ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1343.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1343/2017 -45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 11. 2017 o dovolání obviněného J. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 2 To 53/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 58/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 2 T 58/2016, byl obviněný J. P. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedená jednání byl obviněný J. P. odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ 41197518, částku 4.094 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. Š., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 2 T 58/2016, podal obviněný J. P. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 2 To 53/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. P. byl uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„nejméně od 18. 2. 2014 do svého zadržení dne 20. 1. 2015 v J. i jinde na okrese P. úmyslně vyhledával osobní blízkost M. Š., tuto osobně opakovaně sledoval v místě jejího bydliště i zaměstnání, stával před domem, sledoval ji vozidlem, fotil ji, a dále jí ztrpčoval život dalšími drobnými zlomyslnostmi, vytrvale ji kontaktoval prostřednictvím prostředků elektronické komunikace, především SMS zpráv, za období od 14. 7. 2014 do 9. 1. 2015 v počtu nejméně 755 SMS zpráv, kdy v tomto nepřestal ani poté, co jej poškozená opakovaně vyzvala, aby tohoto jednání zanechal, rovněž tímto jednáním poškozenou donutil používat jiné telefonní číslo, toto jednání vyvrcholilo dne 2. 11. 2014, kdy obviněný v době od 15:00 hodin do 18:00 hodin v úmyslu donutit poškozenou M. Š. k návratu ke společnému soužití a podepsání směnky tuto odvezl osobním motorovým vozidlem tov. zn. Peugeot, černé barvy, do lesního prostoru zvaného M. S. pod vrchem P., okres P., kde po zaparkování vedle lesní asfaltové cesty vozidlo zevnitř uzamkl, začal poškozenou nejprve verbálně napadat a vyčítat jí údajný rozpad jejich vztahu, kdy nečekaně ji udeřil otevřenou dlaní levé ruky do obličeje, čímž jí způsobil tržnou ránu na rtu, a následně ji opakovaně udeřil otevřenými dlaněmi do oblasti celé hlavy, poté vyndal předvyplněnou směnku a pod pohrůžkou, že jmenovanou zmlátí ještě více, ji nutil, aby tuto směnku podepsala, dále jí sdělil, že pokud bude dělat, co chce on a nastěhuje se k němu, směnku následně zruší, až jí bude moci věřit, tato však směnku roztrhala, v důsledku čehož ji obviněný opětovně fyzicky napadl údery rukou do zadní části hlavy, kdy poškozená se schoulila do klubíčka, aby se vyhýbala ranám obviněného a plakala, přičemž ukončení útoku obviněný podmiňoval jejím slibem k podepsání druhé směnky, kterou položil před poškozenou na palubní desku osobního vozidla a pod pohrůžkou smrti ji opět nutil, aby prázdnou směnku podepsala, což poškozená odmítla, načež jí obviněný začal oběma rukama škrtit, a poté ji chytil za pravou ruku, dal jí do ruky propisku a donutil ji směnku podepsat, následně vyndal z kabelky, kterou měla poškozená položenou na nohách, její občanský průkaz a opsal si údaje poškozené, přičemž tímto jednáním způsobil poškozené zranění spočívající v kontuzi obličeje, tržné ráně a excoriaci rtů, kontuzi krku a pravé paže, což si vyžádalo lékařské ošetření v nemocnici Hořovice, i po tomto útoku pokračoval obviněný ve sledování poškozené M. Š., jak v jejím bydlišti, tak ji sledoval i do zaměstnání, přičemž ji fotil a nadále ji kontaktoval prostřednictvím prostředků elektronické komunikace, zejména SMS zprávami, vzhledem k tomuto chování obviněného byla poškozená nucena chodit v doprovodu svých příbuzných, neboť měla obavy objevit se na veřejnosti sama, uvedené jednání obviněného u poškozené vzbudilo důvodnou obavu o její život a zdraví, kdy v důsledku shora popsaného jednání obviněného dne 2. 11. 2014 ve vozidle značky Peugeot poškozená M. Š. utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu, projevující se u ní stavy úzkosti, poruchami spánku, sociálním stažením a změnou kvality života, vyžadující ambulantní psychiatrickou léčbu a podávání antidepresiv nejméně od 17. 3. 2015, která trvá až dosud.“
Za uvedené jednání byl obviněný J. P. odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ 41197518 částku 4.094 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. Š., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 2 To 53/2017, podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Uvádí, že ač se k událostem ze dne 2. 11. 2014 verze poškozené a obviněného rozcházejí, odvolací soud dospěl i přesto k závěru, že obhajoba obviněného nemůže obstát. Poškozená uvedla, že zprávy obviněnému nepsala, že jej sice oslovovala slovy „broučku“, „kocourku“ atd., ale neví, že by takové zprávy psala. Neví ani, zda její matka bez jejího vědomí s obviněným komunikovala či ne. Podle poškozené obviněný komunikoval s matkou prostřednictvím SMS a je proto pravděpodobné, že matka použila ke komunikaci telefon poškozené. To podle obviněného ovšem není možné. Uvádí, že intimnosti uvedené v SMS jsou osobního charakteru a jejich autorem mohla být pouze poškozená. Z těchto zpráv nelze navíc ani dovodit, že byl obviněný poškozenou odmítán a že jí bylo nepříjemné, když s ní komunikoval. Odvolací soud se ztotožnil se závěry nalézacího soudu. Podle něj je trestněprávní odpovědnost obviněného dána. S tím ovšem nelze souhlasit. Poškozená komunikovala s obviněným, sdělovala mu intimnosti a nakonec je podle odvolacího soudu možné, že SMS zprávy nepsala poškozená, ale její matka bez vědomí poškozené. Všechny tyto skutečnosti uvádí, protože je přesvědčen, že nerespektováním zásady rovnosti zbraní a porušením práva na obhajobu došlo k narušení ústavou zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 LZPS. Obviněný si je vědom výjimečnosti institutu dovolání jako mimořádného opravného prostředku i toho, že dovolací soud nemůže nahradit soud odvolací a nemůže rozhodovat o zrušení rozhodnutí, jež nabylo právní moci z těch důvodů, o které lze opírat dovolání. Upozorňuje proto dovolací soud na ty skutečnosti, které měly a mohly mít vliv na nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení viny, či na to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, kterým bylo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Poukazuje na to, že trestní řád je zákonnou normou upravující postup orgánů činných v trestním řízení, který ukládá všem orgánům postupovat v kterékoliv fázi trestního řízení tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí samé. Tento postup soudu je nezbytný pro rozhodnutí ve věci samé a je doplněn i procesními ustanoveními garantujícími ústavní právo na obhajobu a spravedlivý proces.
Obviněný je přesvědčen, že rozhodnutí, které napadá tímto dovoláním ve spojení s odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 2 To 53/2017 a aby celá věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný J. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně výpovědi poškozené M. Š. a SMS zpráv zaslaných obviněnému z telefonního čísla poškozené) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových a právních závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědi samotné poškozené M. Š., která události onoho dne podrobně a pro soud také věrohodně popsala. Pravdivost výpovědi poškozené je podporována také dalšími důkazy. Především matka poškozené potvrdila, v jakém fyzickém i duševním stavu její dcera dne 2. 11. 2014 domů přišla s tím, že jí také poškozená hned popisovala, jakým způsobem byla obviněným nejprve odvezena na odlehlé místo a následně fyzickým násilím i pohrůžkami donucena k podpisu směnky. Výpověď poškozené potvrzují také její sourozenci P. L., Z. V., otec J. L. a především také Z. F., který poškozenou dne 2. 11. 2014 dvakrát vezl na ošetření do nemocnice. Podstatným důkazem ve věci jsou dále znalecké posudky z oboru zdravotnictví vztahující se ke zdravotnímu stavu poškozené. I z mobilní komunikace vyplývá soustavné kontaktování poškozené obviněným proti její vůli. Všechny výše zrekapitulované důkazy a z nich plynoucí skutková zjištění tak ve svém souhrnu vedou k jednoznačnému závěru, že dne 2. 11. 2014 skutečně obviněný shora popsaným způsobem napadl poškozenou, násilím i dalšími pohrůžkami ji donutil jednak k podpisu směnky, ale také ji nutil k obnovení partnerského vztahu s ním, přičemž jí daným násilním jednáním a výhružkami dne 2. 11. 2014 způsobil jednak ve výroku popsaná fyzická poranění, ale především také posttraumatickou stresovou poruchu.
Polemika obviněného s důkazy, s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem.
K námitce obviněného, že nebyla respektována zásada rovnosti zbraní a bylo porušeno jeho právo na obhajobu, čímž došlo k narušení ústavou zaručeného práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nad rámec dovolacích důvodů uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 11. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu