ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.740.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 740/2017 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. 7. 2017 dovolání obviněného T. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 To 4/2017, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 162/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 3 T 162/2016, byl obviněný T. D. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině tohoto rozsudku dopustil tím, že
dne 19. 3. 2016 v době kolem 23:30 hod. v baru Vaca Loca v ul. M. …, v B., v přítomnosti nejméně deseti lidí, bez zjevného důvodu a neočekávaně udeřil poškozeného P. S. sedícího naproti němu v boxu, silnostěnnou skleněnou půllitrovou sklenicí na pivo přinejmenším jednou do temene nebo levé části hlavy, následkem čehož poškozený spadl na zem, čímž mu způsobil mnohočetné tržné rány na levém ušním boltci zasahující až ke chrupavce, řeznou ránu temenní krajiny, krvácení pod měkkou i tvrdou plenu mozkovou v pravé spánkové krajině a zlomeninu levé spánkové kosti v oblasti pyramidy, poškozený byl ošetřen v Úrazové nemocnici – Brno, kde byl od 20. 3. 2016 do 23. 3. 2016 hospitalizován,
obviněný svým jednáním způsobil poškozenému vážné zranění, kterým ohrozil funkce pro život důležitého orgánu – mozku, v obvyklém způsobu života byl poškozený omezen po dobu 2–3 týdnů, kdy musel po propuštění z nemocnice dodržovat postkomoční režim, fyzicky i psychicky se šetřit, užíval léky proti bolesti hlavy a antibiotika kvůli prevenci zánětu středouší a musel udržovat rány na hlavě až do odstranění stehů v suchu a čistotě, a nejméně po tuto dobu trpěl poruchou sluchu a spánku, jen shodou okolností neměl útok závažnější následky spočívající např. v trvalém poškození mozku s možnými fatálními následky, případně ve zohyzďujícím pořezání obličeje či poranění očí, a uvedeným jednáním způsobil obviněný Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 471 14 975, Drahobejlova 1404/4, Praha 9, škodu ve výši 18.659 Kč, která představuje vynaložené náklady na ošetření poškozeného.
Za to byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně škodu ve výši 18.659 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 3 T 162/2016, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 To 4/2017, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 To 4/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu. Podstatu dovolací argumentace tvoří popis skutkového děje dle vlastní verze obviněného, kterou jedině považuje za správnou a pravdivou. Podle jeho názoru žádný z provedených důkazů nesvědčí o tom, že by se sklenice rozbila, to tvrdí pouze svědkyně D., jejíž výpověď však považuje za nesprávnou a nevěrohodnou. Nebylo rovněž prokázáno ani to, o jaký typ sklenice se jednalo, zda byla tenkostěnná či tlustostěnná. Podle názoru obviněného nemají skutkové závěry rozhodujících soudů oporu v provedených důkazech. Některé závěry soudů pak označil za rozporné s logikou, např. pád poškozeného na zem po úderu. Pokud by totiž poškozený dostal úder do levé strany hlavy, není možné, aby upadl nalevo. Namítá, že skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně se liší od původního popisu skutku obsaženého v obžalobě. Za usvědčující důkaz nelze podle obviněného označit ani znalecký posudek znalce MUDr. Michala Zeleného, neboť ten na konkrétního pachatele neukazuje. Obviněný vytýká soudům obou stupňů, že nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“ a jejich rozhodnutí tak nemohou obstát.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství písemným podáním ze dne 13. 6. 2017 sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu současně vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
Nejvyššímu soudu tak v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že obviněný v dovolání převážně jen opakuje námitky uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení, které tvoří i obsah odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud konstatuje, že se těmito námitkami dostatečně podrobně zabývaly a řádně vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, pro správnost v nich vyslovených závěrů na ně také Nejvyšší soud plně odkazuje. Nadto dovolací námitky obviněného primárně směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Obviněný sice v dovolání uplatnil důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadá pouze skutková zjištění, které ve věci soudy učinily. Vznáší totiž výhrady výlučně proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu, jakým soudy obou stupňů posléze důkazy hodnotily. Je třeba zdůraznit, že námitky tohoto charakteru, jsou námitkami procesními, jimiž se obviněný domáhá fakticky pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje z vlastní verze skutkového děje. To však podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze, neboť podle tohoto zákonného ustanovení je dovolání možno podat tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V posuzované věci se soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného je ryze účelová, učiněná pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, nadto nemající oporu v provedených důkazech. Nejedná se tak o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ). Dovolací námitky obviněného vycházejí primárně z odlišných skutkových zjištění a z vlastního hodnocení provedených důkazů, přičemž teprve na základě tohoto vlastního hodnocení obviněný hovoří o existenci extrémního nesouladu, čímž však zcela vykročil z mezí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Pro úplnost a na okraj Nejvyšší soud uvádí, že zjištěný skutkový stav věci plně odůvodňuje závěry nalézacího i odvolacího soudu, že obviněný se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Z dané trestné činnosti je usvědčován zejména výpověďmi poškozeného P. S. a svědkyně P. K., přičemž příslušné soudy jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč jejich výpovědi považovaly za věrohodné a z jakých důvodů naopak výpověď obviněného vyhodnotily jako ryze účelovou a nepravdivou. S usvědčujícími výpověďmi obviněného a svědkyně P. K. korespondují také závěry soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Michala Zeleného, jež vyjádřil ve znaleckém posudku.
Za relevantní výhradu nelze považovat ani výtku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje také výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ani žádný jiný, byť neuplatněný) dovolací důvod.
Konečně podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu není pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřaditelná ani námitka, že popis skutku obsažený v obžalobě se neshoduje doslovně s popisem skutku v rozsudku soudu prvního stupně (námitka totožnosti skutku). Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, v žalobním návrhu a v soudním rozhodnutí. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v průběhu řízení, a to bez ohledu na to, zda zlepšují nebo zhoršují postavení obviněného. Některé skutečnosti tedy mohou přibýt, některé mohou odpadnout, v obžalobě může být upřesněn nepřesný popis z usnesení o zahájení trestního stíhání či soud může ve svém rozhodnutí upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku.
Obecně je skutek charakterizován jednáním a následkem, přičemž totožnost skutku bude zachována v případě úplné shody jednání při rozdílném následku, dále v případě úplné shody následku při rozdílném jednání, ale i v případě jen částečné shody jednání nebo následku, musí ovšem jít o shodu v podstatných okolnostech, které jsou relevantní pro právní kvalifikaci činu. Zachování totožnosti skutku nebrání změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání zůstala nedotčena.
V případě posuzované věci ze srovnání popisu skutku v obžalobě a ve výroku odsuzujícího rozsudku vyplývá, že v soudním rozhodnutí byl popis skutku toliko upřesněn a doplněn o údaje, které vyšly najevo v rámci dokazování. Není tak sporu o tom, že totožnost skutku byla v posuzované věci zachována.
Nejvyšší soud uzavírá, že se dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedl a současně také neodůvodnil jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatoval, ale současně také odůvodnil „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.
K problematice takto formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že „označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem“.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, který obviněný v dovolání také uplatnil, spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného T. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. 7. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu