ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.777.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 777/2017 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. 7. 2017 dovolání obviněné B. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 10 To 32/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 139/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 14 T 139/2016, byla obviněná B. S. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že
dne 14. 10. 2015 v době od 9.00 hodin do 10.30 hodin v ženských šatnách ve FIT centru Orange v ulici P. čp. … v K. n. V. nezjištěným způsobem, bez použití zjevného násilí, překonala visací zámky u 4 šatních skříní a odcizila z nich finanční hotovost v celkové výši 18.700 Kč, čímž způsobila poškozené K. K., škodu ve výši 15.000 Kč, poškozené M. K., škodu ve výši 500 Kč, poškozené D. G., škodu ve výši 1.200 Kč a P. Z., škodu ve výši 2.000 Kč.
Za to byla podle §205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále jí byl uložen trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 tr. zákoníku a §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to ohledně věcí podrobně specifikovaných ve výroku o trestu daného rozsudku. Podle §70 odst. 6 tr. zákoníku bylo stanoveno, že propadlé věci připadají České republice. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozené K. K. škodu ve výši 15.000 Kč, poškozené M. K. škodu ve výši 500 Kč, poškozené D. G. škodu ve výši 1.200 Kč a poškozené P. Z. škodu ve výši 2.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 14 T 139/2016, podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 10 To 32/2017, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 10 To 32/2017, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítla, že odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal na skutkové a právní závěry soudu nalézacího, ačkoli rozsudek soudu prvního stupně je v některých směrech nepřezkoumatelný. Dle jejího mínění není, co se týče adhezního výroku, z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, zda bankovky nacházející se v obálce na č. l. 84 spisu mají propadnout státu nebo se mají vrátit poškozeným a jaké částky má poškozeným uhradit. Je přesvědčena, že byla uznána vinnou na základě nepřímých důkazů, které netvoří ucelený řetězec. Okresní soud podle ní poukázal na procesně nepoužitelnou výpověď – úřední záznam o podání vysvětlení. Tvrdí, že visací zámky, kterými byly skříňky uzamčeny, nebyly nijak poškozeny. Rovněž podle ní nebylo prokázáno, kolik přesně peněz měla každá poškozená v inkriminované době v peněžence.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 7. 6. 2017 sdělila, že se k dovolání obviněné nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněná v dovolání deklarovala důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu předně zjistil, že obviněná v dovolání převážně jen opakuje námitky uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení, tvořící i obsah odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obhajoba obviněné byla řádně prověřována a soudy obou stupňů se jí v dostatečné míře zabývaly a řádně vypořádaly, jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Dovolací námitky obviněné nadto primárně směřují do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Obviněná sice v dovolání uvedla důvod opřený o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze zpochybňuje soudy učiněná skutková zjištění, jde tudíž výlučně o námitky procesní. Vznáší výhrady pouze proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů rozhodujícími soudy nižších stupňů, což je nutno hodnotit jako námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Těmito námitkami se domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení vyvozuje toliko z vlastní, důkazy nepotvrzené verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.
Soudy obou stupňů se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, jasně a srozumitelně zdůvodnily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině obviněné a proč naopak její obhajobu považovaly za ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, proto Nejvyšší soud nemá důvod ani povinnost znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněná deklarovala již ve svém řádném opravném prostředku.
Pokud obviněná v dovolání namítá, že soud prvního stupně poukázal na procesně nepoužitelnou výpověď – úřední záznam o podání vysvětlení, k tomu Nejvyšší soud uvádí, že již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je možno v tomto směru beze zbytku odkázat, vysvětlil, že byť se nalézací soud v rámci hodnocení výpovědi obviněné do určité míry zaměřil i na údaje, které obviněná poskytla policejnímu orgánu v úředním záznamu o podání vysvětlení, což trestní řád jako důkazní prostředek nepřipouští (§158 odst. 6 tr. řádu), existují ještě i další provedené důkazy, které tvoří ucelený řetězec, na jehož základě není pochyb o tom, že obviněná se dopustila jednání specifikovaného ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu.
K námitkám obviněné ohledně adhezního výroku ve vazbě na trest propadnutí věci pak Nejvyšší soud podotýká, že ani tyto pod uplatněný dovolací důvod nespadají.
Nejvyšší soud připomíná, že dovolání proti výroku o náhradě škody lze s poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu účinně podat jen tehdy, když dovolatel vytýká porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody, a to zejména když jde o posouzení odpovědnosti za škodu, výše náhrady škody apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004).
Podle obsahu podaného dovolání je však zřejmé, že obviněná brojí zásadně proti tomu, že odvolací soud jí údajně nesprávně či nesrozumitelně uložil povinnost podle §228 odst. 1 tr. řádu zaplatit způsobenou škodu. Tyto výhrady obviněné se netýkají hmotněprávní podstaty majetkové újmy, kterou způsobila, ani jiných okolností, za nichž k této škodě došlo, ale mají pouze procesní povahu, protože směřují proti procesnímu postupu, na jehož základě odvolací soud v adhezním řízení o způsobené škodě rozhodl.
Pro úplnost lze dodat, že nalézací soud postupoval správně, když na základě zjištěného skutkového stavu věci uložil obviněné podle §70 tr. zákoníku trest propadnutí věcí, a to mimo jiné i bankovek, které obviněná získala trestným činem a nebylo je možno vrátit poškozeným, neboť byly znehodnoceny při daktyloskopickém zkoumání. Jak vyplývá již z usnesení odvolacího soudu ve spojení s obsahem zprávy ČNB založené na č. l. 83 spisu, v obálce na č. l. 84 byly založeny již bankovky nové (vyměněné) v celkové hodnotě 14.200 Kč. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nalézací soud bude muset rozhodnout o jejich vrácení poškozeným s tím, že pokud v průběhu dalšího řízení dojde k vrácení finanční hotovosti poškozeným, bude obviněná povinna plnit pouze rozdíl mezi částkami přiznanými a uhrazenými. Tak se také následně stalo, a to na základě usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. 3. 2017, sp. zn. 14 T 139/2016 (viz č. l. 231–232 spisu), kterým bylo rozhodnuto tak, že podle §80 odst. 1 tr. řádu se vrací poškozené D. G. finanční hotovost ve výši 1.200 Kč, poškozené P. Z. finanční hotovost ve výši 2.000 Kč a poškozené K. K. finanční hotovost ve výši 11.000 Kč. Na základě předávacích protokolů ze dnů 21. 4. 2017, 3. 5. 2017 a 17. 5. 2017 pak byly jmenovaným poškozeným předmětné bankovky předány (viz č. l. 240, 241, 250 spisu). S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že nově vyměněné bankovky nemohly připadnout České republice dle §70 odst. 6 tr. řádu. Postup rozhodujících soudů je zcela logický a Nejvyšší soud proti němu nemá žádné výhrady. Správně a v souladu se zákonem pak bylo rozhodnuto také o náhradě škody.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud uzavírá, že dovolatelka se ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť v něm neuvedla a současně také neodůvodnila jedinou námitku vztahující se k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, případně že by konstatovala, ale současně také odůvodnila „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mimo jiné uvedl, že „označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem“.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné B. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. 7. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu