ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.807.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 807/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2017 dovolání obviněného I. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 8 To 370/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 66/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 1 T 66/2016, byl obviněný I. S. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v P. dne 14. 4. 2016 v G. v provozovně nehtového studia v úmyslu odejmout mobilní telefon zn. Lenovo A 1000 v hodnotě nejméně 1.800 Kč s kreditem ve výši cca 500 Kč z její dispozice přistoupil zezadu k A. Š., nejprve v cca 9.59.13 hod. z její levé strany ve chvíli, kdy drže jej v levé ruce sledovala jeho display, avšak ruku s telefonem stihla odtáhnout pod stoleček směrem od obviněného, posléze v cca 10.00.15 hod. z její pravé strany ve chvíli, kdy telefonovala drže jej u svého ucha v dlani prsty pravé ruky, telefon chytil a zatáhl, avšak jmenovaná tah zastavila a uvedla do protipohybu pomocí své druhé ruky, načež obviněný vzhledem k tomuto odporu rovněž uživ své druhé ruky jí telefon z držení vytrhl a urychleně studio opustil.
Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a tří měsíců a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na neurčito.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 1 T 66/2016, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 8 To 370/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
dne 14. dubna 2016 kolem 10.00 hodin v P. v G. přistoupil zezadu k A. Š., a v úmyslu odejmout jí mobilní telefon zn. Lenovo A 1000 v hodnotě 1.800,- Kč s kreditem ve výši asi 500 Kč, ji chytil za ruku, ve které telefon držela, ale ona telefon stihla odtáhnout směrem od něj, a když pak telefon držela u ucha, telefon chytil a zatáhl, ale ona tah zastavila, a proto jí telefon za pomoci své druhé ruky vytrhl a utekl s ním.
Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a tří měsíců a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na neurčito.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 8 To 370/2016, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že na základě učiněných skutkových zjištění nelze bez důvodných pochybností dovozovat jeho úmysl k násilnému jednání. Aby bylo možno pachatele uznat vinným zločinem loupeže, musí být prokázán jeho úmysl tento zločin spáchat, přičemž jeho vůle musí vyjadřovat aktivní vztah ke způsobenému následku. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1097/2011 a Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 681/06, podle kterých se nelze obejít bez zjištění toho, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému jednání veden. Za pochybení proto považuje, že rozhodující soudy se jeho pohnutkou vůbec nezabývaly. Dále vytkl, že nebyl vypracován znalecký posudek k posouzení věrohodnosti poškozené. Obviněný je toho názoru, že v jeho jednání není možné spatřovat naplnění znaku užití násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a že mělo být právně kvalifikováno maximálně jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. Ve svém vyjádření předně uvedl, že dovolání je obsahově zcela totožné s odvoláním obviněného, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně dne 7. 9. 2016. Obviněným uplatněné námitky jsou dle jeho mínění námitkami spíše hmotně právními. V této souvislosti podotkl, že pokud obviněný namítá, že jeho pohnutkou bylo zachytit hovor poškozené s F. C., soudy tuto pohnutku nezpochybnily, pouze ji nepovažovaly za rozhodnou. Zmíněná pohnutka v dané věci nebyla relevantní, neboť nebyla sto zpochybnit zavinění obviněného. Přímý úmysl obviněného zmocnit se za pomoci násilí mobilu poškozené byl podle státního zástupce v průběhu řízení bezpečně prokázán. Obviněným citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1097/2011, na případ posuzované věci nedopadá. Citovaná věc byla dle něj odlišná tím, že v řízení nebylo prokázáno užití násilí ani pohrůžky násilím, navíc nebylo prokázáno ani odnětí věci poškozenému. Naopak v nyní posuzované trestní věci obviněný vytrhl poškozené mobil z rukou po krátkém zápase, čímž poškozená byla zcela zbavena dispozice se svým mobilním telefonem a ani nevěděla, kam s ním obviněný odešel. Aplikovat na danou věc nelze podle jeho mínění ani nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 681/06. Dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zjištěno a prokázáno, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Znalecké zkoumání věrohodnosti poškozené v této souvislosti považuje za zcela nadbytečné.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné s tím, že z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení jako součást své obhajoby, tvořily také argumentaci podaného odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tudíž pouze o opakování obhajoby, s níž se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 To 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Pokud jde o výtku obviněného, že ve věci nebyl vypracován jím navrhovaný znalecký posudek na posouzení věrohodnosti poškozené A. Š., je nutno připomenout, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práva a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Podle názoru Nejvyššího soudu je z dokazování, které bylo ve věci provedeno, zřejmé, že se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnil, proč považoval za nadbytečné znalecky posuzovat věrohodnost poškozené, když nezjistil nic, co by tuto věrohodnost zpochybňovalo, nadto posouzení věrohodnosti svědka je otázkou výsostně právní, nikoli znaleckou. Vina obviněného byla jednoznačně prokázána pořízeným kamerovým záznamem, který ostatně obviněný v nejmenším nezpochybňoval, a pokud poškozená popisuje průběh skutkového děje identicky s tím, co je zachyceno na pořízeném kamerovém záznamu, není ničím odůvodněno, proč by měl být pořizován znalecký posudek k posouzení její věrohodnosti.
Odvolací soud tak navrhovaný důkaz neopomenul, ale rozhodl, že dalšího dokazování není již třeba s tím, že skutkový stav věci byl náležitě zjištěn a stabilizován ostatními v řízení provedenými důkazy, přičemž obviněným navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv, a byl by zcela nadbytečný. Takové rozhodnutí je zcela v kompetenci rozhodujícího soudu, a pro jeho správnost se s ním Nejvyšší soud plně ztotožnil.
S jistou dávkou tolerance by bylo možno pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit pouze námitku obviněného, že v řízení nebyl prokázán jeho úmysl k násilnému jednání, resp. že jeho pohnutkou bylo pouze zachytit hovor poškozené s F. C., na něhož žárlil.
Byť pohnutka obecně není zákonným znakem souzeného trestného činu, nepochybně konkrétním motivem (pohnutkou) pachatele může být zpochybněn samotný loupežný úmysl. Příslušný motiv (pohnutka) však musí být k uvedenému zpochybnění způsobilý. V nyní posuzované věci zjištěná pohnutka pochybnosti o zavinění obviněného nevyvolala. V průběhu řízení byl bez jakýchkoliv pochybností prokázán úmysl obviněného zmocnit se za pomoci násilí mobilního telefonu poškozené, přičemž sám obviněný přiznal, že jeho pohnutkou byla kontrola mobilu poškozené z důvodu jeho žárlivosti na jiného muže.
Obviněný v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1097/2011, avšak toto rozhodnutí na předmětnou věc nedopadá. V citované věci se obviněný nejen nepokusil s telefonem poškozené utéct nebo se ho jiným způsobem zbavit, ale ještě mu nabízel čokoládu. Bylo prokázáno, že pachatel si chtěl jen zavolat, navíc se s mobilem nikam nevzdálil ani se o to nepokoušel, zůstal s poškozeným v neustálém kontaktu a po celou dobu se pokoušel telefonovat. Nejvyšší soud v tomto případě uzavřel, že skutek měl být posouzen jako trestný čin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyla prokázána loupežná pohnutka obviněného. Za trestné bylo označeno jen to jednání obviněného, jímž poškozeného přinutil chodit s ním na různá místa, resp. byl nucen čekat na vrácení mobilu.
V nyní projednávané věci byl naopak úmysl obviněného naprosto zřejmý a v plném souladu s jím tvrzeným motivem. Obviněný sám doznal, že motivem jeho jednání byla žárlivost a snaha kontrolovat komunikaci poškozené s jiným mužem. Poškozenou přitom zcela zbavil dispozice s jejím mobilním telefonem, když jí po krátkém zápase mobil vytrhl z rukou. Dopustil se tak vůči ní násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Obviněný v této souvislosti odkázal také na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 681/06, avšak nijak blíže nekonkretizoval, v čem spatřuje dopad tohoto rozhodnutí na projednávanou věc. Zmíněná kauza se týkala zločinu vraždy a Ústavní soud zde shledal, že u pachatele nebyl prokázán žádný rozumně vysvětlitelný motiv pro vraždu.
Obviněný I. S. však naopak motiv pro násilné zmocnění se mobilu poškozené měl. Sám doznal, že takovým motivem pro něj byla žárlivost a snaha kontrolovat komunikaci poškozené s jiným mužem. Tomuto motivu pak plně odpovídalo jeho shora specifikované protiprávní zaviněné jednání, jímž jednoznačně naplnil subjektivní stránku zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Je přitom irelevantní, jak chtěl obviněný s mobilním telefonem dále naložit, tj. zda si ho chtěl ponechat, prodat, vrátit zpět poškozené, apod. Již tím, že se telefon dostal do jeho dispozice v důsledku násilného jednání, došlo k naplnění subjektivní i objektivní stránky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tento trestný čin má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Vytrhnutí mobilního telefonu z rukou poškozené po krátkém zápase naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku. Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR, 1998-1, č. 20).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedené argumentaci uzavírá, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného I. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. 8. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu