ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1644.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1644/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2017 o dovolání obviněné J. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 2016 sp. zn. 10 To 288/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 184/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněné J. Š. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněná J. Š. byla rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 19. 6. 2015 sp. zn. 10 T 184/2014 uznána vinnou přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku (skutek pod bodem 1) a pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku v souběhu s přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2), jichž se dopustila tím, že
1. společně s J. K., „ v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce května a června 2014 v obci V., okr. R. n. K., v rámci jednání o poskytnutí spotřebitelského úvěru od spol. Tirozet s.r.o., jehož vyplacení bylo podmíněno zajišťovacím převodem práva k nemovitosti, nejprve obž. J. Š. jako zájemce o úvěr předložila poskytovateli úvěru bez souhlasu M. S., jako vlastníka prvotní doklady k nemovitosti, a to rodinnému domu, ul. N. S., V., konkrétně pak fotodokumentaci domu, výpis z listu vlastnictví a souhlas majitelky objektu se zajištěním úvěru její nemovitostí, na základě čehož rozhodl P. Š., jednatel spol. Tirozet s.r.o., o možnosti poskytnutí úvěru v celkové výši 304 000 Kč, pročež vyplnila předložené formuláře nepravdivými údaji, neboť v čestném prohlášení ze dne 20. 6. 2014 a v předsmluvních informacích ke spotřebitelskému úvěru ze dne 20. 6. 2014 opakovaně uvedla M. S. jako spoludlužníka úvěru, a to bez vědomí jmenované, která byla již v minulosti na základě rozsudku OS Rychnov nad Kněžnou zbavena způsobilosti k právním úkonům, přičemž současně padělala podpisy M. S. a ověřovací doložky údajných podpisů M. S. na těchto listinách, a dále pak v čestném prohlášení uvedla, že její čistý měsíční příjem, dílem ze závislé činnosti, činí ..... Kč, přičemž není ve zkušební době, ačkoliv ve skutečnosti byla dlouhodobě nezaměstnaná v evidenci Úřadu práce ČR a žila ze sociálních dávek, kdy současně činila další konkrétní kroky, které směřovaly ke znemožnění poskytovateli úvěru ověřit si pravdivost sdělovaných údajů ohledně postoje majitelky nemovitosti, neboť ho přesvědčovala, že M. S. je hospitalizována v nemocnici v Rychnově nad Kněžnou, a proto nemůže podepsat dokumenty před ním, což se obratem nabídla zařídit prostřednictvím pracovnice pošty, na kterou poskytla poškozenému telefonický kontakt, který však nebyl pravdivý, neboť se ve skutečnosti jednalo o telefonický kontakt na její matku obž. J. K., která při následném telefonickém kontaktu s jednatelem spol. Tirozet s.r.o. dne 27. 6. 2014 po předchozí vzájemné domluvě s dcerou záměrně falešně potvrdila, že se jmenuje K. a je pracovnicí pošty, přičemž ověřila podpisy M. S. na příslušných dokumentech, byť se jmenovaná nacházela v nemocnici, ačkoliv ve skutečnosti na poště nikdy nepracovala a M. S. v nemocnici nebyla, kdy na základě takto poskytnutých nepravdivých informací a padělaných podpisových doložek a podpisů M. S. se obž. J. Š. domohla uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru na částku v celkové výši 304 000 Kč, přičemž jak na smlouvě o spotřebitelském úvěru, tak na současně uzavírané smlouvě o zajišťovacím převodu práva k nemovitosti padělala podpis M. S. jako dlužníka a vytvořila fiktivní ověřovací doložky podpisů M. S. jako spoludlužníka a majitele nemovitosti, načež dne 27. 6. 2014 fyzicky převzala částku 264 000 Kč, neboť částku 40 000 Kč si ponechal poskytovatel úvěru jako provizi pro zprostředkovatele úvěru, kdy na takto poskytnutý úvěr neuhradila obž. J. Š. dříve ani později jednu jedinou splátku, ačkoliv dle úvěrové smlouvy měla splácet po dobu 60 měsíců částku 4 054 Kč, čímž způsobili spol. Tirozet s.r.o. škodu v celkové výši nejméně 264 000 Kč,
2. dne 11. 8. 2014 v obci V., okr. R. n. K., prostřednictvím elektronické pošty nejprve požádala jako dlužník spol. GI Holding s.r.o. o zápůjčku finanční hotovosti ve výši 170 000 Kč, přičemž poskytovateli zápůjčky zatajila, že je proti ní vedeno exekuční řízení, nepravdivě zahrnula příjem druha P. D., do celkových příjmů své domácnosti, ačkoliv s ním již od dubna 2014 ve skutečnosti nežila, a dále pak za účelem splnění podmínky sine qua non v podobě zajištění zápůjčky zástavním právem k nemovitosti předložila poskytovateli zápůjčky prvotní podklady k rodinnému domu, ul. N. S., obec V., konkrétně výpis z listu vlastnictví a fotodokumentaci domu, a to vše bez vědomí a souhlasu skutečného vlastníka nemovitosti M. S., která byla rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 11. 10. 2012 sp. zn. 0Nc 1223/2011, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2012, zbavena způsobilosti k právním úkonům, na základě čehož se domohla toho, že jí spol. GI Holding s.r.o. předložila k podpisu smlouvu o zápůjčce finanční hotovosti ve výši 170 000 Kč, kterou jako vydlužitel fakticky podepsala v přesně nezjištěné době od 10. 9. 2014 do 5. 11. 2014, ačkoliv jako osoba v evidenci úřadu práce bez stálého příjmu a s řadou neuhrazených závazků a probíhající exekucí objektivně nebyla schopna zápůjčku řádně a včas splatit, přičemž současně padělala podpisy M. S. jako zástavce na smlouvě o zápůjčce, na smlouvě o zřízení zástavního práva k nemovitosti a na návrhu na vklad do katastru nemovitostí, v případě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti rovněž pozměnila a padělala ověřovací doložku notáře Mgr. Evy Šimonové, kancelář notáře Rychnov nad Kněžnou, která měla osvědčovat pravost údajného podpisu M. S. na této smlouvě, načež dne 5. 11. 2014 tyto listiny předložila jako pravé na Katastrální úřad v Rychnově nad Kněžnou, který dne 1. 12. 2014 povolil vklad zástavního práva k nemovitosti M. S., o čemž byl informován soudem ustanovený opatrovník M. S., její syn Ing. O. S., který katastrální úřad upozornil na neplatnost právního úkonu z důvodu nesvéprávnosti M. S., což se následovně dozvěděl zapůjčitel spol. GI Holding s.r.o., který tak požadovanou hotovost ve výši 170 000 Kč nakonec obž. J. Š. nevyplatil a k přímé majetkové škodě tedy nedošlo. “
Za to soud obviněné J. Š. uložil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 10 měsíců, jehož výkon podle §84 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 a §85 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 3 roků, přičemž nad obviněnou současně vyslovil dohled, v rámci něhož je povinna vést řádný život a dostavovat se v pravidelných lhůtách k probačnímu úředníkovi probační a mediační služby dle místa bydliště a tomuto dokládat způsob své obživy. Poškozenou společnost Tirozet s. r. o., IČO 24839132, se sídlem Kamenická 656/56, Praha 7 – Holešovice, soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Současně byla za skutek pod bodem 1. – pomoc k přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku, a dále za skutek pod bodem 3. – přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, tohoto rozsudku odsouzena i J. K. k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 2 měsíců na zkušební dobu v délce 1 roku a 10 měsíců.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podaly obviněné J. Š. a J. K. v celém rozsahu odvolání. Odvolání podala i poškozená společnost Tirozet s. r. o. v rozsahu výroku o náhradě škody. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 2. 2016 sp. zn. 10 To 288/2015 vyhověl odvolání poškozené a podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku o náhradě škody ohledně odkazu poškozené s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, načež podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným J. Š. a J. K. povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené náhradu škody ve výši 264 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozenou odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných J. Š. a J. K.
Tento rozsudek soudu druhého stupně napadla dovoláním obviněná J. Š. prostřednictvím svého obhájce, a to v celém rozsahu, jež založila na dovolacích důvodech podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení obou skutků a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku proti meritornímu rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takového rozhodnutí.
V úvodní části dovolání shrnula dosavadní průběh řízení před soudem a stručně zrekapitulovala své námitky v odvolacím řízení. V další části nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by nalézací soud správně vyhodnotil důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud důkazy (zejm. výpovědí svědků Š. a C.) nepodrobil dostatečné kritice a námitkami obviněné se prakticky nezabýval. Obviněná rozporovala i závěr odvolacího soudu o tom, že jednáním popsaným pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně naplnila skutkovou podstatu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Obligatorním znakem této kvalifikované skutkové podstaty je totiž způsobení větší škody. Závěr soudů obou stupňů o způsobení větší škody je ovšem nesprávný. V podrobnostech obviněná odkázala na obsah svého odvolání. Obviněná konečně rozporovala i skutek popsaný pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně, který soudy kvalifikovaly jako pokus přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Tento skutek je však podle obviněné typický příklad trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu poukázala na shodný modus operandi jako v případě jednání uvedeném pod bodem 1. a na skutečnost, že společnost GI Holding s. r. o. stejně jako společnost Tirozet s. r. o. poskytuje nebankovní úvěry, přičemž jim nebyla způsobena žádná škoda. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud po projednání věci ve veřejném zasedání zrušil usnesení ( sic ) Krajského soudu v Hradci Králové ve výroku o zamítnutí odvolání obviněné a ve výroku o tom, že se z podnětu odvolání společnosti Tirozet s. r. o. zrušuje výrok soudu prvního stupně o náhradě škody a nově rozhoduje o povinnosti obviněné společně a nerozdílně s J. K. nahradit této společnosti škodu ve výši 264 000 Kč, a současně zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí na zrušené rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, pokud vzhledem ke zrušení těchto rozhodnutí pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozsudkem rozhodl o tom, že se obviněná dopustila v obou případech přečinů úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku s korekcí skutkové věty skutku pod bodem 1. tak, že vypustí větu, že obviněná fyzicky převzala částku 264 000 Kč. Zároveň navrhla, aby jí Nejvyšší soud uložil podle §211 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu podle §84 tr. zákoníku za použití §81 odst. 1 a §85 odst. 2 tr. zákoníku na zkušební dobu 2 roků se současným vyslovením dohledu nad obviněnou, v rámci něhož bude povinna vést řádný život a dostavovat se v pravidelných lhůtách k probačnímu úředníkovi. Dále má podle ní Nejvyšší soud rozhodnout podle §229 odst. 1 tr. ř. o odkázání poškozené společnosti Tirozet s. r. o. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Alternativně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1, odst. 3 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil podle §265h odst. 2 tr. ř. k dovolání obviněné prostřednictvím státní zástupkyně činné na Nejvyšším státním zastupitelství. Ta po stručné rekapitulaci trestní věci uvedla, že stejné námitky jako v dovolání obviněná již uplatnila ve svém odvolání, načež se jimi zabýval krajský soud, který se s nimi řádně vypořádal. Tyto námitky podle státní zástupkyně nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, neboť obviněná ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, pouze zpochybňuje učiněná skutková zjištění. V trestní věci obviněné byl zjištěn skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu, tedy podle §2 odst. 5 tr. ř. Z odůvodnění rozsudku nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu. Naopak z něj vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Řízení tak nebylo zatíženo vadou, která naplňuje některý z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Z toho vyplývá, že není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [správně patrně podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. – pozn. NS], neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vymezeny v §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 2016 sp. zn. 10 To 288/2015 je přípustné z hlediska §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. §259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „ Evropská úmluva “) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr.
Obviněná J. Š. v prvé řadě rozporovala právní kvalifikaci skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně (tento zůstal nezměněn i po ingerenci odvolacího soudu). Svůj postoj odůvodnila tím, že k fyzickému předání podvodně získané částky nedošlo, a tak skutek nemůže být kvalifikován jako kvalifikovaná skutková podstata přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Odvolává se přitom na obsah svého odvolání i na to, že odvolací soud usvědčující důkazy nepodrobil případné kritice.
V prvé řadě Nejvyšší soud musí odkázat na svou předchozí judikaturu, podle které se Nejvyšší soud může v dovolání „ zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, …“ (usnesení ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tak důvodnost námitek obviněné hodnotil striktně na základě podaného dovolání, kdy odkazy v dovolání na podrobnější argumentaci uplatněnou v odvolání obviněné považuje za neúčinné. V dovolání obviněná svůj závěr o nesprávné právní kvalifikaci skutku uvedeném pod bodem 1. tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně postavila výhradně na polemice s již zjištěným skutkovým stavem soudy v předchozím řízení. Namítla rozpory ve výpovědích (resp. trestním oznámení ve formě podání vysvětlení) svědka P. Š. v přípravném řízení a v řízení před soudem v konfrontaci s výpověďmi svědků K. C., A. L. a v neposlední řadě samotné obviněné a její matky J. K. (účastnice na trestném činu). Dále v této souvislosti zdůraznila rozpor v časové souslednosti událostí tak, jak je vylíčil svědek Š. – dne 27. 6. 2014 vypověděl, že peníze měly být předány dne 25. 6. 2014 před poštou na náměstí ve V., načež v hlavním líčení vypověděl, že peníze obviněné předal až 27. 6. 2014 v chatové oblasti na okraji V. Pokud by navíc obviněná tak vysokou částku skutečně obdržela, jistě by se to promítlo v jejích do té doby nuzných poměrech.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že tyto námitky nespadají pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Směřují totiž výhradně do hodnocení důkazů soudy v předchozím řízení. Jinak řečeno, obviněná v dovolání tvrdí, že soudy nedodržely §2 odst. 6 tr. ř., podle kterého „[o] rgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu .“ Právní kvalifikaci skutku, jež je předmětem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak rozporuje až prostřednictvím svého vlastního hodnocení důkazů, které je pro ni ve svém výsledku příznivější. Takové námitky by založily přezkumnou povinnost dovolacího soudu jen zcela výjimečně, a to v případě, kdy by z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. v případě, kdy by učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). K tomu však v projednávané trestní věci nedošlo. Shodnými námitkami obviněné se zabývaly oba soudy v předchozím řízení. Soud prvního stupně na str. 10-11 rozsudku uvedl, že nemá pochybnosti o věrohodnosti výpovědí svědků Š. a C., kteří v hlavním líčení vypovídali pod hrozbou spáchání trestného činu křivé výpovědi. K podpoře svého závěru o fyzickém předání hotovosti zdůraznil ony výpovědi svědků a zejména listinné důkazy dokladem o výběru předmětné částky (č. l. 49) a dokladem o převzetí předmětné částky obviněnou s úředně ověřeným podpisem (č. l. 45), byť je na tomto dokladu datum 25. 6. 2014, nikoli 27. 6. 2014, kdy k předání došlo. Nalézací soud přitom zdůraznil i výrazný sklon obviněné ke lhaní. Odvolací soud se s argumentací nalézacího soudu zcela ztotožnil (str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Přestože je třeba odvolacímu soudu vytknout přílišnou stručnost odůvodnění zamítnutí odvolání obviněné. Každopádně ve spojení s odůvodněním rozhodnutí ze strany nalézacího soudu Nejvyšší soud nemůže přijmout závěr, že by ze skutkových zjištění nemohl být učiněn závěr o fyzickém předání finanční hotovosti obviněné. Jinak řečeno, v projednávané trestí věci obviněné J. Š. nejsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Je třeba připomenout, že takováto konstrukce dovolání je dána tím, že v řízení před soudy nižších stupňů, zejména před soudem prvního stupně, jsou v plném rozsahu uplatněny základní zásady důkazního řízení v podobě zásady ústnosti a bezprostřednosti (ust. §2 odst. 11, odst. 12 tr. ř.), kdy jen na tomto základě lze dovodit správný závěr ohledně skutkového stavu. Pokud úvahy nižších soudů nevybočí ze zásad obecné logiky (z daných důkazů není vůbec možné učinit určitý závěr), je jejich přezkum v dovolacím řízení vyloučen.
Obviněná J. Š. dále rozporovala i právní kvalifikaci skutku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal opět nezměněn i po ingerenci odvolacího soudu. Podle ní měl být skutek kvalifikován nikoliv jako přečin pokusu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ale jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Skutek byl totiž podle obviněné spáchán obdobným způsobem jako v prvém případě (skutek pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž nedošlo ke způsobení škody. Obviněná se nijak nezabývá skutečností, že dané jednání bylo kvalifikováno jako jednočinný souběh s přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku.
V tomto směru Nejvyšší soud považuje námitky obviněné zčásti za důvodné. K tomu je ovšem nutno dodat, že je zároveň zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Trestný čin úvěrového podvodu je k přečinu podvodu ve vztahu speciality, to jednoduše řečeno znamená, že pokud protiprávní jednání vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu, aplikuje se tato skutková podstata, přičemž souběh s trestným činem podvodu je vyloučen (samozřejmě v případě jednoty skutku). Pro úplnost je vhodné dodat, že přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku (základní skutková podstata) je přečinem předčasně dokonaným, tzn., že jeho skutková podstata ve svých znacích obsahuje jednání, které by jinak mělo pouze povahu přípravy nebo pokusu. K dokonání tohoto přečinu tak není třeba, aby byl úvěr skutečně poskytnut (vznik faktické škody), dokonce není třeba, aby byla smlouva skutečně uzavřena. K dokonání postačí, aby pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel.
V projednávané trestní věci obviněná stručně řečeno požádala prostřednictvím webových stránek společnost GI Holding s. r. o. o finanční hotovost ve výši 170 000 Kč, přičemž jí zatajila, že je proti ní vedeno exekuční řízení, nepravdivě zahrnula příjem svého údajného druha do příjmu své domácnosti a poskytla zajištění závazku zástavním právem – zastavením nemovitosti – bez vědomí skutečného vlastníka, jehož podpisy padělala, stejně jako padělala ověřovací doložku notářky na příslušných smlouvách. Smlouva o poskytnutí peněžních prostředků se společností GI Holding a obviněnou byla již podepsána, ale k předání finanční hotovosti nedošlo, neboť opatrovník vlastníka nemovitosti upozornil katastrální úřad na neplatný právní úkon z důvodu omezené svéprávnosti tohoto vlastníka (podrobněji viz skutek pod bodem 2. v narační části odůvodnění).
Soudy nižších stupňů protiprávní jednání obviněné kvalifikovaly jako pokus přečinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku v souběhu s přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, neboť se podle nich dopustila jednání bezprostředně směřujícímu k tomu, aby se obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, zamlčela podstatné skutečnosti a aby uvedeným činem způsobila větší škodu, přičemž padělala veřejnou listinu v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé a takovou listinu jako pravou užila. Tím, že by se mohlo jednat o „speciální“ skutkovou podstatu přečinu úvěrového podvodu se soudy prakticky nezabývaly. Ze spisového materiálu (č. l. 25-41) je však zřejmé, že i když je písemná smlouva ze dne 10. 9. 2014 mezi obviněnou a společností GI Holding s. r. o. nazvaná jako smlouva o zápůjčce, obsahově se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu toho času platného a účinného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dnes zákon č. 257/2016 Sb. – pozn. NS), na kterou dopadá obecná úprava o smlouvě o úvěru ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také „ obč. zákoník “).
Zápůjčku upravuje §2390-2394 obč. zákoníku. Rozumí se jí reálný právní vztah (vznikne tedy až okamžikem faktického předání věci), ve kterém se zapůjčitel zavazuje předat vydlužiteli zastupitelnou věc ve smyslu §499 občanského zákoníku a ten se ji zavazuje převzít, a to buď bezúplatně, nebo za úplatku, a následně ji v určité lhůtě vrátit. Jde-li o bezúplatnou smlouvu o zápůjčce, u níž není uvedeno, kdy má být zápůjčka vrácena, může vydlužitel splatit zápůjčku i bez výpovědi smlouvy. Splatnost u úplatné zápůjčky, není-li ve smlouvě uvedena, závisí na vypovězení smlouvy. Smlouva o zápůjčce (pokud nejde o spotřebitelský úvěr) nemusí být uzavřena písemně.
Úvěr občanský zákoník upravuje v §2395-2400. Oproti zápůjčce jde o konsensuální kontrakt – závazek vzniká již samotným konsenzem stran o poskytnutí finančních prostředků na požádání dlužníka a o sjednaném úroku, kdy se jedna strana zaváže k rezervaci a následnému poskytnutí finančních prostředků na požádání a druhá strana k vrácení těchto prostředků a zaplacení úroků, popř. i další úplaty za poskytnutí úvěru. Na rozdíl od smlouvy o zápůjčce úrok musí být sjednán, jde tedy bez výjimky o smlouvu úplatnou. Předmětem úvěru jsou jen peněžní prostředky, nikoliv jakákoli zastupitelná věc. Není nutné, aby poskytovatelem úvěru byla banka, ale může jím být i jiný subjekt poskytující v rámci svého předmětu podnikání úvěry (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003 sp. zn. Tpjn 301/2003, uveřejněné pod č. 6/2004 Sb. rozh. tr.).
Zásadní otázkou tedy je, zda lze zmíněnou smlouvu podřadit pod pojem úvěrová smlouva ve smyslu trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku. V projednávané trestní věci smlouva upravovala poskytnutí finančních prostředků podnikatelem (spol. GI Holding s. r. o.) ve výši 170 000 Kč obviněné jako nepodnikající fyzické osobě při sjednání úroku 25 % ročně se zajištěním zástavním právem k nemovitosti (čl. I body 1-4 smlouvy). V čl. I bodu 6 smlouvy je uvedeno ustanovení o srozumění vydlužitele s tím, že část finančních prostředků bude převedena na účet třetích osob. Podle Nejvyššího soudu však lze smlouvou o půjčce přenechat peníze pouze dlužníkovi (popř. jeho zástupci), ale ze smlouvy o úvěru lze plnit ve prospěch dlužníka i třetím osobám (rozsudek ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 32 Cdo 922/2007, za účinnosti předchozího občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.). Rovněž čl. I bod 7. smlouvy, který opravňuje společnost GI Holding s. r. o. vyplatit obviněné finanční prostředky kdykoliv po uzavření smlouvy, tj. i před splněním podmínek pro vyplacení, odpovídá konsensuální povaze kontraktu, nikoliv jeho reálné povaze, tedy o povaze smluvního vztahu jako smlouvě o úvěru. Uvedená smlouva tedy sice byla nazvána jako smlouva o zápůjčce, obsahově ale spadá pod smlouvu o úvěru (srov. §555 odst. 1 obč. zákoníku). Druh úvěru zároveň odpovídá spotřebitelskému v režimu toho času platného a účinného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, kdy jejím předmětem bylo poskytnutí finanční hotovosti nepodnikající fyzické osobě bez uvedení účelu za současného sjednání úroků, přičemž poskytovatelem byla obchodní společnost, jejímž předmětem podnikání bylo právě poskytování spotřebitelských úvěrů (srov. §1 zákona č. 145/2010 Sb.). Skutečnost, že předmětná smlouva neobsahuje všechny náležitosti požadované tímto zákonem, nemá na závěr Nejvyššího soudu vliv, neboť tento zákon výslovně řeší důsledky porušení takových náležitostí, které se konečně mohou odrazit ve výši úroku (srov. §8 zákona č. 145/2010 Sb.). Zároveň se na rozebíranou smlouvu v obecné rovině (subsidiárně) užije ustanovení občanského zákoníku upravující smlouvu o úvěru. Takový charakter smlouvy odpovídá úvěrové smlouvě jako zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011 sp. zn. 6 Tdo 576/2011).
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud dovodil, že jednání popsané pod bodem 2. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně naplňuje znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §211 tr. zákoníku. Jelikož obviněná při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla řadu nepravdivých údajů (o exekučním řízení proti ní, o příjmech ve společné domácnosti, o souhlasu vlastníka se zajištěním nemovitosti) za účelem získání finanční hotovosti ve výši 170 000 Kč, dopustila se tím pokusu přečinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 k §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, neboť se dopustila takového jednání, jež bezprostředně směrovalo k tomu, aby se na úkor společnosti GI Holding s. r. o. obohatila o 170 000 Kč (pokusila se způsobit větší škodu ve smyslu §138 tr. zákoníku). Nebylo již vůlí obviněné, že k předání finančních prostředků nedošlo. Na správnost závěru o souběhu tohoto přečinu s přečinem padělání a pozměnění úřední listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku ve vztahu k pozměnění ověřovací doložky notářky Mgr. Evy Šimonové na smlouvě o zřízení zástavního práva k nemovitosti výše zmíněné nemá vliv.
Přestože soudy nižších stupňů pochybily, když toto jednání obviněné právně kvalifikovaly jako pokus přečinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, důkladným rozborem obou právních kvalifikací, za jejichž aplikaci hrozí zcela totožný trest (odnětí svobody od 1 do 5 roků nebo peněžit trest), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že odstranění této nesprávné kvalifikace skutku nemůže mít na postavení obviněné žádný vliv. Zároveň tato otázka již byla předmětem rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002 sp. zn. 6 Tdo 445/2002), které doslova, byť za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, uvádí, že „[b] yl-li skutek posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zákona, ač při správném výkladu a použití zákona měl být právně kvalifikován jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zákona se stejnou sazbou trestu, pak může dovolací soud dovolání, v němž je tato nesprávnost namítána s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť projednání takového dovolání nemůže ovlivnit postavení obviněného ani nemá judikatorní význam “. Nejvyšší soud tak pouze navazuje na závěry citovaného usnesení s tím, že projednání trestní věci obviněné není po právní stránce zásadního významu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tak sestává ze dvou alternativních podmínek. Naplnění první z variant je přípustné ve dvou dílčích alternativách – 1. pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2. odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí. Druhá varianta tohoto dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil a řádný opravný prostředek zamítl.
Přestože obviněná doslova uvedla, že tento dovolací důvod uplatňuje, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání, ačkoliv nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (první varianta), obsahově zřejmě mínila uplatnit tento dovolací důvod ve své druhé variantě, tedy že odvolací soud neodstranil vadu v předchozím řízení odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak ovšem Nejvyšší soud výše dovodil, byť byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v řízení před soudem prvního stupně částečně naplněn a odvolací soud tuto vadu neodstranil, je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné, přičemž otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Proto nemohl ve své podstatě být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který je na některém z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) pojmově závislý.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné J. Š. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., přičemž své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení §265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu