ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.623.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 623/2017 -85
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2017 o dovoláních obviněných Bc. R. D. , a J. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 2 To 75/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 15/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. R. D. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 1 T 15/2015, byl obviněný Bc. R. D. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a společně s obviněným J. H. a obviněným A. D. byli uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
„I. obvinění R. D., A. D. a J. H.
poté, co společně po předchozí vzájemné dohodě s R. H., zemřelým, spočívající v tom, že obžalovaní přestrojeni za policisty donutí zastavit kurzovní vůz společnosti Brink´s C.L. ČR s.r.o. a za přispění velitele tohoto vozu R. H., jakožto zaměstnance uvedené společnosti, se pod pohrůžkou užití střelných zbraní vůči členům posádky zmocní přepravované finanční hotovosti, přičemž obžalovaný A. D. opatřil magnetický maják modré barvy, černé kukly a taktické vesty černé barvy, které následně obžalovaní opatřili nápisem „Policie“ a dále zapůjčil pro uvedené účely od D. O., jeho vozidlo tovární značky Mazda 626 DCX HB-E, stříbrné barvy, obžalovaný R. D. s obžalovaným J. H. zakoupili pro uvedené účely dne 1. 8. 2006 v Autocentru R. M., L. o., P., na cizí občanský průkaz vozidlo tovární značky Ford Explorer 4.OV6 XLT, bílé barvy a obžalovaný R. D. opatřil prázdné teleskopické odpalovací pouzdro 68 mm reaktivního náhradního protitankového granátu vz. 75 - RPG - Nh - 75, výrobní číslo (dále jen „RPG“) a konečně stanovili čas a místo provedení popsaného plánu,
dne 9. 8. 2006 kolem 7.00 hod. přijeli obžalovaní A. D. a J. H. výše popsaným vozidlem Mazda 626 ke starému židovskému hřbitovu poblíž S. u B., kde se převlékli do černých pracovních kombinéz s označením „Policie“, vozidlo vybavili falešnými registračními značkami a nápisem „Policie“, který umístili na zadní okno vozu, obžalovaný A. D. si na místo spolujezdce vedle řidiče připravil RPG a maják a poté, kdy je obžalovaný R. D. vysílačkou informoval o pohybu jím sledovaného kurzovního vozidla, vyjeli z vedlejší komunikace na silnici, po níž se kurzovní vozidlo blížilo a v místech levotočivé zatáčky na silnici na 4,9 km ve směru jízdy ze S. u B. do R., a již maskováni připravenými kuklami vystoupili kolem 7.35 hod. z vozidla a obžalovaný J. H. pomocí stavěcího terče a namířením krátké střelné zbraně na osádku vozidla tovární značky VW Transporter, bílé barvy, tedy řidiče A. J., a doprovod J. N., přinutil vozidlo zastavit při krajnici vozovky, přičemž obžalovaný A. D. namířil na osádku kurzovního vozidla RPG a obžalovaný R. D., který mezitím zastavil s výše popsaným vozem Ford Explorer za kurzovním vozidlem, rovněž maskován kuklou a vybaven krátkou střelnou zbraní, zabouchal na vozidlo a R. H. na tento signál odemkl zadní dveře vozu a za situace, kdy obžalovaný J. H. reguloval okolní dopravu, ostatní obžalovaní ze zavazadlového prostoru kurzovního vozidla odcizili 3 ks obalů ČNB typu ZAGRES v hodnotě 19.005,16 Kč, včetně jejich obsahu, tedy částky 74.500.000 Kč a 2 ks bankomatových kazet v hodnotě 17.671,50 Kč, včetně jejich obsahu, tedy částky 2.640.000 Kč, tyto naložili do vozidla Ford Explorer a poté, co obžalovaný A. D. do zavazadlového prostoru kurzovního vozidla hodil odjištěný slzný granát, z místa činu všichni obžalovaní odjeli, čímž způsobili společnosti Brink´s C.L. ČR s.r.o., se sídlem Českobratrská 1, Praha, IČ 264 79 061, celkovou škodu 77.176.676,66 Kč,
II. obviněný R. D.
dne 28. 3. 2010 v době od 17.00 hod. do 19.00 hod. v jídelně rodinného domu v N., okres B. –v., po předchozí hádce s cílem usmrtit R. H., (dále jen „poškozený“) a zabránit mu tak v odhalení jejich předchozí společné trestné činnosti, popsané pod bodem I., čímž mu poškozený bezprostředně předtím nepřímo vyhrožoval, ve chvíli, kdy stál vlevo za poškozeným sedícím na židli, tohoto nejprve zasáhl do horní části těla výbojem elektrického paralyzéru a poté, kdy poškozený spadl obličejem směrem k zemi, mu kolem krku omotal lanko tvořené splétanými ocelovými drátky a kryté plastem, a tímto ho škrtil natolik intenzivně, že mu způsobil zlomeniny obou velkých rohů jazylky a odlomení horního rohu chrupavky štítné vpravo, v důsledku čehož poškozený R. H. na místě zemřel.“
Za výše uvedené zvlášť závažné zločiny a za sbíhající se zvlášť závažný zločin zbavení osobní svobody dle §170 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a zločin vydírání dle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2011, sp. zn. 57 T 11/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 2 To 51/2011, byl obviněný Bc. R. D. odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti roků za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2011, sp. zn. 57 T 11/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 2 To 51/2011, jakož i všech dalších rozhodnutí, na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to:
- krátké střelné zbraně - samonabíjecí pistole KEVIN, ráže 9 mm Browning Kurz (380 AUTO), výrobní číslo, se zásobníkem a 6 ks kulových pistolových nábojů Browning Kurz,
- krátké střelné zbraně CZ 75 SIMICOMPACT CAL.9 LUGER, ráže 9 mm, bez výrobního čísla a 14 ks pistolových kulových nábojů ráže 9 mm LUGER.
Za výše uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněný J. H. odsouzen podle §173 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků. Podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo uloženo zabrání věci, a to:
- rozestavěné stavby na pozemku, zastavená plocha a nádvoří, pozemku, orná půda, pozemku, orná půda, pro obec M., katastrální území M., list vlastnictví, vlastníka M. D., trvale bytem N., okres B. –v..
Podle §101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo uloženo zabrání věci, a to:
- pozemku, orná půda, pro obec P., katastrální území P., list vlastnictví, vlastníka Z. Š., bytem N. M., T.
Podle §101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo uloženo zabrání věci, a to:
- rodinného rekreačního domu na pozemku, zastavená plocha a nádvoří, rodinného domu na pozemku, zastavená plocha a nádvoří, pozemku ostatní plocha, ostatní plocha, zahrada, pro obec N., katastrální území N. p. P., list vlastnictví,
- pozemku, ostatní plocha, pozemku, orná půda, pozemku, orná půda, pro obec D., katastrální území D., list vlastnictví, vlastníka společnosti NAPRON, spol. s r. o., se sídlem Drásov č. p. 7, IČ 277 37 624.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Bc. R. D. uložena povinnost nahradit poškozenému E. H., bytem S., B., nemajetkovou újmu ve výši 240.000 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Bc. R. D. uložena povinnost nahradit poškozené Š. Č., majetkovou škodu ve výši 9.746 Kč.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných A. D. a J. B.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 1 T 15/2015, podali obvinění Bc. R. D., A. D., J. H. a zúčastněná osoba M. D. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 2 To 75/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných Bc. R. D., J. H. a zúčastněné osoby M. D. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve všech výrocích o zabrání věci. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc ve zrušeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně . V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného A. D. zamítl.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 2 To 75/2016, podal následně obviněný Bc. R. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že nesprávné skutkové závěry nalézacího soudu, jímž zcela nekriticky plně přisvědčil i soud odvolací, jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a v konečném důsledku i s právními závěry soudů obou stupňů. Má za to, že byla zcela porušena jeho práva na spravedlivý proces, právo na rovnost účastníků soudních sporů a rovnost jejich zbraní a nebyl respektován zákaz libovůle při rozhodování soudů. Jestliže Krajský soud v Brně ani Vrchní soud v Olomouci nevyslechl svědky, na jejichž výslechu obviněný trval, jedná se zjevně o opomenutí důkazů. Zejména co se týká svědků Č. a S. má za to, že tito nebyli vyslechnuti záměrně, neboť by podpořili obhajobu obviněného a znevěrohodnili by svědka S., na kterém oba obecné soudy staví mimo jiné své chybné závěry. Tento svědek hovoří při svém výslechu o tom, že se obviněný radoval ze spáchání trestného činu pod bodem I. výroku rozsudku, ale tvrdí, že k této činnosti mělo dojít dva měsíce před samotným spácháním loupeže. Tento zásadní rozpor nechávají oba soudy zcela bez povšimnutí. Obviněný považuje za absurdní, že potvrzený rozsudek krajského soudu se opírá o svědka R. B., přičemž dokonce i spoluobviněný A. D. popírá, že by s tímto svědkem kdy hovořil o páchání trestné činnosti či o čemkoliv jiném. Nelze pominout ani štvanou kampaň médií, zejména pak bulvární redaktor K. natočil reportáže, které TV Prima i TV Nova odvysílala před prvním hlavním líčením a naprostá většina svědků nesdělila ve svých výpovědích nic jiného, než co bylo obsahem těchto reportáží.
Ve vztahu k bodu II. výroku rozsudku namítl špatnou kvalifikaci skutku jako vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Pokud soud nalézací i odvolací uvěřily výpovědi A. D., pak je zjevné, že se nemohlo jednat o zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, neboť žádný prospěch by nikdo tímto konáním nezískal a rovněž se nemohlo jednat o zakrytí trestného činu, když tento byl již od roku 2006 znám a prošetřován. I z výpovědi A. D., kterou však obviněný zcela popírá, vyplývá, že přiléhavější hodnocení by bylo užití §141 odst. 1 tr. zákoníku. Tomuto přisvědčuje i výsledek pitvy, která není schopna určit přesnou příčinu smrti poškozeného H. Soudy obou stupňů zcela pominuly fakt, že dva roky po své smrti se stal poškozený na základě notářsky ověřených podpisů jednatelem GEOSOFT, s. r. o. a MIPO GROUP, s. r. o. K této okolnosti byli navrhováni svědci J., K. a L. Oba soudy tyto svědky nepřipustily a této situaci nevěnovaly žádnou pozornost. Dodává, že identifikace těla a stop DNA nebyla provedena řádně, je otázkou, zda poškozený H., vzhledem k tomu, že se dva roky po své smrti stává jednatelem dvou společností, je opravdu mrtvý.
Dále uvádí, že obecné soudy zcela nekriticky hodnotí výpověď A. D. jako důvěryhodnou a přejímají jeho výpovědi do odůvodnění svých rozhodnutí, a to zcela v rozporu s provedeným dokazováním. A. D. například tvrdí, že barva vozidla byla stříbrná, ale všichni svědci z místa přepadení hovoří o vozidlu tmavé barvy. Dále vypověděl mylné informace o nominální hodnotě bankovek, na konkrétní otázky si nebyl schopen nic vybavit s odkazem na delší časový odstup, jeho odpovědi byly naprosto strojové, zdály se býti naučené.
V projednávané věci má za to, že se obecné soudy dopustily jednostrannosti při dokazování a hodnocení provedených důkazů, když opřely výrok o vině o nepřímé důkazy, které mají údajně tvořit ucelený řetězec prokazující mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že obviněný je vinen dle obžaloby. Při posuzování řádnosti postupu obecných soudů je nezbytné, aby Nejvyšší soud prozkoumal, zda bylo na základě řetězce nepřímých důkazů dosaženo, jak to tvrdí obecné soudy, nejvyššího možného stupně jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, které ospravedlňují vyslovení viny a uložení trestu obviněného. Na základě výše uvedeného platí, že pokud byla vina vyslovena za situace, kdy by právní závěry neodpovídaly provedeným důkazům a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, tj. pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s řádně učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, byly by porušeny zásady spravedlivého procesu. Postup obecných soudů v tomto případě nebyl v souladu se zásadou presumpce neviny, zejména principem in dubio pro reo, podle nějž obviněnému v trestním procesu musí být vina prokázána. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací při výkladu trestních předpisů porušily interpretační zásady trestního práva.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dle §265l odst. 1, odst. 3 tr. ř. rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci nebo Krajskému soudu v Brně, a to jinému senátu. Současně navrhuje pro případ, aby po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a řízení jim předcházejícího Nejvyšší soud vyslovil, považuje-li to za potřebné pro náležité objasnění věci, že se věc vrací státnímu zástupci k došetření.
Obviněný J. H. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že nalézací soud konstituuje svůj výrok o vině pod bodem I. výroku rozsudku na základě popisu skutkového děje učiněného v rámci doznání spoluobviněného A. D., který relativně přesně popisuje průběh spáchání trestného činu loupeže. Na druhou stranu nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu v tom, že jeho výpověď koresponduje s dalšími důkazy, které byly v průběhu hlavního líčení provedeny, zejména pak s výslechy svědků. Je přesvědčen, že po pečlivé interpretaci důkazů, které se přímo vztahují ke skutkovému ději, tedy k samotnému okamžiku loupeže, lze konstatovat extrémní rozpor mezi obecnými soudy ustáleným popisem skutku a provedeným dokazováním. Kromě výpovědi spoluobviněného A. D. připadají v úvahu toliko svědecké výpovědi členů posádky přepadeného vozidla a náhodní svědci, projíždějící místem loupeže. Svědci A. J. a J. N., členové posádky kurzovního vozu, relativně přesně popisují průběh loupeže, nicméně jejich popis skutkového děje se ve zcela zásadních bodech neshoduje s výpovědí A. D. Svědek J. uvádí, že loupež provedly celkem čtyři osoby, oba svědci uvádí odlišnou barvu vozu užitého k loupeži, než popsal A. D. Je zřejmé, že v popisu skutkového děje jednotlivými svědky jsou elementární rozpory. K účasti obviněného na přepadení se vztahuje ještě jeden zásadní důkaz, kterým je výslech svědka P. P. Tento svědek viděl osobu, která řídila při odjezdu z místa loupeže vozidlo Mazda, a uvedl, že tento řidič měl pod nosem knírek. Dle výpovědi A. D. měl být ovšem řidičem vozidla obviněný, který knírek nenosí. Také svědek M. Š. ve svém svědectví popisuje osobu s knírkem. Obviněný nezpochybňuje, že popisované rozpory nemají fatální dopad na celkový popis skutkového děje užitý nalézacím soudem. Ve vztahu k jeho osobě lze ovšem tyto rozpory považovat za extrémní. Obdobně lze upozornit na zásadní nesoulad provedeného dokazování se skutkovými závěry obecných soudů v části týkající se výnosu z loupeže. Pachatel trestného činu loupeže je pravidelně veden zištným motivem. K totožnému závěru nutně došel i nalézací soud. Ostatně i z doznání A. D. je patrno, že ihned po loupežném přepadení byly finanční prostředky rozděleny na čtyři přibližně stejné díly. Jako fruktus trestného činu měl tedy obviněný obdržet částku v řádě milionů korun. Takový závěr je ovšem opět v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. V průběhu trestního řízení byla totiž velmi pečlivě zkoumána jeho majetková situace a z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že po celé období od data loupeže nikdy nedisponoval jakoukoliv nestandartně vysokou finanční částkou či majetkem, jehož hodnota by přesahovala jeho výdělkové možnosti.
S ohledem na uložený trest dále namítá porušení proporcionality uloženého trestu ve vztahu k době od spáchání trestného činu. Je toho názoru, že nalézací ani odvolací soud při svém rozhodování vůbec nezohlednily dobu deseti let, která uběhla od spáchání trestného činu. V napadených rozhodnutích nezkoumaly, zda nedošlo k porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. S ohledem na dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, jakož i na osobu obviněného, který nebyl nikdy trestán ani postižen v přestupkovém řízení, připadá v úvahu pečlivé zkoumání proporcionality ukládaného trestu. Pokud obecné soudy nezkoumaly, nakolik je dobu uběhnuvší od spáchání trestného činu, jakož i poměry pachatele, možno považovat za mimořádné okolnosti, došlo k porušení §58 tr. zákoníku, které je možno subsumovat pod dovolací důvod dle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v intencích ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. vydal usnesení, kterým z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zruší pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 2 To 75/2016 a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 1 T 15/2015, jakož i veškerá další rozhodnutí na tato zrušená rozhodnutí obsahově navazující. V souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř. navrhuje přikázání věci soudu první instance k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovoláním obviněných Bc. R. D. a J. H. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že obviněný J. H. podal dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci nejprve s odkazem na příslušnou judikaturu obecně konstatuje, že uplatněný dovolací důvod může být naplněn i tehdy, je-li shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jakož i tehdy, jsou-li opomenuty stěžejní důkazy. V návaznosti na to se obviněný posléze snaží dokázat existenci takovýchto pochybení na straně dotčených soudních rozhodnutí. K dovolací argumentaci obviněného je nutné především uvést, že prostřednictvím dovolání se obecně vzato nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce zákonem stanovených dovolacích důvodů totiž vyplývá, že jejich výchozím předpokladem jsou určitá vymezená pochybení procesněprávní či hmotněprávní povahy, mezi která však nepatří případné nesprávnosti v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů. Dovolací soud je proto v zásadě vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Lze dodat, že zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, a to zejména při aplikaci širšího výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak především tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.
Uvedená situace však podle názoru státního zástupce v přezkoumávané věci nenastala. Soudy činné dříve ve věci totiž provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dovodily skutkové závěry, které v nich mají oporu a které současně svědčí o vině obviněného, když popsaný závěr lze dovodit zejména z výpovědi spoluobviněného A. D. Pokud tedy obviněný v rámci svého podání namítal nesprávnost hodnocení důkazů, rozporuplnost výpovědi spoluobviněného A. D., resp. rozpory mezi důkazy vůbec, nelze takovou argumentaci shledat relevantní, tedy podřaditelnou pod některý dovolací důvod.
Pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod nelze přiřadit ani námitku obviněného mířící vůči výroku o trestu. Obviněný sice poukazuje na zásah do jeho základních práv, nicméně z obsahu jeho dovolací argumentace je patrné, že primárně napadá pouhou otázku přiměřenosti uloženého trestu, neboť doba uplynuvší od spáchání deliktu je jedním ze standardních kritérií pro stanovení druhu a výměry trestu, viz §39 odst. 3 tr. zákoníku. Tato námitka je však s ohledem na zákonné dovolací důvody bezpředmětná. Platí totiž, že výtky směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu, včetně např. údajných pochybení při aplikaci institutu polehčujících okolností, nelze pod uplatněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 817/2014).
Protože námitky uplatněné obviněným nelze pod dovolací důvod
dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, vzhledem k tomu, že z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., má státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za to, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Předmětné dovolání proto navrhuje odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pokud jde o obviněného Bc. R. D., ten podal dovolání s odkazem na dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá v něm obecně zejména existenci extrémních vnitřních rozporů dotčených rozhodnutí, porušení práva na spravedlivý proces, nerespektování zákazu libovůle v soudním rozhodování, zásah do rovnosti účastníků soudních sporů apod. Tyto obecné výtky následně v textu dovolání rozvíjí, přičemž především konstatuje, že nedošlo k výslechu svědků, na kterém trval, zejména policistů Č. a S., čímž byla naplněna vada opomenutých důkazů. Dále zpochybňuje výpovědi svědků S. a B., které podle něj trpí rozpory a motivace těchto svědků zůstává otázkou. Rovněž zpochybňuje usvědčující výpověď spoluobviněného A. D. Zároveň zdůrazňuje existenci „štvavé kampaně“ médií, která zřejmě mohla mít na jeho kauzu dopad.
Neprovedení důkazů navržených obviněným nezakládá vadu opomenutých důkazů. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 10. 6. 2016 vyplývá, že strany neměly v hlavním líčení po provedeném dokazování další důkazní návrhy. Proto se státní zástupce domnívá, že nelze hovořit o vadě opomenutých důkazů. Co se týká namítaných rozporů či nevěrohodnosti svědků S. a B., pak obviněným zmiňované dílčí nejasnosti nezakládají vůbec žádnou pochybnost o jeho vině, neboť ta je primárně odvozena z jiných než z obviněným označených, údajně nevěrohodných důkazů. Údajné rozpory v usvědčující výpovědi spoluobviněného A. D. také nehrají žádnou roli, neboť v klíčových bodech, jak správně konstatují soudy, tato výpověď plně koresponduje s ostatními provedenými důkazy. Ostatně ani sám obviněný nepopisuje ani jediný rozpor, který by bylo možno označit za extrémní.
Obviněný dále namítl špatnou kvalifikaci skutku jako vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku a dodal, že „je zjevné, že se nemohlo jednat o zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, neboť žádný prospěch by nikdo tímto konáním nezískal, rovněž se nemohlo jednat o zakrytí trestného činu, když tento již byl od roku 2006 znám a prošetřován.“ Tyto výtky lze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit, nejsou však důvodné. Skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku svědčí bez jakékoliv pochybnosti o tom, že obviněný poškozeného úmyslně usmrtil ve smyslu §140 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by byly dány specifické okolnosti předpokládané v zákonné skutkové podstatě zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Ostatně ani obviněný sám neuvádí, jaké že specifické okolnosti činící z vraždy „pouhé“ zabití byly naplněny. Též je evidentní, že odstranění spolupachatele jako možného svědka bylo nepochybně vedeno snahou zakrýt původní trestnou činnost. Jednalo se tedy, jak správně uzavřely soudy, o zločin vraždy v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku.
Pokud pak dále obviněný v podstatě pouze obecně hovoří o porušení zásad presumpce neviny, kontradiktornosti, volného hodnocení důkazů, in dubio pro reo, nullum crimen sine lege, ultima ratio či porušení zákazu analogie, jedná se o natolik obecné odkazy, že k nim lze pouze obecně uvést, že k žádnému takovému porušení či pochybení na straně ve věci činných soudů nedošlo. Ke spíše obecným odkazům obviněného státní zástupce dodává, že není úkolem dovolacího soudu domýšlet, čím konkrétně chtěl obviněný argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho v tomto ohledu obecné podání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 705/2015).
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Bc. R. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné a aby tak ve věci obou obviněných učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění Bc. R. D. a J. H. ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným Bc. R. D. v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného Bc. R. D.
Námitky obviněného Bc. D., v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně usvědčující výpověď spoluobviněného A. D., výpovědi svědka J. S. a B.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se těmito námitkami pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazu, když nedošlo k výslechu svědků, na kterém trval, zejména policistů Č. a S., čímž byla naplněna vada opomenutých důkazů, a má za to, že tito nebyli vyslechnuti záměrně, neboť by podpořili obhajobu obviněného a znevěrohodnili by svědka S., na jehož výpovědi oba obecné soudy staví mimo jiné své chybné závěry. Jak správně konstatuje i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, neprovedení důkazů navržených obviněným v řešeném případě nezakládá vadu opomenutých důkazů ani není projevem libovůle či svévole soudů. Především lze v tomto směru poukázat na protokol o hlavním líčení ze dne 10. 6. 2016, z něhož vyplývá, že strany neměly v hlavním líčení po provedeném dokazování další důkazní návrhy. Za této situace lze stěží říci, že krajský soud některé důkazy opomenul. Navíc vrchní soud výslovně uvedl (viz např. str. 26 a 30 usnesení), že provádění dalšího dokazování by bylo nadbytečné, přičemž vysvětlil, z jakých důvodů. V posuzované věci se tedy nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů.
Zcela mimo rámec dovolacího důvodu se nacházejí i námitky týkající se porušení procesní, nikoli hmotněprávní zásady presumpce neviny a dalších zásad trestního řízení, stejně jako námitky o nerespektování zákazu libovůle při rozhodování soudů, či porušení práva na rovnost účastníků soudních sporů a rovnost jejich zbraní. Bez jakéhokoliv významu pro úvahy o vině je i tvrzení obviněného o „štvavé“ mediální kampani. Neexistuje jediný náznak, že by soudy činné v této věci rozhodovaly na podkladě mediálních informací. Naopak dotčená soudní rozhodnutí vycházejí výhradně z výsledků dokazování, které proběhlo před soudy obou stupňů. K námitce obviněného, že rozsudek Krajského soudu v Brně se opírá o rozporuplnou výpověď svědka R. B., Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvádí, že vzhledem k tomu, že obsah rozhovoru mezi R. B. a obviněným A. D. tento ve své výpovědi popřel, obešel se nalézací soud bez důkazu - výpovědi svědka B. Lze podotknout, že závěry o vině jsou primárně odvozeny z jiných než obviněným označených, údajně nevěrohodných důkazů.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný Bc. R. D. vznesl právně relevantní námitku, že jeho jednání, jež bylo posouzeno jako zločin vraždy dle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku, trpí vadou právní kvalifikace. Konkrétně není podle jeho názoru naplněn znak předpokládaný v §140 odst. 3 písm. j) tr.zákoníku, když žádný prospěch by nikdo tímto konáním nezískal, rovněž se nemohlo jednat o zakrytí trestného činu, když tento byl již od roku 2006 znám a prošetřován. Kromě toho má obviněný za to, že spíše než o zločin vraždy dle §140 tr. zákoníku by se mělo v jeho případě jednat o zločin zabití dle §141 trestního zákoníku.
Podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku se zvlášť závažného zločinu vraždy dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, přičemž tento čin spáchá ve snaze zakrýt jiný trestný čin. Je prokázané, že mezním bodem, kdy dospěl obviněný k závěru, že je třeba se R. H. definitivně zbavit, bylo jeho vyjádření, které si obviněný důvodně vyložil tak, že buď dá poškozenému nějaké další finanční prostředky, nebo R. H. promluví před orgány činnými v trestním řízení o okolnostech spáchané loupeže. Motivem tohoto jednání tak bylo zjevně zamezit poškozenému v případnému oznámení trestného činu. Podmínkou trestnosti jednání pachatele podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku je, že vražda byla spáchána mj. ve snaze zakrýt jiný trestný čin, což obviněný v daném případě naplnil tím, že po dokonání trestného činu loupeže popsaného pod bodem I. výroku rozsudku se po náznacích R. H. o oznámení tohoto trestného činu, ve snaze znemožnit jeho odhalení a identifikaci své osoby jako pachatele, rozhodl R. H. odstranit jako svědka svého trestného činu se záměrem zakrýt jeho spáchání. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů tedy vyplývá, že obviněný poškozeného úmyslně usmrtil ve smyslu §140 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by byly dány specifické okolnosti předpokládané v zákonné skutkové podstatě zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Taktéž je zřejmé, že obviněný usmrtil poškozeného, aby zakryl předchozí trestnou činnost, která byla sice orgánům činným v trestním řízení známa, nicméně nebyli známi její pachatelé ani další podstatné okolnosti jejího spáchání. Vražda spolupachatele jako možného svědka tak byla nepochybně vedena snahou zakrýt původní trestnou činnost, zejména osoby jejích pachatelů.
Obviněný též namítá, že je nejasná totožnost nalezené mrtvoly a není zřejmé, zda jde skutečně o tělo poškozeného R. H., a dodává, že identifikace těla a stop DNA nebyla provedena řádně, je otázkou, zda poškozený H., vzhledem k tomu, že se dva roky po své smrti stává jednatelem dvou společností, je opravdu mrtvý. K tomu Nejvyšší soud pouze stručně uvádí, že žádné pochybnosti o totožnosti oběti neexistují. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetiky, bylo porovnáním vzorků nalezeného těla s vlasem, zajištěným ze zastřihovače poškozeného H., zjištěno, že profil DNA nalezeného těla s profilem DNA zjištěným z biologické stopy vykazuje individuální shodu. V podrobnostech odkazuje Nejvyšší soud na str. 30 usnesení Vrchního soudu v Olomouci.
K námitce obviněného Bc. R. D., že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť jeho vina byla vyslovena za situace, když právní závěry neodpovídaly provedeným důkazům a z nich vyvozených skutkovým zjištěním, Nejvyšší soud nad rámec dovolacích důvodů uvádí, že zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně jeho práva na obhajobu. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani námitku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), když platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
V projednávané věci obviněný Bc. D. dále namítl, že se obecné soudy dopustily jednostrannosti při dokazování a hodnocení provedených důkazů a opřely svůj výrok o vině o nepřímé důkazy, které mají údajně tvořit ucelený řetězec prokazující mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že obviněný je vinen dle obžaloby. Zde Nejvyšší soud konstatuje, že trestněprávní teorie i praxe připouští situace, kdy k odsouzení pachatele budou provedeny pouze nepřímé důkazy. Naopak, mnohdy zejména u poměrně složitých případů, nejsou opatřeny jiné než nepřímé důkazy. V těchto situacích je však potřeba vždy důkladně vyhodnotit veškeré okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a mít k dispozici nikoli pouze jediný a osamocený nepřímý důkaz. Z existence nepřímých důkazů se dá dovodit závěr o dalších skutečnostech, které dohromady umožní utvořit logický závěr o existenci trestněprávně relevantní skutečnosti, závěr o spáchání skutku a o tom, kdo jej spáchal. Nepřímé důkazy proto nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé než jsou důkazy přímé (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurz trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 394-396 s.).
U obviněného J. H. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že tento obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného H., v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů, když konkrétně zpochybňoval usvědčující výpověď spoluobviněného A. D., namítal rozpory ve vztahu k výpovědím svědků A. J., J. N., P. P. a M. Š. ohledně nesouladu co do popisu počtu osob, jež provedly loupež, dále barvy užitého vozidla a knírku účastníka loupeže a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, především skutková zjištění dotýkající se výnosu z loupeže, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný H. neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Pouze takové námitky by korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu k námitce obviněného J. H. ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu, když je toho názoru, že nalézací ani odvolací soud při svém rozhodování vůbec nezohlednily dobu deseti let, která uběhla od spáchání trestného činu, je třeba uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/03 Sb. rozh. tr.). Námitku obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu proto považuje Nejvyšší soud za nedůvodnou.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces tak může učinit jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není extrémní rozpor, kteří oba obvinění ve svých dovoláních namítají. Zjištění soudů, pokud jde o jednání obviněných Bc. R. D. a J. H. jako spolupachatelů zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především výpověď spoluobviněného A. D., který podrobně popsal trestnou činnost pachatelů a která není osamocena, nýbrž je podpořena více důkazy nezávislými navzájem na sobě, když spáchání trestné činnosti obviněnými není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním rozporu. Obviněný A. D. uvedl celou řadu údajů, které nemohl znát nikdo jiný než pachatel. Jedná se především o přesné označení místa, kam odhodil při loupeži použitý RPG, dále označil nejen typ, ale i barvu vozidel, které se loupeže zúčastnily, ověřitelně dokladoval i způsob jejich nabytí i následného vrácení. Obvinění Bc. D. a J. H. nejsou v trestní věci usvědčování pouze tímto jediným důkazem, ale i důkazy dalšími. Pravdivost výpovědi obviněného A. D. je podpořena zejména výpovědí svědka D. O., který potvrdil vypůjčení vozidla Mazda, dále výpovědí svědka L. H. ohledně odkupu vozidla Ford Explorer, která je podepřena svědeckou výpovědí R. K. Obvinění jsou z trestného činu dále usvědčováni výpověďmi svědků A. J., řidiče kurzovního vozu a J. N., doprovodu, kteří popsali průběh loupeže, přičemž jejich tvrzení jsou v souladu s výpovědí obviněného A. D. Mezi další důkazy, potvrzující výpověď A. D., lze zařadit i výpovědi kolem jedoucích řidičů K., N., P. a P., výpověď svědka M. Š. a další důkazy, uvedené na straně 17–27 usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Skutečnost, že obvinění byli schopni si zajistit prostředky, jichž bylo užito při spáchání daného trestného činu, vyplývá z provedené domovní prohlídky v rodinném domě N., kde byly nalezeny nelegálně držené střelné zbraně, oblečení a pásky se žlutým nápisem policie, černé kukly a vysílačky. V dané věci byl slyšen i svědek J. A., který uvedl, že v rámci společného pobytu s R. D. ve věznici od tohoto slyšel doznání ke spáchání trestného činu loupeže, stejně tak vypovídal i svědek E. T.
Bez jakýchkoliv pochybností bylo dále objasněno i jednání obviněného Bc. R. D., kterým naplnil všechny zákonné znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Soudy u tohoto skutku získaly bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi jeho bratra A. D., která je, jak je výše uvedeno, podpořena více důkazy nezávislými navzájem na sobě, dále z výpovědi nyní již odsouzeného J. B., který potvrdil, že se na žádost obviněného Bc. R. D. dostavil na místo činu, kde byl tímto informován o vraždě poškozeného, poté společně odvezli tělo poškozeného do obce D., kde jej uložili do šachty a zaházeli hlínou. Obviněný je dále usvědčován výpovědí svědka J. A., protokolem o prověrce na místě, protokolem o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, z něhož bylo zjištěno, že na J. B. označeném místě došlo k nálezu ostatků lidského těla.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který ve svém vyjádření uvedl, že obviněnými zmíněný nesoulad některých méně podstatných skutkových zjištění se nijak nedotýká skutečností významných z hlediska jinak jednoznačně prokázané viny. Jak správně konstatovaly soudy, ony dílčí rozpory lze snadno vysvětlit např. dobou, která od spáchání trestné činnosti uplynula, či stresem, pod kterým si svědci museli předmětné okolnosti zapamatovat. Bez ohledu na jisté rozpory ohledně barvy vozu, podoby řidiče či počtu pachatelů je podstatné, že relevantní výpovědi spolu co do základních, významných momentů plně korespondují a o jejich věrohodnosti tedy nelze nijak pochybovat. Obhajobu obviněných tak lze považovat za účelovou s jediným cílem, a to vyvinit se z daného trestného jednání.
Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jako dovolací soud důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska rozhodnutí o podaných dovoláních je podstatné to, že oba soudy jasně, srozumitelně, přehledně, ověřitelně a zejména logicky vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). To, že obvinění, kteří podali dovolání, nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného Bc. R. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného J. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 6. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu