ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.345.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 345/2017 -34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 4. 2017 o dovolání obviněného P. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 68 To 233/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 71/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 T 71/2014, byl obviněný P. Z. uznán vinným ze spáchání zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
„nejméně v době od 4. 10. 2012 do 20. 11. 2012 v O., popř. na jiných místech, po předchozí dohodě s M. S. nabízel různým osobám ke koupi 1184 párů kolečkových bruslí zn. Roller Blade v celkové prodejní ceně nejméně 2.906.354 Kč, které byly dne 20. 4. 2012 odcizeny za dosud blíže neobjasněných okolností ke škodě spol. Technica Group SPA, Via Fante D'Italia 56, Treviso, Itálie, a to v průběhu jejich transportu do České republiky z Itálie, konkrétně 3 páry modelu Tempest 100 v prodejní ceně nejméně 4.999 Kč/pár, 776 párů modelu Spark XT 84 v prodejní ceně nejméně 2.290 Kč/pár, 63 párů modelu RB XL v prodejní ceně nejméně 1.999 Kč/pár a 342 párů modelu Igniter v prodejní ceně nejméně 2.890 Kč/pár, ač s ohledem na okolnosti jeho jednání s M. S., s ohledem na výrazný nepoměr běžné prodejní ceny a ceny, za kterou je nabízel k dalšímu prodeji, na zjevné zastírání jejich původu s cílem znemožnit identifikaci a konspirativní způsob jejich přechovávání, nabízení a pozdějšího prodeje, věděl, že se jedná o zboží pocházející z trestné činnosti spáchané jinou osobou, přičemž:
- dne 25. 10. 2012 v 7.15 hod. v O. na D. nám. jako prostředník M. S. v rámci předstíraného převodu dle §158c odst. 1, 2 tr. řádu prodal J. K. za částku 4.000 Kč jako vzorek nabízeného zboží 3 ks párů kolečkových bruslí zn. Roller Blade, z toho 1 pár modelu Spark XT 84 W, 1 pár modelu Igniter 90 a 1 pár modelu RB XL,
- dne 20. 11. 2012 ve 14.40 hod. v O. na ul. H. v areálu bývalého masokombinátu jako prostředník M. S. v rámci předstíraného převodu dle §158c odst. 1, 2 tr. řádu prodal J. K. za částku 340.000 Kč 544 párů kolečkových bruslí zn. Roller Blade, z toho 169 párů modelu Spark XT 84, 184 párů modelu Spark XT 84 W, 35 párů modelu Igniter 90, 105 párů modelu Igniter 90 W a 51 párů modelu RB XL a následně téhož dne a za stejných okolností se jako prostředník M. S. snažil prodat J. K. dalších 579 párů kolečkových bruslí zn. Roller Blade, z toho 256 párů modelu Spark XT 84, 133 párů modelu Spark XT 84 W, 109 párů modelu Igniter 90 a 81 párů modelu Igniter 90 W, k čemuž nedošlo v důsledku zásahu Policie ČR“.
Za uvedené jednání byl obviněný P. Z. odsouzen podle §214 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. S.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 T 71/2014, podali obviněný P. Z., obviněný M. S. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 68 To 233/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 68 To 233/2016, podal následně obviněný P. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v úvodu dovolání obsáhle zrekapituloval dosavadní průběh řízení včetně obsahu svého odvolání proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku ze dne 31. 3. 2015. V rámci dovolání zpochybnil naplnění zákonného znaku trestného činu podílnictví „věc, která byla získána trestným činem jiné osoby“. V této souvislosti uvedl, že v případě, kdy se jedná o trestný čin spáchaný na území cizího státu, je rozhodné, jde-li o trestný čin podle právní úpravy toho státu, pod jehož jurisdikci spadá spáchání trestného činu, na nějž podílnictví navazuje. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu pak uvedl, že v soudním řízení o trestném činu podílnictví musí být spolehlivě zjištěno, že věc byla spáchána trestným činem, že byly naplněny všechny jeho typové a obecné znaky, a musí být též zjištěno, o jaký trestný čin se jedná. Dále obsáhle cituje z odůvodnění prvního zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu, podle kterého nebylo možné skutek posoudit jako trestný čin podílnictví, když není zřejmé, proč byla italskými orgány věc posouzena jako trestný čin zpronevěry a ne jako jiný trestný čin a vůbec není zřejmá totožnost možného pachatele. Rovněž cituje z odůvodnění odsuzujícího rozsudku a vyjadřuje názor, že zjištěné skutkové okolnosti v žádném případě neumožňují přijmout závěr o naplnění všech znaků trestného činu podílnictví. V této souvislosti cituje též část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podle které při šetření ztráty kamionu italskými orgány nebyl zjištěn pachatel. Způsob, jakým otázku, zda předmětné kolečkové brusle pocházejí z trestné činnosti, vyřešily soudy obou stupňů, podle dovolatele není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Obviněný byl uznán vinným podílnictvím pouze proto, že okresní soud si myslí, že předmětné kolečkové brusle by mohly pocházet z údajné dosud nezjištěné trestné činnosti jiné, dosud nezjištěné osoby. I kdyby předmětné brusle nebyly nelegálním zbožím, nelze z hlediska objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podílnictví dospět k závěru, že byly ve smyslu §214 tr. zákoníku věcí, která byla získána trestným činem. Nelze totiž vyloučit, že mohly být odcizeny trestně neodpovědnou osobou. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 374/2009 dovolatel uvádí, že nelze-li spolehlivě považovat jednání hlavního pachatele v době jeho spáchání za trestný čin, není možné ani jednání obviněného kvalifikovat jako trestný čin podílnictví. Dále obviněný zpochybňuje, že by v předmětné věci šlo o věc, která má hodnotu velkého rozsahu. Zdůrazňuje, že při podílnictví ve vztahu k více věcem nelze hodnotu jednotlivých věcí sčítat, neboť se nejedná o jednu věc. V této souvislosti opět cituje z odůvodnění dřívějšího zprošťujícího rozhodnutí nalézacího soudu, podle kterého 1.000 párů kolečkových bruslí nelze označit za jednu věc mající hodnotu velkého rozsahu, neboť jde o jednotlivé věci určené k tomu, aby každý jednotlivý pár byl prodán samostatně. Dále dovolatel odkazuje na svoje odvolání proti „druhému rozsudku“, přičemž zdůrazňuje, že skutkové okolnosti nasvědčují tomu, že měl v úmyslu prodávat nikoli celou zásilku kolečkových bruslí, ale jednotlivé věci samostatně. V části dovolání nazvané „Podstatné vady řízení a porušení práva na spravedlivý proces“ namítl, že byly nezákonně použity operativně pátrací prostředky, a to sledování osob a věcí a agent. Vytknul, že ve věci byl povolen pouze předstíraný převod věci; fakticky však bylo prováděno sledování osob a věcí a také činnost policisty J. K. přesahovala předstíraný povolený převod věci a naplňovala znaky činnosti agenta. Veškeré důkazy plynoucí z činnosti „policejního agenta“ J. K. a důkazy na ně navazující proto podatel označuje za absolutně neúčinné. Zároveň uvedl, že aktivity J. K. lze považovat za policejní provokaci. Cituje závěry Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2014, provádí vlastní interpretaci provedeného dokazování a tvrdí, že to byly až „inovativní kroky policejního agenta K., které dovedly obžalovaného tam, kde je dnes, když před kontaktem s ním dovolatel rozhodně nechtěl páchat jakoukoli trestnou činnost“. Závěrem této části dovolání poukazuje na údajné nedostatečné odůvodnění povolení státního zástupce k předstíranému převodu.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 T 71/2014, a věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Námitky, kterými podatel vytýká nezákonné použití operativně pátracích prostředků, směřují výlučně do procesní oblasti a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Dále uvádí, že námitky dovolatele považuje za bezpředmětné i z věcného hlediska. Znaky činnosti agenta v případě policisty K. dovozuje obviněný zcela nepřiléhavě z toho, že J. K. při jednání s obviněným Z. předstíral, že je obchodníkem s kolečkovými bruslemi a zastíral „skutečný účel jeho činnosti a identity“. Je ovšem poněkud absurdní představa, že policista, který provádí předstíraný převod věci podle §158c tr. ř., by se pachateli trestného činu představil jako příslušník Policie ČR plnící služební úkoly; takovýto postup by samozřejmě vedl ke zmaření úkonu. Ztotožňuje se proto se stanoviskem odvolacího soudu (str. 8 odůvodnění jeho rozhodnutí), podle kterého policejní orgán provádějící předstíraný převod nutně musí vystupovat v utajení. Shodně s odvolacím soudem má za to, že předstíraný převod věci nenabyl charakteru sledování osob a věcí jen proto, že setkání policejního orgánu se zájmovými osobami (nikoli tedy nějaké další aktivity obviněného) bylo zaznamenáno kamerovým systémem.
K dalším námitkám, které lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, uvádí následující: v daném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný disponoval bruslemi, které byly součástí kamionové zásilky z Itálie odběrateli v České republice, přičemž během přepravy kamion „zmizel“. Dovolatel ve své argumentaci využívá formulační neobratnosti nalézacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí použil formulaci jako „je nepochybné, že obžalovaní disponovali bruslemi, které měly být součástí zásilky z Itálie ...“, pomíjí však další část odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, kde tento soud jednoznačně uvedl, že nepochybuje o tom, že brusle, kterých se trestní stíhání týká, jsou totožné s bruslemi, po kterých bylo pátráno v Itálii. V Itálii ani nikde jinde v jižní nebo střední Evropě nedošlo dne 20. 4. 2012 k živelné pohromě, při které by mohlo dojít ke zmizení celého kamionu s nákladem. Pomineme-li fantasmagorická vysvětlení (únos mimozemšťany, přechod do jiné dimenze apod.), je zřejmé, že předmětný kamion s nákladem se stal předmětem trestného činu. Jinak podle jeho názoru nevznikají rozumné pochybnosti o tom, že jednání spočívající ve svémocném přisvojení si kamionu s nákladem je trestným činem i v Itálii.
Je skutečností, že podle závěrů dovolatelem citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 734/2009 nelze kvalifikace trestného činu podílnictví použít v případě, kdy nelze spolehlivě vyloučit, že věc, se kterou podílník nakládal, byla získána činem osoby trestně neodpovědné pro nepříčetnost nebo pro nedostatek věku. I při aplikaci závěrů tohoto rozhodnutí je však nutno přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Uvedené rozhodnutí se týkalo věci, kdy podílníci nakládali s odcizeným osobním automobilem; krádeže automobilu by se osoba mladší 15 let nebo osoba duševně nemocná zřejmě dopustit mohla. Stěží si však lze představit, že by takováto osoba nebo osoby byly schopné zmocnit se naloženého kamionu a zařídit dopravu nákladu na území ČR; reálné by to snad bylo pouze v případě, že by takové osoby jednaly jako „živé nástroje“ osob trestně odpovědných. Za důvodné nepovažuje ani námitky týkající se existence znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §214 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spočívajícího ve značné hodnotě věci, se kterou podílník nakládal. V obecné rovině lze dovolateli přisvědčit, že při podílnictví k více věcem nelze jejich hodnotu pro účely právní kvalifikace sčítat. Za jednu věc se ovšem považuje věc hromadná, např. jídelní servis, sbírka poštovních známek, zařízení bytu, pokud tvoří účelový, stylový či architektonický celek, sklad zboží apod. Za věc hromadnou tedy nepochybně lze považovat i sklad předmětných bruslí v hodnotě 2.906.354 Kč, které byly uloženy ve skladišti společnosti DEXON CZECH, s. r. o., v Karviné. Poukázat lze i na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 793/2011. Zde Nejvyšší soud považoval za hromadnou věc soubor 13 kusů dvouvařičů v hodnotě 92.820 Kč, pocházející evidentně z jednoho místa od jednoho majitele. Na rozdíl od dovolatele má za to, že závěry tohoto rozhodnutí jsou použitelné i v trestní věci obviněného Z., když charakter věcí je obdobný.
Neobstojí ani námitky týkající se údajné policejní provokace. Ze skutkových zjištění ve věci učiněných vyplývá, že předmětné kolečkové brusle nabízel obviněný různým osobám k prodeji již od 4. 10. 2012, přičemž policistou K. byl kontaktován až v závěru uvedeného měsíce. Již z časových souvislostí tedy vyplývá, že úmysl prodávat kolečkové brusle pocházející z trestné činnosti obviněný pojal zcela nezávisle na činnosti policisty K., a námitky týkající se policejní provokace proto považuje za bezpředmětné.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného P. Z.
Pod uplatněný ani žádný jiný z dovolacích důvodů nelze podřadit výtku procesněprávní povahy ve vztahu k použitým operativně pátracím prostředkům orgány činnými v trestním řízení spočívající v tvrzení, že ve věci byl fakticky nasazen a použit agent – policista J. K., ačkoliv procesně byl ve věci povolen pouze předstíraný převod. Podle ustanovení §158c odst. 1, 2 tr. ř. platí, že předstíraným převodem provedeným na základě písemného povolení příslušného státního zástupce se rozumí mimo jiné předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu předmětu plnění včetně převodu věcí, k jejímuž držení je třeba zvláštního povolení nebo která pochází z trestného činu. Podle skutkových zjištění soudů spočívala řádně povolená činnost policisty právě pouze v předstírání koupě obviněným nabízených kolečkových bruslí ve smyslu shora citovaného ustanovení o předstíraném převodu, aniž by se jednalo o nějaké další jeho aktivity naplňující již činnost agenta podle §158e tr. ř. Ostatně se stejnou námitkou se již v rámci odvolacího řízení vypořádal i odvolací soud (str. 8 usnesení).
Pokud jde o řešení otázky vyloučení nepovolené ingerence státní moci ve smyslu tzv. policejní provokace v aplikační praxi soudů, lze zejména odkázat na podrobné zpracování judikatorních hledisek rozhodných pro posouzení zákonnosti operativně pátracích prostředků vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 497/2012. K tomu lze uvést též stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014 (uveřejněné pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr.), jež se také týká provádění zkoušky spolehlivosti, ale současně přehledně shrnuje celou dosavadní judikaturu k problematice policejní provokace. Problematika provokace ze strany policie ve vztahu k institutu předstíraného převodu je předmětem některých dalších rozhodnutí jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu. Lze odkázat zejména na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, podle něhož je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, pakliže jednání státu (v dané věci Policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání, apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání. Nadto Ústavní soud v nálezu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. III. ÚS 291/03, judikoval, že pokud má být výsledku předstíraného převodu užito jakožto důkazu v trestním řízení, je třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že i v případech předstíraného převodu (§158c tr. ř.) se příslušní policisté vždy určitým způsobem zapojují do skutkového děje a nemohou tedy vystupovat pod svou skutečnou identitou, ale nepřípustný je především takový jejich zásah, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 6 Tdo 458/2004). Obecně lze tedy uvést, že nelze připustit, aby policie vyvíjela vůči komukoliv přímé aktivity s cílem, aby spáchal trestný čin. Přestože v posuzované věci jde o opakované předstírané převody, rozhodující je zjištění, že to nebyla policie, kdo vyvolal páchání předmětné trestné činnosti obviněným, když obviněný tuto trestnou činnost páchal již před použitím předstíraného převodu. Obviněný rozhodně nepojal úmysl spáchat trestný čin až v důsledku aktivity policie. Při opakovaných předstíraných převodech je třeba také posoudit, z jakého důvodu k nim došlo, přičemž v posuzované věci to bylo zjevně z toho důvodu, aby byl zjištěn rozsah páchání této trestné činnosti. Dále je třeba zdůraznit, že při předstíraných převodech nesmí být použito takových metod, jako je jednání bezprostředně vedoucí jiného k spáchání či dokonání trestného činu, ale i zneužívání přátelství, sympatií nebo podobného druhu náklonnosti, neobvyklých lákadel a příležitostí, poskytnutí záruk nebo přesvědčování, že jeho čin nebude trestně stíhán apod. Stát – a jeho jménem jednající policie – nesmí nikdy nikoho stavět do situace, která se liší od běžného nebo typického způsobu předsevzetí spáchat trestný čin. Připustit však nelze ani to, aby policisté aktivně vytvářeli podmínky pro to, aby jimi vytipovaná osoba uskutečnila svůj úmysl trestný čin spáchat, pokud aktivitě policie nepředcházelo její jednání, jímž tento úmysl navenek demonstrovala. Z hlediska toho, zda je namístě považovat určitou aktivitu policie za nepřípustnou provokaci trestné činnosti, je zásadní, co vedlo osobu, která se následně dopustila trestněprávně postižitelného činu, k jeho spáchání: jestli se rozhodla sama či společně s dalšími spolupachateli nebo zda k jejímu rozhodnutí výlučně přispěla skrytá aktivita policie, resp. zda ve chvíli, kdy se s takovou osobou dostal do kontaktu policista, již měla záměr dopustit se určitého konkrétního jednání naplňujícího znaky některého trestného činu, a zda policie přistoupila např. k provedení předstíraného převodu věci až v době, kdy taková osoba již podnikala kroky, které směřovaly ke spáchání trestného činu, anebo dokonce již poté, co dokonce započala s jeho pácháním.
Z těchto hledisek považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že oba nižší soudy se uvedenou námitkou v souladu se shora citovanou judikaturou podrobně zabývaly, přičemž se lze ztotožnit se stanoviskem odvolacího soudu (str. 8 odůvodnění jeho usnesení), podle kterého policejní orgán provádějící předstíraný převod nutně musí vystupovat v utajení a že předstíraný převod věci nenabyl charakteru sledování osob a věcí jen proto, že setkání policejního orgánu se zájmovými osobami (nikoli tedy nějaké další aktivity obviněného) bylo zaznamenáno kamerovým systémem.
Nepřijatelné jsou námitky, v nichž se obviněný P. Z. snažil prezentovat své jednání tak, jako by bylo vyprovokováno policií. Námitky obviněného P. Z. jsou tu v jasném rozporu se zjištěním, že to byl primárně on, kdo nabízel k prodeji předmětné kolečkové brusle různým osobám, a to již od 4. 10. 2012, přičemž policistou K. byl kontaktován až v závěru měsíce října 2012 (brusle v počtu cca 1.500 párů nabízel např. svědku M. V. ). Již z časových souvislostí tedy vyplývá, že úmysl prodávat kolečkové brusle pocházející z trestné činnosti obviněný pojal zcela nezávisle na činnosti policisty K. Teprve po této iniciativě obviněného P. Z. tedy nastoupila činnost policie spočívající v předstíraném převodu podle §158c odst. l písm. c) tr. ř. V rámci prvního předstíraného převodu skrytě vystupující policista převzal vzorek nabízeného zboží - 3 ks párů kolečkových bruslí a v rámci dalšího předstíraného převodu pak skrytě vystupující policista převzal 544 párů kolečkových bruslí s tím, že iniciativu ohledně nabídky konkrétního druhu a množství bruslí vždy ponechal výlučně na obviněném. Úloha policie tedy rozhodně nespočívala v tom, že by u obviněného vyvolala rozhodnutí spáchat trestný čin, který sám nezamýšlel. Lze tedy učinit plně podložený závěr, že o tzv. policejní provokaci nešlo.
Námitky obviněného týkající se nenaplnění zákonného znaku trestného činu podílnictví „věc, která byla získána trestným činem jiné osoby“ a dále toho, že by v předmětné věci šlo o věc, která má hodnotu velkého rozsahu, jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky právně relevantní.
Podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se zločinu podílnictví dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, a spáchá takový čin ve vztahu k věci, která má značnou hodnotu.
Po subjektivní stránce se ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, přičemž postačí i úmysl nepřímý. Úmyslem pachatele přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku musí být zahrnuta také okolnost, že věc, kterou ukryl nebo na sebe převedl, byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou.
V posuzovaném případě je ze skutkových zjištění soudů zřejmé, že obviněný měl k dispozici, resp. k prodeji brusle, které byly součástí kamionové zásilky z Itálie odběrateli v České republice, přičemž během této přepravy kamion i s převáženým zbožím „zmizel“. Obviněný ve svém dovolání poukazuje na poněkud nevýstižnou a neobratnou formulaci, kterou použil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, když uvedl, že „je nepochybné, že obžalovaní disponovali bruslemi, které měly být součástí zásilky z Itálie odběrateli ...“, avšak pomíjí další část odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ve které je jednoznačně uvedeno, že soud nepochybuje o tom, že brusle, po kterých bylo pátráno v Itálii, jsou totožné s bruslemi, které byly potom řešeny v rámci tohoto trestního řízení (str. 10 rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 4 T 71/2014). Jak výstižně uvedl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, v Itálii ani nikde jinde v jižní nebo střední Evropě nedošlo dne 20. 4. 2012 k živelné pohromě (zemětřesení, katastrofální záplavy apod.), při které by mohlo dojít ke zmizení celého kamionu s nákladem. Z uvedeného pak lze logicky dovodit, že předmětný kamion s nákladem se stal předmětem trestného činu, a to i přesto, že není v silách českých orgánů činných v trestním řízení zjistit, zda šlo o trestný čin osoby nebo osob provádějících přepravu, což by nasvědčovalo spáchání trestného činu zpronevěry, nebo zda se nákladu krádeží či loupeží zmocnily jiné osoby. Rovněž je nepochybné, že jednání spočívající ve svémocném přisvojení si kamionu i se zbožím je trestným činem i v Itálii.
Nejvyšší soud je toho názoru, že dovolatelem zmiňované rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 374/2009 na posuzovaný případ vztáhnout nelze. V uvedené trestní věci byl vysloven závěr, že kvalifikace trestného činu podílnictví nelze použít v případě, kdy nelze spolehlivě vyloučit, že věc, se kterou podílník nakládal, byla získána činem osoby trestně neodpovědné pro nepříčetnost nebo pro nedostatek věku, přičemž se výše uvedené rozhodnutí týkalo věci, kdy podílníci nakládali s odcizeným osobním automobilem, když krádeže automobilu by se osoba mladší 15 let nebo osoba duševně nemocná eventuelně dopustit mohla. Vztáhneme-li však výše uvedené na daný případ, představa, že by takováto osoba nebo osoby byly schopné zmocnit se naloženého kamionu a zařídit dopravu nákladu na území ČR, se vymyká realitě.
Ohledně námitky týkající se existence znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §214 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spočívajícího ve značné hodnotě věci, se kterou podílník nakládal, Nejvyšší soud podotýká, že věc nebo jiná majetková hodnota značné hodnoty je taková věc nebo hodnota, jejíž hodnota činí nejméně 500.000 Kč, což plyne z ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku, poněvadž se na určení hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty vztahuje obdobně výkladové pravidlo pro určení výše škody. Při podílnictví ve vztahu k více věcem nebo jiným majetkovým hodnotám není možné hodnotu jednotlivých věcí či majetkových hodnot sčítat (arg. „ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě…“). Za jednu věc se ovšem považuje věc hromadná, např. jídelní servis, sbírka poštovních známek, zařízení bytu, pokud tvoří účelový, stylový či architektonický celek, sklad zboží apod. (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník 1. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck 2010, s. 1932). V této souvislosti je třeba konstatovat, že obviněným uplatněnou námitkou se již zabýval odvolací soud, neboť obviněný totožnou argumentaci uplatnil v podaném odvolání. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení zcela správně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 793/2011, ve kterém Nejvyšší soud považoval za hromadnou věc soubor 13 kusů dvouvařičů v hodnotě 92.820 Kč, pocházející evidentně z jednoho místa od jednoho majitele. Závěry tohoto rozhodnutí jsou evidentně použitelné i v posuzovaném případě, neboť charakter věcí je obdobný (ne sice z hlediska jejich užitné hodnoty, ale z toho hlediska, že dvojvařiče obdobně jako kolečkové brusle mohou být a často také budou prodávány a užívány jednotlivě). Ze skutkových zjištění vymezených v soudním rozhodnutí je však zřejmé, že obviněný se snažil brusle prodávat ve velkém množství (řádově stovek párů). Námitky obviněného ohledně kvalifikované skutkové podstaty tedy nemohou obstát.
Pro úplnost zbývá dodat, že co se týká náležitého odůvodnění povolení státního zástupce k předstíranému převodu podle §158c odst. 1, odst. 2 tr. ř. ohledně získání významných skutečností pro trestní řízení a toho, že sledovaného účelu by nebylo možno dosáhnout jiným způsobem, lze připustit, že odůvodnění předmětných povolení v této části sice mohlo být důkladněji vyargumentované, avšak ve vydaných povoleních nechybí zmínka ohledně předpokladu, že předstíraným převodem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, přičemž šlo zejména o zjištění prokázání a zdokumentování rozsahu prověřované trestné činnosti. V povoleních je rovněž výslovně uvedeno, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jiným způsobem.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný P. Z. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu dokonaném a dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného P. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 4. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu