ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.799.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 799/2017 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2017 o dovolání obviněného J. J. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 6 To 280/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 4/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. J. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 4. 2016 sp. zn. 1 T 4/2016 uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž mu byl podle téhož ustanovení zákona uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Home Credit, a. s., IČ: 26978636, se sídlem v Brně, Nové Sady 996/25, škodu ve výši 33.360 Kč. V souladu s §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 6 To 280/2016 podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce shora uvedené usnesení odvolacího soudu dovoláním s odkazem na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), d), g) a l ) tr. ř.
O jeho mimořádném opravném prostředku rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 4 Tdo 18/2017 tak, že napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 6 To 280/2016 zrušil, jakož i vadné řízení mu předcházející, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil taktéž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. byla Městskému soudu v Praze věc vrácena, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud tak učinil z toho důvodu, že dovolání obviněného bylo v části, v níž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., důvodné, neboť odvolací soud dne 27. 7. 2016 vydal meritorní rozhodnutí, ačkoli znemožnil účast obhájce obviněného na jednání soudu tím, že jej o něm nevyrozuměl, čímž odňal obviněnému možnost náležitě se hájit v odvolacím řízení prostřednictvím svého obhájce, tedy ve výsledku porušil právo obviněného na obhajobu. Stalo se tak proto, že dne 27. 7. 2016 konal veřejné zasedání o odvolání obviněného, aniž by vyrozuměl obhájce obviněného, ustanoveného na základě opatření samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. 1 T 4/2016 za účelem odůvodnění odvolání a obhajování v odvolacím řízení. Po zahájení veřejného zasedání ustanovení obhájce obviněného zrušil a odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. v jeho nepřítomnosti, jakož i v nepřítomnosti jeho obhájce , přestože obviněný byl v té době hospitalizován v Psychiatrické nemocnici Bohnice a mohl se tak důvodně spoléhat na to, že veřejné zasedání proběhne v přítomnosti jeho obhájce, což se však nestalo.
Ve zbývající části ohledně dovolacích námitek obviněného o porušení zákona pokud jde o jeho přítomnost v hlavním líčení /§265b odst. 1 písm. d) tr. ř./ bylo jeho dovolání označeno jako neopodstatněné.
Zbývajícími výhradami ve vztahu k právní kvalifikaci skutku se Nejvyšší soud s ohledem na zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu z důvodu porušení procesních obhajovacích práv obviněného v odvolacím řízení nezabýval, a to z důvodu předčasnosti. Tyto výhrady totiž obviněný mohl uplatnit v novém řízení o odvolání před Městským soudem v Praze, kterému Nejvyšší soud věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Tento soud pak po vrácení věci Nejvyšším soudem ve veřejném zasedání rozhodl tak, že usnesením ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 6 To 280/2016 odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Toto usnesení odvolacího soudu obviněný opětovně napadl dovoláním, tentokrát pouze z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jeho naplnění spatřuje v tom, že poškozená společnost Home Credit, a. s., před uzavřením smlouvy s obviněným neověřila jím udávané informace o jeho zaměstnání a dosahovaného výdělku, tedy nejednala s potřebnou mírou opatrnosti a obezřetnosti, kterou lze při poskytování úvěru neznámé osobě u podnikatelské činnosti spravedlivě a důvodně předpokládat. Poškozená jako jeden z leaderů na trhu spotřebitelských úvěrů s bohatými zkušenostmi se snahou třetích osob o podvodné vylákání finančních prostředků na základě poskytnutí nepravdivých údajů o finanční situaci zájemce o úvěr si tak počínala hrubě nedbale. Pokud by postupovala obezřetně a žádala o doložení informací o výdělkových poměrech obviněného, mohla vzniku škody snadno zabránit. Pokud by nebyly řádně doloženy, neměla úvěr vůbec poskytnout. Obviněný se domnívá, že pro posouzení jeho viny není podstatné, jak uzavřel odvolací soud, že pro daný případ je určující, že iniciativa k poskytnutí úvěru vzešla od obviněného a nikoli od poškozené. V posuzovaném případu měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe v souladu s §12 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož trestní postih uplatněný proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka soukromoprávního vztahu při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k jejich ochraně, trestní represí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 a ze dne 25. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 486/2010). Obviněný odmítá jako zavádějící argumentaci odvolacího soudu spočívající v tom, že citované rozhodnutí dopadá na zcela odlišný případ, kdy iniciativa měla být na straně banky, zatímco v případě obviněného byla aktivita na jeho straně, tedy projevil prvotní zájem na poskytnutí úvěru. Tato okolnost však nebyla pro posouzení věci Nejvyšším soudem podstatná, naopak rozhodující bylo, do jaké míry postupovala banka obezřetně při hodnocení možných rizik spojených s poskytnutím úvěru. Obviněný má za to, že úvěrové společnosti v dnešní době poskytnou úvěr v podstatě každé osobě, přestože neprověří jeho schopnost jej splácet, a poskytnou úvěr i tomu, komu by jinak nebyl poskytnut. Rozhodovací činnost soudů by proto měla přispět k tomu, aby nedocházelo ke kriminalizaci případů při neobezřetnosti poskytovatelů úvěrů při vyřízení žádosti o úvěr a jeho schválení, neboť by nepochybně ubylo pokusů o vylákání peněz z úvěru osobami, které je od počátku vůbec nechtějí splatit.
S ohledem na nedbalý přístup poškozené je i trest uložený obviněnému nepřiměřený (měl mu být uložen podmíněný trest na přiměřenou zkušební dobu). Ke vzniku škody by totiž při zachování potřebné míry opatrnosti poškozené nedošlo. Z toho důvodu by měla poškozená nést minimálně částečnou odpovědnost za vznik škody a povinnost obviněného nahradit škodu ve výši 33.360 Kč uložená podle §228 odst. 1 tr. ř. by měla být přiměřeně ponížena.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017 sp. zn. 6 To 280/2016 zrušil a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že souhlasí s názorem odvolacího soudu, že na nyní posuzovaný případ nelze aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, ačkoli lze obecně souhlasit s názorem dovolatele, že snížená míra obezřetnosti úvěrových společností přispívá k tomu, že úvěrové peníze obdrží osoby, kterým by za normálních okolností neměly být poskytnuty, čímž se zvýší i počet pokusů o vylákání úvěrových prostředků pachateli s úmyslem od počátku úvěr nesplácet. Na dovolatelův případ se totiž plně vztahuje judikát, který podmínky obezřetného či méně obezřetného postoje poškozeného řeší právě v kontextu takového jednání obviněného, kterým naplnil podvodný modus operandi ve smyslu jeho zákonných variant podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a kterým tak docílil toho, že poškozený subjekt přikročil k poškozující dispozici se svým majetkem, ke které by se nerozhodl, pokud by znal skutečné okolnosti na straně svého potenciálního smluvního partnera. Uvedla, že o podvodné jednání jde tudíž (totiž) i tehdy, pokud podvedený je schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, je však ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas. Argument obviněného namítající nedostatečnou obezřetnost poškozeného nelze proto pokládat za faktor vylučující jeho trestní odpovědnost za jednání zaměřené proti majetkovým právům a zájmům poškozeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1137/2015 s odkazem na jeho dřívější usnesení ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Při klamavém uvedení svého zaměstnavatele, doby trvání pracovního poměru a výše svého čistého měsíčního příjmu zaměřeném na dosažení smluvního konsensu jím oslovené úvěrové společnosti a tím i na získání finančního plnění, na které by v důsledku svých skutečných finančních poměrů nikdy nedosáhl, neměla poškozená úvěrová společnost důvodu přistupovat k obviněnému jinak, než jako ke každému druhému žadateli o úvěr, aniž by tak na její straně mohlo vzniknout důvodné podezření, že se jím poskytnuté údaje nezakládají na pravdě.
Není-li vyloučena pachatelova trestní odpovědnost bez ohledu na schopnost podvedeného zjistit či ověřit si skutečný stav rozhodných skutkových okolností a k jeho ovlivnění dojde působením pachatele, ač je možno účinek takového působení eliminovat (např. nahlédnutím do katastru nemovitostí ohledně zástavy na obchodované nemovitosti ‒ viz věc Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 nebo bdělejším přístupem k obsahu podepisovaných dokumentů ‒ viz věc Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 1137/2015), pak je tomu tak tím spíše v nyní posuzované věci, ve které by bylo nutno ke zjištění skutečného stavu požadovaných informací od budoucího úvěrového dlužníka vyvinout podstatně intenzivnější úsilí, navíc spojené s tomu odpovídajícími časovými nároky. Zvláště pak v podmínkách, které lze jen stěží přirovnávat ke způsobu ošetření tohoto rizika na straně klasické bankovní instituce, a to právě proto, že se její produkty srovnatelné povahy týkají zcela jiných finančních řádů a tím podstatně rizikovějšího způsobu nakládání s jejich majetkem.
Zásada subsidiarity trestní represe a akcentace chápání trestního postihu jako ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení ‒ tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011 sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
V této návaznosti pak plně obstojí i přisouzený výrok o náhradě škody. Způsob napadení části adhezního výroku opírajícího se o ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. se vztahuje k nesplněným podmínkám tohoto procesního ustanovení (v kontextu s nesprávným vyvozením závěru o vině obviněného) a nemůže tak odpovídat věcnému naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně ve vztahu k napadnutelnosti výroku o trestu v dovolacím řízení prostřednictvím námitky nepřiměřenosti trestního postihu poukázala na vyloučení přezkumné povinnosti dovolacího soudu ve smyslu rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněného splňuje všechna kritéria stanovená pro tento mimořádný opravný prostředek v ustanovení §265a až 265f tr. ř., se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákoníku a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti určité právní kvalifikaci. Nelze se tudíž spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Obviněný zpochybnil svůj trestní postih s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio , jelikož poškozená společnost Home Credit, a. s., před uzavřením úvěrových smluv s obviněným, na základě nichž od ní vylákal částku ve výši 33.360 Kč, dostatečně neověřila informace předložené obviněným o jeho zaměstnání a výší jeho výdělku, tedy nejednala s potřebnou mírou opatrnosti a obezřetnosti, kterou lze při poskytování úvěru neznámé osobě spravedlivě a důvodně předpokládat. Po zjištění pravého stavu věci neměla obviněnému úvěr vůbec poskytnout a mohla tak zabránit vzniku škody.
S touto argumentací se vypořádal již odvolací soud ve svých usneseních ze dne 27. 7. 2016 a 22. 3. 2017, když dospěl k závěru, že bylo třeba na jednání obviněného reagovat prostředky trestního práva, neboť obviněný ve smyslu §211 odst. 1 tr. zákoníku uvedl poškozené nepravdivé údaje spočívající v tom, že v rozporu se skutečností tvrdil, že je řádně zaměstnán. Již od počátku uzavíral smlouvy o úvěru s tím, že nebude splátky hradit, k čemuž posléze taktéž došlo. Rovněž lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že obviněným opakovaně zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 na daný případ nedopadá, jelikož se v něm Nejvyšší soud zabýval odlišnou situací, kdy sama poškozená ze své vlastní iniciativy nabídla pachateli prostřednictvím jednou za měsíc zasílané nabídky ze své kampaně k určitému produktu nebo úvěru předem schválený úvěr, přičemž tak učinila na základě předchozí zkušenosti s pachatelem, jehož považovala za řádného klienta, který měl na svém účtu dostatečný příjem a své pohledávky řádně splácel. Vycházela však toliko ze svých znalostí o klientovi, žádné bližší informace od něj nevyžadovala a ani je jinak nezjišťovala, ač disponovala dostatkem kvalifikovaného personálu a dalších prostředků za účelem získání potřebných informací. Naopak v nyní posuzovaném případu obviněný na pobočkách prodejny O2 Czech Republic, a. s., uzavřel prostřednictvím jejich pracovníků dvě uvěrové smlouvy dne 30. 5. 2015 a 10. 6. 2015 s poškozenou Home Credit, a. s., na poskytnutí účelových úvěrů na spotřební zboží a uvedl jako svého domnělého zaměstnavatele společnost WAKKENHAT SECURITY a. s., u něhož měl být zaměstnán od května 2014 a pobírat měsíčně mzdu (úvěrová smlouva č. 4505198719), popřípadě že je u něj zaměstnán od května 1999 s měsíční mzdou (úvěrová smlouva č. 4506063314), ačkoli se jednalo o nepravdivé údaje, neboť podle vyjádření společnosti WAKKENHAT SECURITY a. s., u ní nikdy zaměstnán nebyl (viz č. l. 45), tedy uvedl nepravdivé údaje při sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu §211 odst. 1 tr. zákoníku a naplnil tak základní skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu.
Dále je možno shrnout, že zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť nebezpečnými pro společnost tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu. Trestněprávní řešení pak představuje krajní prostředek ( ultima ratio ) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Princip ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem a plyne z něho, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání. Toto pojetí řeší v obecné poloze vztah hierarchie odpovědnosti od odpovědnosti disciplinární přes odpovědnost civilní a správní až k odpovědnosti trestní. Z principu ultima ratio plyne, že trestnými činy mohou být pouze případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního práva či správního práva, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné.
Obviněný J. J. s ohledem na svou trestní minulost zkušeného recidivisty odsuzovaného zejména pro majetkovou trestnou činnost s 28 zápisy v rejstříku trestů si byl nepochybně vědom, že se dopouští dalšího trestného činu v souvislosti s uvedením nepravdivých údajů o svém zaměstnavateli, délce pracovního poměru a výši měsíčního výdělku při sjednávání úvěrových smluv. V opačném případě při uvedení pravdivých informací, že je nemajetný, fakticky bez domova, žije na ubytovně, nemá žádné zaměstnání a trvalý příjem, pobírá dávky pomoci v hmotné nouzi a je proti němu vedeno mnoho exekučních řízení, mu bylo bezpochyby jasné, že není schopen úvěry splatit a že mu jen stěží jakákoli společnost úvěr poskytne. Proto musel vědomě přistoupit k tomu, že si pro zisk úvěru vyfabuluje zaměstnavatele, u něhož nikdy nepracoval. Také je třeba poukázat na to, že celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti majetku, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetkových práv. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. V situaci, kdy trestná činnost obviněného zásadním způsobem vybočila z rámce běžných civilních (občanskoprávních) vztahů a dostala se, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, do oblasti trestního práva, když obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe.
Nejvyšší soud zároveň souhlasí s názorem státní zástupkyně vysloveným v jejím vyjádření k dovolání obviněného, že trestní odpovědnost dovolatele nevylučuje skutečnost, že podvedená osoba je schopna prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněna působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 a ze dne 18. 11. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1137/2015). Ze stejných důvodů je proto nutno odmítnout argumentaci obviněného o míře podílu poškozené na vzniku škody ve výši 33.360 Kč, neboť vyčíslená škoda vznikla výlučně v příčinné souvislosti s jednáním obviněného.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak nelze uplatnit námitku obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu, neboť se nejedná o nesprávné právní hodnocení skutku, ani o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 8. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu