ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.904.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 904/2017 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. 8. 2017 dovolání obviněného M. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 123/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 33 T 123/2016, byl obviněný M. H. uznán vinným přečinem obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době od zhruba 18:00 hod. dne 30. 4. 2016 do zhruba 20:19 hod. dne 30. 4. 2016 v prostoru spodní části zahrady domu č. p. ... nacházejícího se na adrese P. V. ..., P. – P., z nedbalosti způsobil zahoření suchého biologického odpadu nacházejícího se v kompostéru, a to tak, že do tohoto vhodil nedostatečně uhašený popel z tuhých paliv zbylých po předchozím grilování a zasypal jej posekanou trávou, čímž došlo k vznícení biologického materiálu, následnému rozšíření požáru na dům č. p. ..., jež je v jeho vlastnictví, a na dům č. p. ..., jež je ve společném jmění manželů pana Ing. H. Ch., a Z. Ch., přičemž na nemovitých i movitých věcech vznikla škoda ve výši nejméně 1.500.000 Kč, kdy tímto svým jednání zároveň porušil důležitou povinnost uloženou mu podle ustanovení §17 odst. 1 písm. a) zák. č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů.
Za to byl odsouzen podle §273 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Pode §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Allianz pojišťovna, a. s., se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, částku ve výši 1.444.556 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození Ing. H. Ch. a Z. Ch. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 33 T 123/2016, podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 9 To 74/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace nejprve shrnul učiněná skutková zjištění a znovu akcentoval tvrzení, že učinil veškerá opatření k tomu, aby k požáru nedošlo. Odvolacímu soudu pak vytkl, že zamítl jeho důkazní návrh na výslech zpracovatele odborného vyjádření hasičského záchranného sboru. Domnívá se, že tímto postupem bylo zkráceno jeho právo na obhajobu. Samotné odborné vyjádření pak označil za do té míry obecné, že na jeho základě nelze činit kategorické závěry. Dle jeho mínění se rozhodující soudy nedostatečně zabývaly naplněním subjektivní stránky souzeného přečinu. Zdůraznil, že kritériem nedbalosti je zachování míry potřebné opatrnosti pachatelem, a to na základě objektivního i subjektivního vymezení. Soudy podle něj tato hlediska nezkoumaly, přičemž on je přesvědčen, že potřebnou míru opatrnosti zachoval. Má za to, že skutkový stav je založen na selektivním hodnocení důkazů v jeho neprospěch a zároveň na nesprávném právním posouzení subjektivní stránky jeho jednání.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl odklad vykonatelnosti výroku o povinnosti nahradit způsobenou škodu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. V tomto vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Byť je rozhodnutí nalézacího soudu z hlediska vyjádření skutkových zjištění značně kusé, tak odvolací soud se s obhajobou obviněného vypořádal relativně pečlivě. K námitce o nedostatečnosti dokazování, pokud nebyl proveden obviněným navrhovaný důkaz, uvedl, že odvolací soud se tímto důkazním návrhem zabýval a zamítl jej s adekvátním a věcně opodstatněným odůvodněním, proto nemůže jít o tzv. opomenutý důkaz. Za podstatnou hmotněprávně relevantní námitku lze dle jeho názoru považovat jen zpochybnění zachování subjektivní stránky jednání obviněného ve formě nedbalosti nevědomé. Je však toho názoru, že na základě učiněných skutkových zjištění a obecně známých skutečností je zřejmé, že obviněný měl a mohl zahoření v kompostéru předpokládat. Má za to, že obviněný potřebnou míru opatrnosti nezachoval a závěr soudů o naplnění subjektivní stránky přisouzeného přečinu je správný a zákonu odpovídající. Vzhledem k výše uvedené argumentaci shledal, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitkami obviněného naplněn nebyl, nemohlo dojít ani k naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu v jeho druhé alternativě.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem. Za daného stavu se neztotožnil ani s podnětem obviněného k odkladu vykonatelnosti adhezního výroku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Námitka obviněného, že v řízení nebyla prokázána subjektivní stránka jeho jednání, je tak z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu námitkou právně relevantní, avšak Nejvyšší soud shledal námitku neopodstatněnou.
Obviněný v této souvislosti rozhodujícím soudům vytýká, že se nedostatečně zabývaly naplněním subjektivní stránky přisouzeného přečinu a tvrdí, že rozvoj požáru na podkladě svého jednání nemohl nijak předvídat, nadto potřebnou míru opatrnosti zachoval.
Nejvyšší soud především připomíná, že k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 tr. zákoníku nestačí jakékoli jednání, jímž může být lidem způsobena smrt nebo těžká újma na zdraví nebo na cizím majetku škoda velkého rozsahu, ale musí jít o jednání obecně nebezpečné, z něhož bezprostředně hrozí obecně nebezpečné následky, přičemž je typické přiblížení se k poruše (konkrétní nebezpečí), a dále určitá živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž porucha často závisí na nahodilých, vlivu pachatele se vymykajících událostech. Rozhodným je přitom to, zda pachatel věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit příslušný obecně nebezpečný následek (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoníku II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2782 - 2783 s.).
V případě nedbalostního přečinu musí trestní soudy vždy prokázat existenci zavinění ve formě vědomé či nevědomé nedbalosti. Mají-li posoudit, zda byl čin spáchán z nedbalosti, musejí v prvé řadě zjistit, zda obviněný zachoval potřebnou míru opatrnosti, která je kritériem nedbalosti v obou jejích formách. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. O zavinění z nevědomé nedbalosti proto jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení chráněného zájmu jsou dány současně, nedostatek této jedné složky v daném případě znamená, že uvedený čin obviněného je činem nezaviněným. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem však platí nejen pro vymezení nedbalosti nevědomé, ale i pro vymezení nedbalosti vědomé, poněvadž přiměřenost důvodů, na něž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení zájmu, je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli, i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 540/2012).
V objektivní rovině vyplývá rozsah potřebné míry opatrnosti zpravidla z bezpečnostních předpisů či technických norem. Není-li objektivní kritérium upraveno zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy nebo uznávanými pravidly, je požadována opatrnost přiměřená daným okolnostem a situaci. Jak bylo výše uvedeno, toto objektivní hledisko samo o sobě není dostatečné pro to, aby mohla být založena trestní odpovědnost pachatele. Předpokladem zavinění ve formě nedbalosti je totiž současná možnost a schopnost konkrétního pachatele předvídat vznik trestněprávně relevantního následku, čímž je vymezeno subjektivní hledisko míry potřebné opatrnosti [srov. Draštík, Antonín et al. Trestní zákoník: komentář. 1. díl, (§1 až 232). Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 115].
Podle ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, je fyzická osoba povinna počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku požáru, zejména při používání tepelných, elektrických, plynových a jiných spotřebičů a komínů, při skladování a používání hořlavých nebo požárně nebezpečných látek, manipulaci s nimi nebo s otevřeným ohněm či jiným zdrojem zapálení.
V posuzované věci obviněný vysypal popel po grilování s odstupem necelých 20 hodin do kompostu obsahujícího suchý biologický materiál. Takové jeho jednání nelze považovat za jednání se zachováním potřebné míry opatrnosti, neboť je obecně známou skutečností, že popel si udržuje vysokou teplotu i po delší dobu poté, co byla ukončena fáze hoření. Stejně tak není třeba dokazovat, že v kompostu dochází k biologickým rozkladným procesům, jež mimo jiné vytvářejí i teplo. Na základě těchto obecně známých faktů obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že v důsledku jeho jednání může dojít k zahoření suchého biologického materiálu nacházejícího se v kompostéru, přičemž měl řadu jiných možností, jak postupovat, aby k požáru nedošlo (např. vysypat popel do nádoby s vodou, ponechat popel v uzavřené nehořlavé nádobě, zahrabat popel do půdy, apod.).
Dle názoru Nejvyššího soudu je tak nutno uzavřít, že obviněný potřebnou míru opatrnosti nezachoval, když měl a mohl předvídat, že vysypáním popela do kompostéru může dojít ke vznícení suchého biologického materiálu nacházejícího se v kompostéru a k následnému rozšíření požáru. Není proto pochyb, že existence zavinění v podobě nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku byla v postačující míře prokázána.
K námitce obviněného o nedůvodném zamítnutí jeho návrhu na výslech zpracovatele odborného vyjádření hasičského záchranného sboru, Nejvyšší soud uvádí, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Nejvyšší soud má na základě provedeného dokazování za to, že v posuzované věci se o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnil, proč obviněným navrhovaný výslech zpracovatele odborného vyjádření hasičského záchranného sboru vyhodnotil jako nadbytečný. Vysvětlil, že nebylo nutné vyslýchat zpracovatele odborného vyjádření, neboť byl přímo před soudem v hlavním líčení proveden důkaz tímto odborným vyjádřením. Toto odborné vyjádření se zabývá časem zpozorování požáru, z kterého dovozuje teoretickou dobu jeho iniciace. Po posouzení věci a ohledání požářiště odborné vyjádření stanovilo jako příčinu vzniku požáru neopatrnost při manipulaci s popelem po grilování.
Odvolací soud se tedy shora specifikovaným důkazním návrhem obviněného zabýval a zamítl jej s adekvátním a věcně opodstatněným odůvodněním. Podrobně se pak také zabýval obsahem samotného odborného vyjádření hasičského záchranného sboru. Navrhovaný důkaz tedy neopominul, ale rozhodl, že dalšího dokazování není již třeba s tím, že skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a nové doplňování důkazu již jednou provedeného by nemohlo zásadně ovlivnit již plně stabilizovaná skutková zjištění. Rozhodnutí o rozsahu provedeného dokazování, o nutnosti doplnit jej či naopak zamítnout návrh na provedení důkazů nových, či zpřesnění důkazů již provedených je zcela v kompetenci rozhodujících soudů (dominus litis). V posuzovaném případě bylo toto rozhodnutí jednak správné, jednak učiněné kompetentním orgánem.
Namítá-li obviněný v dovolání, že na základě zpracovaného odborného vyjádření nelze dospět k závěru o jeho vině a že provedené dokazování je nedostatečné, tak těmito námitkami obviněný ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Výhrady obviněného proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje dokazování a hodnocení důkazů a tvrdí, že se vytýkaného jednání nedopustil, je třeba považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit nelze. Obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán a současně zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Obviněnému lze přisvědčit v tom jeho mínění, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je z hlediska vyjádření skutkových zjištění značně stručné, avšak toto pochybení nalézacího soudu napravil soud odvolací ve svém usnesení, kde se náležitým způsobem vypořádal se stěžejními námitkami obhajoby.
Obviněný v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Na základě shora specifikovaných skutečností Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný svým zaviněným protiprávním jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle §273 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a především druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci výše uvedené uzavřel, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Pro navrhovaný procesní postup podle §265o odst. 1 tr. řádu, jímž obviněný požaduje odklad vykonatelnosti výroku o náhradě škody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 33 T 123/2016, učiněného podle §228 odst. 1 tr. řádu, neshledala předsedkyně senátu důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. 8. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu