ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.869.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 869/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2017 dovolání obviněného P. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 4 To 6/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 5/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 40 T 5/2016, byl obviněný P. P. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině tohoto rozsudku dopustil tím, že
obviněný v době od jara 2015 do 4. 10. 2015, na různých místech v J., převážně v bytě užívaném jeho otcem J. P., a jeho babičkou M. P., na ulici B., kde dočasně přebýval se svojí tehdejší přítelkyní L. N.,
opakovaně jednal tak, že bezdůvodně slovně a fyzicky napadal poškozenou L. N. tím, že jí hrubě nadával hanlivými výrazy např. kvůli údajným nesrovnalostem ohledně peněz, kvůli tomu, že ji viděl s někým promluvit a podezíral ji z nevěry, přitom jí často vyhrožoval, že ji zabije i celou její rodinu, přitom ji obvykle opakovaně udeřil pěstí do obličeje, dal jí tzv. hlavičku nebo facku a tyto útoky opakoval zpočátku cca jedenkrát týdně, později téměř denně, a to obvykle proto, aby poškozenou L. N. donutil k tomu, aby se pod vlivem jeho slovních a fyzických útoků přiznala k něčemu, co se nestalo, a poškozená L. N. proto, aby se vyhnula dalšímu, zejména fyzickému napadení ze strany obviněného, se k jeho smyšlenkám nakonec vždy přiznala a obviněný takto jednal zejména
- dne 25. 5. 2015 v J. v bytě na ulici B., kdy fyzicky napadl poškozenou L. N. úderem pěstí do hrudníku a způsobil jí tak zlomeninu 5. a 6. žebra vlevo, když zranění si vyžádalo lékařské ošetření poškozené a omezovalo ji po dobu nejméně dvou týdnů v obvyklém způsobu života bolestivostí, ztíženou samoobslužností a nutností dodržovat klidový režim;
- dne 29. 7. 2015 na přesně nezjištěném místě u hřbitova v J. opakovaně udeřil poškozenou L. N. do hlavy a způsobil jí tak zlomeninu nosu s výraznější dislokací, otok levého ušního boltce, ohrožoval ji nožem, kterým jí způsobil povrchovou řeznou ranku v oblasti kořene nosu, tržnou ranku tvaru „T“ vlevo, dvě povrchové tržné ranky na obličeji a drobnou tržnou ranku na stehně;
- dne 4. 10. 2015 v době kolem poledne, opět v bytě na ulici B. v J., opakovaně fyzicky napadl poškozenou L. N., oblečenou jen do spodního prádla, a to tak, že si na ni nejprve kleknul, čímž jí znemožnil pohyb a obranu, následně ji opakovaně udeřil pěstmi z obou stran do hlavy, když vstal, hodil po poškozené mobilní telefon, kterým jí rozrazil obočí nad pravým okem, poté vzal do ruky kabel nabíječky mobilního telefonu délky cca 134,5 cm, kterým poškozenou opakovaně, nejméně sedmnáctkrát, šlehl po celém těle, zejména přes dolní končetiny, záda, hlavu i ruce, kterými si poškozená kryla obličej, a po celou dobu tohoto fyzického napadení poškozenou nutil k tomu, aby mu řekla „co proti němu kuje“ a ačkoli mu poškozená opakovaně sdělovala, že nemá, co by mu řekla, nijak na to nereagoval, v bití poškozené pokračoval až do okamžiku, než do pokoje vstoupila jeho babička M. P., která obviněného i poškozenou z bytu vykázala; po odchodu z bytu obviněný chytil před domem poškozenou za ruku, když sám měl v druhé ruce otevřený nůž a pod pohrůžkou, že do ní nůž bodne, pokud bude křičet, ji donutil, aby s ním šla k řece Jihlavě, do míst v blízkosti sídliště na ulici B., přičemž v průběhu cesty jí opět vyhrožoval, že ji zabije, křičel na ni, že lže, a proto se poškozená ze strachu před dalším fyzickým napadením ze strany obviněného, zpočátku nijak nebránila, avšak v průběhu cesty se pasivně vzepřela tím, že si sedla na zem, odmítala jít dále a na lesní cestě, tedy na místě veřejnosti přístupném ji obviněný opět fyzicky napadl, ačkoliv byl v minulosti odsouzen za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a to rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 5. 2005, č. j. 1 T 88/2004-77, který nabyl právní moci 16. 6. 2005, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, přičemž nevykonaná část tohoto trestu byla usnesením téhož soudu ze dne 4. 12. 2006, č. j. 1 T 88/2004-96, přeměněna na trest odnětí svobody v trvání 143 dnů, který vykonal ve věznici s dozorem dne 21. 7. 2007, a to tak, že po ní házel nůž, dvakrát ji kopl do hlavy, čímž ji donutil, aby vstala a šla s ním dál až k řece Jihlavě, kde v blízkosti Čistírny odpadních vod J. ji nejdříve slovním příkazem donutil, aby si lehla oblečená do studené vody v řece, potom ji donutil, aby se svlékla a její oblečení hodil do řeky, a podruhé ji znovu donutil, aby se svlečená ponořila až po krk do vody v řece, když poškozená vstala, znovu takový příkaz ještě nejméně jedenkrát opakoval, přičemž vždy v mezidobí poškozené dovolil, aby na chvíli ze studené vody vylezla; ve všech těchto případech se poškozená, z obavy před dalším fyzickým napadením ze strany obviněného, jeho příkazům podvolila, do vody se opakovaně ponořila, asi po dvaceti minutách pak poškozené dovolil, aby z řeky úplně vystoupila, oblékla se do jeho kalhot a své mokré mikiny, neboť další součásti jejího oblečení nechal uplavat v řece a poté, společně s poškozenou, odešel do J.-H., kde na ulici L. zařídil pro poškozenou přivolání lékařské pomoci;
tímto jednáním obviněného ze dne 4. 10. 2015 utrpěla poškozená otřes mozku 1. stupně, dvě tržně zhmožděné rány v čelní krajině, zlomeninu nosních kůstek bez posunu, mnohočetné zhmoždění hlavy, tváře, krevní výron kolem levého oka, mnohočetná zhmoždění a oděrky těla, horních i dolních končetin a podchlazení až na 34,0 ̊C, když tato zranění si vyžádala její lékařské ošetření včetně hospitalizace v době od 4. do 6. 10. 2015 v Nemocnici Jihlava, přičemž tato zranění spolu s bezbranností poškozené, způsobené zejména fyzickou převahou obviněného, délkou a brutální intenzitou agrese, jakož i četností ataků, střídáním jejich způsobů a velmi bolestivým šviháním kabelem nabíječky od mobilního telefonu, byla pro poškozenou mučivými útrapami a v důsledku tohoto útoku, jakož i dlouhotrvajícího psychického a fyzického násilí ze strany obviněného pak poškozená dále utrpěla těžkou újmu na zdraví - posttraumatickou stresovou poruchu, která ji citelně omezovala v obvyklém způsobu života po dobu více než šesti týdnů, přičemž její příznaky přetrvávaly nejméně do konce března 2016.
Za to byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla současně uložena povinnost zaplatit poškozenému – Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 54.604,00 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená L. N. odkázána se svým nárokem na náhradu škody a nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 40 T 5/2016, podali obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka v Jihlavě, odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 4 To 6/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3, 4 tr. řádu nově uznal obviněného vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku [ad a) až d)] a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku [ad d)] na tom skutkovém základě, že
v době od jara 2015 do 4. 10. 2015, na různých místech v J., převážně v bytě užívaném jeho otcem J. P. a jeho babičkou M. P., na ulici B., kde dočasně přebýval se svojí tehdejší přítelkyní L. N.,
opakovaně jednal tak, že poškozenou L. N. bezdůvodně slovně a fyzicky napadal tím, že jí hrubě nadával hanlivými výrazy např. kvůli údajným nesrovnalostem ohledně peněz, kvůli tomu, že ji viděl s někým promluvit a podezíral ji z nevěry, přitom jí často vyhrožoval, že ji zabije i celou její rodinu, přitom ji obvykle opakovaně udeřil pěstí do obličeje, dal jí tzv. hlavičku nebo facku a tyto útoky opakoval zpočátku cca jedenkrát týdně, později téměř denně, a to obvykle proto, aby poškozenou L. N. donutil k tomu, aby se pod vlivem jeho slovních a fyzických útoků přiznala k něčemu, co se nestalo, a poškozená L. N. proto, aby se vyhnula dalšímu, zejména fyzickému napadení ze strany obviněného, se k jeho smyšlenkám nakonec vždy přiznala a obviněný takto vůči ní jednal zejména
a) dne 25. 5. 2015 v J. v bytě na ulici B., kdy ji fyzicky napadl úderem pěstí do hrudníku a způsobil jí tak zlomeninu 5. a 6. žebra vlevo, když zranění si vyžádalo lékařské ošetření poškozené a omezovalo ji po dobu nejméně dvou týdnů v obvyklém způsobu života bolestivostí, ztíženou samoobslužností a nutností dodržovat klidový režim;
b) dne 29. 7. 2015 na přesně nezjištěném místě u hřbitova v J. opakovaně udeřil poškozenou L. N. do hlavy a způsobil jí tak zlomeninu nosu s výraznější dislokací, otok levého ušního boltce, ohrožoval ji nožem, kterým jí způsobil povrchovou řeznou ranku v oblasti kořene nosu, tržnou ranku tvaru „T“ vlevo, dvě povrchové tržné ranky na obličeji a drobnou tržnou ranku na stehně;
c) dne 4. 10. 2015 v době kolem poledne, opět v bytě na ulici B. v J., opakovaně fyzicky napadl poškozenou L. N., oblečenou jen do spodního prádla, a to tak, že si na ni nejprve kleknul, čímž jí znemožnil pohyb a obranu, následně ji opakovaně udeřil pěstmi z obou stran do hlavy, když vstal, hodil po poškozené mobilní telefon, kterým jí rozrazil obočí nad pravým okem, poté vzal do ruky kabel nabíječky mobilního telefonu délky cca 134,5 cm, kterým poškozenou opakovaně, nejméně sedmnáctkrát, šlehl po celém těle, zejména přes dolní končetiny, záda, hlavu i ruce, kterými si poškozená kryla obličej, a po celou dobu tohoto fyzického napadení poškozenou nutil k tomu, aby mu řekla „co proti němu kuje“ a ačkoli mu poškozená opakovaně sdělovala, že nemá, co by mu řekla, nijak na to nereagoval, v bití poškozené pokračoval až do okamžiku, než do pokoje vstoupila jeho babička M. P., která obviněného i poškozenou z bytu vykázala;
d) následně po odchodu z bytu chytil poškozenou před domem za ruku, když sám měl v druhé ruce otevřený nůž a pod pohrůžkou, že do ní nůž bodne, pokud bude křičet, ji donutil, aby s ním šla k řece J., do míst v blízkosti sídliště na ulici B., přičemž v průběhu cesty jí opět vyhrožoval, že ji zabije, křičel na ni, že lže, a proto se poškozená ze strachu před dalším fyzickým napadením ze strany obviněného zpočátku nijak nebránila, avšak v průběhu cesty se pasivně vzepřela tím, že si sedla na zem, odmítala jít dále a na lesní cestě, tedy na místě veřejnosti přístupném ji obviněný opět fyzicky napadl, a to tak, že po ní házel nůž, dvakrát ji kopl do hlavy, čímž ji donutil, aby vstala a šla s ním dál až k řece Jihlavě, kde v blízkosti Čistírny odpadních vod J. ji nejdříve slovním příkazem donutil, aby si lehla oblečená do studené vody v řece, potom ji donutil, aby se svlékla a její oblečení hodil do řeky, a podruhé ji znovu donutil, aby se svlečená ponořila až po krk do vody v řece, když poškozená vstala, znovu takový příkaz ještě nejméně jedenkrát opakoval, přičemž vždy v mezidobí poškozené dovolil, aby na chvíli ze studené vody vylezla; ve všech těchto případech se poškozená, z obavy před dalším fyzickým napadením ze strany obviněného, jeho příkazům podvolila, do vody se opakovaně ponořila, asi po dvaceti minutách pak poškozené dovolil, aby z řeky úplně vystoupila, oblékla se do jeho kalhot a své mokré mikiny, neboť další součásti jejího oblečení nechal uplavat v řece a poté, společně s poškozenou, odešel do J. - H., kde na ulici L. zařídil pro poškozenou přivolání lékařské pomoci;
tímto jednáním obviněného ze dne 4. 10. 2015 utrpěla poškozená otřes mozku 1. stupně, dvě tržně zhmožděné rány v čelní krajině, zlomeninu nosních kůstek bez posunu, mnohočetné zhmoždění hlavy, tváře, krevní výron kolem levého oka, mnohočetná zhmoždění a oděrky těla, horních i dolních končetin a podchlazení až na 34,0 °C, když tato zranění si vyžádala její lékařské ošetření včetně hospitalizace v době od 4. do 6. 10. 2015 v Nemocnici Jihlava,
takto jednal, ačkoliv byl v minulosti odsouzen za trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, a to rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 23. 5. 2005, č. j. 1 T 88/2004-77, který nabyl právní moci 16. 6. 2005, k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, přičemž nevykonaná část tohoto trestu byla usnesením téhož soudu ze dne 4. 12. 2006, č. j. 1 T 88/2004-96, přeměněna na trest odnětí svobody v trvání 143 dnů, který vykonal ve věznici s dozorem dne 21. 7. 2007,
přičemž (ad a/ až d/) tato zranění spolu s bezbranností poškozené, způsobené zejména fyzickou převahou obviněného, délkou a brutální intenzitou agrese, jakož i četností ataků, střídáním jejich způsobů a velmi bolestivým šviháním kabelem nabíječky od mobilního telefonu, byla pro poškozenou mučivými útrapami a v důsledku tohoto útoku, jakož i dlouhotrvajícího psychického a fyzického násilí ze strany obviněného pak poškozená dále utrpěla těžkou újmu na zdraví - posttraumatickou stresovou poruchu, která ji citelně omezovala v obvyklém způsobu života po dobu více než šesti týdnů, přičemž její příznaky přetrvávaly nejméně do konce března 2016.
Za popsané jednání byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému – Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 54.604,00 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená L. N. odkázána se svými nároky na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. 4 To 6/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce obsáhlé dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl, že odvolací soud se s jeho námitkami vypořádal ryze formálně a bez jakýchkoli logických či právních úvah. U zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku nebyly dle něj naplněny podmínky pojmu „týrání“, a to z důvodu nedostatečné četnosti a trvalosti útoků v obydlí, a dále nebyly splněny podmínky „osoby žijící ve společném obydlí“. Tvrdí, že i poškozená byla v pozici osoby, která mu nadávala, urážela jej a i fyzicky ho napadla. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1533/2015 a sp. zn. 8 Tdo 957/2010. Zdůraznil, že poškozená mohla kdykoli společné obydlí opustit, což ostatně i několikrát učinila. Je přesvědčen, že se zločinu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V další části dovolání pak brojí proti právní kvalifikaci spočívající v tom, že vydíráním způsobil těžkou újmu na zdraví. Podle názoru obviněného výroková část týkající se způsobení těžké újmy na zdraví v podobě mučivých útrap nemá oporu v odůvodnění rozhodnutí a rozsudek je v této pasáži nepřezkoumatelný. Zdůraznil, že sama poškozená šlehání nabíječkou nevnímala jako nejbolestivější zranění a bylo pro ni méně bolestivé, než zlomená žebra. Přitom zlomená žebra nikdy nebyla kvalifikována jako mučivé útrapy, z čehož dovozuje, že ze subjektivního hlediska poškozené se v případě šlehání nabíječkou nejedná o mučivé útrapy. Závěr znalce o počtu ran považuje za nesprávný s tím, že v tomto ohledu bude nutné zpracovat dodatek ke znaleckému posudku, kde budou jednotlivé rány identifikovány. Podle něj definice mučivých útrap neodpovídá důkazům provedeným v hlavním líčení, tj. nejedná se o dlouhodobé a neutuchající pocity bolesti a ani o pocity bolesti ohrožující zdraví či život poškozené. Dále dovolatel nesouhlasí se závěrem soudu, že posttraumatická stresová porucha vznikla jak v přímé příčinné souvislosti s dlouhodobým týráním poškozené, tak v souvislosti s posledním útokem ze dne 4. 10. 2015. Podle něj není možné jeden následek přičítat dvakrát. Nesouhlasí rovněž se závěrem, že trestný čin vydírání spáchal se zbraní podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, nadto bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť námitky obhajoby nebyly vůbec posuzovány, naopak byly přehlíženy. V závěru dovolání obviněný vznáší výhrady k věrohodnosti poškozené. Nepřezkoumatelný je podle jeho náhledu také znalecký posudek z oboru zdravotnictví znalce MUDr. Skačányho, neboť znalec měl údajně k dispozici lživé a účelově zkreslené informace, z nichž při zpracování posudku vycházel.
Ze všech výše specifikovaných důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal příslušnému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby sám ve věci rozhodl ve smyslu §265m tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je nutno připomenout, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení a tvořily také obsah odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (značná část obsahu dovolání je zcela totožná s obsahem odvolání proti rozsudku nalézacího soudu) a rozhodující soudy se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. V této souvislosti je třeba připomenout konstantní judikaturu, která pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Vyplývá z něj, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Navíc podstatná část dovolacích námitek obviněného primárně směřuje do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Jde tak o námitky, v rámci nichž obviněný vznáší výhrady proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů ze strany rozhodujících soudů nižších stupňů. Takové námitky je třeba vnímat jako námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, jimiž se obviněný domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že na podkladě zjištěného skutkového stavu v posuzované trestní věci se zcela ztotožnil se závěrem nalézacího i odvolacího soudu, že v průběhu řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Z trestné činnosti je usvědčován především výpovědí poškozené L. N., přičemž soudy obou stupňů jasně a srozumitelně zdůvodnily, z jakých důvodů považovaly výpověď jmenované svědkyně za věrohodnou a proč naopak obhajobu obviněného vyhodnotily jako ryze účelovou, učiněnou pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti, nemající v provedených důkazech oporu. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že výpověď poškozené není jediným usvědčujícím důkazem jak dovozuje obviněný v podaném dovolání, ale koresponduje s dalšími provedenými důkazy, se kterými tvoří ucelený řetězec svědčící o vině obviněného.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podřadit pouze námitky obviněného, podle kterých jeho jednáním nedošlo k naplnění zákonných znaků skutkových podstat souzených trestných činů. Nejvyšší soud však shledal, že námitky jsou nedůvodné.
Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí. Odst. 2 písm. b) a d) citovaného ustanovení dopadá na případy, kdy pachatel způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví a páchá takový čin po delší dobu.
Pojmem obydlí se rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Toto vymezení tedy pokrývá mimo obytných domů a bytů i obytné chaty, hotelové domy, ubytovny, vysokoškolské koleje apod. Pojem přitom neklade důraz na vedení společné domácnosti, ale jen na faktický stav společného bydlení, a to z jakéhokoli titulu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1941 s.). V praxi se tak může jednat o prostory v přímém vlastnictví osoby, která je obývá, stejně jako prostory, jež jsou užívány na základě nájemního vztahu, popř. faktického obývání v rámci rodinných vazeb.
Z uvedeného plyne, že spáchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku je podmíněno tím, že týraná osoba žije v tomto obydlí společně s pachatelem. Družka žijící s pachatelem ve společně obývaném domě nebo bytě (tj. ve společném obydlí) po dobu delší tří měsíců je osobou ve smyslu §199 tr. zákoníku a nic na tom nemění skutečnost, že společně obývaný byt či dům v důsledku týrání pachatelem opustila, tzn., že v době probíhajícího trestního stíhání pachatele již oba žijí odděleně.
Týrání je pak zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1942 s.). Není přitom nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap, popř. být v rovině sexuálního násilí, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace či být různorodou kombinací některých z těchto forem. Použití fyzického násilí může mít v každém konkrétním případě vliv na posouzení společenské škodlivosti daného jednání z hlediska splnění podmínek pro uplatnění trestní odpovědnosti pachatele a trestněprávních důsledků s ní spojených, popř. i na právní závěr o možném souběhu více trestných činů. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je třeba vázat k jednání pachatele jako celku, neboť jednotlivé dílčí akty takového jednání, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za kterých k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. (R 20/1960, R 11/1984, R 20/1984-I, R 20/2006).
Tento trestný čin je trestným činem trvajícím, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014). Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu.
V posuzované věci bylo v průběhu řízení bez pochybností prokázáno, že obviněný poškozenou L. N. dlouhodobě slovně i fyzicky napadal, způsoboval jí zranění, pro která byla hospitalizována v nemocnici, často jí vyhrožoval, že zabije ji i celou její rodinu. Útoky se přitom stupňovaly, a to jak z hlediska intenzity, tak také z hlediska četnosti. Je zřejmé, že poškozená měla z obviněného oprávněný strach a že jeho výhrůžkám uvěřila. Dle učiněných skutkových zjištění není také pochyb o tom, že poškozená s obviněným společně bydlela a pouze v ojedinělých případech přespala jinde, což potvrzuje, že obligatorní znak společného obydlí byl v rozhodné době objektivně naplněn. V této souvislosti je možno plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který velmi podrobně, logicky a správně vysvětlil, na základě jakých důkazů k tomuto závěru dospěl. Ostatně skutečnost, že obviněný v inkriminované době s poškozenou žil ve společném obydlí, vyplývá přímo ze skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu, ve které se mimo jiné uvádí, že „… od jara 2015 do 4. 10. 2015 na různých místech v J., převážně v bytě užívaném jeho otcem J. P., a jeho babičkou M. P., na ulici B., kde dočasně přebýval se svojí tehdejší přítelkyní L. N.…“.
Irelevantní je z hlediska naplnění znaku společného obydlí skutečnost, jaký kdo měl právní vztah k příslušnému bytu či na jak dlouho poškozená předmětný byt z různých důvodů opustila (např. z důvodu hospitalizace, návštěvy své matky apod.). Podstatné je, že z popsaných okolností jasně vyplývá, že poškozená byla osobou žijící s obviněným ve společném obydlí ve smyslu ustanovení §199 odst. 1 tr. zákoníku.
Žádných pochyb není také o tom, že obviněný bez důvodných pochybností po delší dobu, a to nejméně po dobu pěti měsíců, s poškozenou zle nakládal. Jeho jednání se přitom jednoznačně vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, a to jak v oblasti fyzické, tak i v oblasti psychické, což poškozená právem pociťovala jako těžké příkoří. Důsledkem tohoto protiprávního zaviněného jednání byl také vznik poruchy zdraví u poškozené, mající podobu posttraumatické stresové poruchy. Existence tohoto patologického psychického stavu, který je nutno hodnotit jako těžkou újmu na zdraví, je potvrzována závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, s akcentací skutečnosti, že na vzniku posttraumatické stresové poruchy se podílelo jak opakované napadání poškozené, tak i poslední útok vůči ní ze dne 4. 10. 2015. Okolnost, že znalecký posudek byl validním důkazním prostředkem nemůže zpochybnit námitka obviněného, že „znalec měl k dispozici lživé a zkreslené informace“, aniž by toto tvrzení bylo jakkoli jinak argumentačně podloženo.
Obviněný v rámci námitky, že jeho jednání nevykazuje všechny zákonné znaky důležité pro naplnění pojmu „týrání“ podle ustanovení §199 tr. zákoníku, odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1533/2015 a sp. zn. 8 Tdo 957/2010. Citovaná rozhodnutí však na případ posuzované věci nedopadají. Ve věci sp. zn. 4 Tdo 1533/2015 protiprávnost jednání obviněného dle zjištěného skutkového stavu věci spočívala ve vulgárních nadávkách vůči poškozené a třech fackách v období necelých dvou let. Nejvyšší soud v tomto případě uzavřel, intenzita takového jednání v trestněprávním směru je přinejmenším diskutabilní. V citované věci manželství obviněného a poškozené dlouhodobě vykazovalo známky silného odcizení a disharmonie, což se projevovalo častými hádkami a spory. Bylo prokázáno, že na existenci problémů měli podíl oba, jak obviněný tak i poškozená, a to z dlouhodobého pohledu.
Stejně tak v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 957/2010 Nejvyšší soud uvedl, že aniž by měl v úmyslu čin obviněného jakkoli zlehčovat, nemůže bez pochybností přijmout závěr soudů o tom, že poškozené coby osoby blízké či jiné osoby žijící ve společně obývaném bytě a domě s obviněným byly vystaveny takovému jeho chování, jež nese typické rysy týrání.
V nyní projednávané věci se však obviněný vůči poškozené dopustil svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu zlého, surového a ponižujícího zacházení, jímž naplnil zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku. Navíc, jak správně posoudil odvolací soud, obviněný jednáním ze dne 4. 10. 2015 popsaným pod písm. d) skutkové věty naplnil v jednočinném souběhu také zákonné znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť poškozenou násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konala, spáchal takový čin se zbraní a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví. Současně se dopustil výtržnosti tím, že napadl poškozenou na místě veřejnosti přístupném a takový čin spáchal opětovně.
Obviněný brojí proti právní kvalifikaci spočívající v tom, že vydíráním způsobil těžkou újmu na zdraví. Dle jeho mínění výroková část týkající se způsobení těžké újmy na zdraví v podobě mučivých útrap nemá oporu v odůvodnění a je nepřezkoumatelná.
Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný poškozenou nejen opakovaně slovně napadal, ale napadal ji i fyzicky, přičemž opakovaně použil při útocích proti tělu poškozené takový předmět (nůž, kabel od nabíječky, mobilní telefon), kterým bylo možno učinit útok proti tělu poškozené důraznějším, jak vyžaduje ustanovení §118 tr. zákoníku. Obviněný dne 4. 10. 2015 mimo jiné prokazatelně opakovaně švihl poškozenou do téměř nahého těla nejméně sedmnáctkrát kabelem od nabíječky, z čehož lze dovodit, že u poškozené bolesti na hranici snesitelnosti trvaly delší dobu. Bezesporu tak poškozenou vystavil mučivým útrapám. V průběhu švihání kabelem ji nutil, aby mu řekla to, co chtěl sám slyšet. Následně v útoku pokračoval, a to za použití zbraně – nože, pomocí kterého přinutil poškozenou, aby s ním šla na odlehlé místo. Tvrdí-li obviněný, že se u poškozené nemohlo jednat o mučivé útrapy, neboť pro ni samotnou bylo šlehání nabíječkou méně bolestivé, než zlomená žebra, jde o jeho osobitý náhled na opakující se důrazné fyzické násilí, přičemž Nejvyšší soud tento právní náhled na posouzení zmíněného zákonného znaku nesdílí. Provedené důkazy, zejména výpověď samotné poškozené, odůvodňují závěr, že po útocích ze strany obviněného byla psychika poškozené natolik narušena, že fakticky vylučovala její schopnost jakéhokoliv účinného odporu. Za této situace dávala najevo svůj nesouhlas s počínáním obviněného pouze mírnějším gestem a způsobem, pokud si sedla na zem na lesní cestě. Obviněný ji zde, tj. na místě veřejnosti přístupném, fyzicky napadl tak, že po ní házel nůž a dvakrát ji kopl do hlavy. Poté, po příchodu k řece, obviněný ve vydírání poškozené pokračoval tím způsobem, že ji přinutil, aby se svlékla a opakovaně se ponořovala až po krk do ledové vody, když z vody jí obviněný dovolil vystoupit vždy pouze na malou chvíli.
Nejvyšší soud přisvědčil právnímu názoru rozhodujících soudů nižších stupňů, že poškozená byla vystavena mučivým útrapám, za které je nutno považovat bolest na hranici snesitelnosti, byť i jen kratší dobu trvající, nebo bolesti sice snesitelné, ale déle trvající, které velmi citelně zasahují celou osobnost postiženého, u něhož pak převládá převážně vnímání bolesti vyvolávající v něm popř. i obavy z dlouhodobého jejich neutuchajícího trvání, pocity, že bolesti vážně ohrožují zdraví nebo život poškozeného (srov. R 31/73).
Nejvyšší soud nenabyl pochybností, že obviněný popsaným protiprávním zaviněným jednáním naplnil také veškeré zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
K námitce obviněného, že byl zkrácen na svých právech zamítnutím svých návrhů na doplnění dokazování, Nejvyšší soud uvádí, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci nejde o případ tzv. opomenutých důkazů. Nalézací i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnily, že odmítly jako nadbytečné provést další obviněným navrhované důkazy, neboť skutkový stav byl správně zjištěn důkazy již provedenými, a byl tak plně stabilizován. Navrhované důkazy tedy neopominuly, ale v intencích své rozhodovací pravomoci dovodily, že další dokazování není potřebné, neboť obviněným navrhované důkazy by neměly na posouzení skutkového stavu a jeho viny žádný vliv. S těmito odůvodněnými závěry soudů obou stupňů se Nejvyšší soud plně ztotožnil.
Obviněný v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V příslušné věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Na základě shora specifikovaných skutečností Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu druhého stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkových podstat zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jak již bylo shrnuto výše. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, jež plně pojímají kriteria stanovená §125 odst. 1 tr. řádu, vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. V této souvislosti Nejvyšší soud plně odkazuje na precizní odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v němž jsou srozumitelně, logicky a velmi podrobně vysvětleny procesní postupy, na jejichž základě byl koncipován skutkový děj, jakož i zcela vyčerpávající úvahy z hlediska správné aplikace hmotného práva s potřebným vysvětlením všech zákonných znaků skutkových podstat trestných činů, jimž byl obviněný uznán vinným. Odůvodnění tohoto rozhodnutí tedy nevykazuje znaky pokřiveného, subjektivně konstruovaného či zkreslujícího výkladu, rovněž neskýtá prostor k zpochybňování, zda odvolací soud byl či nebyl seznámen s problematikou, jíž projednával, zda byl či nebyl kompetentní k právnímu výkladu, který učinil, jak poněkud neomaleně a v rozporu s požadavkem slušně a věcně formulovaných námitek tvrdil v dovolání obviněný. Nejvyšší soud považuje za nutné tuto skutečnost zmínit, neboť dovolání není prostředkem sloužícím k vyjadřování osobních sympatií či nesympatií k rozhodujícím soudům, ale právním nástrojem ( mimořádným opravným prostředkem) určeným výlučně pro právní polemiku, u nějž se presumuje neexistence jakéhokoli citového zabarvení.
Nejvyšší soud uzavřel, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného P. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. 8. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu