ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.715.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 715/2017 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 o dovolání obviněného P. C., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 7 To 7/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 21 T 5/2016, byl obviněný P. C. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
„obvinění P. C. a T. R. společně dne 25. 9. 2015 okolo 6:30 hodin v H., okr. B., v prostorách tržnice P. na ulici B. před prodejnou potravin vyvolali fyzický střet tím způsobem, že obviněný C. napadl poškozeného M. B., tak, že jej přitlačil ke zdi, nejméně pětkrát jej udeřil pěstí do obličeje a nejméně třikrát jej udeřil do obličeje takzvanou hlavičkou, čímž poškozenému B. způsobil mírně dislokovanou zlomeninu lícně-čelistního komplexu vpravo s nutností lékařského ošetření a následným omezením v obvyklém způsobu života v trvání čtyř týdnů, a současně obviněný R. napadl poškozeného R. H., tak že jej nejméně dvakrát udeřil pěstí do obličeje, čímž poškozenému H. způsobil toliko drobná poranění v podobě krvácení ze rtu a podlitiny pod levým okem, která si nevyžádala lékařské ošetření,
a obviněný P. C. tak jednal, přesto že byl trestním příkazem Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 9. 2003, č. j. 2 T 139/2003-99, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2003, odsouzen mimo jiných pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců se zkušební dobou v trvání jednoho roku, dále byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 2. 2014, č. j. 3 T 159/2013-266, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2014, č. j. 3 To 192/2014-292, když odsuzující rozsudek nabyl právní moci dne 30. 4. 2014, odsouzen mimo jiných pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let se zkušební dobou v trvání 4 let.“
Za uvedené jednání byl obviněný P. C. odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému P. C. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem Jeremenkova 11, 703 00 Ostrava-Vítkovice, částku 3.408 Kč a poškozenému M. B., bytem P. …, … H., částku 36.045 Kč.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného T. R.
Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 21 T 5/2016, podali obvinění P. C. a T. R. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 7 To 7/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného C. zrušil ve výroku o náhradě škody poškozenému M. B. Podle §265 tr. ř. byl poškozený M. B., trvale bytem H., P. …, se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného T. R. zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 7 To 7/2017, podal následně obviněný P. C. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Namítá, že na základě vlastního nezákonného postupu policejní orgán zahájil trestní stíhání obviněného, a to za minimálně konkludentního souhlasu státního zástupce, když jiné důkazy, kromě nezákonným postupem narušené výpovědi svědka a poškozeného B., neukazují na osobu obviněného jakožto pachatele. Když byl později nprap. Z. u hlavního líčení dotazován, proč neprovedl standartní rekognice, uvedl, že na to nebyl dostatečný srovnávací materiál. Nprap. Z. nicméně neprojevil ani snahu provést poznávací řízení dle zákona. Skutečnost, že místo provedení rekognice se policejní orgán jal ovlivňovat svědka B. stran totožnosti domnělého pachatele ukazováním fotografie P. C., je porušení samotných základů trestního řízení. Pokud pak svědek B. uvedl u hlavního líčení, že ten, kdo je napadal, je P. C., sedící na místě obžalovaného, kde je jeho úloha v trestním řízení jasně determinována, nedá se toto považovat za poznání pachatele způsobem, jaký zákon předpokládá, neboť svědek byl ovlivněn nejen předchozím nezákonným jednáním ze strany policie, ale i faktem, že na obviněného je ukazováno jako na důvodně podezřelého. K tomu je nutné uvést, že takové ovlivňování svědka se neodehrálo na zdravém průměrně nadaném člověku, který by byl zřejmě schopen se vnějším vlivům na jeho svědeckou výpověď ubránit, ale na osobě, která je psychiatrickým pacientem trpícím schizofrenií, a jedná se o osobnost simplexní. Odvolací soud správně zhodnotil, že je třeba pečlivě zkoumat věrohodnost svědka a poškozeného B. (i H.), zejména odstranit rozpory a zhodnotit i jeho schopnost řádně vnímat a vypovídat, která může být s ohledem na jeho onemocnění narušena. To byl závěr zcela správný, nicméně krajský soud z něj vyvodil naprosto nedostačující důsledky. Ustanovení §118 tr. ř. hovoří o tom, že pokud popsané pochybnosti v trestním řízení u svědka vyvstanou, pak je možno jej znalecky zkoumat, tedy za pomocí psychiatra a psychologa. Závažné pochybnosti v daném ohledu tedy soud II. stupně shledal, ale znalecké zkoumání nenařídil, pouze udělil pokyn k vyžádání lékařské zprávy nebo odborného vyjádření. Ošetřující lékařka, která na žádost nalézacího soudu zprávu doložila, nemůže pro svůj poměr k věci k poškozenému pramenící ve vztahu pacient – lékař ani objektivně jeho stav pro účely trestního řízení hodnotit. V dané zprávě navíc ani neřeší míru ovlivnitelnosti daného svědka, ani zde není řešena kontraindikace jím užívaných léků a alkoholu. Tedy nejen, že daný důkaz nemá zákonem vyžadovanou formu znaleckého posudku, jak bylo obhajobou navrhováno, ale ani jeho obsah neodpovídá na klíčové otázky důležité pro trestní řízení. Navrhované znalecké zkoumání obecné a specifické věrohodnosti svědka se dá tak označit za opomenutý důkaz. Obviněný proto trvá na tom, že je nutné svědka B. znalecky zkoumat s odkazem na výše uvedené. Dodává, že je nutné se zabývat i osobou druhého svědka a poškozeného H., u kterého vyplynulo, že byl z důvodu léčby závislosti na alkoholu hospitalizován na lůžkovém oddělení Psychiatrické nemocnice Kroměříž. Přestože je výpověď svědka H. chaotická, v podstatném faktu, kdo sdělil B. jméno údajného pachatele, je rozporná, na řadu klíčových skutečností si dotyčný nepamatuje, tak ji nalézací soud vyhodnotil jako věrohodnou. Neshledal důvody ani ke znaleckému zkoumání, přestože alkoholici mívají problémy s pamětí a přestože je dotyčný svědek subjektivně neguje, tak z jeho výpovědi vyplývá, že si skutečně řadu věcí ani nepamatuje. Jsou u něj tedy dány totožné závažné pochybnosti o tom, zda je schopen řádně vnímat a vypovídat, přesto, opět bez hodnověrného a přezkoumatelného zdůvodnění, byl návrh na znalecké zkoumání zamítnut. Oba zamítnuté důkazní návrhy na znalecké zkoumání jsou jednak opomenutými důkazy, také se jedná o popření práva na vyjádření se k důkazům, resp. práva na provedení důkazů, což je porušením čl. 38 odst. 2 Listiny. Ve svém dovolání dále namítl nezákonné vedení řízení, konkrétně použití výpovědi svědkyně H., jíž byly během výslechu kladeny kapciózní otázky ze strany nalézacího soudu, a použití výpovědi nprap. Z.
Obviněný konstatuje, že postup odvolacího soudu byl nezákonný a vnitřně rozporný, jelikož v napadeném rozhodnutí rezignoval na svoji přezkumnou funkci a argumentaci soudu prvního stupně označil za přiléhavou a v otázce viny se s ní ztotožnil, čímž se sám dopustil porušení práva na spravedlivý proces, když výše vytýkaná pochybení nalézacího soudu odmítl napravit, ač tak napodruhé udělat mohl a měl. Tato situace pak zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem poukazuje na porušení jeho práv, kdy mu nebyla dána možnost vyjádřit se k důkazům, k čemuž Krajský soud v Brně pouze uvedl, že se nejedná o pochybení zásadní, která by měla vést ke zrušení rozsudku. Poučení obviněného o jeho právech nebylo dle odvolacího soudu třeba, když nevypovídal, ovšem dle názoru obviněného právě k tomu poučení slouží, aby obviněný věděl, že má na začátku hlavního líčení slovo a aby věděl, co může a nemusí říkat.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 7 To 7/2017 a obsahově navazující rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 21 T 5/2016 a věc vrátil státnímu zástupci k došetření a novému rozhodnutí. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání, a vydal příkaz k propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 21. 4. 2017 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný P. C. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí poškozených M. B. a R. H., použití výpovědi svědkyně H., jíž byly během výslechu kladeny kapciózní otázky, a použití výpovědi nprap. Z.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (neprovedení důkazů – znaleckého zkoumání obecné a specifické věrohodnosti poškozených), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Pod uplatněný dovolací důvod nelze přiřadit ani námitku obviněného ohledně nemožnosti vyjádřit se k důkazům během hlavního líčení. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Brně a dodává, že je pravdou, že obvinění skutečně nebyli v nově konaném hlavním líčení před nalézacím soudem dne 13. 10. 2016 po předchozím zrušení věci opakovaně poučeni o svých právech, avšak současně je třeba říci, že ani jeden z obviněných nebyl znovu vyslýchán, přičemž před prvním výslechem byli oba řádně poučeni v souladu s trestním řádem. Podle protokolu o hlavním líčení navíc obhájce obviněného přistupoval k výslechu svědka aktivně a i jménem obviněného mu kladl otázky. Nelze tedy souhlasit se závěrem obviněného, že by byl jakkoliv krácen na svých právech.
Obviněný dále namítl, že odvolací soud zhodnotil, že je třeba pečlivě zkoumat věrohodnost poškozeného B. (i H.), zejména zhodnotit jeho schopnost řádně vnímat a vypovídat, která může být s ohledem na jeho onemocnění narušena, nicméně i přesto znalecké zkoumání nenařídil, pouze udělil pokyn k vyžádání lékařské zprávy nebo odborného vyjádření. Nejvyšší soud konstatuje, že ke zdravotní způsobilosti poškozeného B. (při jeho psychickém onemocnění schizofrenií) si soud vyžádal lékařskou zprávu od ošetřující lékařky MUDr. M. H., ze které vyplynulo, že poškozený je rámcově schopen zapamatovat si prožité události ze dne 25. 9. 2015 a následně je věrohodně reprodukovat, neboť tyto nebyly součástí jeho psychotických prožitků. Námitce obviněného, který považuje navrhované znalecké zkoumání obecné a specifické věrohodnosti poškozeného B. za opomenutý důkaz, nelze přisvědčit. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že není třeba ve věci provést ještě nějaké další důkazy, a to ani navrhované znalecké posudky na oba poškozené, přičemž konstatoval, že soud prvního stupně učinil ve věci úplná a správná skutková zjištění, která mají plnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Břeclavi, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o extrémní rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně beze zbytku ztotožnil. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména z výpovědí poškozených M. B. a R. H., kteří v rámci hlavního líčení zcela shodně popsali průběh jejich napadení tak, jak je uvedeno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, přičemž právě oba obviněné označili za útočníky, dále z výpovědi svědkyně H. H. a z dalších listinných důkazů, především z vyžádané lékařské zprávy MUDr. M. H.
K námitce obviněného ohledně nezákonně provedené rekognice nprap. Z. považuje Nejvyšší soud pro úplnost vhodné uvést, že tento vadný postup policisty v přípravném řízení nemůže v konečném důsledku vést k tomu, že by veškeré další důkazy, obstarané před i po tomto úkonu a provedené u hlavního líčení, neměly žádnou vypovídající hodnotu. Námitka, že nezákonný postup policisty Z. mohl ovlivnit následné poznání obviněného neobstojí zejména z důvodu, že oba poškození obviněného znali ještě před samotným útokem a již při tomto útoku jej poznali. Poškození tedy sami pro sebe jakožto útočníka neztotožnili obviněného až v rámci výslechu u policie, ale v době tomu předcházející. U policie už pouze po předložení fotografie potvrdili, že jedním z útočníků byl skutečně obviněný. Lze tedy konstatovat, že ačkoliv nebyla provedena řádná rekognice dle trestního řádu, oba obvinění byli bez pochyb ztotožněni jakožto pachatelé projednávané trestné činnosti, a to zejména výpověďmi poškozených u hlavního líčení. Vznesenou námitku proto Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou. Polemika obviněného s důkazy, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byl v této věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na další dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v posuzované věci na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z této vázanosti vyplývá, že pokud uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného P. C. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu