ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1759.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1759/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2017 dovolání obviněného J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 9 To 177/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 134/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 1 T 134/2013, byl obviněný J. S. uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [pod písm. a)], zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku [pod písm. b)] a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku [pod písm. c)], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v M. L., okres Ch., dne 25. srpna 2013
a) kolem 16:15 hodin poté, co v domě na Ch. ulici v baru Exit v podnapilém stavu P. Š., předal 600 Kč na nákup nezjištěné drogy a tuto od poškozeného neobdržel, v přítomnosti nejméně pěti dalších osob požadoval vrácení peněz, které však P. Š. již neměl, pak vytáhl poškozeného za oděv před bar na ulici, kde mu hrozil, že mu rozbije hubu, pokud mu peníze nedá, nejméně třikrát poškozeného uhodil rukou do obličeje a hlavy, nejméně jednou jej také kopl, shodil na zem a trval na vydání peněz až do doby, než mu v napadání postupně zabránili L. P., E. V. a také manželé Z. a J. A., a P. Š. nabídl, že požadované peníze vyzvedne z blízkého bankomatu na H. ulici,
b) po útocích popsaných pod bodem a) a předcházející žádosti o vydání nejméně již 1.100 Kč obviněný J. S. s L. P. následoval z Ch. ulice P. Š. v době, když odcházel s E. V., a pak kolem 16:21 hod. před domem na H. třídě u bankomatu České spořitelny, a.s., se záměrem získat již dříve požadované peníze, po pohrůžce dalším bitím stál v bezprostřední blízkosti za P. Š., který za použití platební karty snažil se vyzvednout peníze ze svého účtu, ale když obviněný zjistil, že v zadání bylo pouze 200 Kč, poškozeného nejméně dvakrát udeřil do hlavy a v násilných útocích se snažil pokračovat, přestože mu v tom zabránili nejprve E. V. a L. P. a nakonec opět náhodně procházející manželé J. a Z. A., a teprve poté svého jednání zanechal, když nakonec převzal od některého ze jmenovaných spoluobžalovaných z majetku poškozeného lovecký nůž s pouzdrem v ceně 150 Kč a z místa odešel s tím, že mu peníze budou poškozeným předány ještě téhož dne ve večerních hodinách na označeném místě a svým jednáním P. Š. způsobil povrchní oděrky a krevní výrony v obličeji, tržnou ranku slizniční části rtu, oděrku a zhmoždění hrudníku, oděrku levého kolene a urazil mu zub IV, v důsledku čehož trpěl poškozený nejméně po dobu tří dnů výraznějšími bolestmi a nemohl vykonávat fyzicky namáhavou činnost, ale bez výraznějšího omezení v běžném způsobu života,
c) téhož dne kolem 19:30 v domě na H. ulici v bývalém baru Macao s nynějším názvem Las Vegas, když po příchodu Z. A. se obviněný J. S. od ní dozvěděl, že byla s P. Š. na policii, kde oznámil své předcházející napadení, a toto mu vytýkala, reagoval obviněný tím, že se do toho neměli plést, a pak výrokem, ať si nemyslí, že když je ženská, že nemůže dostat přes držku, a jejímu manželovi J. A., který se jí zastal a žádal obviněného, ať se uklidní, řekl, ať se do toho neplete a že ho nakrmí nožem, až opět proti obviněnému zakročil E. V.
Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 1 T 134/2013, podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu odvolání, která Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 9 To 177/2016, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 9 To 177/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) a l ) tr. řádu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ke skutku uvedenému pod písm. a) skutkové věty namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho jednání bylo vedeno úmyslem potrestat poškozeného za to, že na něm vylákal peníze, nikoli proto, že by po poškozeném peníze požadoval. Stejně tak nebyla naplněna ani subjektivní stránka skutkové podstaty u jednání specifikovaného pod bodem b) skutkové věty, protože z něj podle názoru obviněného nelze dovodit závěr o užití násilí vůči poškozenému v úmyslu zmocnit se cizí věci. I v případě skutku popsaného pod písm. c) výroku rozsudku se obviněný domnívá, že ze zjištěného skutkového stavu věci nelze dospět k závěru, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. On sám toto jednání hodnotí jako „hospodské dohadování“, kterému nikdo nepřikládal nějaký zvláštní význam a za této situace jeho slovní projevy v průběhu komunikace se svědky A. nebyly ani objektivně způsobilé vzbudit u nich nějaké důvodné obavy. I kdyby však svým jednáním znaky daného přečinu naplnil, bylo na místě postupovat podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a soudy měly aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu uplatnil obviněný v jeho druhé alternativě a odkázal přitom na námitky zmíněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Konečně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu obviněný uvedl, že ačkoli bylo proti němu vedeno řízení před soudem jako proti uprchlému dle §302 a násl. tr. řádu, nebyly pro takový postup splněny zákonné podmínky. Toto své tvrzení zdůvodnil tím, že zjišťování místa jeho pobytu bylo nedostatečné a krátkodobé. Podle jeho mínění nelze považovat za jednoznačné ani to zjištění, že by se zdržoval v cizině s úmyslem vyhýbat se trestnímu řízení. Tvrdí proto, že mu byla znemožněna účast u hlavního líčení a veřejného zasedání, nadto předvolání k hlavním líčením konaným ve dnech 4. 3. 2014 a 13. 5. 2014 nebyla předvolání a uvědomění o jejich konání řádným způsobem uveřejňována, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu především konstatuje, že námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení jako součást své obhajoby a tvoří i obsah odvolání, jež podal proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, jíž se již řádně zabývaly a s níž se zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Dovoláním napadené rozhodnutí je již v řadě druhým rozhodnutím odvolacího soudu v dané věci. Krajský soud v Plzni nejprve usnesením ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 8 To 210/2015, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu zrušil v celém rozsahu první odsuzující rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 1 T 134/2013, a věc podle §259 odst. 1 tr. řádu vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nalézací soud poté provedl veškeré důkazy v rozsahu požadovaném a specifikovaném odvolacím soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Obviněný v dovolání deklaroval tři dovolací důvody, a to důvod dovolání podle§265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný namítl, že proti němu bylo vedeno řízení jako proti uprchlému dle §302 a násl. tr. řádu, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, neboť zjišťování místa jeho pobytu bylo nedostatečné a krátkodobé a za zjištěné nelze podle něj považovat ani to, že by se zdržoval v cizině s úmyslem vyhýbat se trestnímu řízení. Navíc dodal, že předvolání k hlavnímu líčení konanému ve dnech 4. 3. 2014 a 13. 5. 2014 nebyla řádným způsobem uveřejňována, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Protože otázka možného porušení ustanovení o přítomnosti obviněného na jednání soudu přichází v úvahu i v případě vedení řízení proti uprchlému bez splnění zákonných podmínek tohoto způsobu řízení, Nejvyšší soud zkoumal, zda v daném případě rozhodl již soud prvního stupně důvodně o tom, že se ve věci bude konat řízení proti uprchlému.
Podle ustanovení §302 tr. řádu lze řízení proti uprchlému konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Z explicitního znění citovaného ustanovení nevzniká pochybnost, že základní podmínkou konání tohoto řízení je, že se daná osoba vyhýbá trestnímu řízení, a to buď tím, že pobývá v cizině, nebo se skrývá na území České republiky. Pobyt v cizině tedy musí být motivován snahou vyhnout se trestnímu řízení.
Obviněný podle učiněných zjištění, která jsou obsahem trestního spisu, po ukončení přípravného řízení opustil území České republiky a zdržoval se na neznámém místě v cizině. Okresní soud v Chebu proto usnesením ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 1 T 134/2013 (viz č. l. 412 spisu), rozhodl, že trestní řízení proti obviněnému bude nadále vedeno jako řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. řádu. Vzhledem k tomu, že ani poté se situace nezměnila, vydal dne 20. 6. 2015 Okresní soud v Chebu pod sp. zn. 1 T 134/2013, příkaz k zatčení obviněného. Ze zprávy Policie ČR ze dne 25. 6. 2015 (viz. č. l. 642 spisu) vyplývá, že se obviněný v té době zdržoval pravděpodobně ve Španělsku. Další zpráva Policie ČR ze dne 7. 7. 2015 (viz č. l. 648 spisu) dokumentuje, že obviněný byl ve Španělsku skutečně kontrolován a policejním orgánům uvedl i adresu svého bydliště, ovšem následně bylo zjištěno, že jde o adresu fiktivní, neboť jde o opuštěnou neobydlenou budovu.
Nejvyšší soud vzhledem k těmto zjištěním nenabyl pochybností o odůvodněnosti a zákonnosti procesního postupu rozhodujících soudů, když proti obviněnému konaly řízení jako proti uprchlému, neboť zákonné předpoklady pro aplikaci ustanovení §302 a násl. tr. řádu byly jednoznačně splněny.
Námitka obviněného, že předvolání k hlavním líčením konaným ve dnech 4. 3. 2014 a 13. 5. 2014 nebyla řádným způsobem uveřejňována, byla řešena již odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat. Tento soud připustil, že sice na elektronické úřední desce záznam o konání příslušných hlavních líčeních zjistitelný není, nicméně všechny důkazy, které byly u těchto hlavních líčení prováděny, byly znovu nalézacím soudem opakovaně provedeny v dalších hlavních líčeních. I kdyby tomu však tak nebylo, bylo by danou námitku nutno považovat za bezpředmětnou, neboť řízení bylo proti obviněnému vedeno jako proti uprchlému v souladu se zákonem a u obou příslušných hlavních líčeních byla vždy přítomna obhájkyně obviněného, která o konání hlavního líčení byla řádně a včas vyrozuměna. Zmíněným formálním pochybením tak k žádnému zkrácení práv obviněného nedošlo.
Další uplatněný dovolací důvod je opřen o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému Nejvyšší soud uvádí, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný argumentuje tím, že u skutků uvedených pod body a), b) a c) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně nedošlo k naplnění zejména subjektivní stránky souzených trestných činů. Tyto námitky je sice možno obecně podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak obviněný při konkretizaci takto uplatněných námitek nevychází důsledně ze zjištěného skutkového stavu věci, ale předkládá svoji vlastní verzi skutkového děje, která je pro něj příznivější, a z toho odvíjí své úvahy o nedostatku zavinění. Takové námitky však vycházejí nikoli z řádných skutkových zjištění učiněných soudy, ale z vlastní interpretace skutkového děje obviněným, nemající oporu v provedených důkazech. Jde opět o námitky směřující výlučně proti hodnocení důkazů, se záměrem dosáhnout jiného posouzení skutků, pro něž byl odsouzen, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod, byť neuplatněný) podřadit nelze. Obviněný zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Právně relevantní, avšak neopodstatněné, je z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze tvrzení obviněného, že v případě skutku uvedeného pod písm. c) skutkové věty soudy obou stupňů nedostatečně přihlížely k zásadě subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení §12 odst. 2 tr. řádu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestně právní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).
Nejvyšší soud připomíná, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
V projednávané věci s ohledem na výše uvedené skutečnosti není možno dovodit závěr, že by jednání specifikované pod bodem c) skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen malou intenzitou. Učiněná skutková zjištění naopak bez pochybností prokazují, že obviněný svým protiprávním zaviněným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž jeho jednání nelze hodnotit jako méně škodlivé, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V řízení bylo bez pochybností prokázáno, že mezi obviněným a poškozenými manželi A. se jednalo nejen o hádku, při níž byly použity ostřejší či hrubé výrazy, ale obviněný vůči jmenovaným poškozeným použil opakované hrozby použití intenzivního fyzického násilí (rozbití držky) či dokonce „nakrmení nožem“, což je nutno posoudit jako výhružku usmrcením či těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to v nich mohlo a také způsobilo důvodnou obavu z jejich uskutečnění. Ve věci nebyly přitom zjištěny žádné mimořádné okolnosti, na které by obviněný musel bezprostředně reagovat způsobem, který skutečně užil, takže mu nic nebánilo v tom, aby se protiprávního jednání vyvaroval.
Dle názoru Nejvyššího soudu je tak zřejmé, že okolnosti spáchání příslušného činu nevedou k závěru, že by šlo o čin na spodní hranici trestnosti obdobných činů, kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestně právním řešením.
Posledním v dovolání uplatněným dovolacím důvodem je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V posuzované trestní věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byly uplatněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu, a proto na tato odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného J. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 1. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu