ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1354.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1354/2017 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. 11. 2017 dovolání obviněného S. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 7 To 17/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 1 T 43/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 1 T 43/2016, byl obviněný S. K. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 25. 12. 2015 v době kolem 01.00 hodin v obci S., okres L., vstoupil s další neoznačenou osobou neuzamčenou branou na dvorek domu, kde následně vykopl v přízemí, na zámek uzamčené a zajištěné hlavní vstupní dveře do patrového obydleného rodinného domu, poté vnikl do ložnice v prvním patře, kde v té době spal poškozený M. H., tohoto vzbudil a požadoval po něm vrácení peněženky, kterou měl ten během večera údajně odcizit v místním pohostinství U Z. v obci S.
Za to byl podle §178 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 1 T 43/2016, podal obviněný S. K. odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 7 To 17/2017, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 7 To 17/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace nejprve podrobně zrekapituloval průběh řízení před soudem prvního stupně s tím, že tento soud při hodnocení výpovědi svědka M. H. zcela pominul, že jmenovaný svědek nemluvil pravdu a že byl v inkriminované době silně pod vlivem alkoholu. Obviněný míní, že žádný z vyslechnutých svědků nepotvrdil, že by v průběhu předmětného večera opustil restauraci a následně se do ní vrátil. Domnívá se, že ze svědeckých výpovědí ani z dalších provedených důkazů nelze usuzovat na jeho vinu. Nebylo prokázáno ani to, že by vykopl dveře, neboť zajištěné stopy na dveřích se neshodují s jeho obuví. Zdůraznil, že závěr o naplnění znaků trestného činu musí být postaven mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, což se podle něj v dané věci nestalo. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16, a dodal, že na jeho přítomnost na místě činu a na spáchání skutku lze usuzovat pouze z výpovědi poškozeného, jde tudíž v podstatě o tvrzení proti tvrzení. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření jediného usvědčujícího důkazu a ten musí být mimořádně pečlivě hodnocen (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 37/03), nicméně soud prvního stupně takto nepostupoval. Dovolatel má rovněž za to, že nalézací soud svůj rozsudek nedostatečně odůvodnil, přičemž opět poukázal na judikaturu Ústavního soudu (konkrétně na nález sp. zn. I. ÚS 520/16).
V další části dovolání obviněný shrnul průběh řízení u soudu odvolacího, který dle jeho názoru rovněž pochybil, neboť zcela nesprávně vyhodnotil kamerové záznamy (dle zjištění rozhodujících soudů měl mít na sobě tričko černé barvy s bílým potiskem, zatímco na kamerových záznamech je zachycena osoba v tričku světlé barvy) i charakter zajištěné trasologické stopy na dveřích. Dovolatel tvrdí, že se jednání, jež je mu kladeno za vinu, nikdy nedopustil, jeho vina nebyla provedenými důkazy prokázána. Odvolací soud měl podle jeho názoru napravit pochybení soudu nalézacího a věnovat mimořádnou pozornost jedinému usvědčujícímu důkazu, což neučinil.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a zprostil ho předmětné obžaloby, příp. aby věc vrátil Okresnímu soudu v Litoměřicích k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 12. 10. 2017 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení jako svou obhajobu, zejména pak i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (převážná část dovolání je obsahově zcela totožná s odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně). Konstatuje, že rozhodující soudy nižších stupňů tyto námitky nepominuly, naopak se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Dovolací námitky obviněného nadto primárně směřují do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů, tzn. jsou výlučně procesního charakteru. Obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Vznáší totiž výhrady výlučně proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů, které je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Těmito námitkami se domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje, nemající navíc oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.
Příslušné soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě kterých důkazů dospěly k závěru o vině obviněného a proč naopak jeho obhajobu považovaly za ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Přezkumné řízení před soudem druhého stupně proběhlo řádně a zcela v souladu se zákonem, proto Nejvyšší soud nemá důvod ani povinnost znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný deklaroval již ve svém řádném opravném prostředku.
Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že obviněnému nelze přisvědčit v názoru, že výpověď poškozeného M. H. je jediným a k tomu nepřesvědčivým důkazem o jeho vině. Poškozený M. H. vypovídal o přítomnosti obviněného na místě činu opakovaně v různých stadiích trestního řízení i před soudem, navíc toto jeho vyjádření koresponduje s ostatními v řízení provedenými důkazy, které ve svém souhrnu tvoří ucelený řetězec důkazů svědčících o vině obviněného. V tomto směru je možno beze zbytku odkázat zejména na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který se k provedeným důkazům a způsobu jejich hodnocení nalézacím soudem podrobně vyjádřil a v tomto směru nedovodil, že by závěr o vině obviněného byl jakkoli zpochybněn. Skutková zjištění plně potvrzují, že obviněný spolu s další neoznačenou osobou vstoupil do domu poškozeného M. H., aniž k tomu byl oprávněn. Ač nebylo možno s určitostí zjistit, zda do dveří kopl právě obviněný či zda to byla jiná osoba a obviněný tomu pouze přihlížel, o jeho vině vytýkaným jednáním nelze pochybovat, neboť, jak uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, jeho zavinění k této okolnosti je dáno jeho účastí na celém průběhu jednání ve formě spolupachatelství. Je proto zřejmé, že soudy prvního a druhého stupně postupovaly správně, když uznaly obviněného vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného S. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 10. 11. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu