ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.431.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 431/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 dovolání obviněné Mgr. S. B., které podala proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 68 To 295/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 27/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 2 T 27/2016, byla Mgr. S. B. uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §247 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
dne 1. 11. 2015 okolo 21:00 hod., po předchozím požití alkoholických nápojů, po ul. K. v O., řídila vlastní osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, r. z. ....., přitom nerespektovala dopravní značku zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech a zábranu pro označení uzavírky, vjela do opravovaného úseku vozovky, kde na přímém úseku opravované komunikace, vlivem před jízdou požitého alkoholu, nezvládla řízení vozidla, vyjela vlevo mimo komunikaci, poškodila betonový obrubník a vlastní vozidlo, přičemž hlídkou dopravního inspektorátu Policie ČR, KŘ Olomouckého kraje, územní odbor Olomouc, byla při šetření oznámené dopravní nehody, u řidičky Mgr. S. B. dechovou zkouškou prováděnou přístrojem Dräger dne 1. 11. 2015 v 21:27 hodin naměřena hodnota 2,75 ‰ alkoholu, opakovanou dechovou zkouškou dne 1. 11. 2015 v 21:34 hodin byla naměřena hodnota 3,32 ‰ alkoholu a další opakovanou dechovou zkouškou provedenou dne 1. 11. 2015 v 21:45 hodin byla naměřena hodnota 3,11 ‰ alkoholu, dále byl ve Vojenské nemocnici Olomouc u Mgr. S. B. proveden odběr žilní krve, dne 1. 11. 2015 ve 23:18 hodin s výsledkem 3,22 g/kg alkoholu v krvi a dne 1. 11. 2015 ve 23:35 hodin s výsledkem 3,15 g/kg alkoholu v krvi, přičemž ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie vyplývá, že koncentrace ethanolu v krvi Mgr. S. B. v době dopravní nehody dne 1. 11. 2015 byla dána minimálním rozmezím 1,34 -1,65 g/kg.
Za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen i trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků. Obviněné uložil soud i ochranné opatření podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku, a to ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě.
Obviněná podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, které podal i okresní státní zástupce v Olomouci, a to v neprospěch obviněné. Z podnětu odvolání podaného státním zástupcem zrušil Krajský soud v Ostravě ˗ pobočka v Olomouci podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu a sám za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že Mgr. S. B. uznal vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
dne 1. 11. 2015 okolo 21:00 hod., po předchozím požití alkoholických nápojů, po ul. K. v O., řídila vlastní osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, r. z. ....., přitom nerespektovala dopravní značku zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech a zábranu pro označení uzavírky, vjela do opravovaného úseku vozovky, kde na přímém úseku opravované komunikace, vlivem před jízdou požitého alkoholu, nezvládla řízení vozidla, vyjela vlevo mimo komunikaci, poškodila betonový obrubník a vlastní vozidlo, přičemž hlídkou dopravního inspektorátu Policie ČR, KŘ Olomouckého kraje, územní odbor Olomouc, byla při šetření oznámené dopravní nehody, u řidičky Mgr. S. B. dechovou zkouškou prováděnou přístrojem Dräger dne 1. 11. 2015 v 21:27 hodin naměřena hodnota 2,75 ‰ alkoholu, opakovanou dechovou zkouškou dne 1. 11. 2015 v 21:34 hodin byla naměřena hodnota 3,32 ‰ alkoholu a další opakovanou dechovou zkouškou provedenou dne 1. 11. 2015 v 21:45 hodin byla naměřena hodnota 3,11 ‰ alkoholu, dále byl ve Vojenské nemocnici Olomouc u Mgr. S. B. proveden odběr žilní krve, dne 1. 11. 2015 ve 23:18 hodin s výsledkem 3,22 g/kg alkoholu v krvi a dne 1. 11. 2015 ve 23:35 hodin s výsledkem 3,15 g/kg alkoholu v krvi, přičemž ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie vyplývá, že koncentrace etanolu v krvi Mgr. S. B. v době dopravní nehody dne 1. 11. 2015 byla dána minimálním rozmezím 1,34 – 1,65 g/kg.
Za to jí v sazbě §274 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněné uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků. Podle §99 odst. 2 písm. b) odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo ochranné protialkoholní léčení v ambulantní formě. Odvolání obviněné bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto jako nedůvodné.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 68 To 295/2016 podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod stanovený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Především zpochybňuje způsob, jakým soudy obou stupňů dospěly ke stanovení doby, kdy k dopravní nehodě mělo dojít, podrobným hodnocením jednotlivých důkazů dospívá k závěru, že se ho nepodařilo přesně určit a nadto skutečný čas nebyl nikým hodnověrně potvrzen. V dovolání jsou posléze podrobně rozvedeny výpovědi svědků F. Š., D. Š., M. S., a jejich hodnocením dovolatelka dospívá k závěru, že jsou rozporné. Rovněž hodnocením výpovědi znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie MUDr. Petera Ondry a jím stanovených zjištěných hodnot alkoholu v krvi obviněné, dospívá dovolatelka k jiným závěrům, než které vzaly za zjištěné a prokázané soudy obou stupňů, odkazuje rovněž na závěry učiněné znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Anežkou Ticháčkovou, která užila verzi stanovenou RNDr. Peterem Ondrou, když oba nevylučují, že obviněná mohla alkohol pít až po nehodě. Uzavírá, že trestní spis obsahuje značné nedostatky, důkazy byly hodnoceny s prvkem libovůle, a nelze z nich učinit závěr o vině a trestu. Soudy musely mít pochybnost o správnosti skutkových zjištění, a proto bylo na místě uplatnit zásadu „in dubio pro reo“, tedy v pochybnostech ve prospěch. Dovolání obsahuje rovněž řadu citací nálezů Ústavního soudu vztahujících se k uplatnění základních principů stanovených v Listině základních práv a svobod a ústavních limitů. Z toho dovozuje, že Nejvyšší soud musí interpretovat dovolací důvody tak, aby mohla být přezkoumána námitka porušení základních práv dovolatele.
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočka v Olomouci ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 2 T 27/2016 (jde o vadnou citaci spisové značky, která je správně 68 To 295/2016) a sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, případně aby věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě ˗ pobočce v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu písemně sdělil, že se k dovolání obviněné nebude vzhledem k povaze uplatněných námitek věcně vyjadřovat. Vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněná v dovolání deklarovala důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními jde v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že obviněná v dovolání uvedla totožné námitky, které v rámci své obhajoby uplatňovala po celou dobu trestního řízení, jež proti ní bylo vedeno, deklarovala je rovněž v nezměněné podobě v odvolání, které podala proti rozsudku soudu prvního stupně. Obhajobu obviněné důsledně prověřoval nalézací soud, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, a důkazy rovněž způsobem konvenujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu vyhodnotil (srov. str. 9-12 jeho rozsudku). Hodnocení důkazů je plně v souladu s požadavky, které na tuto činnost klade jednak právní předpis, jednak uznávaná pravidla logického myšlení. Obhajoba obviněné byla prověřena i procesním postupem odvolacího soudu a jeho rozhodnutím, v němž podrobně vyložil, proč obhajobu obviněné nepovažuje za prokázanou a naopak ji má za vyvrácenou, a v kterých důkazech mají naopak odlišné závěry soudů obou stupňů oporu. Odvolací soud rovněž způsobem, který plně respektuje požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu na odůvodnění rozsudku, vyložil, proč akceptoval odvolací námitky státního zástupce, v jakém rozsahu jim vyhověl, a naopak proč odvolání obviněné jako nedůvodné zamítl. Hodnocení důkazů je výsostným a nezadatelným právem soudu a jak Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti (k tomu viz výše uvedená argumentace v předchozím odstavci). Usoudila-li obviněná, že výklad těchto ustanovení jí zaručuje právo na to, aby soudy hodnotily důkazy v souladu s jejími představami, vychází z vadné premisy. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za případné připomenout, že „právo na spravedlivý proces a z něho plynoucí výsledky není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Nejvyšší soud dále zjistil, že důvody pro užití dovolaní podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu shledává obviněná výlučně ve výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje rozsah dokazování a způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Prezentované námitky je nutno považovat za námitky skutkového charakteru, jimž se obviněná domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla odsouzena a současně zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání. Pomíjí však, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek plně odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu. Nedostatek validní právní argumentace k užitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nelze konvalidovat odkazem na zákonem nestanovenou a nepředvídanou povinnost Nejvyššího soudu dospět za použití krajně extenzivního výkladu k závěru o právní konformitě podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení tak obviněná vyvozuje pouze z nabízené vlastní verze skutkového děje spočívající na subjektivním hodnocení jednotlivých důkazů, a tímto postupem dospívá k závěru, že měla být obžaloby zproštěna. Uvedenou argumentaci však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat, případně nadále rozvíjet skutkové závěry soudu a vršit tak další argumenty do polemiky obviněné s nimi, zejména v případě, že soudy obou stupňů plně dostály své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování v zákonem požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do správné právní kvalifikace činu. Okolnost, že obviněná výsledky tohoto postupu obou soudů nadále neakceptuje a nabízí svou, důkazy nepotvrzenou verzi skutkového děje, není za zjištěného stavu právně relevantní. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že námitka o neužití aplikace zásady „in dubio pro reo“ neboli v pochybnostech ve prospěch obviněného, musí být plně respektována jen tehdy, pokud nějaké pochybnosti reálně existují, nebyly provedenými důkazy vyvráceny a v jejich důsledku nelze mít za to, že skutkový stav byl zjištěn v požadovaném rozsahu. Naopak tuto zásadu nelze aplikovat v případě, že o stabilizovaném skutkovém stavu reálné pochybnosti neexistují a námitka je pouze výsledkem subjektivní neschopnosti či neochoty obviněné respektovat řádně učiněné závěry soudu o vině a trestu.
Uplatněné skutkové námitky by mohly být předmětem posouzení Nejvyšším soudem a jejich podřazení pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pouze v případě, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů na jedné straně a výsledným hmotně právním posouzením skutku na straně druhé. Výsledné rozhodnutí však takovouto vadou zatíženo není, učiněné hmotně právní závěry mají oporu v provedených důkazech. Soudy obou stupňů jednotlivé důkazy specifikovaly, zhodnotily je, přičemž užitý způsob hodnocení důkazů není subjektivně deformován či zkreslován, naopak je v souladu s obecně uznávanými zásadami logického myšlení, stanovenými: a) zásadou sporu, stanovící, že dva sporné soudy nemohou být oba pravdivé; b) zásadou totožnosti, jež vyžaduje, aby obsah pojmů zůstával vždy a v každém spojení totožný; c) zásadou o vyloučeném třetím, podle níž nelze zamítnout oba soudy, z nichž jeden nějakému předmětu něco přisuzuje a druhý témuž předmětu v témže čase totéž upírá; d) zásadou dostatečného důvodu, upravující požadavek, aby každý soud, o jehož platnosti má někdo být přesvědčen, byl zaručen spolehlivým důvodem. Ve věci zvolený způsob hodnocení důkazů odpovídá rovněž požadavkům na uplatnění induktivní i deduktivní metody, přičemž sylogistický úsudek (tohoto výrazu je užito Nejvyšším soudem jako logické kategorie), k němuž zejména odvolací soud v podobě výsledného hodnocení důkazů dospěl, zcela racionálně vychází z daných premis, tj. provedených důkazů. Nejvyšší soud s ohledem na výše řečené proto vznesenou námitku o existenci extrémního nesouladu neshledal důvodnou, nadto tato námitka byla pouze vyslovena, nikoli řádně odůvodněna a proto nevybočila z rámce námitek procesních.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že se dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným i dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť užitá argumentace je pouhou polemikou se skutkovými zjištěními, jež byly ve věci učiněny. Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud dovolání obviněné Mgr. S. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. řádu, aniž musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, je třeba odkázat na znění ustanovení §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 4. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu