ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.409.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 409/2017 -51
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 o dovoláních obviněných M. P. , a V. V. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 12 To 274/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 130/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obou obviněných odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 4 T 130/2013, byli
- obviněný M. P. uznán vinným přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 4 tr. zákoníku, částečně samostatně (pod bodem 4) a částečně ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (pod bodem 3),
- obviněný V. V. uznán vinným přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2, 4 tr. zákoníku, částečně samostatně (pod body 1, 2) a částečně ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (pod bodem 3),
kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že
1.
V. V. jako osoba oprávněná jednat jménem sdružení Volejbalový oddíl Příbram, IČ: 64763099, se sídlem Legionářů 378, Příbram VII, v rozporu s čl. I., II. a III. smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2010, č. ....., ze dne 23.7.2010, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbalový oddíl Příbram ze strany Města Příbram, IČ: 00243132, poskytnuta účelová dotace ve výši 2.500.000 Kč, na projekt s názvem "Činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu Příbram", dne 30.12.2010 z poskytnutých dotačních prostředků uhradil společnosti Vavex 1990, s.r.o., IČ: 26776251, se sídlem Zdaboř 503, Příbram, fakturu č. .......... ze dne 30.12.2010, za vedení účetnictví, na částku ve výši 102.000 Kč a následně úhradu této faktury vložil do vyúčtování poskytnuté dotace, ačkoliv si byl vědom, že účelová dotace pro tento účel poskytnuta nebyla,
2.
V. V. jako osoba oprávněná jednat jménem sdružení Volejbalový oddíl Příbram v rozporu s čl. I, II a III smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2010, č. ......, ze dne 23.7.2010, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbalový oddíl Příbram ze strany Města Příbram poskytnuta účelová dotace ve výši 2.500.000 Kč, na projekt s názvem "Činnost mládežnických družstev Volejbalového oddílu Příbram", z dotačních prostředků průběžně v roce 2010 hradil mzdové nároky aktivního hráče a trenéra extraligového týmu Volejbalového oddílu Příbram "muži A", Z. M. a J. S., kdy s tímto hráčem a trenérem byly uzavřeny dodatky smluv o trénování mládežnických oddílů, avšak k faktickému trénování hráči a trenérem extraligového týmu "muži A" nedocházelo v takovém rozsahu, jak bylo ve vyúčtování dotace uvedeno a odměna za trénování mládežnických družstev buď nebyla vůbec vyplacena těmto hráčům a nebo byla vyplacena v menším rozsahu, tedy z dotačních prostředků v rozporu s účelem poskytnuté dotace použil nejméně 71.920 Kč, ačkoliv si byl vědom, že prostředky získané účelovou dotací byly využity na jiný účel,
3.
V. V. a M. P. jako osoby oprávněné jednat jménem sdružení Volejbal Příbram, IČ: 26678756, úmyslným společným jednáním a po vzájemné dohodě, v rozporu s čl. I, II a III smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2011, č. ...., ze dne 5.4.2011, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbal Příbram ze strany Města Příbram poskytnuta účelová dotace ve výši 2.500.000 Kč, na projekt s názvem "Činnost mládežnických družstev volejbalového oddílu Volejbal Příbram", nechali dne 26.4.2011, na základě smlouvy o úvěru č. ...... mezi sdružením Volejbal Příbram a obchodní společností Vavex 1990, s.r.o., IČ: 26776251, datované dne 1.4.2011, převést finanční prostředky ve výši 1.440.000 Kč, pocházející z poskytnuté účelové dotace od Města Příbram, z účtu sdružení Volejbal Příbram na podnikatelský účet společnosti Vavex 1990, s.r.o., ačkoliv si byli vědomi, že účelová dotace pro tento účel poskytnuta nebyla,
4.
M. P. jako osoba oprávněná jednat jménem sdružení Volejbal Příbram, v rozporu s čl. I, II a III smlouvy o poskytnutí účelové dotace na rok 2011, č. ......., ze dne 5.4.2011, kterou byla ve prospěch sdružení Volejbal Příbram ze strany Města Příbram poskytnuta účelová dotace ve výši 2.500.000 Kč, na projekt s názvem "Činnost mládežnických družstev volejbalového oddílu Volejbal Příbram", z dotačních prostředků průběžně v roce 2011 hradil mzdové nároky některých aktivních hráčů a trenéra extraligového týmu Volejbalového oddílu Příbram "muži A", L. L., Z. M. a J. S., kdy s těmito hráči a trenérem byly uzavřeny dodatky smluv o trénování mládežnických oddílů, avšak k faktickému trénování hráči a trenérem extraligového týmu "muži A" nedocházelo v takovém rozsahu, jak bylo ve vyúčtování dotace uvedeno a odměna za trénování mládežnických družstev buď nebyla vůbec vyplacena těmto hráčům a nebo byla vyplacena v menším rozsahu, tedy z dotačních prostředků v rozporu s účelem poskytnuté dotace použil nejméně 210.508 Kč, ačkoliv si byl vědom, že prostředky získané účelovou dotací byly využity na jiný účel,
přičemž uvedeným jednáním způsobili městu Příbram, IČ: 00243132, škodu ve výši: V. V. samostatně, jednáním uvedeným pod body 1), 2) celkovou škodu ve výši 173.920 Kč, M. P. samostatně, jednáním uvedeným pod bodem 4), celkovou škodu ve výši 210.508 Kč.
Za to byl obviněný M. P. podle §212 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále mu byla podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem.
Obviněný V. V. byl podle §212 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Současně byla obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému V. V. uložena povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 173.920 Kč poškozenému Městu Příbram, IČ: 00243132, se sídlem Tyršova 108, Příbram I a obviněnému M. P. byla uložena povinnost zaplatit témuž poškozenému náhradu škody ve výši 210.508 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu bylo poškozené Město Příbram odkázáno se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 4 T 130/2013, podali odvolání obvinění M. P. i V. V., státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami a poškozené Město Příbram. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 12 To 274/2016, tak, že odvolání obou obviněných a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodná a odvolání poškozeného Města Příbram zamítl podle §253 odst. 1 tr. řádu.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 12 To 274/2016, podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.
Obviněný M. P. v dovolání uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu s tím, že půjčka společnosti Vavex 1990 ve výši 1.440.000 Kč byla postupně volejbalové společnosti vrácena, přičemž půjčená částka se zhodnotila o úrok. Má za to, že v tomto případě nemohlo jít o zneužití dotačních prostředků. Prostředky z dotace ve výši 2.500.000 Kč byly použity pouze pro rozvoj mládežnických oddílů volejbalového oddílu a ve vyúčtování dotace za rok 2011 není uvedeno, že by prostředky byly použity na půjčku. Obviněný je názoru, že se nedopustil žádného trestného činu, nezpůsobil žádnou škodu a že naopak účelem jeho jednání bylo pomoci Volejbalovému klubu, nikoli však na úkor Města Příbram. Je proto přesvědčen, že jeho jednání není na takovém stupni společensky škodlivého jednání, aby proti němu bylo nezbytně nutné represivně zasahovat v trestním řízení. V další části dovolání pak poukázal na pochybení odvolacího soudu, že mu údajně nedal žádný prostor pro závěrečnou řeč a závěrečné slovo.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný V. V. podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v rámci dovolací argumentace shledal ve věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Poukázal na to, že v daném případě došlo k odlišnému právnímu posouzení skutku několika různými soudci, kdy poslední rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zřejmě ovlivněno zrušovacím rozhodnutím odvolacího soudu, který opakovaně zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně. V tomto postupu rozhodujících soudů obviněný spatřuje porušení zásady in dubio pro reo. Poukázal na to, že vedli s Městem Příbram řadu let jednání o tom, co smlouva o poskytnutí dotace umožňuje a co nikoliv. Jednání se tak vedla o výklad smlouvy a podle jeho názoru ani existence odlišného názoru na výklad smlouvy není sama o sobě důkazem o úmyslu páchat trestnou činnost. Nikdy nedošlo k tomu, že by Město Příbram náklady z vyúčtování vyřadilo a neodsouhlasilo je. Dovolatel je přesvědčen, že dlouholetá jednání mezi Volejbalovým oddílem a Městem Příbram, v rámci kterých docházelo k ujasňování účelu dotací, vylučují jeho úmysl dotace čerpat a používat dotační prostředky vědomě nezákonně. Zjevná rozporuplnost smluv nemůže být podle něj vykládána v jeho neprospěch. V závěru dovolání pak uvedl, že podle jeho názoru bylo v daném případě možno účelu dosáhnout sporem občanskoprávním vedeným o výklad Smlouvy o poskytnutí dotace.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Praze (popř. Okresnímu soudu v Příbrami) k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Podle jeho názoru lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit námitku, že užití prostředků z účelové dotace na půjčku společnosti Vavex 1990, s. r. o., by mohlo být dotačním podvodem pouze tehdy, pokud by se tyto prostředky nevrátily a pokud by byly uvedeny ve vyúčtování dotace jako půjčka jinému subjektu. K tomu však uvedl, že předmětné dotační smlouvy byly jedním ze zdrojů poznání účelu dotací, a pokud dovolatelé tento účel překročili, bylo jejich jednání právem posouzeno jako přisouzený přečin. Při hodnocení škodlivosti činu je zcela nerozhodné chování obviněných po činu, tedy i případná úhrada způsobené škody či snaha o odstranění jiných škodlivých následků. Podle státního zástupce odpovídá zmíněnému dovolacímu důvodu i požadavek obviněných na užití §12 odst. 2 tr. zákoníku. Z judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu však dovozuje, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné, což ale podle jeho názoru není případ posuzované věci, neboť čin dovolatelů žádné takové výjimečné znaky nemá. Námitku obviněného P., že mu před odvolacím soudem nebyl dán dostatečný prostor při závěrečné řeči a nebylo mu uděleno závěrečné slovo, státní zástupce označil za námitku ryze procesní, která neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Za námitku čistě skutkovou pak považuje vytýkaný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a výpovědí svědka M.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce shrnul, že námitky uplatněné oběma dovolateli dílem neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, dílem se jedná o námitky zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu obě podaná dovolání odmítl s tím, že z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že obě podaná dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný M. P. v dovolání deklaroval důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, obviněný V. V. podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tak mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud je tak oprávněn zabývat se z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud z obsahu trestního spisu předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v obou podaných dovoláních oba obvinění uplatnili v rámci své obhajoby již v předchozích stadiích trestního řízení, a tvořily i obsah jejich odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 To 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Námitku obviněného M. P., že půjčka společnosti Vavex 1990 ve výši 1.440.000 Kč byla postupně volejbalové společnosti vrácena, přičemž půjčená částka se zhodnotila o úrok, proto nemohlo jít o zneužití dotačních prostředků, lze sice formálně pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit, Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku neopodstatněnou.
Z textu předmětných smluv o poskytnutí účelové dotace, a to na rok 2010 (viz č. l. 43 a násl. spisu) a na rok 2011 (viz č. l. 8 a násl. spisu), vyplývá, že dotace byly poskytovány na projekt s názvem „Činnost mládežnických družstev volejbalového oddílu Volejbal Příbram“ (viz č. l. I. obou smluv). V dalším textu smluv je pak přesně (taxativním výčtem) vymezeno, na co konkrétně měly být dotace použity. Jednalo se toliko o náklady úzce vázané na faktické provozování sportovní činnosti mládežnických oddílů, včetně organizování mládežnických turnajů. Podle čl. II odst. 2 bylo poskytnutí dotace a její použití účelově vázáno na realizaci projektu uvedeného v článku I. Oba obvinění si dle provedeného dokazování museli být jednoznačně vědomi toho, pro jaký účel byly prostředky poskytnuty, přesto však s příslušnými dotačními prostředky naložily jinak, tj. v rozporu s dotačními smlouvami.
Podle ustanovení §10a odst. 1 písm. b) zákona č. 250/200 Sb. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů se dotací rozumí peněžní prostředky poskytnuté z rozpočtu územního samosprávného celku, městské části hlavního města Prahy, svazku obcí nebo Regionální rady regionu soudržnosti právnické nebo fyzické osobě na stanovený účel, s výjimkou příspěvku podle §28 odst. 4 a §31 odst. 1 písm. b) citovaného zákona. Z uvedeného ustanovení plyne, že dotace poskytnutá obcí je vždy účelová, tj. je poskytována vždy k nějakému konkrétnímu účelu.
V nyní projednávané věci byla částka ve výši 1.440.000 Kč pocházející zjevně z dotačních prostředků na rok 2011 převedena na účet společnosti Vavex 1990, s. r. o., pro účely půjčky a i když nakonec došlo k úhradě této dlužné částky a k jejímu zhodnocení, tak nelze takové nakládání s dotačními prostředky v žádném případě považovat za použití v souladu s účelem sjednaným v příslušné smlouvě, jak již podrobně zdůvodnily rozhodující soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat.
Je třeba akcentovat, že obecně při hodnocení škodlivosti činu je zcela nerozhodné chování obviněného po činu, tedy i případná úhrada způsobené škody či snaha o odstranění jiných škodlivých následků. Dle dosavadní soudní judikatury totiž chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu (zejména jeho snaha nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu) není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. §159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. §179c odst. 2 písm. f), g), h), §307 a §309 tr. ř., §70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Za neopodstatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba označit také oběma obviněnými deklarovanou námitku neuplatnění zásady ultima ratio.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestněprávní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).
Je však nutno podotknout, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
V posuzované věci není na základě učiněných skutkových zjištění možno dospět k závěru, že by jednání obviněných vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. I když v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by obvinění jednali v úmyslu se obohatit a i kdyby jednali v zájmu zachování chodu příslušného sportovního oddílu, jak tvrdí, naplnili svým jednáním všechny znaky přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 2 tr. zákoníku, navíc v kvalifikované skutkové podstatě podle odstavce 4, který svou závažností nikterak nevybočuje z hlediska závažnosti jednání z toho, co zákon v tomto směru obvykle předpokládá. Jak uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, jednáním obviněných byl porušen zájem na nakládání s dotačními prostředky v souladu s jejich určením, a to měrou, kterou již nelze v žádném případě nikterak bagatelizovat. Obvinění jednající jménem příjemce dotací uzavřeli příslušné smlouvy, zavázali se je plnit, avšak své povinnosti z nich vyplývající následně porušili, v důsledku čehož byly ve skutkové větě uvedené čerpané finanční prostředky použity v rozporu s účelem, pro nějž byly poskytnuty. Je proto zřejmé, že jednání obviněných nelze hodnotit jako méně škodlivé, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Ostatními v obou dovoláních uplatněnými námitkami obvinění napadají pouze rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Jedná se o námitky, v rámci kterých obvinění tvrdí, že se žádného trestného činu nedopustili a dále námitky obviněného V. V., že dlouholetá jednání mezi Volejbalovým oddílem a Městem Příbram, v rámci kterých docházelo k ujasňování účelu dotací, vylučují jejich úmysl dotace čerpat a používat dotační prostředky vědomě nezákonně. Tomuto jeho názoru nelze přisvědčit, a to už jen z toho důvodu, že čerpání dotačních prostředků bylo přesně určeno shora specifikovanými smlouvami o poskytnutí účelové dotace, proto pro nějaké „ujasňování“ v tomto směru nebyl dán žádný prostor. Jen stěží si lze představit situaci, kdy by vynakládání dotačních prostředků na ten který účel nevycházelo předem z vymezení takového účelu, ale bylo až následně dohadováno poskytovatelem dotací a jejich příjemcem. Je zřejmé, že obvinění de facto zkoušeli, co poskytovatel ještě bude akceptovat a co již nikoliv, avšak pokud byla dotace poskytnuta k přesně stanovenému účelu ve smyslu výše citovaného ustanovení §10a odst. 1 písm. b) zákona č. 250/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, což je případ projednávané věci, není ani v kompetenci poskytovatele dotace diskutovat o tom, zda je možné dotaci použít i nad rámec účelu, pro který byla poskytnuta.
Skutkový charakter má rovněž námitka existence tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a výpovědí svědka M., neboť rozhodující soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně a přesvědčivě dovodily, proč u jmenovaného svědka shledaly, že z dotace byl placen za hráčskou činnost a nikoli za trénování mládeže. Tato námitka vychází tedy primárně z odlišných skutkových zjištění a z vlastního hodnocení provedených důkazů, přičemž teprve na základě tohoto vlastního hodnocení obviněný V. V. hovoří o existenci extrémního nesouladu. Namítaný nesoulad nemůže být odůvodněn tím, že soudy nepřisvědčily obhajobě obviněného a dospěly logicky k jiným právním závěrům, než které nedůvodně předpokládal obviněný. Oba obvinění se domáhají pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozují z vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nutnost zásahu dovolacího soudu je dána tehdy, pokud tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotně právním posouzením, skutečně zjistí. V projednávané věci se však soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, provedené důkazy pečlivě zhodnotily, a to v souladu se základními logickými principy, proto dovolací soud nemá žádný prostor do učiněných skutkových závěrů vstupovat. Nezjistil totiž onen stav, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy.
Irelevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je také námitka obviněného M. P., že při jeho závěrečné řeči ho odvolací soud napomínal ke zestručnění a že mu nebylo uděleno poslední slovo. Tato námitka je námitkou procesněprávní a nikoli hmotně právní, neboť spočívá v porušení procesních předpisů, v tomto případě týkajících se průběhu hlavního líčení.
Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že podle protokolu o hlavním líčení ze dne 24. 3. 2016 (č. l. 1530-1545 spisu) obviněný pronesl po skončení hlavního líčení závěrečnou řeč a práva posledního slova nevyužil. V odvolacím řízení má pak obviněný právo na udělení slova ke konečnému návrhu, avšak pouze pokud jsou odvolacím soudem prováděny další důkazy. Konečné návrhy jsou jistou obdobou závěrečných řečí v hlavním líčení a stranám slouží k vyjádření stanoviska k doplnění dokazování a jeho vlivu na přezkoumávané rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. II. §157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3120 s.). V posuzované věci však odvolací soud žádné nové důkazy neprováděl, proto nebylo třeba strany ke konečným návrhům vyzývat.
Právní relevanci nepřiznal Nejvyšší soud ani argumentu, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka rovněž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo napadá způsob hodnocení provedených důkazů soudy. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ani žádný jiný, byť neuplatněný) dovolací důvod.
Obviněný M. P. v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, avšak blíže nekonkretizoval, v čem naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Opačný výklad by vedl k závěru o zřejmé nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. h) tr. řádu, protože pak by jakékoli pochybení při ukládání trestu, a tím spíše uložení trestu mimo zákonem vymezenou trestní sazbu nebo nepřípustného druhu trestu, bylo možné považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněnému M. P. byl uložen trest odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na nejkratší možnou zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a současně byl zavázán k náhradě škody. Nebyl mu tedy uložen nepřípustný druh trestu ani trest mimo zákonnou trestní sazbu. Uložené tresty dle názoru Nejvyššího soudu odpovídají nejen dosaženému stupni škodlivosti jednání obviněného pro společnost, ale i osobě obviněného, jeho poměrům a možnostem nápravy. Dovoláním napadené rozhodnutí tak zjevně netrpí ani vadami uvedenými v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněných M. P. a V. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. O dovoláních bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 4. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu