ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.973.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 973/2017 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2017 dovolání obviněného Mgr. D. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 10 To 564/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 154/2016, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 17 T 154/2016, byl obviněný Mgr. D. H. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 24. 2. 2016, ve 23:25 hodin, v pravém jízdním pruhu rychlostní silnice I. třídy č. 4, v katastru obce J., okr. P.-z., ve směru jízdy M. p. B., řídil, maje po předchozím požití alkoholických nápojů dle dechové zkoušky provedené dne 25. 2. 2016 v 03:35 hodin 1,46 g/kg alkoholu v dechu, ve stavu, kdy nebyl schopen bezpečně ovládat řízení motorového vozidla, osobní automobil tov. zn. Škoda Superb, a v km 6,016 se plně nevěnoval řízení vozidla vzniklé dopravní situaci, načež přední částí vozidla narazil do zadní části služebního vozidla Celní správy tov. zn. VW Transporter, řízeného M. P., které v té době již stálo v pravém jízdním pruhu se zapnutými výstražnými světly v souvislé koloně vozidel, čímž poškozené společnosti Willibrord, s. r. o., IČ: 02416786, způsobil škodu ve výši 150.000 Kč a Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČ: 65993390, způsobil škodu ve výši 160.000 Kč, přičemž po vystoupení z vozidla byl z jeho úst cítit zápach alkoholu, měl nejistý postoj i chůzi a špatně artikuloval.
Za to byl odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyřiceti dvou měsíců a podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku také peněžitý trest ve 100 denních sazbách po 300 Kč, tj. celkem ve výši 30.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, obviněnému dále uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 17 T 154/2016, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 10 To 564/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu, při nezměněném výroku o vině, odsoudil obviněného podle §274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 10 To 564/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce obsáhlé dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu. V odůvodnění dovolání uvedl, že napadá nesprávné posouzení věci a nesprávné hodnocení provedených důkazů, neboť po objektivní ani subjektivní stránce nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty žalovaného přečinu. Je přesvědčen, že rozhodující soudy jednak pominuly jeho návrh na doplnění dokazování výslechem svědkyně M. M., jednak vycházely z procesně nepoužitelných úředních záznamů; zároveň zcela přehlédly skutečnost, že svědci měli k dispozici záznamy o podání vysvětlení, které jim dal policejní orgán k dispozici. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1565/2015 s tím, že soudy obdobně v jeho trestní věci zcela přešly skutečnost, že po dopravní nehodě bravurně přeparkoval svůj automobil na omezeném prostoru, a to pod dohledem neprotestujícího pracovníka celní správy, a také pominuly svědeckou výpověď svědka P., jenž jednoznačně vypověděl, že po dopravní nehodě nebyl obviněný pod vlivem alkoholu, nýbrž byl v šoku. Dále dovolatel obsáhle cituje usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 687/2015 a tvrdí, že ve zcela shodné důkazní situaci byly soudy i v jeho případě, kdy měly k dispozici toliko jednu dechovou zkoušku, uskutečněnou po 5 hodinách od dopravní nehody a měly tedy postupovat dle zásady in dubio pro reo. Dovozuje, že ani v jeho případě nebylo prokázáno, že by byly jeho schopnosti řídit motorové vozidlo v době dopravní nehody vyloučeny. V této souvislosti obviněný poukazuje na rozpory v závěrech znalce Ing. Stříbrného ohledně možného ovlivnění výsledku dechové zkoušky požitými léky, s čímž se dle jeho mínění soudy řádně nevypořádaly. Domnívá se proto, že nebylo prokázáno, že byl v době řízení motorového vozidla ovlivněn návykovou látkou, která podstatným způsobem ovlivnila jeho řidičské schopnosti. Zdůraznil, že jeho odsouzení je založeno na výsledku jediné dechové zkoušky nespolehlivým přístrojem Dräger, provedené až po čtyřech hodinách od dopravní nehody, přičemž zpochybňuje validitu výsledků takové zkoušky a přesnosti přístroje. Podotýká, že ze znaleckého posudku Ing. Jaroslava Zikmunda vyplývá závěr, že není možno považovat naměřenou hodnotu dechové zkoušky za hodnotu odpovídající skutečné hladině alkoholu v krvi. Policie a soudy měly podle něj shromáždit důkazy vypovídající o jeho ovlivnění alkoholem v době spáchání činu, nikoli pouze údaje o ovlivnění s časovým odstupem od vytýkaného jednání. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 6 Tdo 351/2010. V další části dovolání obviněný zpochybňuje výpověď svědka H. učiněnou před soudem, když tento svědek vycházel ze záznamu o podání vysvětlení, což má svědčit o zájmu tohoto svědka na výsledku řízení. Upozorňuje, že je nelogické, aby svědek nechal obviněného přeparkovat, pokud mu bylo zřejmé, že je obviněný pod vlivem alkoholu. Podrobně pak rekapituluje údajné rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků, které dílem označuje za tendenční. Nesouhlasí s postupem soudu, pokud odmítl výpověď svědkyně K., upozorňuje, že na videozáznamu policie známky ovlivnění alkoholem nevykazuje, dále namítá nesprávné hodnocení úředních záznamů a zdůrazňuje, že svědek S. znevěrohodnil výpovědi všech svědků, když jim dal k dispozici protokoly o podání vysvětlení. Setrvává na své verzi, že užil několik pastilek Halls, Bromhexin, mentolovou žvýkačku, bonbony proti kašli, lék Godasal a Hlohovou tinkturu. Opakuje své vysvětlení, proč nedošlo ke druhé dechové zkoušce a odběru krve.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu Praha-západ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Námitky obviněného v podstatné části mimořádného opravného prostředku uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť představují pouze opakovanou polemiku se skutkovými zjištěními soudů. K námitce porušení zásady „in dubio pro reo“ podotkl, že tento argument také nelze podřadit pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle jeho mínění důkazy, jež byly soudy provedeny, tvoří ucelený řetězec důkazů, který vede k jednoznačnému, logickému a nezpochybnitelnému závěru, že obviněný spáchal přečin ohrožení pod vlivem návykové látky dle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu označil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pouze námitky obviněného zpochybňující naplnění subjektivní a objektivní stránky přisouzeného přečinu. V této souvislosti upozornil, že na stav vylučující způsobilost lze usuzovat i v případě, kdy se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Podle jeho názoru soudy obou stupňů zcela správně na podkladě zjištěných skutečností (vycházejících nejen z výsledků dechové zkoušky, ale i z ostatních důkazů) dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znak - stavu vylučujícího způsobilost. Samotný manévr s automobilem obviněného, který označuje jako bravurní přeparkování, sám o sobě nevypovídá o tom, že by obviněný nebyl ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo. Závěr o jeho vině přisouzeným přečinem proto označil za správný a zákonu odpovídající. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu pak uvedl, že se v daném případě nemůže vůbec uplatnit, neboť Krajský soud v Praze podané odvolání obviněného řádně projednal a z jeho podnětu modifikoval výrok o trestu z rozsudku soudu prvého stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání dle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, tvoří i obsah odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (značná část obsahu dovolání je zcela totožná s obsahem odvolání proti rozsudku nalézacího soudu) a rozhodující soudy se s nimi náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly. Konstantní judikatura pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Nadto podstatná část dovolacích námitek obviněného primárně směřuje do oblasti skutkových zjištění rozhodujících soudů. Jde o námitky a výhrady směřující proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů rozhodujícími soudy obou stupňů. Tyto námitky jsou námitkami skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování, jimiž se obviněný domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že na základě zjištěného skutkového stavu věci se zcela ztotožnil se závěrem nalézacího i odvolacího soudu, že v průběhu řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obviněný pod vlivem alkoholu nebyl při řízení schopen bezpečně ovládat své osobní vozidlo, plně se nevěnoval řízení, důsledkem čehož došlo k dopravní nehodě, jíž byla způsobena škoda ve výši celkově 310.000 Kč, přičemž u obviněného bylo zjištěno na základě dechové zkoušky nejméně 1,46 g/kg alkoholu v dechu.
Nutno zdůraznit, že příslušné soudy při svém rozhodování nevycházely pouze z dechové zkoušky, která byla u obviněného provedena, ale i z řady dalších důkazů, kterými byl stav ovlivnění obviněného alkoholem doložen. Zjevnou opilost obviněného popsali svědkové H., K. i D. Svědek H. navíc uvedl, že obviněný po celou dobu čekání na příjezd hlídky dopravní policie nic nejedl, nepil (vyjma minerálky) ani nepožil žádný lék. Dokazováním dále vyšlo najevo, že z obviněného byl po nehodě cítit alkohol, měl nejistou chůzi, opakovaně mařil pokus o dechovou zkoušku, nebyl ochoten se na místě nehody podrobit odběru biologického materiálu ke stanovení skutečné hladiny alkoholu v krvi a tomuto odběru se následně odmítl podrobit i po převozu do nemocnice. Pouze svědek P. uvedl, že na obviněném podnapilost nepozoroval, pouze jakousi zmatenost. Ani vyjádření tohoto svědka tedy nevylučuje zjištěnou variantu, že zmatenost obviněného zapříčinil právě alkohol. Rozhodující soudy nižších stupňů proto správně uzavřely, že svědecké výpovědi plně podporují závěr, že výsledek dechové zkoušky, který určil 1,46 promile alkoholu v dechu obviněného, není důvod zpochybňovat.
Námitka obviněného, že na místě nehody opakovaně požil léky obsahující alkohol, které mohly ovlivnit výsledek dechové zkoušky, nemá oporu v závěrech znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Vyplývá z něj, že by se užití takových léků projevilo na dechové zkoušce pouze tehdy, pokud by k jejich požití došlo bezprostředně před zkouškou, což ani sám obviněný netvrdí. Požití daných léků v průběhu několika hodin, jež uběhly mezi nehodou a dechovou zkouškou, nemohlo být dle znalce důvodem naměřené hladiny alkoholu v dechu obviněného. Navíc obviněný se mohl podrobit opakované dechové zkoušce, což neučinil, a poté, co byl převezen do nemocnice, kde mu měla být odebrána krev, tak z nemocnice odešel dříve, než bylo vyšetření včetně odběru krve provedeno. Je zřejmé, že toto jeho počínání nelze vysvětlit jinak, než že si byl velmi dobře vědom svého stavu ovlivnění alkoholem a záměrně se vyhnul jeho objektivnímu ověření.
Za relevantní výhradu nelze pak považovat ani výtku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje také výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolené (ani žádné jiné, byť neuplatněné) dovolací důvody.
K výtce obviněného, že byly zamítnuty jeho návrhy na doplnění dokazování, Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotněprávního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Nejvyšší soud konstatuje, že v posuzované věci nejde o případ tzv. opomenutých důkazů. Nalézací soud i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí jasně a srozumitelně zdůvodnily, že odmítly jako nadbytečné provést další obviněným navrhované důkazy, neboť skutkový stav byl již v dostatečné míře správně zjištěn důkazy již provedenými a byl dostatečně stabilizován pro meritorní rozhodnutí. Navrhované důkazy tedy neopomenuly, ale rozhodly, že další dokazování ve věci je nadbytečné, kteréžto rozhodnutí je plně v kompetenci rozhodujících soudů. Nejvyšší soud se plně ztotožnil s názorem o nadbytečnosti dalšího navrhovaného dokazování.
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze podřadit pouze výtky obviněného, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty souzeného přečinu, konkrétně že chybí naplnění těchto znaků po subjektivní a objektivní stránce.
Přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky se podle ustanovení §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku dopustí ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, způsobí-li uvedeným činem havárii, dopravní nebo jinou nehodu, jinému ublíží na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek.
Pro stav vylučující způsobilost neexistuje přitom žádná konkrétní definice, neboť různé návykové látky působí na člověka odlišně, proto je nutné v každém konkrétním případě zkoumat, jako měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovanou činnost. Podle konstantní soudní judikatury trestní stíhání řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku není vyloučeno ani v případě, kdy se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče v době jízdy. Trestní odpovědnost daného přečinu je totiž podmíněna stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo k jiné činnosti, při nichž by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých před jízdou řidičem, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče před nehodou i po ní apod. K tomu musí orgány činné v trestním řízení opatřit a provést všechny vhodné a potřebné důkazy a odpovídajícím způsobem je zhodnotit jednotlivě i v souhrnu. Vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku může být jedním ze souhrnu důkazů (byť nikoli jediným), jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle §274 tr. zákoníku, též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky není možné bez dalšího odmítnout jen z důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům (srov. PR, 2000, č. 5).
Soudy obou stupňů v posuzované věci postupovaly zcela správně a v souladu se zákonnými požadavky, když při svém rozhodování vyšly nejen z výsledků dechové zkoušky obviněného, ale i z ostatních shora zmíněných důkazů, a dospěly k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znak skutkové podstaty - „stav vylučující způsobilost“. Poukazuje-li obviněný na okolnost, že dechová zkouška byla u něj provedena s odstupem několika hodin od nehody a nebylo tak zjištěno, v jakém stavu byl v době řízení vozidla, k tomu nelze než dodat, že v průběhu čekání na policejní hlídku prokazatelně žádný alkohol nepil a je tak více než jisté, že hladina alkoholu naměřena po více než třech hodinách po nehodě rozhodně neodpovídala hladině v době řízení vozidla, z čehož plyne, že hladinu alkoholu v době řízení vozidla musel mít ještě vyšší. Jak uvedl již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, podle obecných poznatků o rychlosti odbourávání alkoholu se musel obsah alkoholu v krvi obviněného v době nehody pohybovat kolem dvou promile, což je výrazné ovlivnění zásadně překračující hranici rozhodnou pro posouzení skutku.
Konečně obviněnému nelze přisvědčit ani v jeho sebehodnocení, že to, že vozidlo sám „bravurně“ přeparkoval, jak tvrdí, svědčí o tom, že nebyl ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidla. K naplnění tohoto znaku skutkové podstaty se totiž nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2790 s.). Takový stav byl v případě obviněného řádným způsobem zjištěn, proto není pochyb o tom, že závěr o jeho vině přisouzeným přečinem je zcela správný.
Obviněný v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dané věci však o takový případ nejde, neboť rozhodnutím odvolacího soudu nedošlo k zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje.
Na základě shora specifikovaných skutečností Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný svým zaviněným protiprávním jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Hodnocení je logické, nezkreslené, zjištěným okolnostem plně odpovídající.
Nejvyšší soud proto rozhodl, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného Mgr. D. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. 8. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu