolací soud navržené důkazy zamítl a důkaz přehráním zvukového záznamu z hlavního líčení u Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 6. 2016, u kterého byl vyslechnut svědek H., si provedl za zavřenými dveřmi a v rozsudku pouze uvedl, že protokol souhlasí se zvukovým záznamem. Tento postup soudu je přitom v rozporu se zásadou přímosti a veřejnosti, kterou by mělo být soudní řízení vedeno. Nad rámec výše uvedeného také poukazuje na nesprávný postup Krajského soudu v Brně, který po podání obžaloby uvedenou věc rozdělil a přikázal ji k projednávání dvěma obecným soudům, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces obviněného. V daném případě tak bylo dokazování týkající se principiálně stejného skutku rozděleno ke dvěma soudům.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje v uložení trestu, který zákon nepřipouští. Namítá, že trest zákazu činnosti řádně vykonal a jeho opětovné uložení lze hodnotit jako odporující zásadě trestního práva ne bis in idem. Za předpokladu, že byl odvolacím soudem ukládán souhrnný trest a zároveň zrušen zmíněný trestní příkaz, měl soud v rozhodnutí skutečnost, že trest zákazu činnosti byl jednou vykonán, zohlednit a v souladu s ustanovením §92 tr. zákoníku tento trest započíst.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. řadí námitku, že přestože podal do rozhodnutí prvostupňového soudu včasné odvolání a na toto odvolání bylo krajským soudem reflektováno a ve výrokové části rozsudku o něm rozhodnuto není. Obviněný v odvolání navrhoval zrušení rozsudku a zproštění obžaloby, ale v rozsudku krajského soudu nebylo o tomto návrhu odvolacím soudem kladně ani záporně rozhodnuto. Stejně tak považuje za porušení zákona absenci rozhodnutí krajského soudu o podané žádosti o uvolnění majetku zajištěného jako náhradní hodnota v trestním řízení ze dne 1. 2. 2017. Tato vada byla odstraněna až na opětovný návrh obviněného, a to až o téměř tři měsíce později.
Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 7 To 275/2016 zrušil a dle ustanovení §265m tr. ř. rozhodl sám tak, že se obviněný zprošťuje pro uvedený skutek obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že z povahy části dovolací argumentace je zřejmé, že se svými skutkovými výhradami domáhá toho, aby dovolací soud znovu provedl tentýž revizní postup jako soud II. stupně z podnětu jeho odvolacích námitek a aby na jeho podkladě přisvědčil té jeho setrvalé obhajobě, že se vytýkaného jednání nedopustil za přisouzených skutkových okolností a že v něm nelze spatřovat nic jiného, než výkon jeho podnikatelské činnosti s předmětem podnikání ekonomického poradenství v oblasti krizového řízení firem. Jeho obhajoba však byla již na úrovni soudu nalézacího s jistotou a přesvědčivostí vyvrácena, a to těmi skutkovými zjištěními, která soud plně akceptovatelným způsobem vyložil prostřednictvím svých hodnotících úvah v tomu odpovídající části odůvodnění svého rozsudku. S jím uplatněnými odvolacími výhradami se pak náležitě vypořádal soud druhého stupně, který se zcela přiklonil k rozhodným skutkovým zjištěním soudu nalézacího. Pokud provedl dílčí úpravu popisu tzv. skutkové věty výroku o dovolatelově vině, pak se rozhodně netýkala zpochybněných skutkových okolností jeho jednání ke způsobu jeho trestné součinnosti se spoluobviněnými F. L. a J. B. a tím i k právnímu závěru o jeho úmyslného zapojení v rámci organizované skupiny. Nezbývá tedy, než plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou ve věci činných soudů, ve kterých jsou veškeré podstatné námitky dovolatelovy obhajoby ve světle provedeného dokazování přesvědčivě zodpovězeny. Přitom o dovolatelem namítanou situaci, zakládající výjimečný důvod zásahu do skutkového stavu věci a založenou na takovém porušení jeho práva na spravedlivý proces jako je jeho odsouzení, zatížené vadou extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, se v daném případě nejednalo. Skutkové závěry, které byly oběma soudy na podkladě jejich postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. přijaty, plně odpovídají provedeným důkazům a způsob odůvodnění jejich rozhodnutí splňuje požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.). Ostatně o tom, že tomu tak není, však dovolatelem uplatněná argumentace ani nevypovídá, neboť jeho tvrzení extrémně rozporné kvality rozhodných skutkových zjištění především nevychází z celkového důkazního stavu věci ve vztahu k jeho jednání, jak se stalo podkladem závěru o jeho vině. Omezuje se pouze na hodnocení některých důkazů vytržených z kontextu důkazů dalších a některým důkazům pak vytýká jejich vnitřní rozpornost, ačkoliv nebyly nadány stěžejní vypovídací hodnotou z hlediska potvrzení či vyvrácení uplatněné obhajoby.
Uplatněné námitky skutkové povahy tedy nezakládají žádný z důvodů dovolání ve smyslu §265b tr. ř. aniž by tak byla dána povinnost jejich věcného přezkoumání v dovolacím řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.) a tedy nejsou podřaditelné ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. použitý v daném případě. Lze proto nad rámec podaného vyjádření zcela odmítnout dovolatelovo přesvědčení, že soudy svá zjištění ve vztahu k němu opíraly zejména o výpověď P. H., ze které dovodily, že se s ním znal, ačkoliv tento v postavení svědka v související trestní věci před Okresním soudem ve Zlíně (viz Okresní soud Zlín pod sp. zn. 3 T 144/2014) uvedl, že jej nezná a nikdy jej nepotkal a že se tak musel při svém výslechu u Okresního soudu Frýdek-Místek splést. Jmenovaný svědek (a původně spoluobviněný) v rámci své výpovědi ve výše označené související věci Okresního soudu ve Zlíně konkrétně uvedl, že obviněného V. viděl poprvé v průběhu hlavního líčení, kdy tentýž svědek v nyní posuzované trestní věci vypověděl, že se s ním sice potkal někdy před rokem 2010 a že jej přivedl M. K., avšak nepotkal se s ním v souvislosti s předmětnou kauzou. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu zarážející a liché tvrzení o tom, že z výpovědi tohoto svědka před Okresním soudem ve Zlíně nevyplynuly žádné skutečnosti, které by nebyly obsaženy v jeho výpovědi před Okresním soudem ve Frýdku-Místku, pak mu nelze přisvědčit. Byť se tento způsob interpretace podstaty dvou výpovědí téhož svědka v rozdílných trestních řízeních nejeví na prvý pohled zcela transparentním, na straně druhé je evidentní, že odvolací soud měl na mysli tu jejich shodnou vypovídací hodnotu, která se omezovala na velmi nepřesvědčivé popírání svědkova kontaktu s dovolatelem právě ve vztahu k jednání ad 4) písm. a) a ad 4) písm. b) podané obžaloby a nemohla tak být vyhodnocena ve prospěch uplatněné obhajoby, zvláště pak v kontextu s dalšími skutkovými zjištěními. Případné vyhovění důkaznímu návrhu obhajoby na zopakování výslechu uvedeného svědka by rozhodně nemohlo přinést takovou změnu důkazní situace, která by spočívala v potvrzení obhajoby dovolatele, že se s osobami mimo tuto trestní věc (P. H. a M. K.) vůbec neznal. Jejich vzájemná provázanost byla naopak zcela správně dovozena právě na tom zcela logickém hodnotícím podkladě, že bez návaznosti na jmenované osoby v tzv. hlavní větvi by ztrácelo jeho jednání, jakož i jednání dalších participujících osob na svém smyslu. Jinak by se totiž nemohl dozvědět o finančních prostředcích, poukazovaných na účet za tímto účelem nabyté obchodní společnosti Green Food, s. r. o., pouze fiktivně figurující jako podnikatelský subjekt a formálně zastupované osobou F. L. tak, aby se pachatelé výchozího podvodného jednání (P. H., M. K.) mohli dostat k penězům vylákaným prostřednictvím takového jednání na zdravotních pojišťovnách a z nich pak mj. vyplácet všechny osoby, které se na tomto sofistikovaném jednání podílely, tedy včetně dovolatele. Ten k naplnění uvedeného trestného záměru přispěl právě přisouzeným způsobem, když zajistil součinnost F. L., jakož i jeho odměňování z takto inkasovaných finančních prostředků. To vše při svém zřetelném povědomí, že tyto rozhodně nepocházely jak z jeho podnikatelské činnosti, tak ani nemohly pocházet z podnikání tzv. spícího podnikatelského subjektu Green Food, s. r. o., ale že ve skutečnosti představovaly protihodnotu za to, že se L. právě za jeho asistence na příslušném notářském úřadě nechal instalovat do postavení jak výlučného nabyvatele jejího obchodního podílu, tak i jejího jednatele a uvolil se tak formálně figurovat za účelem inkasa podvodně vylákaných finančních prostředků. Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat, že se neodchýlil od hodnotících závěrů soudu I. stupně právě z hlediska vypovídací hodnoty zcela jednoznačných tvrzení spoluobviněného F. L. (tak jak jsou uvedeny na č. l. 14-15 jeho rozsudku) v kontextu s důkazy dalšími tak jak se jejich rozboru podrobně věnoval na č. l. 10-14 svého rozsudku.
Státní zástupkyně dodává, že v poukazovaném kontextu se způsobem rozhodnutí v související trestní věci, vedené před Okresním soudem ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 144/2014, kdy byl rozsudkem ze dne 5. 12. 2016 podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, zařazený pod jejím bodem 4 a) (viz obžaloba KZS Brno, pobočka Zlín, ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 6 KZV 20/2013) nelze s úspěchem namítat, že uznáním jeho viny v předmětné trestní věci ve vztahu ke skutku ad 4 b) téhož žalobního návrhu došlo k porušení zásady „ne bis in idem“. Tolik jen v rámcové reakci na uvedenou procesní námitku, nezpůsobilou k jejímu věcnému projednání v rámci řízení o dovolání na podkladě žádného ze zákonných dovolacích důvodů.
K dále uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvedl, že mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou let, a to v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu za sbíhající se trestnou činnost z trestního příkazu ze dne 23. 7. 2012. Trest zákazu činnosti však dovolatel v mezidobí vykonal a jeho opětovné uložení je třeba hodnotit jako porušení zásady „ne bis in idem“. Bylo tak dle něj namístě tuto skutečnost zohlednit a v souladu s ustanovením §92 odst. 2 tr. zákoníku vykonaný trest započíst.
Tento speciální dovolací důvod, zaměřený výlučně na výrok o trestu, dopadá na takové jeho vady, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, je pak některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, anebo v případě kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o uložení takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Dovolatel však nenamítá vadu výroku o trestu zákazu činnosti, ale namítá, že v jeho případě se měla zohlednit skutečnost, že tento druh trestu již vykonal a mělo tudíž dojít k jeho započtení. Státní zástupkyně uvádí, že ve vztahu k obviněnému naopak došlo k započtení vykonaného trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let, plynoucího z trestního příkazu Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 4 T 124/2012, a to postupem podle §92 odst. 2 tr. zákoníku a §334 odst. 1 tr. ř., tak jak je patrno z usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 6 T 178/2014.
Při odůvodnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný namítl chybějící výrok napadeného rozsudku s tím, že zde není uvedeno, jakým způsobem bylo rozhodnuto o jeho odvolání a zda se tak stalo kladným či záporným způsobem. Státní zástupkyně uvádí, že lze označit za mylnou představu o tom, že odvolací soud ve svém rozhodnutí reaguje na veškeré odvolací požadavky a to vždy samostatným výrokem. Napadený rozsudek namítanou vadou zcela jistě netrpí. Odvolací soud shledal odvolání obviněného jen částečně důvodným a nelze mu proto vytýkat, že o části jím podaného odvolání nerozhodl. Podle §256 tr. ř. by odvolací soud mohl postupovat toliko v případě, že by shledal nedůvodnost celého rozsahu podaného odvolání (srov. NS 17/2002, NS 20/2003, NS 23/2003).
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný P. V. sice podal dovolání mimo jiné z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně výpovědi odsouzeného P. H. a F. L.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněnému nelze přisvědčit ani v důvodnosti skutkových výhrad, o které opřel svoji hmotněprávní námitku, že na jeho straně absentuje subjektivní stránka skutkové podstaty přisouzeného zločinu ve smyslu §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku. Naopak zde Nejvyšší soud odkazuje na závěrečnou část popisu tzv. skutkové věty výroku o jeho vině, ve které jsou vyjádřeny skutečnosti, spojené s právním závěrem o jeho jednání v úmyslné formě zavinění.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání dvou let, který již vykonal, a jeho opětovné uložení je proto třeba hodnotit jako porušení zásady ne bis in idem.
K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný ve svém dovolání ovšem žádnou takovou vadu výroku o trestu zákazu činnosti, který mu byl napadeným rozhodnutím odvolacího soudu uložen nenamítá. Zaměřuje se pouze na výhradu, že v jeho případě bylo na místě při ukládání souhrnného trestu za sbíhající se trestnou činnost zohlednit skutečnost, že tento druh trestu již byl z jeho strany vykonán. V této souvislosti pak odvolacímu soudu s odkazem na podmínky ust. §92 odst. 2, věta druhá tr. zákoníku vytýká, že mělo dojít k jeho započtení. Tato námitka ovšem nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem ani výše uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jak uvedla i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, obviněný nenamítá, že mu byl nesprávně uložen souhrnný trest v rozporu s §43 odst. 2 tr. zákoníku, což by byla námitka jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu druhé varianty uvedeného dovolacího důvodu, ale směřuje výlučně proti absentujícímu postupu podle §334 odst. 1 tr. ř., ke kterému byly splněny podmínky uvedené v §92 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku a který spadá až do stadia vykonávacího řízení, prováděného v rámci věcné příslušnosti soudu prvého stupně.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zařadil obviněný námitku ohledně chybějícího výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě s tím, že v jeho výrokové části není uvedeno, jakým způsobem bylo rozhodnuto o jeho odvolání. Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Nejvyšší soud ve stručnosti konstatuje, že napadený rozsudek netrpí namítanou vadou chybějícího výroku, neboť odvolací soud shledal odvolání obviněného i státní zástupkyně jen částečně důvodným a nelze mu tak ve smyslu výše uplatněného dovolacího důvodu vytýkat, že o části jím podaného odvolání nerozhodl.
K námitce obviněného, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zásada přímosti, veřejnosti a rovnosti zbraní, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Pro úplnost zbývá dodat, že ani tvrzení obviněného, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo nelze považovat za relevantní výhradu, neboť tato námitka směřuje do oblasti skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností. Týká se tudíž otázek pouze skutkových a není způsobilé naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Frýdku-Místku, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi odsouzeného F. L., P. H. i z výpovědi svědka M. H., vystupujícího na pozici převodce obchodního podílu obchodované společnosti, a to právě v kontextu s podrobnou a přesvědčivou výpovědí L., objektivizovanou poměrně bohatým obsahem jejich vzájemné facebookové komunikace, o jejíž autenticitě nebyly dány důvodné pochybnosti a z dalších provedených listinných důkazů. Polemika obviněného s důkazy, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. V. se svým předmětným jednáním dopustil zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. V. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 10. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu