ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.798.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 798/2017 -39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2017 o dovolání obviněného E. V. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2017 č. j. 11 To 326/2016-1050, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného E. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 13. 9. 2016 č. j. 2 T 5/2016-997 byl obviněný E. V. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě popsaném v bodě ad 1/ výroku o vině a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za jednání popsané v bodě ad 2/ výroku o vině.
Podle skutkových zjištění soudu spočívala trestná činnost obviněného v tom, že:
1/ v T. a na blíže nezjištěných místech v období od 11. 2. 2014 do 5. 6. 2014 jako společník a do 23. 4. 2014 rovněž jako jednatel společnosti Vodní elektrárna E. V., spol. s r. o. (nyní M. T., s. r. o.), když o odvolání z funkce jednatele této společnosti se prokazatelně dozvěděl až dne 5. 6. 2014, bez jakéhokoliv právního důvodu vyvedl majetek této společnosti v celkové výši 367.773 Kč, když konkrétně:
a/ třemi příkazy k úhradě ze dne 14. 2. 2014 ve výši 8.000 Kč po započtení své pohledávky vůči společnosti, ze dne 12. 3. 2014 ve výši 60.000 Kč a ze dne 12. 5. 2014 ve výši 12.877 Kč z účtu společnosti č. ..., vedeného u GE Money Bank, a. s., převedl celkem 80.877 Kč na svůj soukromý účet č. ..., vedený u GE Money Bank, a. s., které použil pro vlastní potřebu, a jedním příkazem k úhradě ze dne 25. 4. 2014 z účtu společnosti č. ..., vedeného u GE Money Bank, a. s., převedl celkem 10.000 Kč na svůj soukromý účet č. ..., vedený u Komerční banky, a. s., které použil pro vlastní potřebu,
b/ příkazem k úhradě ze dne 31. 3. 2014 z účtu společnosti č. ..., vedeného u GE Money Bank, a. s., převedl částku 38.576 Kč na účet Finančního úřadu České republiky, Územního pracoviště Kolín, č. ..., kterou coby fyzická osoba zaplatil daň z převodu nemovitostí, které dne 19. 11. 2013 jako fyzická osoba prodal Ing. V. K.,
c/ příkazem k úhradě ze dne 28. 4. 2014 z účtu společnosti č. ..., vedeného u GE Money Bank, a. s., převedl částku 7.270 Kč na účet společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., č. ..., kterou coby fyzická osoba uhradil dvě smluvní pokuty a zálohu na odběr elektřiny k odběrnému místu na adrese jeho bydliště J. ..., T. (odpovídá adrese T. ..., T.),
d/ dvěma příkazy k úhradě ze dne 2. 5. 2014 ve výši 5.000 Kč a ze dne 5. 6. 2014 ve výši 6.050 Kč z účtu společnosti č. ..., vedeného u GE Money Bank, a. s., převedl celkem částku 11.050 Kč na účet společnosti Institut regionálních informací, s. r. o., č. ..., kterou coby fyzická osoba uhradil vypracování odborného vyjádření ke stanovení výše nájemného za nemovitosti v jeho osobním vlastnictví,
e/ čtyřmi příkazy k úhradě ze dnů 11. 2. 2014, 11. 3. 2014, 14. 4. 2014 a 19. 5. 2014 vždy ve výši 45.000 Kč z účtu společnosti č. ..., vedeného u GE Money Bank, a. s., převedl celkem 180.000 Kč na účet N. P., č. ... jako odměnu za činnost na základě mandátní smlouvy mezi obviněným coby fyzickou osobou a N. P., kterou se měl N. P. s účinností od 2. 1. 2014 zavázat zajišťovat výkon obviněným požadovaných činností v souvislosti s administrativou a provozem malé vodní elektrárny v T., když navíc ve skutečnosti N. P. pro obviněného žádnou takovou činnost nezajistil,
f/ na základě darovací smlouvy ze dne 22. 4. 2014, kterou jménem společnosti Vodní elektrárna E. V., spol. s r. o., uzavřel s J. L., na tuto bezúplatně převedl osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, r. z. ..., v majetku uvedené společnosti v hodnotě 40.000 Kč, když tento právní úkon se zjevně vymykal obchodnímu vedení společnosti, a k provedení tohoto právního úkonu tak obviněný nebyl oprávněn,
čímž společnosti M. T., s. r. o., IČ: ..., se sídlem J. ..., T., způsobil škodu ve výši 367.773 Kč,
2/ na blíže nezjištěném místě dne 29. 9. 2014 poté, co byl dne 23. 4. 2014 odvolán z funkce jednatele společnosti Vodní elektrárna E. V., spol. s r. o., o čemž se prokazatelně dozvěděl dne 5. 6. 2014, zneužil svého dispozičního oprávnění k účtu této společnosti č. ..., vedeného u GE Money Bank, a. s., a z tohoto bez jakéhokoliv právního důvodu převedl částku 31.000 Kč na svůj soukromý účet č. ..., vedený u GE Money Bank, a. s., které použil pro vlastní potřebu, čímž společnosti M. T., s. r. o., IČ: ., se sídlem J. ..., T., způsobil škodu ve výši 31.000 Kč.
Za to byl obviněný podle §206 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu soud uložil zvláštní podmínku pro osvědčení během zkušební doby, a sice uhradit poškozené společnosti podle svých sil způsobenou škodu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené M. T., s. r. o., IČ ..., se sídlem J. ..., T., na náhradě škody částku 398.773 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 9. 12. 2015 do zaplacení.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 21. 2. 2017 č. j. 11 To 326/2016-1050 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný E. V. následně dovolání , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že jednotlivými skutky, které jsou mu kladeny za vinu, nenaplnil subjektivní stránku trestných činů zpronevěry a krádeže, jak nesprávně dovodily soudy obou stupňů. Nedopouštěl se jich totiž v úmyslu přisvojit si cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která by mu byla svěřena, nebo se cizí věci zmocnit a způsobit tak škodu na cizím majetku. Převedené peněžní prostředky z účtu poškozené obchodní společnosti na svůj soukromý účet si jako genericky určenou věc nechtěl přisvojit natrvalo, o čemž svědčí i dohoda o narovnání, kterou uzavřel s Vodní elektrárnou V., spol. s r. o., a kterou smluvní strany vzájemně upravily další práva a povinnosti vyplývající z jeho účasti a dřívější pozice jednatele v této společnosti. Účastníci této platné dohody podle poukazu dovolatele jednoznačně prohlásili, že jejich dosavadní vzájemná práva, závazky a nároky okamžikem jejího uzavření zanikají a jsou nahrazeny vzájemnými právy, závazky a nároky novými, ať už přímo vyplývají či nevyplývají z této dohody. Už proto nemohl jako věcně správný obstát minimálně adhezní výrok z rozsudku soudu prvního stupně. Důvodem uzavření dohody pak podle dovolatele bylo jeho zjištění, že JUDr. Š. prováděl výběry z účtu společnosti v řádu milionů korun. Na jeho počínání dovolatel upozorňoval a domáhal se jeho prošetření orgány činnými v trestním řízení. Věc však byla policejním orgánem a státním zastupitelstvím nepřezkoumatelnými rozhodnutími nedůvodně odložena. Za nesrozumitelná a nepřesvědčivě odůvodněná pokládá dovolatel i rozhodnutí soudů obou stupňů vydaná v jeho trestní věci. Jim zároveň vytkl, že neprovedly a nehodnotily obhajobou navržené důkazy a tím svůj postup zatížily vadou spočívající v jejich opomenutí ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud buď zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2017 č. j. 11 To 326/2016-1050 a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby ho sám rozsudkem podané obžaloby zprostil.
K obsahu podání obviněného ze dne 12. 7. 2017 Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť nebylo učiněno prostřednictvím obhájce. S ohledem na ustanovení §265d odst. 2 tr. ř. je tak nebylo možno považovat za dovolání ani jeho případné doplnění.
K dovolání obviněného podanému prostřednictvím obhájce se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupkyně“). Ta předně uvedla, že dovolatel podle jejího názoru nikterak nebyl zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces, jestliže soudy neprovedly veškeré jím navržené důkazy. Z jejich postupu rozhodně nelze dovodit, že by předmětné důkazní návrhy zcela opomněly, jak tvrdí obhajoba. Náležitě zjištěný skutkový stav následně odpovídajícím způsobem posoudily i po stránce právní, včetně otázky naplnění subjektivní stránky posuzovaných trestných činů v jednání dovolatele. Na správnost jejich závěrů neměla podle státní zástupkyně vliv „Dohoda o narovnání“ ze dne 25. 9. 2014, kterou dovolatel uzavřel s JUDr. Z. Š., jako novým jednatelem společnosti. K uvedenému způsobu vypořádání vzájemných závazků totiž došlo až v období následujícím po spáchání projednávané trestné činnosti a především za situace, kdy JUDr. Š. jednal v omylu o skutečném stavu firemního majetku. Taková dohoda tudíž nevylučovala trestní odpovědnost dovolatele a současně se nemohla odrazit ani ve způsobu adhezního rozhodování, kdy byl poškozenému subjektu za splnění podmínek §228 odst. 1 tr. ř. soudem přiznán uplatněný nárok na náhradu škody v celém rozsahu.
Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 26. 7. 2017 obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout své stanovisko (tzv. repliku), což se do zahájení neveřejného zasedání nestalo.
Obviněný E. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora rozvedená obecná výkladová východiska je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci vytkl soudům obou stupňů, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování a v důsledku toho vycházely z neúplně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při vědomí názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení patří i obviněným namítané opomenutí důkazů obecnými soudy. Jestliže je v konkrétní věci vytýkáno uvedené zásadní procesní pochybení v jejich postupu, Nejvyšší soud zároveň důsledně zvažuje, zda mělo nebo alespoň mohlo mít relevantní dopad na správnost konečného hmotněprávního posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze připustit, že i námitky vůči rozsahu (neúplnosti) provedeného dokazování mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
V nyní posuzované trestní věci však podle názoru Nejvyššího soudu podmínky pro takový výjimečný zásah do soudy zjištěného skutkového stavu věci dány nebyly.
V rovině obecné je vhodné připomenout, že zákon (viz §2 odst. 5 tr. ř. a §2 odst. 6 tr. ř.) nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro určení váhy určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést a případně zda je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy poté hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Řízení před soudem však ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout a - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto prakticky vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru splňovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
Obviněnému lze přisvědčit potud, že Okresní soud v Semilech v písemném odůvodnění odsuzujícího rozsudku nikde neuvedl, z jakých důvodů jeho návrhům na doplnění dokazování nevyhověl. Nejvyšší soud však této procesní vadě nepřikládá dovolatelem přisuzovaný rozhodující význam. Za podstatné považuje to, že soud prvního stupně příslušné důkazní návrhy obhajoby zcela neopomněl, což je patrno z protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 9. 2016, založeného na č. l. 991 a násl. předloženého soudního spisu. Z něj vyplývá, že soud o důkazních návrzích rozhodl alespoň formou ústně vyhlášeného usnesení, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Stejným rozhodnutím následně zamítl návrhy obviněného na doplnění dokazování i odvolací soud v průběhu veřejného zasedání dne 21. 2. 2017 (viz č. l. 1045 a násl. spisu). V písemném odůvodnění dovoláním napadeného meritorního rozhodnutí ve věci zároveň zřetelně a především ústavně konformním způsobem deklaroval, že další dokazování ve věci považoval za nadbytečné (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09). Jakkoli bylo v tomto směru jeho zdůvodnění stručné, požadavek formulovaný v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. splňovalo. Zákon soudům rozhodně neukládá povinnost zaujímat k jednotlivým důkazním návrhům obhajoby obšírná stanoviska s podrobnou analýzou míry jejich potřebnosti či důležitosti. To účelem odůvodnění soudního rozhodnutí není. V postupu soudů nižších stupňů v předložené trestní věci tedy nelze dovozovat takovou vadu, jež by fakticky (tj. materiálně) vedla k nežádoucímu zásahu do ústavně garantovaného práva dovolatele na spravedlivý proces.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možno s jistou mírou tolerance podřadit toliko jeho námitku, že již samotná existence „Dohody o narovnání“, kterou dne 25. 9. 2014 uzavřel s Vodní elektrárnou E. V., spol. s r. o., zastoupenou svědkem JUDr. Z. Š., vylučovala přijetí právního závěru o jeho úmyslném zavinění, jež by pokrývalo veškeré znaky objektivní stránky přečinů zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a současně představovala překážku pro rozhodnutí soudu o uplatněném nároku poškozené společnosti na náhradu škody výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. Z hlediska věcného však Nejvyšší soud této argumentaci nepřiznal žádné opodstatnění.
Pokud jde o to, zda jednání dovolatele naplnilo subjektivní stránku obou přisouzených trestných činů, se lze v plném rozsahu ztotožnit se závěry, které k dané otázce vyslovil jak Krajský soud v Hradci Králové (viz str. 4 dole odůvodnění usnesení), tak také vyjadřující se státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Soudy zjištěný skutkový stav věci lze stručně charakterizovat tak, že dovolatel v období od 11. 2. 2014 do 5. 6. 2014, kdy se dozvěděl o svém odvolání z funkce jednatele společnosti Vodní elektrárna E. V., spol. s r. o., soustavně zneužíval svého postavení statutárního orgánu a výhradního dispozičního práva k účtům společnosti a s plným vědomím skutečnosti, že nejde o jeho vlastnictví , postupně z těchto účtů odčerpal peněžní prostředky v úhrnné výši 367.773 Kč. Ty pak použil k úhradě svých osobních závazků a potřeb, které ovšem s podnikatelskou činností společnosti nijak nesouvisely. Obdobně ponížil její majetková aktiva svévolným převodem motorového vozidla Škoda Fabia v hodnotě 40.000 Kč do vlastnictví J. L. Další finanční částku, konkrétně ve výši 31.000 Kč, pak z účtu poškozené společnosti vyvedl a spotřeboval k vlastnímu prospěchu již poté, co se dozvěděl o svém odvolání z pozice jejího jednatele. Uvedená skutková zjištění zcela nepochybně svědčí o jeho úmyslu trvale si přisvojit cizí věc, která mu byla svěřena, resp. si cizí věc přisvojit tím, že se jí zmocní, a způsobit tak škodu na cizím majetku. Dovolatelem poukazovaná „Dohoda o narovnání“, kterou s poškozenou společností uzavřel až po dokonání předmětných deliktů, ho trestní odpovědnosti za její spáchání nezbavuje. Jak znovu přiléhavě konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí soud druhého stupně, zmíněná dohoda by hypoteticky mohla mít vliv toliko na řešení otázky náhrady škody, ovšem nikoli za situace, kdy ji druhá smluvní strana uzavírala bez jakýchkoliv informací o protiprávním způsobu dovolatelova nakládání s majetkem společnosti a škodách, které jí v příčinné souvislosti s ním způsobil.
Nejvyšší soud k tomu jen pro úplnost podotýká, že akceptace obviněným předkládaného účelového výkladu právních účinků obdobných dohod by nutně znamenala rezignaci na respekt k zásadě formulované Plénem Ústavního soudu v nálezu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09, podle níž „…se nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání… nebo nabývat majetku vlastním zločinem“.
Adhezní výrok učinil soud prvního stupně zcela v souladu s §228 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení soud obviněnému uloží povinnost nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem tehdy, jestliže ve věci rozhodl odsuzujícím rozsudkem, přičemž škoda byla podle jeho zjištění způsobena v příčinné souvislosti se stíhaným skutkem, který zároveň vykazuje znaky trestného činu a jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, o náhradě škody lze vzhledem k její povaze rozhodovat v adhezním řízení, uplatněný nárok poškozeného má podklad v příslušných hmotněprávních předpisech upravujících náhradu škody, v řízení byla dostatečně prokázána jeho existence i výše a konečně, ve věci není dána žádná zákonná překážka, která by rozhodnutí o něm bránila. Jsou-li kumulativně splněny všechny uvedené podmínky, soud je povinen spolu s výrokem o vině rozhodnout též o uplatněném nároku na náhradu škody a nesmí zbytečně poškozeného odkázat na občanskoprávní nebo jiné řízení. Tento imperativ důvodně respektovaly i soudy činné v projednávané trestní věci.
Protože dovolání obviněného E. V. bylo dílem opřeno o námitky, jež ve skutečnosti nerespektovaly věcné zaměření použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádného jiného z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 8. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu