ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.318.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 318/2017 -121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 4. 2017 o dovolání obviněného Mgr. J. W. B. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 160/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 51 T 160/2013, byl obviněný Mgr. J. B. uznán vinným ze spáchání I. přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, II. zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, III. přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a IV. přečinu podvodu spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku k §209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
I. dne 20. 1. 2012 kolem 00:30 v P. – M., u B. proti vůli oprávněné uživatelky bytu M. Č., vnikl do tohoto bytu tak, že jmenovanou odstrčil, když mu bránila vstoupit do hlavních dveří svým tělem a naléhala, aby odešel, celý byt prošel, setrval v něm cca 5 minut, M. Č. slovně vulgárně urážel a byt opustil teprve poté, co mu přítomným J. Š., bylo sděleno, že na místo bude přivolána policejní hlídka,
II. dne 15. 2. 2012 v době kolem 09:30 hodin na chodbě svého bytu v P. – Z., ve S., fyzicky napadl MUDr. J. P., a to tak, že ji nejprve nespecifikovaným způsobem udeřil do zad, v důsledku čehož poškozená upadla na zem, na zemi jí kopal po celém těle tak, až ji těmito kopy postupně po zemi vysunul na chodbu před byt, přičemž jí tímto fyzickým napadením způsobil podvrtnutí krční páteře, pohmoždění zad, obou dolních končetin v oblasti stehen a bérců s mnohočetnými podkožními výrony, otřes mozku, přičemž toto zranění si dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyžádalo dobu léčení delší než 1 týden a kratší než 6-ti týdnů a dále akutní stresovou reakci, která se rozvinula do posttraumatického stresového rozvoje s kolísáním příznaků v čase, akutního i následného rázu, které vyžadovaly dlouhodobou psychologickou léčbu traumatu, která trvá dosud,
III. z různých IP adres na svém pracovišti Integrovaném operačním středisku Praha IV. a na pracovišti v Praze 4, U Plynárny 2, pod logem neoprávněně a opakovaně v informačním systému Policie ČR prováděl lustrace osob a vozidel, a to konkrétně
- dne 21. 1. 2012 v době od 13:44 hod. do 13:45 hod. z IP adresy, lustraci osoby J. Š., a jeho vozidla a lustraci osoby M. Č.,
- dne 8. 2. 2012 v době od 9:49 hod. do 10:09 hod. z IP adresy, lustraci osoby J. Š., a lustraci osoby M. Č.,
- dne 1. 8. 2007 do 31. 12. 2011 MUDr. J. P.,
a dále osob v příbuzenském poměru k těmto osobám, nejméně v pokolení přímém, a to v registru obyvatel, registru vozidel, registru řidičů, registru zbrojních průkazů, registru opatření na státních hranicích, přičemž získaná data dále využíval pro svou osobní potřebu, zejména za účelem opakovaného kontaktování J. Š. a M. Č., kterým následně zasílal různé vulgární a urážlivé e-mailové a SMS zprávy,
a toto činil v rozporu s ustanovením článku 8 odstavec 5 písm. a), c), d) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 215 ze dne 31. 12. 2008, kterým se stanoví některé bližší podmínky a postupy pro zpracování osobních údajů a v rozporu s ustanovením článku 1 odstavec 2, článku 2 písmeno d) – 1.1 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 168 ze dne 31. 12. 2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“ a ustanovením §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,
IV. po předchozí domluvě v průběhu měsíce prosince 2011 až do 1. 2. 2012 včetně npor. PČR Bc. D. V. jako vedoucí Integrovaného operačního střediska Praha IV. umožnil svému podřízenému nprap. PČR Mgr. J. B. v době, kdy měl plánované 24 hodinové služby čerpat neoprávněně volno a nebýt tak na plánované službě fyzicky přítomen a následně mu tyto neodpracované služby zavedl do výkazu práce, který sloužil jako podklad pro mzdovou účtárnu a takto fiktivně vykazoval jeho přítomnost na pracovišti, čímž Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy policie ČR se sídlem Praha 4, Kongresová 2 způsobili za neoprávněně vykázané a neodpracované služby ve dnech 14. 12. 2011 – 15. 12. 2011, 18. 12. 2011-19. 12. 2011, 15. 1. 2012-16. 1. 2012, 19. 1. 2012 – 20. 1. 2012, 23. 1. 2012 – 24. 1. 2012, 27. 1. 2012-28. 1. 2012, 31. 1. 2012 – 1. 2. 2012 škodu ve výši 33.274 Kč (hrubý služební příjem + povinné odvody), přičemž obviněný nprap. PČR J. B. neoprávněně se obohatil o částku 17.867 Kč (čistý služební příjem), a tak jednali v rozporu s ustanovením §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb. sbírky o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.“
Za uvedené jednání byl obviněnému podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru u Policie ČR, Bezpečnostní a informační služby ČR, Vojenské policie armády ČR a v pracovním poměru pracovníka městské či obecní policie na dobu 2 roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené MUDr. J. P., P., V., ve výši 168.008,60 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená MUDr. J. P. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 51 T 160/2013, podal obviněný Mgr. J. B. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) a d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině uvedeným pod bodem IV. a v důsledku toho i ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný Mgr. J. B., byl uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„ od prosince 2011 do 1. 2. 2012 v P., U P., v postavení nprap. Policie České republiky se bez vědomí svých nadřízených bez jakékoliv omluvy nedostavoval na své pracoviště Integrované operační středisko Praha IV na 24 hodinové služby ve dnech 14. 12. 2011 až 15. 12. 2011, 18. 12. 2011až 19. 12. 2011, 15. 1. 2012 až 16. 1. 2012, 19. 1. 2012 až 20. 1. 2012, 23. 1. 2012 až 24. 1. 2012, 27. 1. 2012 až 28. 1. 2012, 31. 1. 2012 až 1. 2. 2012, čímž svého zaměstnavatele Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy se sídlem Praha 4, Kongresová 2, úmyslně uvedl v omyl, že výše uvedené služby odpracoval, a způsobil mu tím škodu ve výši 33.274 Kč spočívající v hrubém služebním příjmu obviněného a jeho zaměstnavatelem zaplacených povinných odvodech, přičemž tímto způsobem jednal v rozporu s §45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.“
Obviněný byl podle §146 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákaz činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru u Policie ČR, Bezpečnostní a informační služby ČR, Vojenské policie armády ČR a v pracovním poměru pracovníka městské či obecní policie na dobu 2 let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, podal následně obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), b), e), g), h), k) a l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl, že ačkoliv byl shledán rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, vinným větou skutkovou a právní naplněním skutkové podstaty podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tak ve výroku rozsudku za slovy „odsuzuje se“ odvolací soud specifikoval, že jej odsuzuje za přečin podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a zločin podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Pokud odvolací soud takto explicitně vyspecifikoval za slovy „odsuzuje se“ trestné činy a není mezi nimi vyspecifikován přečin podle §209 tr. zákoníku a podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pak zjevně obviněného za rozsudkem shledanou vinu neodsoudil k žádnému trestu. Výrok rozsudku Městského soudu v Praze je tedy zjevně neúplný, respektive část výroku chybí, jelikož ve výroku není specifikováno, k čemu je obviněný odsouzen za výrokem shledanou vinu. K výše uvedenému řadí i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a uvádí, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští, tedy trest spočívající v zákazu činnosti. Jelikož byl obviněný odvolacím soudem odsouzen pouze za přečin podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a zločin podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, chybí opodstatnění a spojitost pro uložení trestu zákazu činnosti ve vztahu k porušení domovní svobody a ublížení na zdraví. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že ve výroku o vině napadeného rozsudku je skutkový stav popsaným jednáním v tzv. skutkové větě nedostatečně popsán, když chybí rozhodné skutečnosti pro naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu a chybí rozhodné skutečnosti pro naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby, a dodal, že popsané jednání není trestné. Výrok odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., když ve skutkové větě, kterou byl shledán vinným, je zjevně nedostatečným způsobem popsáno jednání obviněného v úmyslu uvést někoho v omyl. Skutková podstata vyžaduje úmysl pachatele. Popsané jednání ve skutkové větě nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu a ani z odůvodnění není subjektivní stránka odvoditelná, jelikož nechození do služeb bez omluvy a bez vědomí nadřízených nezakládá bez další specifikace úmysl uvést zaměstnavatele v omyl. Skutková věta rovněž vůbec nepopisuje jednání, které by opodstatňovalo naplnění skutkové podstaty zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dle popisu skutku obviněný nevykonával žádnou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, pouze se nedostavil do služby, což není zneužitím pravomoci. Ve skutkové větě rozsudku je nedostatečně vyjádřena subjektivní stránka trestného činu podvodu a trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, když v popisu skutku, který měl obviněný spáchat, zcela chybí především vyjádření intelektuální složky úmyslného jednání a nebyla ničím prokázána subjektivní stránka jednání. Ve výroku o vině rozsudku soudu odvolacího skutková věta neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty těchto přečinů, což je v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. Tímto odvolací soud rozhodl v rozporu se zákonem i závaznými nálezy Ústavního soudu, na které v dovolání odkazuje. Dále namítl, že nebyl na změny právní kvalifikace, natož pak na změny skutkové věty ze strany odvolacího soudu upozorněn a byla mu odňata možnost se účinně bránit. Soud rozhodl v rozporu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. a §259 odst. 4 tr. ř., když ve výroku rozsudku uvedl, že zrušuje část výroku o vině podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. a nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř., což je v rozporu s trestním řádem, neboť soud neprovedl žádné nové důkazy podstatné pro skutková zjištění. Zjevně se soud neztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně ani se závěry soudu prvního stupně, když skutkovou větu nově formuloval. Skutková věta popisující jednání pachatele je skutkovým stavem, který soud zjistí, a pokud zjistil odlišný skutkový stav, pak v rozporu se zákonem neprovedl důkazy. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále uvedl, že odvolací soud rozhodl v rozporu se zákazem reformationis in pieus a učinil tak přesto, že již v usnesení dovolacího soudu, kterým zrušil první rozsudek odvolacího soudu, zavázal dovolací soud odvolací soud k tomu, aby nově rozhodl v souladu s touto zásadou. Odvolací soud i přesto svým výrokem zhoršil postavení obviněného, když popis skutku, který měl spáchat ve spolupachatelství, přepsal na popis skutku takový, že se sám obviněný dopustil podvodu neomluvením jeho neúčasti v práci. Odvolací soud tak nerespektoval závazné nálezy Ústavního soudu specifikované v dovolání a zhoršil právní postavení obviněného. Ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. namítl, že uložený trest zákazu činnosti, který odvolací soud zdůvodnil tím, že má zabránit opětovnému zneužití pravomoci veřejného činitele, je zřejmou svévolí soudu, když soud nespecifikoval ani z výroku o vině nevyplývá, jakou pravomoc přesně obviněný zneužil. Soud dále nezdůvodnil, z jakého důvodu stanovil délku trestu zrovna na dva roky. Uložený trest je podle obviněného zjevně nadbytečný, když zákony o přijímání příslušníků a zaměstnanců k obecní, vojenské, městské, státní policii či k BIS samy zabraňují tomu, aby po dva roky od pravomocného rozsudku, kterým je pachatel odsouzen s podmíněným odkladem, byl tento přijat do takových služebních poměrů nebo zaměstnání. Dodává, že důvod specifikovaný jako zabránění opětovnému zneužití pravomoci je zjevně duplicitou k tomu, že nad ním byl zároveň vysloven dohled. Vyslovení odkladu trestu s dohledem shledává též za svévoli a nezákonné zdůvodnění postrádající smysluplnost, když soud neopodstatnil relevantně důvody pro vyslovení dohledu. Taktéž samotnou délku trestu odnětí svobody a délku podmíněného odkladu považuje za nepřiměřenou. Pokud by nalézací a odvolací soud rozhodovaly pečlivě a zákonným způsobem, pak mohl být obviněný pravomocně odsouzen odvolacím soudem za maximálně jeden a půl roku od podání obžaloby, tedy někdy v polovině roku 2014, tedy zcela jistě ke dni 9. 11. 2016 mu mohla již uběhnout doba podmínky dva a půl roku. Pokud ovšem soud stanovil podmínku v délce 30 měsíců, pak tuto shledává s odkazem názor Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tz 1/2002 nebo 7 Tz 316/2001) za zjevně nepřiměřenou, když není zohledněna relevantně přiměřená délka období zaviněného výhradně z důvodu porušování zákona soudem, který vadně rozhodoval. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že již v průběhu přípravného řízení do nařízení hlavního líčení orgány činné v trestním řízení neopodstatněně zavinily průtahy, a to jak policejní orgán, tak soudy. Kdyby orgány činné v trestní věci obviněného postupovaly v souladu s ústavou a zákony, tak by trestní řízení netrvalo bezmála pět let. Takové prodloužení trestního řízení zaviněné nečinností nebo nezákonností ze strany soudů či orgánů činných v trestním řízení je v rozporu s ústavou. K dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. uvedl, že jeho věc napadla na Městský soud v Praze pod č. j. 7 To 115/2015 a jeho zákonným senátem byl bezesporu senát s předsedkyní JUDr. Hruškovou a členy senátu JUDr. Bendou a JUDr. Petráskem. Dne 22. 5. 2015 senátu předsedal JUDr. Benda a JUDr. Hrušková byla nahrazena záskokem. Po vrácení věci dovolacím soudem opět zasedali v senátu tito tři soudci, ale nepředsedala JUDr. Hrušková. Namítá, že byl svévolně odebrán svému zákonnému předsedovi senátu JUDr. Hruškové. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. konstatuje podjatost senátu, a to podjatosti soudců JUDr. Richarda Petráska, JUDr. Petra Bendy a JUDr. Felicie Hruškové a tvrdí, že jsou vyloučenými soudci z důvodů, že v odůvodnění napadeného rozsudku bylo vyjádřeno jejich stanovisko, kterým dali výslovně najevo svůj nepřátelský postoj vůči osobě obviněného. Opakovaně v napadeném rozsudku i v rozsudku zrušeném dovolacím soudem uvedli, že je potřeba na obviněného dohlédnout, sledovat jej, poskytnout mu pomoc, jelikož je zřejmé, že postrádá jakoukoliv sebereflexi. V tomto ohledu je nutné uznat, že tito soudci nemohou být vnímání jako nestranní, když ohledně jejich nestrannosti při rozhodování lze pochybovat. Pokud soudce svým vystupováním zavdá příčinu k důvodné pochybnosti, že jeho poměr k věci je ovlivněn předem přijatým úsudkem a že jeho rozhodování proto nebude nestranné, pak je z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. vyloučen bez ohledu na to, zda je či není podjatý. Dovoláním dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) ve spojení s g) tr. ř., který uplatňuje proti výroku o vině pod bodem I. a II. rozsudku soudu prvního stupně. Ohledně skutku pod bodem I. výroku o vině učiněného soudem prvního stupně namítá, že poškozená Č., v průběhu řízení provdaná T. nebyla oprávněným uživatelem bytu a že jí tudíž nenáleželo právo vykázat obviněného. Skutek, který se stal, není trestným činem, jelikož obviněný přišel do bytu, diskutoval s poškozenou a následně sám odešel. Obviněný nevstoupil do bytu proti ničí vůli a nepřekonal žádnou překážku a násilí se nedopustil. Existuje tudíž důvodná pochybnost, že vůbec došlo k jednání naplňující skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ten by obviněný naplnil pouze v případě, že by poškozená byla oprávněným uživatelem bytu. Pokud není žádným relevantním důkazem doloženo, že byla poškozená oprávněným uživatelem bytu, pokud soud neprovedl žádný důkaz o vlastnictví bytu a opřel odsouzení pouze o ničím nedoložené tvrzení poškozené, že měla souhlas babičky - svědkyně R. k užívání bytu, pak chybí rozhodná skutečnost pro naplnění skutkové podstaty. Obviněný namítá extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem vyjádřeným skutkovou větou pod výrokem o vině pod bodem I. a II. a provedenými důkazy soudem prvního stupně. K výroku rozsudku pod bodem II. uvádí, že pokud byl shledán vinným ublížením na zdraví poškozené, pak musí být nezvratně prokázáno, že k tomuto ublížení došlo. Namítá, že v daném případě jsou důvodné pochybnosti, které vylučují, že by obviněný ublížil na zdraví. Pokud by poškozené ublížil na zdraví v rozsahu, kterým byl shledán vinným, pak by museli osoby svědků, kteří se dostavili na místo události hned poté, a to vyslechnutí policisté a záchranáři vypovědět, že na poškozené shledali známky brutálního útoku. Nic takového však vyjma modřiny či škrábance neosvědčili, naopak vypověděli, že poškozená sama uvedla, že není zraněná a nepotřebuje ošetření. Obžaloba prokazovala brutální útok na základě lékařských zpráv a posudků, které byly vypracovány postupně v čase a odrážely stav poškozené v následujících dnech a měsících. Skutečnost existence těchto zpráv však neosvědčuje, že byla v takovém stavu na základě útoku obviněného. Soudy tak na základě shora uvedeného kvalifikovaly nesprávně v rozporu s provedenými důkazy a zjištěnými okolnostmi skutek jako zločin ublížení na zdraví s následkem těžké újmy dle §146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) ve spojení s písm. b) ve spojení s písm. l) tr. ř. dále namítl, že byl nezákonně odejmut svému zákonnému soudci, když byl do výběru u Obvodního soudu pro Prahu 10 zařazen senát, jehož předseda konal úkony v přípravném řízení, tedy senát 51 T. Uvádí, že předsedkyně senátu JUDr. Hynková byla sice určena jako zastupující za JUDr. Kacafírka v případě vyloučení a byla zákonným soudcem zastupujícím v senátu 51 T, nicméně v případech jiných, tedy pokud nastanou okolnosti pro vyloučení až v průběhu projednávané věci, nikoliv z důvodů porušení rozvrhu práce při výběru senátu. Senát soudu prvního stupně tak nebyl náležitě obsazen, když rozhodovala svévolně rozhodnutím předsedy soudu určená JUDr. Hynková jako předsedkyně senátu, která si svévolně obsadila senát dle libovůle Ing. Okrouhlicovou a JUDr. Kopicovou. Pod stejný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) ve spojení s písm. b) tr. ř. přiřadil i námitku, že se v průběhu hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 18. 11. 2014 udělalo přísedící nevolno, a proto byla nucena opustit jednací síň a na cca 9 minut ji doprovodila protokolující úřednice, která se posléze vrátila, což je podstatnou vadou řízení ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle obviněného se jedná o jednu z alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., když uplatněným důvodem je fyzická nepřítomnost, která vyplývá z požadavku bezprostřednosti, a je odbornou literaturou i judikaturou výslovně dáno, že postačí i pouhá krátkodobá nepřítomnost člena senátu kdykoliv v průběhu hlavního líčení a je nerozhodné, co se v této době dělo. Nelze konat líčení bez stálé přítomnosti všech, jak stanoví kogentní právní norma §202 odst. 1 tr. ř. a nelze konat hlavní líčení v přítomnosti svévolně zvolených přísedících bez přítomnosti přísedících, kteří již byli do senátu obsazeni.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 51 T 160/2013, zrušil a zároveň zrušil i všechna rozhodnutí na tato rozhodnutí navazující a dále aby po zrušení rozsudků Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265l odst. 3 tr. ř. přikázal věc státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby po zrušení rozsudků Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265l odst. 3 tr. ř. přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a zároveň nařídil, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu, nebo z důležitých důvodů věc přikázal k projednání a rozhodnutí úplně jinému soudu, který by věc projednal a rozhodl v prvním stupni, zejména z důvodů, že zásadní namítané vady mají podstatu v řízení před soudem prvého stupně a bylo porušeno právo na zákonného soudce v řízení v prvém stupni, popřípadě, aby po zrušení rozsudků Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. ve spojení s §265l odst. 3 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a zároveň nařídil, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu z důvodů, že odvolací senát, který ve věci opakovaně rozhodoval po opakovaném zrušení jeho rozsudků dovolacím soudem, rozhoduje opakovaně svévolně v hrubém rozporu s trestním řádem a trestním zákonem a porušuje jeho ústavní práva.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Mgr. J. B.
Trestní věcí obviněného Mgr. J. B. se Nejvyšší soud zabýval ve svých rozhodnutích ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 87/2016 a ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1120/2016, v jejichž rámci se s většinou dovolacích námitek již vypořádal, přičemž v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a namítl, že u Městského soudu v Praze byl svévolně odebrán svému zákonnému předsedovi senátu. K tomuto dovolacímu důvodu řadí i další skutečnost, že senát soudu prvního stupně nebyl náležitě obsazen, když rozhodovala svévolně rozhodnutím předsedy Obvodního soudu pro Prahu 10 určená JUDr. Hynková jako předsedkyně senátu. Obviněný dále spatřuje podstatnou vadu řízení ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., kterou řadí taktéž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., v tom, že dne 18. 11. 2014 v průběhu hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 10 se udělalo přísedící nevolno, a proto byla nucena opustit jednací síň. Podle obviněného se jedná o jednu z alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., kdy uplatněným důvodem je fyzická nepřítomnost, která vyplývá z požadavku bezprostřednosti.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že s uvedenými námitkami se již vypořádal na straně 9 a 10 svého rozhodnutí ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1120/2016, a dále na straně 7 a 8 rozhodnutí ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 4 Tdo 87/2016, kde je vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a vznesl námitku podjatosti senátu Městského soudu v Praze, a to podjatosti soudců JUDr. Richarda Petráska, JUDr. Petra Bendy a JUDr. Felicie Hruškové a uvedl, že jsou vyloučenými soudci z důvodů, že v odůvodnění napadeného rozsudku bylo vyjádřeno jejich stanovisko, kterým dali výslovně najevo svůj nepřátelský postoj vůči osobě obviněného, a dodal, že tito soudci nemohou být vnímáni jako nestranní.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II, 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s 3157). Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu zjistil, že s uvedenými námitkami se již vypořádal na straně 10 svého rozhodnutí ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1120/2016, kde je vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Zde namítl, že již v průběhu přípravného řízení až do nařízení hlavního líčení orgány činné v trestním řízení neopodstatněně zavinily průtahy, a to jak policejní orgán, tak soudy, a dodal, že takové prodloužení trestního řízení zaviněné nečinností nebo nezákonností ze strany soudů či orgánů činných v trestním řízení je v rozporu s ústavou.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ani případná nepřiměřená délka trestního řízení není zásadně důvodem pro zastavení trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a takový důvod nevyplývá ani z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (k tomu dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, či z pozdější doby rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 4 Tz 52/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1300/2013). Tuto rozhodovací praxi aproboval i Ústavní soud (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, uveřejněné pod č. 26 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, uveřejněný pod č. 10 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Odvolací soud navíc při úvaze o výměře trestu přihlédl i k délce doby trestního řízení (strana 12 rozsudku Městského soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015) a vzhledem k časovému odstupu od spáchání jednotlivých skutků uložil obviněnému úhrnný trest ve výměře nižší, než jaký mu byl uložen obvodním soudem. Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší soud zamítl i tuto námitku jako zjevně neopodstatněnou.
Obviněný ve svém dovolání dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný Mgr. J. B. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného do skutku obsaženého v bodě I. a II. výroku rozsudku, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozené M. Č., v průběhu řízení provdané T. a MUDr. J. P., výpovědi svědka Š., lékařské zprávy MUDr. L. a lékařské zprávy MUDr. N.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazu za účelem prokázání oprávněného užívání bytu poškozenou T.), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný dále namítá extrémní rozpor mezi skutkovými závěry soudu a provedenými důkazy a rovněž uvádí, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. V posuzovaném výroku o vině pod bodem I. a II. se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku I. a II. o vině napadeného rozsudku mají jasný obsahový podklad ve svědeckých výpovědích poškozených, přičemž tyto výpovědi byly v souladu i s dalšími provedenými důkazy (např. s přihlašovacím lístkem k trvalému pobytu, znaleckými posudky vypracovanými k posouzení zdravotního stavu poškozené atd.). Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že ve výroku o vině napadeného rozsudku je nedostatečně popsán skutkový stav, když chybí rozhodné skutečnosti pro naplnění skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a chybí rozhodné skutečnosti pro naplnění skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a dodal, že popsané jednání není trestné a že ve skutkové větě rozsudku je nedostatečně vyjádřena subjektivní stránka trestného činu podvodu a trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, když v popisu skutku, který měl obviněný spáchat, zcela chybí především vyjádření intelektuální složky úmyslného jednání a nebyla ničím prokázána subjektivní stránka jednání. Nejvyšší soud k tomuto uvádí, že v jednání obviněného lze jednoznačně spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Skutková zjištění uvedená ve výroku IV. o vině napadeného rozsudku mají obsahový podklad ve svědeckých výpovědích nadřízeného D. V. a pluk. Mgr. P. M., dále v listinných důkazech, ze kterých vyplynulo, že obviněný měl studium schválené od 14. 9. 2010 pouze pro 4. ročník pětiletého studia, tedy pouze do září 2011. V inkriminované době, tj. v době studia 5. ročníku již studium schváleno neměl. Obviněný tak svého zaměstnavatele uváděl v omyl, svoji nepřítomnost v zaměstnání nenahlásil a za neodpracované služby pobíral mzdu, čímž jednoznačně naplnil skutkovou podstatu trestných činů podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že oba soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že extrémní nesoulad, namítaný obviněným u jednotlivých skutků pod body I. a II. výroku rozsudku obvodního soudu zjištěn nebyl.
Obviněný k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. a §259 odst. 4 tr. ř., když ve výroku rozsudku uvedl, že zrušuje část výroku o vině podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. a nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř., což je v rozporu s trestním řádem, neboť soud neprovedl žádné nové důkazy podstatné pro skutková zjištění. Dále uvedl, že odvolací soud rozhodl v rozporu se zákazem reformationis in pieus, když popis skutku, který měl spáchat ve spolupachatelství, přepsal na popis skutku takový, že se sám obviněný dopustil podvodu neomluvením jeho neúčasti v práci. Na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1120/2016, došlo k zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015. Na základě právního názoru Nejvyššího soudu potom Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, znovu rozhodl tak, že na základě skutkového stavu zjištěného z provedených důkazů jednání obviněného uvedené pod bodem IV. výroku rozsudku správně kvalifikoval jako přečin podvodu podle §209 tr. zákoníku a přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku, jelikož z provedeného dokazování vyplynulo, že žádná dohoda mezi obviněným a jeho nadřízeným Bc. V. ohledně nabídky neomluvené účasti na pracovišti uzavřena nebyla. Odvolací soud tedy dle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl na podkladě skutkového stavu zjištěného z provedených důkazů.
Dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítl, že mu byl rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016 uložen trest zákazu činnosti, který zákon nepřipouští a dále, že samotný trest odnětí svobody za přečin porušování domovní svobody a zločin ublížení na zdraví, podmínečně odložený spolu s vyslovením dohledu je trestem nepřiměřeným.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolací důvod nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, ale v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat nepřiměřenost trestu. Výše uvedenou námitku, že úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců podmínečně odložený na dobu 30 měsíců spolu s vyslovením dohledu je trestem nepřiměřeným, nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný dále namítl, že uložený trest zákazu činnosti, který odvolací soud zdůvodnil tím, že má zabránit opětovnému zneužití pravomoci veřejného činitele, je zřejmou svévolí soudu, když soud nespecifikoval a ani z výroku o vině nevyplývá, jakou pravomoc přesně obviněný zneužil. K tomuto považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že podle §73 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru u Policie ČR, Bezpečnostní a informační služby ČR, Vojenské policie armády ČR a v pracovním poměru pracovníka městské či obecní policie, neboť obviněný se jednání uvedeného v bodě IV. výroku rozsudku odvolacího soudu dopustil v souvislosti s výkonem funkce u Police ČR jako vrchní inspektor služebně zařazený na Integrovaném operačním středisku Praha IV. Krajského ředitelství policie hl. města Prahy a je nežádoucí, aby do budoucna po určitou dobu pracoval u některé ze shora uvedených složek, přičemž soud vyměřil tento zákaz činnosti na dva roky (strana 12 rozsudku Městského soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015).
Dovolání obviněného v části opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. l písm. k) tr. ř. je taktéž bez opodstatnění. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Nejvyšší soud konstatuje, že napadený rozsudek obsahuje ve své výrokové části veškeré obligatorní prvky a žádný z obligatorních výroků nechybí ani není neúplný. O chybějící nebo neúplný výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. k) tr. ř. jde, jestliže soud výrokem, který učinil, nevyčerpal v celém rozsahu to, co bylo předmětem jeho rozhodnutí. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodl o odvolání obviněného tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o vině uvedeném pod bodem 4 a v důsledku toho i ve výroku o trestu. Obviněný namítl, že ačkoliv byl shledán rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 7 To 115/2015, vinným větou skutkovou a právní naplněním skutkové podstaty podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tak ve výroku rozsudku za slovy „odsuzuje se“ odvolací soud specifikoval, že jej odsuzuje za přečin podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a zločin podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud ve výroku rozsudku za slovy „odsuzuje se“ uvedl pouze přečin podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a zločin podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nikoliv přečiny podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obsažené ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, avšak z výroku rozhodnutí je zřejmé, že obviněný byl odsouzen i za přečiny dle §209 odst. 1 tr. zákoníku a §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud přečiny specifikovanými ve skutkové větě rozsudku pečlivě zabýval a trest uložil i za tyto přečiny. Z uvedeného vyplývá, že v napadeném rozsudku žádný výrok nechybí ani není neúplný. Pro úplnost zbývá dodat, že tato dovolací námitka byla obviněným uplatněna v jeho neprospěch, takže dle §265p odst. 1 tr. ř. by Nejvyšší soud nemohl změnit napadené rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), e), g), h), k) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a), b), e), g), h), k) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný Mgr. J. B. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného Mgr. J. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 4. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu