ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.989.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 989/2017 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 8. 2017 dovolání obviněného R. H. , které podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 To 96/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 99/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 13 T 99/2015, byl obviněný R. H. uznán vinným v bodě 1) výroku rozsudku přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen též trest propadnutí věci, a to mísy z varného čirého skla znečištěné na dne kouskem odlomku nože a plastové nádoby s popisem Hydroxid sodný o objemu 500 g a obsahem ½ bílé šupiny.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Himex CZ, s. r. o., IČ 60647370, se sídlem U Stínadel 1316, Pelhřimov, částku 152.000 Kč.
Proti rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 To 96/2017, zamítl jaké nedůvodné podle §256 tr. řádu.
Obviněný prostřednictvím svého obhájce napadl posledně citované usnesení odvolacího soudu dovoláním, které odůvodnil existencí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávně hmotněprávním posouzení. Dovolací argumentace je zaměřena proti skutku pod bodem 2) výroku rozsudku, kvalifikovaného jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný tvrdí, že se uvedeného deliktu nedopustil a důkazy, které svědčí proti němu, nejsou takové kvality, aby jej z trestné činnosti usvědčily. Soudy obou stupňů v důkazní nouzi porušily zásadu „in dubio pro reo“, neboli v pochybnostech ve prospěch, kterou v napadeném rozhodnutí neaplikovaly. Skutková zjištění učiněná ve věci jsou nedostačující a jeho vinu neprokazují.
Navrhl, aby Nejvyšší soud v důsledku vytýkaných vad napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 3 To 96/2017 zrušil, aniž specifikoval další navrhovaný procesní postup, byť mu to ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu výslovně ukládá.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství písemně sdělil, že se k dovolání obviněného s ohledem na povahu námitek nebude věcně vyjadřovat. Vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Nejvyšší soud připomíná, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soud musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřadit výhrady, jimž obviněný zpochybňuje rozsah dokazování a způsob, jímž soudy provedené důkazy hodnotily. Není rovněž možno pominout, že dovolací námitky jsou opisem odvolání, které obviněný podal proti rozsudku soudu prvního stupně, jimiž se podrobně zabýval a vypořádal odvolací soud ve svém rozhodnutí. Ostatně také nalézací soud na stejné výtky, tehdy promítnuté do obhajoby obviněného, ve svém rozsudku reagoval a svůj postoj k nim logicky vysvětlil. Nejvyšší soud není obecnou třetí soudní instancí a není povolán k vysvětlování nekončící polemiky obviněného se závěry soudů, pokud tyto závěry v posuzované věci shledal správnými.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu je třeba citovat i závěry Ústavního soudu vyjádřené v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde mj. uvedl, že „ označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení , je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu“.
Pokud obviněný opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nelze vést argumentaci poukazem na nedostatečně provedená skutková zjištění a zpochybňováním zvoleného procesního postupu při aplikaci ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu, aniž by byla tato argumentace spojena s rozborem vad hmotněprávního posouzení skutku či jiných hmotněprávních vad a s uplatněným dovolacím důvodem se tak míjí.
I pokud jde o námitku obviněného, že byla porušena zásada „in dubio pro reo“, Nejvyšší soud podotýká, že tato zásada je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení, ani žádný jiný důvod dovolání.
Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného R. H. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. řádu, proto aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu, toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 8. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu