ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.280.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 280/2017 -30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovolání obviněného M. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni 23. 2. 2016 sp. zn. 8 To 614/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 94/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 1 T 94/2013 byl obviněný M. S. v bodě I. uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. e) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 25. 9. 2012 v době od 13:00 hod. do 13:51 hod. v N. u Okresního soudu Plzeň-město v hlavním líčení ve věci vedené pod sp. zn. 5 T 146/2012 v souvislosti se skutkem spočívajícím ve vloupání do klubu Café M. v M. dne 9. 7. 2012 kolem 5:15 hod. v procesním postavení obžalovaného vědomě v rozporu s objektivní realitou mj. vypověděl, že „přijela policie, dali mi 2 facky, shodili mě na zem, ležel jsem předkem na zemi, jeden mi dupnul kanadou na pusu a držel mě tam asi půl hodiny kanadou, abych se k tomu přiznal nebo že mě tam dobijou, kopali mě do žeber, kopali do mě, drželi mě tam celou dobu, ani jsem nemohl dýchat, jak mi držel tu kanadu na té puse“, dále „že tam uvádí, že u mě našli hodinky, tak to není pravda, podepsal jsem to pod nátlakem, ani jsem to nečetl, pak, když mě převezli na tu základnu na policii, tak mě tam znovu začali mlátit, abych se k tomu přiznal, dali mi papír a tady mi to podepiš, dostal jsem další dvě facky, kopanec, tak jsem to strachy podepsal“, dále že „tady k tomu skutku Café M. jsem byl policisty na služebně vyslýchán asi jednou nebo dvakrát a čtyřikrát tam přišli do mě kopat, jde-li o to, jestli si vzpomenu, jestli jsem v obou případech vypovídal shodně, tak já jsem k tomu vůbec nevypovídal, oni mi to dali jenom podepsat, tak jsem to podepsal, měl jsem strach, protože do mě mlátili, kopali“, dále že „jde-li o to, jestli mě vyslýchala policistka nebo policista, tak v tom momentě, jak mě tam mlátili asi 4 nebo 5 lidí, tak ani nevím, já jsem furt jenom dostával, nevypovídal jsem nic, jenom řekli – tady to podepiš, dělej, rasisticky mi nadávali, že jsem černá svině a tak, podepsal jsem strachy to, co mi dali, neměl jsem ani šanci přečíst to, co jsem podepisoval, byl jsem v šoku, jak mě mlátili, jde-li o to, kdo mě mlátil při tom výslechu poté, kdy jsem si převzal usnesení o zahájení trestního stíhání, tak 3 nebo 4 policisté, furt jsem dostával facku z každé strany“ a „při tom, kdy jsem byl takto vyslýchán a mlátili mě, nezaregistroval jsem tam žádnou policistku, jde-li o to, jak hodně mě mlátili, tak dostal jsem určitě tak 50 facek, kopali mě do nohou, nevím, kolik jsem dostal kopanců, dostal jsem průšlap do břicha, kopali mě do břicha v té kleci, ty rány byly silné, tedy po tomto jsem měl strup, tak mi ho sloupli, dostal jsem jednu ránu pěstí, tak mi ze strupu tekla krev, pak jsem měl prokousnutý ret zevnitř a měl jsem boule na hlavě, ošetřován jsem byl ve věznici, jde-li o to, zda jsem si někde stěžoval na tento zákrok policistů, tak stěžoval jsem si na to ve věznici a oni s tím nic nedělali“, a dále že „tedy po tomto výslechu jsem byl asi předveden někam k soudu, ale jak jsem byl domlácený, byl jsem v šoku, tak jsem si ani moc nepamatoval, jak mě dávali na vazbu, nevím, ještě jsem soudkyni řekl, že jsem byl zmlácený, nevím, jestli jsem před soudkyní vypovídal“, načež rozsudkem ze dne 9. 11. 2011 byl i pro tento skutek odsouzen, tudíž uvedl takové skutečnosti, u nichž se lze důvodně domnívat, že byly jednoznačně nepravdivé a účelové, a jež měly podstatný význam pro rozhodnutí.
V bodě II. téhož rozsudku byl uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, který spáchal tím, že dne 30. 12. 2014 kolem 19:50 hod. v Č. v budově Polikliniky Bory v přízemí v úmyslu něco odcizit překonáním uzamčení posuvného okna a jeho vysazením vnikl do prostoru recepce, kde prohledal neuzamčené skříňky a z příruční pokladny, v jejímž zámku byl ponechán klíč, odcizil jednak ke škodě Polikliniky Bory s. r. o. finanční hotovost ve výši 1.500 Kč a 2 klíče v celkové hodnotě 120 Kč, jednak ke škodě Ing. P. T. 2 razítka Trodat Printy v celkové hodnotě 1.064 Kč, poškozením zámku způsobil Poliklinice Bory s. r. o. další škodu ve výši 173 Kč, a takového jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudky Okresního soudu Plzeň-město jednak ze dne 18. 6. 2010 sp. zn. 27 T 12/2010 mj. pro přečiny podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a §205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku ke společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, který vykonal dne 27. 4. 2012, jednak ze dne 22. 3. 2013 sp. zn. 5 T 178/2012 mj. pro přečiny podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku ke společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců, který vykonal dne 7. 11. 2014.
Za trestný čin pod bodem I. tohoto rozsudku byl obviněný odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 3. 2013 sp. zn. 5 T 178/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem k této změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za trestný čin pod bodem II. cit. rozsudku byl obviněnému podle §205 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 9 měsíců. Rovněž k výkonu tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla také stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Poliklinice Bory, spol. s r.o., se sídlem Č., P. částku 1.793 Kč.
K odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal do výroku o vině i trestu, Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 8 To 614/2015 podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém souhrnném trestu, jenž byl obviněnému uložen za skutek pod bodem I. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. S. odsoudil podle §345 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. K výkonu trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 3. 2013 sp. zn. 5 T 178/2012, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem k této změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný M. S. následně napadl uvedený rozsudek odvolacího soudu prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyjadřuje názor, že závěry soudu k jeho vině nejsou správné. Podrobně poukázal na genezi trestní věci, v níž byl stíhán pro zločin křivého obvinění, konkrétně cituje některé fragmenty z popisu skutku, jak byly vyjádřeny v jednotlivých rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení, a dále cituje některé právní názory obsažené v předchozím, nyní již zrušeném rozhodnutí krajského soudu, ale i v usnesení Nejvyššího soudu z 29. 7. 2014 sp. zn. 4 Tdo 824/2014. (K tomu je na tomto místě třeba dodat, že Nejvyšší soud se v důsledku dovolání nejvyššího státního zástupce předmětnou věcí obviněného již zabýval a zrušil dřívější zprošťující rozsudek krajského soudu). Dovolatel nyní znovu poukazuje na dřívější názor odvolacího soudu ohledně doplnění popisu skutku stran subjektivní stránky trestného činu při absenci odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, zmiňuje i konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu (I. ÚS 46/96 a II. ÚS 544/05), z nichž krajský soud vycházel a dovozuje, že v projednávaném případě došlo k porušení zákazu reformationis in peius a tudíž ke zhoršení postavení obviněného. V dovolání je následně popsán průběh dalšího postupu jednotlivých soudů, jakož i jejich rozhodnutí včetně rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, které je nyní napadáno tímto dovoláním.
Obviněný se domnívá, že posouzení věci oběma nižšími soudy není správné. Odkazuje se na již výše zmíněnou judikaturu Ústavního soudu a obsáhle z ní cituje. Dále zmiňuje i nález sp. zn. I. ÚS 670/05 ohledně zákazu reformationis in peius, jehož nerespektování může posuzování trestní odpovědnosti posunout do ústavně právní roviny, neboť může dojít ke zhoršení procesního postavení obviněného a to jen v důsledku využití odvolacího práva. K tomu podle dovolatele došlo, pokud jde o skutek pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle §(správně Čl.) 36 odst. 1 Listiny, ale i v Čl. 8 odst. 1, 2 a Čl. 39 Listiny.
V závěru dovolatel uvádí, že soudy v rozporu s Listinou základních práv a svobod doplnily do popisu skutku skutečnosti, které způsobily porušení zásady zákazu reformationis in peius a tím zatížily své rozhodnutí vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 8 To 614/2015 i rozsudek Okresního soudu v Plzni ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. 1 T 94/2013, jakož i všechna obsahově navazující rozhodnutí, která tímto pozbyla svého podkladu. Dále pak aby věc přikázal soudu druhého popř. prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání obviněného vyjádřil písemně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Rovněž on nejprve popsal průběh dosavadního řízení proti obviněnému, pokud jde o trestný čin křivého obvinění, jakož i obsah jednotlivých soudních rozhodnutí. Dále pak i stručný obsah podaného dovolání.
Konstatuje, že z širšího pohledu lze námitku o porušení zákazu reformationis in peius podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, ale neztotožňuje se s ní. Navíc obviněný obsahem svého dovolání brojí proti závěrům předchozího, pro něj nepříznivého kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 4 Tdo 824/2014. V tomto rozhodnutí se dovolací soud aplikací zásady zákazu reformationis in peius podrobně zabýval a na podkladě ustálené judikatury dospěl k závěru, že této zásadě není doplnění vyjádření subjektivní stránky na újmu. Státní zástupce pak podrobně rozvádí, proč subjektivní stránka trestného činu byla seznatelná již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně před vydáním jeho prvního rozhodnutí ve věci. Navíc obviněnému bylo dostatečně známo z čeho je viněn již od počátku trestního řízení, neboť subjektivní stránka byla jasně specifikována již v usnesení policejního orgánu, jímž bylo pro tento skutek trestní stíhání zahájeno. Poukazování na jednotlivé nálezy Ústavního soudu označil za nepřípadné, jelikož v projednávané věci dovolatele je situace odlišná od případů, které tímto soudem v jednotlivých nálezech byly řešeny, což státní zástupce podrobně rozvádí a konkretizuje. V závěru pak vyjadřuje názor, že soudy při projednávání a rozhodování věci nepochybily, když k porušení zákazu reformationis in peius nedošlo, ale nedošlo ani k jinému porušení práva obviněného na obhajobu. Podané dovolání je proto zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. 8 To 614/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že podané dovolání směřuje výhradně proti té části rozhodnutí odvolacího soudu a před ním proti rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jimi byl obviněný odsouzen a potrestán za zločin křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. e) tr. zákoníku, jenž je v rozsudku okresního soudu popsán v bodě I. Proti dalšímu skutku obsaženému v bodě II. téhož rozsudku, jenž byl posouzen jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a byl za něj obviněnému uložen samostatný trest odnětí svobody, v podaném dovolání žádné výhrady vznášeny nejsou, a proto se dovolací soud touto částí rozhodnutí soudů nižších stupňů nezabýval.
Pokud jde o samotnou otázku opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, tedy znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Dovolání podané obviněným ale nenapadá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné jeho nesprávné hmotněprávní posouzení v podobě, jak je formulováno v nynějším rozsudku odvolacího soudu a před ním v rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel výhradně polemizuje, případně odkazuje na rozhodnutí těchto soudů, která byla vydána v předchozím stadiu řízení, přičemž tato rozhodnutí byla následně zrušena dovolacím případně odvolacím soudem. Napadat takto dřívější, zrušená rozhodnutí těchto soudů nelze a rovněž nelze dovoláním napadat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. 4 Tdo 824/2014 vydané v této věci v rámci předchozího dovolacího řízení, jelikož to zákon nepřipouští (viz poučení v tomto usnesení). Dovolatel pak své konkrétní námitky soustředil pouze a jedině do tvrzení, že uskutečněným postupem a konečným rozhodnutím soudů došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius a to pokud byl pro předmětný skutek (trestný čin křivého obvinění) odsouzen, čímž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Je tomu tak podle něj proto, že v rámci prvního řízení o jeho odvolání jej krajský soud zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., když při absenci odvolání státního zástupce v jeho neprospěch dospěl k závěru, že vzhledem k nedostatečnosti vyjádření subjektivní, ale i objektivní stránky trestného činu ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně nezbývá, než rozhodnout ve věci zprošťujícím rozsudkem.
Z výše uvedeného je tedy jasné, že pokud jde o povahu vymezené dovolací námitky, nejedná se o otázku právního posouzení skutku, nebo jiného hmotněprávního posouzení, ale o problematiku procesní. Je to totiž trestní řád, kdo upravuje podmínky, za jakých může nadřízený soud změnit rozhodnutí v neprospěch obviněného (např. odvolací soud tak může učinit za podmínek uvedených v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř., tedy pokud podá odvolání státní zástupce v neprospěch obviněného, ve výroku o náhradě škody, nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení též na podkladě odvolání poškozeného; dovolací soud tak může učinit za splnění podmínek §265p odst. 1 tr. ř., tedy pokud podá dovolání nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného). Jak tedy bylo již výše naznačeno, takováto procesní námitka nemůže naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný z ostatních důvodů dovolání upravených v ustanovení §265b tr. ř.
Jelikož ale dovolatel spojil s uplatněnou námitkou i názor, že tím došlo min. k porušení jeho práva na spravedlivý proces (Čl. 36 odst. 1 Listiny), Nejvyšší soud se s ohledem na existující judikaturu Ústavního soudu, svým způsobem rozšiřující uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., rozhodl k dané problematice vyjádřit.
Pokud jde o dovolatelovu argumentaci judikaturou Ústavního soudu k projednávané problematice, tak zde je třeba souhlasit s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obsaženým v písemném vyjádření. Procesní situace v případě obviněného S. je totiž odlišná, než tomu bylo ve zmiňovaných věcech řešených Ústavním soudem.
Zároveň je třeba v této souvislosti opětovně poukázat na rozdíl mezi „skutkem“ a „popisem skutku.“ To jinými slovy znamená, že může nastat rozdíl mezi tím, jaký skutek vyplývá ze shromážděných důkazů, jaký z důkazů provedených před soudem a mezi tím, jak byl tento skutek popsán v tzv. skutkové větě rozsudku. Jestliže orgán činný v trestním řízení (např. soud) ve skutkové větě rozsudku neuvede např., že obviněný mj. odcizil též nějakou další věc náležející poškozenému, ač to ze shromážděných důkazů sice vyplynulo, ale konkrétní důkaz o tom v hlavním líčení proveden nebyl, nelze takové pochybení napravit v odvolacím řízení, pokud státní zástupce nepodal odvolání v neprospěch obviněného. Pokud by tak totiž bylo učiněno, došlo by ke změně nejen v popisu skutku, ale i ke změně v samotném skutkovém zjištění a to v neprospěch obviněného. Ve svém výsledku by totiž došlo k dodatečnému rozšíření skutkového závěru o počtu, případně druhu odcizených věcí. Obdobná situace by nastala, pokud by např. poškozený chtěl až v odvolacím řízení rozšířit počet odcizených věcí obviněným. To by sice bylo možné učinit po doplnění dokazování, ale pouze v případě, že by státní zástupce podal včas odvolání do výroku o vině v neprospěch obviněného. Naproti tomu, pokud uvedená skutečnost vyplývá ze shromážděných i provedených důkazů a soud prvního stupně pouze takovou věc opomene uvést ve skutkové větě svého rozsudku, lze to v odvolacím řízení napravit, i když odvolání podal pouze obviněný. Nejedná se totiž o rozšíření skutkových závěrů v pravém slova smyslu, ale pouze o opomenutí soudu, kterým předmětnou odcizenou věc nezahrnul do popisu skutku, tedy do skutkové věty. Je tedy třeba zásadně spatřovat rozdíl mezi změnou zjištěného skutkového stavu, jíž by nedovoleně došlo ke zhoršení postavení obviněného, a pouhým doplněním popisu skutku. Prvně uvedenou změnu je přípustné učinit pouze na základě odvolání státního zástupce v neprospěch obviněného, kdežto pouhé doplnění skutkové věty je možné i jen při odvolání obviněného.
Nejvyšší soud je proto toho názoru, že v projednávaném případě obviněného k porušení zákazu reformationis in peius nedošlo. V usnesení o zahájení trestního stíhání skutek, z něhož byl M. S. obviněn a jenž byl kvalifikován jako zločin křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. e) tr. zákoníku, byl vyjádřen úplným způsobem pokud jde o subjektivní i objektivní stránku stíhaného trestného činu. To připouští ve svém podání dovolatel, ale konstatoval to i odvolací soud ve svém původně zprošťujícím rozsudku. Po podání obžaloby, která trpěla, pokud jde o úplnost popisu skutku některými nedostatky, rozhodl ve věci soud prvního stupně, který obviněného svým v pořadí prvním rozsudkem uznal vinným žalovaným trestným činem, pro nějž bylo trestní stíhání i zahájeno. Tento soud se v popisu skutku ve výroku o vině sice dopustil rovněž nikoli zanedbatelných nepřesností, které mu jistě po právu odvolací soud vytkl, ale rozhodně nebylo a není možné souhlasit s dalším názorem odvolacího soudu, taktéž vyjádřeným v jeho původním rozhodnutí, že zde v důsledku této neúplnosti popisu skutku nastala pochybnost o jeho totožnosti, a že jediným v úvahu přicházejícím postupem bylo zprostit obviněného obžaloby. Tento zprošťující rozsudek odvolacího soudu byl následně zcela v souladu se zákonem napaden dovoláním nejvyššího státního zástupce podaným v neprospěch obviněného. Nejvyšší soud ve svém usnesení z 29. 7. 2014 sp. zn. 4 Tdo 824/2014 dal dovolateli za pravdu a zprošťující rozsudek zrušil, když současně vyjádřil právní názor, že v daném případě není důvod pochybovat o totožnosti skutku, pro nějž bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání, a pro nějž byl soudem prvního stupně odsouzen a zároveň, že je přípustné doplnit chybějící okolnosti v popisu skutku, jehož se obviněný na základě provedených a v souladu se zákonem vyhodnocených důkazů prokazatelně dopustil, i když odvolání bylo podáno pouze obviněným. Nejvyšší soud je i nyní přesvědčen, že tento jeho názor je správný a není jej třeba jakkoli revidovat.
Jestliže tedy obviněný byl konečnými meritorními rozhodnutími soudů nižších stupňů odsouzen a potrestán pro skutek, kvalifikovaný jako trestný čin křivého obvinění podle §345 odst. 1, 3 písm. e) tr. zákoníku, z něhož byl již při zahájení trestního stíhání policejním orgánem obviněn a za nějž byl následně odsouzen v pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně, tak se v daném případě ve svém výsledku rozhodně nejedná a nemůže jednat o jakékoli zhoršení postavení obviněného, čili ani o porušení zásady zákazu reformationis in peius a tím méně o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Pro obviněného to zároveň nemohlo být rozhodnutí neočekávané a překvapivé.
Nezbývá tedy než konstatovat, že se dovolatel v mimořádném opravném prostředku svojí argumentací minul s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v něm neuvedl jedinou námitku vztahující se k hmotněprávnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
Proto jen z těchto stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu. Toto své rozhodnutí pak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení §265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu