ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.857.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 857/2017 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 7. 2017 o dovolání obviněného Ing. F. W. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 4 To 340/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 186/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 15 T 186/2015, byl obviněný Ing. F. W. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že:
„v době od měsíce října 2010 do 18. 6. 2014 v O., se záměrem získat majetkový prospěch, v podvodném úmyslu ponechat si níže uvedené finanční prostředky jako splátky dluhu, který vůči jeho osobě měl syn poškozené H. D.– B. K., poté, co obviněný již 23. 3. 2009 pozbyl majetková práva k družstevnímu bytu, nacházejícímu se v O. –M., U D., uvedl H. D., která označenou bytovou jednotku užívala na podkladě ústní dohody s obviněným coby podnájemkyně, vědomě v omyl tím, že vůči ní nadále vystupoval jako osoba, které má H. D. hradit nájemné (včetně rozpisu služeb) ve stále stejné výši 2.673 Kč měsíčně i přesto, že jí bylo známo, že došlo k jejich zvýšení a že obviněný již od 23. 3. 2009 pozbyl majetková práva k tomuto družstevnímu bytu, a utvrzoval ji v tom, aby toto nájemné (včetně rozpisu služeb) ve výši 2.673 Kč měsíčně hradila jemu s tím, že on si to dále vyřídí, čemuž vzhledem ke svému věku uvěřila a na základě toho mu formou bankovního převodu a následně prostřednictvím poštovních poukázek zasílala měsíčně částku ve výši 2.673 Kč jako úhradu nájemného (včetně rozpisu služeb), kteréžto finanční částky si bez jejího vědomí od měsíce října 2010 ponechával jako splátky dluhu, který vůči jeho osobě měl syn poškozené H. D.– B. K., čímž obviněný H. D. uvedl v omyl a způsobil jí tak škodu ve výši 109.593 Kč.“
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. F. W. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené H. D., částku ve výši 109.593 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 15 T 186/2015, podal obviněný Ing. F. W. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 4 To 340/2016 tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 4 To 340/2016, podal následně obviněný Ing. F. W. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvádí, že jádro skutku, kterým byla opakující se plnění poškozené H. D. ve výši 2.673 Kč měsíčně na jeho účet, niky nepopřel a v tomto směru se nedomáhá přehodnocení žádných skutkových zjištění. Pro úplnost uvádí, že skutková věta obžaloby se zcela neshoduje se skutkovou větou výroku nalézacího soudu, na což poukázal ve svém odvolání, kde také uvedl, co podle jeho názoru nalézací soud k této úpravě vedlo. V rámci dovolání však nechce s touto úpravou skutkové věty tak, jak byla provedena nalézacím soudem, polemizovat. Cestou dovolání se domáhá přezkoumání právního posouzení skutku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku za důkazní situace, že od poškozené přijímal měsíčně platbu, o které tvrdila, že se jedná o platbu nájemného za jí užívaný byt v době, kdy nebyl vlastníkem tohoto předmětného bytu, o čemž ovšem poškozená věděla. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení rozvíjí doktrinální úvahy o kategorii omylu. Tyto teoretické úvahy, ke kterým jinak nelze mít žádných výhrad, ovšem nemohou být východiskem právního posouzení skutku, o který v tomto případě jde. Uvádí, že poškozenou v žádný omyl neuvedl a také žádného jejího omylu nevyužil jednoduše proto, že žádný nebyl a byl ex post konstruován poškozenou v době, kdy se dozvěděla o jakýchsi dluzích vůči bytovému družstvu, o nichž nevěděl obviněný, protože předmětný byt nevlastnil a vůči bytovému družstvu žádné povinnosti neměl. Konstrukce skutku jak v obžalobě, tak ve výroku nalézacího soudu zcela přehlíží skutečnosti vyplývající z dluhu syna poškozené B. K., který nikdo nezpochybnil a o jehož splácení několikrát jak se synem poškozené, tak se samotnou poškozenou jednal. Se shora uvedených důvodu proto nemůže být jeho jednání právně kvalifikováno jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 4 To 340/2016 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí a současně nařídil, aby Krajský soud v Ostravě věc projednal v jiném složení senátu.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný Ing. F. W. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (tedy výpovědi poškozené a B. K., z čehož dovozoval, že poškozenou v žádný omyl neuvedl a ani žádného jejího omylu nevyužil) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se snaží svými námitkami zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů obou stupňů, přičemž nabízí jiný, vlastní způsob hodnocení provedených důkazů, a na základě toho se pak domáhá jiných skutkových závěrů, než jaké učinily soudy. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Obviněný namítl na podkladě jím konstruovaných skutkových zjištění, že poškozenou v žádný omyl neuvedl a žádného jejího omylu nevyužil proto, že žádný nebyl a byl ex post konstruován poškozenou v době, kdy se dozvěděla o dluzích vůči bytovému družstvu, o nichž nevěděl obviněný, protože předmětný byt nevlastnil a vůči bytovému družstvu žádné povinnosti neměl. K této námitce Nejvyšší soud pouze ve stručnosti uvádí, že obviněný poškozenou H. D. uvedl v omyl tím, že vůči ní jakožto podnájemkyni předmětného bytu v období od října 2010 do 18. 6. 2014, v úmyslu získat majetkový prospěch, tedy v úmyslu ponechat si finanční prostředky, které mu zasílala jako úhradu nákladů spojených s užíváním bytu a za služby s užíváním spojené měsíčně po 2.673 Kč, vystupoval jako nájemce předmětného bytu, přičemž ji utvrzoval v tom, že je jedinou osobou, které tyto platby určené jako nájemné má zasílat. Poškozená vzhledem ke svému věku uvěřila, že obviněný tyto platby řádně zasílá na Stavební bytové družstvo Poruba, kam byly určeny, přičemž obviněný si tyto platby ponechával v rozporu s ujednáním poškozené jako splátky dluhu, který vůči němu měl syn poškozené B. K.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasný obsahový základ především v podrobné výpovědi poškozené H. D., která byla velmi rozsáhlá a v níž opakovaně setrvala na tom, že platbami ve výši 2.673 Kč měsíčně v období od října 2010 do 18. 6. 2014, kdy došlo k poslední úhradě, hradila obviněnému nájemné včetně rozpisu služeb spojených s užíváním předmětného bytu, nikoli splátky za jejího syna. Z její výpovědi bylo zřejmé, že s postupem, aby tyto platby byly určeny jako splátka dluhu, nikdy nesouhlasila, nikdy těmito splátkami dluh za svého syna splácet ani hradit nechtěla, naopak setrvala na svém tvrzení spočívajícím v tom, že vždy takto obviněnému hradila nájem a poplatky za služby s užíváním bytu spojené a uvedla, že to byl obviněný, který jí výslovně řekl, když ho upozornila na to, že došlo ke změně výše těchto plateb, aby nájem platila stále ve stejné výši a aby tuto částku hradila pouze jemu s tím, že vše vyřídí. Totéž ji zopakoval i poté, když mu telefonovala, že údajně není zaplacený nájem, na což ji odpověděl, že se nemá starat, že vše vyřídí. Výpověď poškozené H. D. je podepřena i výpověďmi svědků M. Z. a J. G., dcery poškozené, která uvedla, že její matka po celé období řádně hradila nájem obviněnému, nikoliv splátky dluhu za syna. Svědek B. K. ve své výpovědi zpochybnil obsah uznání dluhu ze dne 23. 8. 2010, když zcela jednoznačně uvedl, že nebyl s matkou domluven na tom, že dluh za něj bude splácet. Uvedl také, že s obviněným mohl mluvit o variantě, že by za něj dluh splácela jeho matka ze svého účtu, tuto však nepřipustil, neboť věděl, do jaké situace by svoji matku dostal, a že tato nedisponuje dostatkem finančních prostředků, když je odkázána pouze na svůj důchod. Okolnost, že obviněný vůči poškozené vystupoval jako osoba, které měla platit nájem a poplatky za služby s užíváním bytu spojené, vyplývá i z potvrzení ze dne 16. 1. 2012, kde obviněný vystupuje jako nájemce předmětného bytu, který je oprávněn byt pronajímat. Polemika obviněného s důkazy s tím, jak je soudy hodnotily, a s tím, jaká skutková zjištění soudy na podkladě důkazů učinily, přesahuje rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové námitky obviněného v žádném případě nejsou podkladem k tomu, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. F. W. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 7. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu