Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2017, sp. zn. 5 Tdo 334/2017 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.334.2017.3

sp. zn. 5 Tdo 334/2017-I-98 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2017 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 11 To 90/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 7/2014, takto: Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 11 To 90/2016. Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 20 T 7/2014, byl obviněný J. T. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za který mu soud podle §329 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu působení ve výkonném orgánu obce v oblasti samostatné působnosti na dobu pěti roků. Krajský soud zároveň rozhodl podle §228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného zaplatit poškozenému Statutárnímu městu České Budějovice, IČ 00244732, na náhradu škody částku 12 532 650,79 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody soud odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 2 tr. řádu. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. T. odvolání a v jeho neprospěch také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 11 To 90/2016. Z podnětu odvolání obviněného J. T. zrušil rozsudek krajského soudu v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného J. T. zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem. Poškozené Statutární město České Budějovice odkázal podle §229 odst. 3 tr. řádu s celým jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně vrchní soud zamítl odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni jako nedůvodné podle §256 tr. řádu. 3. Skutek, jímž měl obviněný podle obžaloby spáchat zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, spočíval v podstatě v tom, že jako primátor Statutárního města České Budějovice v postavení úřední osoby podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku dne 15. 6. 2010 v Č. B., n. P. O.. č. 1, 2 za Statutární město České Budějovice neoprávněně uzavřel dodatek č. 2 ke smlouvě o dodávce počítačového hardwarového zařízení, softwarového vybavení a o poskytnutí souvisejících služeb (dále jen „dodatek č. 2“) s obchodní společností Bit Servis, spol. s r. o., IČ 45793972, (dále jen „Bit Servis“) v úmyslu opatřit této obchodní společnosti neoprávněný prospěch imateriální povahy spočívající v přidělení nadlimitní zakázky ve výši 37 213 726 Kč bez řádného zadávacího řízení a bez pověření rady města a tím překročil svou pravomoc danou mu ustanovením §103 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), zároveň porušil ustanovení §6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „ZVZ“, resp. „zákon o veřejných zakázkách“), který byl s účinností od 1. 10. 2016 nahrazen zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s článkem 8 odst. 1 tehdy platné směrnice Rady města České Budějovice č. 9/2008, o postupu při zadávání veřejných zakázek, podepsal jménem Statutárního města České Budějovice zmíněný dodatek č. 2 bez toho, že by tento postup byl předtím projednán a schválen radou města, která schvaluje vypsání zadávacího řízení u nadlimitních a podlimitních zakázek v objemu nad 2 000 000 Kč, přičemž soudní znalec v přípravném řízení stanovil obvyklou cenu v místě a čase, za niž by se dalo pořídit hardwarové zařízení, softwarové vybavení a související služby na částku 28 436 764 Kč, obviněný tedy podle obžaloby přidělením zakázky přímo obchodní společnosti Bit Servis způsobil na majetku Statutárního města České Budějovice škodu nejméně ve výši 8 776 962 Kč. 4. Krajský soud v Českých Budějovicích po provedeném hlavním líčení dospěl ke skutkovým závěrům, které vyjádřil v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku o vině tak, že jako primátor Statutárního města České Budějovice v postavení úřední osoby podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku dne 15. 6. 2010 v Č. B., n. P. O.. č. 1, 2 za Statutární město České Budějovice neoprávněně uzavřel dodatek č. 2 s obchodní společností Bit Servis, v úmyslu opatřit této obchodní společnosti neoprávněný prospěch imateriální povahy spočívající v přidělení nadlimitní zakázky ve výši 37 213 726 Kč bez řádného zadávacího řízení a bez pověření rady města a tím překročil svou pravomoc danou mu ustanovením §103 odst. 4 zákona o obcích, zároveň porušil ustanovení §6 zákona o veřejných zakázkách, v rozporu s článkem 8 odst. 1 tehdy platné směrnice Rady města České Budějovice č. 9/2008, o postupu při zadávání veřejných zakázek, podepsal jménem Statutárního města České Budějovice zmíněný dodatek č. 2 bez toho, že by tento postup byl předtím projednán a schválen radou města, která schvaluje vypsání zadávacího řízení u nadlimitních a podlimitních zakázek v objemu nad 2 000 000 Kč, přičemž soudní znalec určený soudem stanovil obvyklou cenu v místě a čase, za niž by se dalo pořídit hardwarové zařízení, softwarové vybavení a související služby na částku 24 681 075,21 Kč, obviněný tedy podle krajského soudu přidělením zakázky přímo obchodní společnosti Bit Servis způsobil na majetku Statutárního města České Budějovice škodu nejméně ve výši 12 532 650,79 Kč. II. Dovolání nejvyššího státního zástupce 5. Nejvyšší státní zástupce (dále též jako „dovolatel“) podal dne 13. 3. 2017 proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, a to v neprospěch obviněného J. T., které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. 6. Úvodem svého podání dovolatel zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a citoval některé pasáže z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně. Tento rozsudek napadl nejvyšší státní zástupce z několika důvodů. Nejprve poukázal na vady v procesním postupu vrchního soudu, vytkl mu konkrétně nerespektování procesních ustanovení §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. řádu. Přiblížil význam prvně uvedeného ustanovení, podle něhož (po zrušení rozsudku soudu prvního stupně) může odvolací soud sám rozhodnout rozsudkem ve věci jen, je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Nejvyšší státní zástupce byl přesvědčen, že pokud vrchní soud v průběhu veřejného zasedání zopakoval tři listinné důkazy, z nichž nebylo zjištěno nic nového, pak takový postup dotčenému ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu odporoval. Podle §263 odst. 7 tr. řádu potom pro případ změny nebo doplnění skutkových zjištění může soud druhého stupně přihlížet jen k důkazům, které sám provedl ve veřejném zasedání, což nejvyšší státní zástupce interpretoval tak, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, s výjimkou důkazů provedených ve veřejném zasedání. Vrchní soud však podle názoru dovolatele sám přehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení a dospěl přitom ke zcela opačným skutkovým závěrům než krajský soud a porušil tak citovaná ustanovení trestního řádu. V návaznosti na odlišné hodnocení důkazů ve srovnání se soudem prvního stupně pak vrchní soud dospěl k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku. Proto se nejvyšší státní zástupce domníval, že mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci vznikl extrémní nesoulad, v němž spatřoval naplnění deklarovaného dovolacího důvodu, a současně k tomu připojil odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1203/2012. 7. Nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval dovolatel u znaku úmyslného zavinění, který odvolací soud u obviněného neshledal. Nejvyšší státní zástupce byl naopak přesvědčen, že subjektivní stránka trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby byla žalovaným skutkem naplněna a pokrývala podle něj i pohnutku tohoto trestného činu. Přitom zdůraznil, že dodatek č. 2 učinil z původního závazku poškozeného statutárního města zcela jiný závazkový vztah mezi smluvními partnery, došlo totiž ke změně ceny, doby plnění a jednalo se o kompletní obměnu předmětu plnění. Fakticky tak šlo o novou nadlimitní veřejnou zakázku, a proto obviněný nebyl oprávněn bez předchozího schválení Radou města České Budějovice podepsat dodatek č. 2 a mělo být postupováno podle zákona o veřejných zakázkách. Upozornil také na nesprávný soudní výklad institutu opčního práva, jež náleželo zadavateli (Statutárnímu městu České Budějovice) a nikoli dodavateli (Bit Servis). Přestože obviněný J. T. popíral jakýkoli úmysl poškodit město a opatřit jinému prospěch, bylo podle dovolatele možno dovozovat tuto formu zavinění z objektivních okolností, za nichž byl čin spáchán. Patří mezi ně zejména skutečnost, že obviněný působil v komunální politice již delší dobu, a to od roku 1998, bylo jeho povinností seznámit se s právními předpisy souvisejícími s výkonem funkce primátora a dodržovat je, nepochybně byl také seznámen i s vnitřními předpisy města, zejména se směrnicemi č. 9/2008 a č. 1/2008, které dokonce sám podepsal. Ze všech těchto okolností nejvyšší státní zástupce usoudil, že obviněný věděl o tom, že dodatek č. 2 měla schválit Rada města České Budějovice, a že se tak v daném případě nestalo. Obviněný tento významný nedostatek mohl jednoduše zjistit ze spisové obálky (tzv. „košilky“), ve které mu byly příslušné listiny obsahující dodatek č. 2 předloženy k podpisu. Dovolatel se rovněž neztotožnil s argumentací vrchního soudu, pokud tento při zdůvodnění svého zprošťujícího výroku poukázal mj. na podpis vedoucího právního oddělení města na spisové obálce. Podle názoru nejvyššího státního zástupce podpis J. H. s poznámkou „bez připomínek“ vyjadřoval pouze soulad dodatku č. 2 s právními předpisy a judikaturou, nikoli to, že by se dodatek č. 2 týkal jen formálních úprav původní smlouvy a obviněný tedy mohl „obejít“ radu města. Současně nejvyšší státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že Rada města České Budějovice by po seznámení se s obsahem dodatku č. 2 dospěla k tomu, že je třeba vypsat na provedení předmětu tohoto dodatku nové zadávací řízení podle zákona o veřejných zakázkách. Ze všech uvedených důvodů proto podle názoru dovolatele musel obviněný J. T. minimálně vědět, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem a s tím, že ho poruší, byl přinejmenším srozuměn. 8. V další části svého mimořádného opravného prostředku zpochybnil další úvahy odvolacího soudu, které se týkaly neplatnosti dodatku č. 2. Vrchní soud totiž vyslovil názor, že v důsledku nedostatku formálních podmínek pro platnost zmíněného dodatku nedošlo ani ke vzniku škody na majetku Statutárního města České Budějovice. S tím se však nejvyšší státní zástupce neztotožnil, zdůraznil, že předmětným dodatkem byly fakticky změněny jak cena, tak i předmět díla, které bylo realizováno, tudíž žalovaným jednáním byl způsoben i škodlivý následek. Na podporu svých tvrzení citoval názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 386/2014. 9. Kromě toho, že se nejvyšší státní zástupce svými dovolacími námitkami snažil zvrátit zprošťující výrok o vině v napadeném rozsudku ve vztahu k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby, dožadoval se posouzení téhož skutku také jako zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. 10. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout. Dále vyslovil svůj souhlas učinit navrhované i jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání. III. Vyjádření obviněného k dovolání 11. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zasláno k vyjádření obviněnému, který je podal prostřednictvím svého obhájce doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D. V úvodu poznamenal, že dovolání nejvyššího státního zástupce nepřineslo žádné nové argumenty, obsahově se podobá odvolání, které bylo odvolacím soudem zamítnuto jako nedůvodné. Podle názoru obviněného nejsou předložené dovolací námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť jde o jednostrannou interpretaci skutečností, které nebyly v průběhu trestního řízení prokázány nebo byly dokonce vyvráceny provedeným dokazováním. 12. Následně se obviněný podrobně vyjádřil k jednotlivým argumentům dovolatele. K procesním výhradám nejprve připomněl, že těžištěm dokazování je hlavní líčení, v jehož průběhu provedl Krajský soud v Českých Budějovicích poměrně značný rozsah důkazů. Vzhledem k tomu, že obviněný od počátku svého trestního stíhání nijak nezpochybnil svůj podpis na předmětném dodatku č. 2, stala se stěžejní otázkou pro v úvahu přicházející trestní odpovědnost obviněného především subjektivní stránka žalovaného trestného činu. V tomto směru lze odsuzující výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně považovat za rozporný s jeho odůvodněním, resp. v něm nemá oporu, neboť již ve stadiu řízení před soudem prvního stupně jím provedené důkazy vypovídaly o nedostatku zavinění. Z toho důvodu nebylo nutné opakovat před odvolacím soudem rozsáhlé dokazování. Pokud dovolatel citoval u vybraných procesních ustanovení z právní teorie, opomenul dokončit tu výkladovou část, kde se hovoří o povinnosti odvolacího soudu samostatně rozhodnout rozsudkem tam, kde může učinit nové rozhodnutí na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, případně doplněného či pozměněného výsledky dokazování před soudem druhého stupně. Přesně o takovou procesní situaci šlo ve věci obviněného, jak správně konstatoval i soud druhého stupně. Trestní spis totiž obsahoval zcela jiná zjištění, než ke kterým dospěl nalézací soud, naopak se proto mohl stát podkladem pro zprošťující rozsudek soudu druhého stupně. Rozhodně nešlo o „libovůli“ vrchního soudu, jak se snaží v dovolání tvrdit nejvyšší státní zástupce, přičemž zcela nepřiléhavě argumentuje názory vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1203/2012. Jedná se totiž o dvě zcela odlišné procesní situace, neboť ve věci senátu Nejvyššího soudu 4 Tdo soud druhého stupně bez provedení nových a dokonce bez zopakování již provedených důkazů sám ve věci meritorně rozhodl rozsudkem. V posuzované věci obviněného J. T. však Vrchní soud v Praze nepřekročil meze principu apelace, které jsou ohraničeny trestním řádem, naopak v případě postupu navrhovaného dovolatelem by se odvolací soud vrátil ke kritizovanému stavu před novelou trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. Jejím účelem právě bylo posílení apelačního principu a potlačení kasačního, aby se tak zabránilo určitému „přetahování“ mezi orgány činnými v trestním řízení, čímž dochází k šetření práv obviněného. Odvolací soud tím, že znovu provedl stěžejní listinné důkazy, respektoval příslušná procesní ustanovení, neboť mohl na podkladě jinak správně zjištěného skutkového stavu rozhodnout, jinak by musel přistoupit ke zcela formalistickému vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně se závazným právním názorem, čímž by došlo ke zbytečným průtahům již poměrně dlouho vedeného trestního řízení. 13. Obviněný se rázně ohradil proti tvrzení nejvyššího státního zástupce o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Jeho úvahy označil za abstraktní a postrádající oporu v trestním spise. Zejména výroky dovolatele o významu podpisu právníka J. H. na spisové obálce podle obviněného nejsou pravdivé, když během výslechu tohoto svědka byl prokázán opak, tj. že právní oddělení bylo povinno přezkoumávat, zda o předkládaném dokumentu rozhodovaly všechny kompetentní orgány města. Obviněný se dále hájil tím, že dodatek č. 2 nepodepsal s nerozvážností a lhostejností, ale s péčí řádného hospodáře, neboť svůj podpis připojil v souladu s vnitřními předpisy města až poté, co dokument schválili tři příslušně profesně vybavení zaměstnanci magistrátu, kteří vyjádřili souhlas s obsahem i zákonností dokumentu. Tito úředníci, na rozdíl od primátora odborníci, skládají na Institutu státní správy zřízeném Ministerstvem vnitra zkoušky odborné způsobilosti, zajišťují u samosprávného celku odborné činnosti, což k zachování standardu péče řádného hospodáře plně dostačuje. Obviněný také dodal, že znal původní smlouvu z roku 2007 a jednal v domnění, že na ni dodatek č. 2 ve smyslu jejího čl. 7. 8. navazoval. 14. Co se týká námitky dovolatele proti té části odůvodnění rozsudku vrchního soudu, v níž vyslovil názor o neplatnosti dodatku č. 2, obviněný se s ní neztotožnil. Na podporu přesvědčení o reálných následcích sjednání dodatku č. 2 spočívajících ve změně původního smluvního vztahu mezi městem a dodavatelským subjektem nejvyšší státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 6 Tdo 386/2014. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu se však podle obviněného nedalo aplikovat na danou věc, neboť se oba případy skutkově lišily. V citované věci šlo o podvodné jednání, kdy obviněná nabyla vlastnictví k nemovitosti poté, co uvedla poškozenou v omyl, a nezaplatila kupní cenu, o což v případě obviněného nejde. Na druhou stranu lze na situaci obviněného z citované věci použít názor Nejvyššího soudu vyslovený v označeném rozhodnutí, podle něhož nelze dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit námitky vytýkající neúplnost zjištěného skutkového stavu, správnost dokazování, či způsob hodnocení důkazů, jež předložil nejvyšší státní zástupce ve věci obviněného J. T. Ze strany dovolatele se jedná o pouhé spekulace a hypotetické úvahy, zejména ve vztahu k tvrzení, že městu nic nebránilo smlouvu z roku 2007 vypovědět, dokonce sám podle obviněného připustil, že i přes údajné poškození majetku města v důsledku uzavření smluvního dodatku č. 2 nedošlo k jeho vypovězení, naopak pokračovala vzájemná spolupráce obou smluvních stran. 15. Nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku se stejně jako státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ve svém odvolání domáhal posouzení stíhaného skutku kromě zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby i jako zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu. Opakováním tohoto návrhu je však podle obviněného obcházen účel dovolání jako mimořádného opravného prostředku, dovolatel se tímto způsobem snaží učinit z Nejvyššího soudu třetí instanci, neboť vrchní soud se s touto námitkou vypořádal na s. 8 napadeného rozsudku. Vzhledem k tomu, že ve svých závěrech vyloučil u obviněného úmyslné zavinění, uvažoval jen o naplnění skutkové podstaty některého z nedbalostních trestných činů, zejména maření úkolu úřední osoby podle §330 tr. zákoníku, ale shledal, že skutková zjištění neposkytovala podklad pro takovou právní kvalifikaci. 16. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, jelikož předloženou argumentaci dovolatele nelze podřadit žádnému z taxativně uvedených dovolacích důvodů. IV. Posouzení důvodnosti dovolání A . Obecná východiska 17. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Jak bylo již shora zmíněno, nejvyšší státní zástupce svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Předpokladem jeho naplnění je, aby konkrétní dovolací námitka směřovala proti hmotněprávnímu posouzení těch skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů na podkladě výsledků provedeného dokazování. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku nebo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení může proto dojít pouze tehdy, byl-li skutek posouzen podle jiného ustanovení hmotného práva, tj. především trestního zákona, případně jiné normy upravující hmotné právo, než jaké na něj dopadalo. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak může být naplněn pouze právní, a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. 18. V uvedeném smyslu se právně relevantní jevila námitka dovolatele napadající úvahy soudu druhého stupně ve vztahu k subjektivní stránce, škodlivému následku a ve vztahu k pohnutce - znaku skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby. Právní význam měl také požadavek dovolatele na aplikaci ustanovení §248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku na jednání obviněného J. T. spáchaném v jednočinném souběhu se zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jak zjistil Nejvyšší soud, dovolací argumentace byla částečně důvodná, a to ve vztahu k napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, proto bylo na místě tento rozsudek zrušit. B. K trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku B.1. Zákonné znaky obecně 19. Trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, b) překročí svou pravomoc, nebo c) nesplní povinnost vyplývající z její povinnosti. Pachatelem tohoto trestného činu může být výhradně speciální subjekt – úřední osoba definovaná v ustanovení §127 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Obviněný J. T. se měl žalovaného skutku dopustit v rámci výkonu funkce primátora Statutárního města České Budějovice, a to jako odpovědná osoba zastupující jednu ze dvou smluvních stran dodatku č. 2, o který se v této věci jedná. V průběhu trestního stíhání obviněného, který sám nepopíral, že by připojil svůj podpis na tomto smluvním ujednání, nevyvstaly ani žádné pochybnosti o postavení obviněného jako úřední osoby, nepovažuje Nejvyšší soud za nezbytné se k tomuto znaku podrobněji vyjadřovat. Taková úřední osoba pak může trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby spáchat pouze jednou ze tří taxativně uvedených forem jednání [viz výše pod písmeny a), b) a c)]. Obviněný J. T. naplnil objektivní stránku základní skutkové podstaty uvedeného trestného činu podle skutkových zjištění soudů v alternativě odpovídající písmenu b), tedy tak, že překročil svou pravomoc. O překročení pravomoci se jedná tehdy, když pachatel vykonává činnost, která patří do pravomoci jiné úřední osoby, popř. jiného orgánu, a to buď nadřízeného, nebo též podřízeného, nižšího, pokud úřední osoba nemá právo vztáhnout vyřízení věci na sebe. Patří sem i případy, kdy úřední osoba jedná bez zvláštního zmocnění, pokud je právní řád vyžaduje (srov. č. 19/1981 Sb. rozh. tr., s. 110 a 111; Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3148). Jak soud prvního stupně tak i soud druhého stupně nahlížely shodně na charakter jednání obviněného, jímž měl překročit svou pravomoc, neboť uzavření dodatku č. 2 mělo správně předcházet jak řádné zadávací řízení, tak projednání a schválení samotného dodatku č. 2 Radou města České Budějovice (viz s. 5 rozsudku odvolacího soudu). Právní závěr soudů obou stupňů týkající se objektivní stránky základní skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby se tedy shoduje v tom, že obviněný J. T. nejednal v souladu s ustanoveními §103 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o obcích“). Nejvyšší soud proti této úvaze soudů v obecné rovině nemá výhrady. Naplnění znaku speciálního subjektu ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku vyplývá u obviněného z jeho postavení starosty obce, který je současně (§103 odst. 2 zákona o obcích) členem zastupitelstva. V podstatě samozřejmým a presumovaným předpokladem výkonu funkce starosty (zde primátora) je znalost zákona o obcích, zejména souhrn pravomocí a povinností, které mu z této funkce vyplývají, a jež při nakládání s majetkem obce primárně vyplývají z ustanovení §38 odst. 1, 2 a §39 odst. 2 zákona o obcích. V případech, v nichž si starosta (primátor) přisvojí svévolně pravomoc zastupitelstva či rady obce rozhodnout o majetkové dispozici, jak se stalo v daném případě při uzavření dodatku č. 2, kdy jeho návrh nebyl předložen radě města k projednání a rozhodnutí o něm, jedná starosta (primátor) v rozporu s §103 odst. 4 písm. g), h) zákona o obcích a se slibem zastupitele podle §69 odst. 2, 4 téhož zákona (srov. Púry, F., Richter, M. Trestní odpovědnost v územní samosprávě. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2017. s. 9, dále přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2012, sp. zn. 11 Tdo 454/2011, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, č. 10/2012, s. 242, nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. II. ÚS 294/95 a ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1167/11). Vzhledem ke svému postavení a dlouholetým zkušenostem obviněného s působením v různých orgánech (či funkcích) města byl i podle názoru Nejvyššího soudu dostatečnou měrou seznámen jako tehdejší primátor s požadavkem projednání dodatku č. 2 radou města. Jiný (mezi soudy obou stupňů rozdílný) pohled na otázku, zda za konkrétních okolností, jež samotnému podpisu předcházely, a s povahou informací, které měl v rozhodný okamžik obviněný k dispozici, se skutečně z jeho strany jednalo o úmyslné porušení stanovených pravidel v systému předkládání dokumentů radě města, či zda se v rozhodnou dobu mohl domnívat, že předmětný dodatek nemusí tento orgán města projednat a schválit, bude blíže rozveden v další části tohoto usnesení. 20. U pachatele tohoto trestného činu se pro uplatnění trestní odpovědnosti dále vyžaduje, aby jednal zaviněně, přičemž postačuje úmysl nepřímý, tj. stav, kdy si pachatel uvědomuje, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. V posuzované trestní věci krajský soud kladl obviněnému za vinu, že se zmíněného trestného činu dopustil v úmyslu přímém (srovnej s. 86 odsuzujícího rozsudku), když vědomě porušil zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob tím, že překročil svou pravomoc. Ve vztahu k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §329 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, podle níž lze potrestat pachatele, který shora popsaným jednáním způsobí škodu velkého rozsahu, shledal krajský soud zavinění obviněného ve formě vědomé nedbalosti (viz s. 88 rozsudku soudu prvního stupně), jež v souladu s pravidlem podle §17 písm. a) tr. zákoníku k trestnosti postačuje. Obviněný podle soudu věděl, že škodu přesahující 12 mil. Kč může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí. S těmito závěry soudu prvního stupně ohledně subjektivní stránky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, zásadně nesouhlasil odvolací soud, který zaujal opačný postoj a neshledal u obviněného naplnění úmyslné formy zavinění ani v nepřímém úmyslu. 21. Z hlediska subjektivní stránky je také podstatné, aby pachatel trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku nejen úmyslně jednal způsobem uvedeným ve skutkové podstatě, ale rovněž „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Jedná se o pohnutku pachatele označovanou právní teorií také jako úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu (srovnej např. Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges, 2016. s. 838). Ze samotného slovního vyjádření této pohnutky vyplývá, že k trestnosti činu v jeho základní skutkové podstatě není třeba, aby někomu skutečně škoda či jiná závažná újma vznikla nebo aby někdo získal neoprávněný prospěch, ale pro její naplnění bude dostačující, že pachatel jedná v úmyslu těchto cílů dosáhnout. Přitom škodu v tomto smyslu představuje jakákoli materiální újma vyčíslitelná v penězích, jinou závažnou újmou bude újma nemateriální, tj. škoda na právech, na zdraví, morální škoda, poškození v zaměstnání, v rodinném životě apod., a neoprávněný prospěch bude představovat každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba bez pachatelova přičinění neměli právo (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3148). Obviněný J. T. podle názoru krajského soudu jednal v úmyslu opatřit neoprávněný imateriální prospěch obchodní společnosti Bit Servis spočívající v přidělení veřejné zakázky bez řádného zadávacího řízení (viz s. 86 rozsudku krajského soudu). Názor soudu prvního stupně však Vrchní soud v Praze označil za pouhé spekulativní závěry bez náležitého podkladu ve výsledcích dokazování. Odvolací soud přitom považoval skutkové zjištění učiněné krajským soudem za správné i dostatečně rozsáhlé, ale při správném způsobu hodnocení všech důkazů, svědčilo na straně obviněného o nedostatku úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu, a to i úmyslu nepřímého (viz s. 5 rozsudku odvolacího soudu). 22. Pokud se týká škody velkého rozsahu jako zákonného znaku charakterizujícího kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §329 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, v názorech na její existenci se soudy opět neshodly. Ve smyslu výkladového pravidla ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku, představuje škodu velkého rozsahu částka ve výši nejméně 5 mil. Kč, přičemž se jedná o nejvyšší možnou hranici škody vymezenou v trestním zákoníku. Krajský soud stanovil výši škody v podobě majetkové újmy, jež byla zjištěným skutkem způsobena Statutárnímu městu České Budějovice na 12 532 650,79 Kč, a to proto, že město mohlo získat provedení stejné služby o uvedenou peněžní částku levněji (srovnej s. 87 odsuzujícího rozsudku). Vycházel přitom z rozdílu mezi cenou sjednanou dodatkem č. 2 a cenou obvyklou, jak ji stanovil znalec Ing. Miroslav Ludvík, Ph.D., MBA. Vrchní soud v Praze oproti tomu s odkazem na ustanovení §41 odst. 2 zákona o obcích dospěl k názoru, podle něhož uzavření dodatku č. 2 bez zákonem požadovaného schválení radou města mělo povahu absolutně neplatného právního úkonu, z něhož „nevyplývají následky, které jsou s ním spojovány, z právního hlediska neexistuje a nikoho nezavazuje“. Odvolací soud tak spatřoval rozpor v úvahách soudu prvního stupně, který na jedné straně konstatoval, že úkony vyžadující schválení rady obce, může starosta provést jen po jejich předchozím schválení, jinak jsou od počátku neplatné, přesto poté vyčíslil škodu na majetku obce, jak ji určil znalec. Podle přesvědčení vrchního soudu tedy nemohla vzniknout Statutárnímu městu České Budějovice žádná škoda, kterou označil dokonce za „fiktivní“ s tím, že cokoli bylo stranami smluvního ujednání z roku 2007 vzájemně plněno na podkladě dodatku, bylo plněno bez právního důvodu a jde tak o neoprávněný majetkový prospěch té které strany, který musí být vzájemně vypořádán (srov. s. 7 rozsudku soudu druhého stupně). B.2. Subjektivní stránka trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby 23. Dovolatel důvodně uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku výhrady proti úvahám odvolacího soudu, pokud se týkaly subjektivní stránky trestného činu. Jednalo se o stěžejní námitku a otázku rozhodnou pro posouzení viny obviněného J. T. jak trestným činem podle §329 tr. zákoníku, tak trestným činem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 tr. zákoníku již v jejich základních skutkových podstatách. Pokud odvolací soud hodnotil subjektivní stránku ve vztahu k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby (§329 tr. zákoníku) tak, že u obviněného nebyla naplněna, Nejvyšší soud se s jeho názorem z níže uvedených důvodů (viz body 25. až 34. tohoto usnesení) ztotožnil. Zásadní pochybení však dovolací soud spatřoval ve způsobu, jakým se vrchní soud (ne)vypořádal se subjektivní stránkou u trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti, jehož zákonné znaky mohly i podle dosavadních skutkových zjištění dopadat na jednání obviněného, avšak soud druhého stupně se jimi prakticky vůbec nezabýval. Nebylo tak dosud zcela vyloučeno užití této právní kvalifikace, jak se alternativně domáhal i nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání. Na podkladě této právní námitky tak mohl Nejvyšší soud přezkoumat napadený rozsudek vrchního soudu i jemu předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. řádu, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. 24. Krajský soud v Českých Budějovicích věnoval hodnocení okolností případu maximální možnou pozornost, neopomenul podstatné ani méně závažné skutečnosti zjištěné v průběhu hlavního líčení. V rámci nahlížení na určité, nikoli nevýznamné okolnosti, jež obviněný učinil součástí své obhajoby a jež nesporně mají opodstatnění a vzájemné logické propojení, se však důsledně nevypořádal s jejich vlivem na psychický vztah obviněného k nim a k důsledkům, jež mohly vyvolat v jeho představách o (ne)správnosti jeho počínání v okamžiku, kdy podepisoval sporný dodatek č. 2. Výsledky dokazování totiž zjevně poskytují dvě skupiny skutkových okolností svědčících pro nebo naopak proti naplnění úmyslného zavinění u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby (včetně tzv. úmyslu přesahujícího objektivní stránku tohoto trestného činu). Nejvyšší soud důsledně zvažoval veškerá fakta dostupná z obsahu trestního spisu, jakož i argumenty obhajoby na straně jedné a obžaloby, jak je v podstatné části převzal krajský soud, na straně druhé, přičemž dospěl k tomu, že volní složka úmyslného zavinění v jednání obviněného zcela scházela a v tomto závěru považuje názor vyslovený vrchním soudem o vyloučení úmyslného zavinění v obou jeho formách (přímého i nepřímého) za správný. Argumenty Krajského soudu v Českých Budějovicích, o něž opřel právní posouzení subjektivní stránky znaků základní skutkové podstaty §329 odst. 1 tr. zákoníku jako úmysl přímý, spočívaly zejména v tom, že obviněný jako primátor Statutárního města České Budějovice, který byl povinen znát příslušné právní předpisy, jednal s nimi záměrně v rozporu, přitom tento soud za stěžejní důkaz označil především tzv. spisovou obálku doprovázející sporný dokument. Z ní bylo obviněnému známo, že rada ani zastupitelstvo města dodatek č. 2 neprojednaly, protože kolonka „výpis z usnesení rady/zastupitelstva“ byla prázdná, ačkoli s ohledem na celkovou výši plnění přesahující 37 mil. Kč, měla být taková transakce předložena k projednání a schválení radě města. Rovněž si obviněný jako současný člen rady města, musel být vědom, že podklady k projednání dodatku č. 2 z titulu svého členství v radě nikdy neobdržel, a tudíž s ním nemohli být seznámeni ani ostatní členové tohoto orgánu. Krajský soud také obviněnému vytkl připojení podpisu dodatku č. 2, přestože na spisové obálce nebyl otisk razítka „Kancelář primátora, právní oddělení“, jež podle soudu bylo součástí spisových obálek jak dodatku č. 1, tak samotné smlouvy z roku 2007, na kterou oba uvedené dodatky navazovaly. Jestliže spisová obálka k dodatku č. 2 obsahovala podpis právníka J. H., soud prvního stupně určitým způsobem snižoval jeho význam, doslova uvedl: „…právník oddělení svým podpisem vyjadřuje pouze soulad předkládaného dokumentu s právními předpisy a příslušnou judikaturou. V žádném případě neznamená podpis tohoto pracovníka Statutárního města České Budějovice, že předmětný materiál prošel radou města…“ (srovnej s. 84 rozsudku nalézacího soudu). V další části odůvodnění odsuzujícího rozsudku soud upozornil i na časové souvislosti. Jednak na poměrně krátkou dobu, jež uplynula mezi podáním nabídky obchodní společností Bit Servis dne 9. 6. 2010 do okamžiku podpisu dodatku č. 2 primátorem, k němuž došlo dne 15. 6. 2010, a jednak na ukončení výkonu této vrcholné funkce obviněným ke dni 17. 6. 2010. Krajský soud k takto urychlenému „vyřízení věci“ neshledal objektivní důvody, naznačil spojitost s očekávaným odvoláním z funkce primátora a zdůraznil vyloučení jakékoli možnosti během tří pracovních dní řádně projednat nabídku v radě města, čehož si obviněný rovněž musel být vědom. Dále bylo krajským soudem poukázáno na dlouhodobé působení obviněného v orgánech města již v době, než se stal primátorem, musel mít tedy poměrně vysoké povědomí o procesu projednávání a schvalování smluv, resp., které z nich je či není třeba vůbec radě/zastupitelstvu předložit ke schválení. Kromě příslušných ustanovení zákona o obcích a zákona o veřejných zakázkách byl obviněný nepochybně seznámen i s interním předpisem Statutárního města České Budějovice, a to směrnicí č. 9/2008, v jejíž druhé části v čl. 8 odst. 1 se stanoví, že rada města schvaluje veškeré nadlimitní a také podlimitní zakázky v hodnotě nad 2 mil. Kč, a to jak jejich přidělení, tak vypsání, podle čl. 8 odst. 2 rovněž rozhoduje o druhu zadávacího řízení. Ani jedno z těchto ustanovení vnitřního předpisu však nebylo ve vztahu k dodatku č. 2 uplatněno a obviněný jej přesto podepsal, i když mu tyto nedostatky musely být známy. Jelikož dodatek č. 2 představoval zcela nový závazek a nikoli pouhou úpravu již existujícího smluvního vztahu sjednaného v roce 2007, mělo být postupováno podle zákona o veřejných zakázkách, tj. město mělo provést nové zadávací řízení, a nikoli „navázat“ na smlouvu z roku 2007, jejímž obsahem byla veřejná zakázka zadaná rovněž vadně v jednacím řízení bez uveřejnění, jak konstatoval Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2012, č. j. ÚOHS-S593/2011/VZ-18002/2012/513/JWe (č. l. 2645). Shodně věc posoudil také Krajský soud v Brně, pokud usnesením ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. 30 Af 78/2013 (založeno na č. l. 3340), rozhodoval o žalobě Statutárního města České Budějovice proti rozhodnutí předsedy tohoto úřadu, jímž byl zamítnut rozklad proti citovanému rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Na s. 83 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je dále argumentováno tím, že v případě řádného projednání zakázky v radě by se tento orgán správně usnesl na vypsání zadávacího řízení v rámci zákonných ustanovení zákona o veřejných zakázkách, který by tak byl respektován, resp. řádně aplikován. Primátor ovšem svým postupem fakticky zákon o veřejných zakázkách obešel, nedodržel zásadu transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace ve smyslu §6 zákona o veřejných zakázkách, a podpisem dodatku č. 2 bez předchozího souhlasu rady s jeho obsahem porušil také ustanovení §38 a §103 odst. 4 zákona o obcích, neboť na základě jeho jednání bylo naloženo s majetkem města nehospodárně a překročil zákonem mu vyhrazené pravomoci, přičemž věděl o možnosti způsobení následku v podobě škody na majetku města. Zbývá doplnit úvahy krajského soudu k úmyslu přesahujícímu objektivní stránku trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, o jehož naplnění soud prvního stupně rovněž nepochyboval. Konstatoval, že obviněný J. T. jednal s cílem, aby obchodní společnost Bit Servis získala zakázku bez konání řádného zadávacího řízení a vznikl tak na její straně neoprávněný prospěch imateriální povahy, kterým bylo již samotné uzavření dodatku č. 2. Další argumenty podporující naplnění znaku pohnutky krajský soud poněkud zmatečně spatřoval v podstatě v tom, že obviněný v rozporu s právem podepsal sám dodatek č. 2, ačkoli rozhodování o této otázce náleželo do výlučné pravomoci Rady statutárního města České Budějovice, čímž „obviněný překročil jednoznačně svou pravomoc ve smyslu §329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“. Na tomto místě tak krajský soud směšoval úvahy o naplnění úmyslu přesahujícího objektivní stránku tohoto trestného činu, resp. v podstatě žádné nevyjádřil, a poukazoval na existenci objektivní stránky skutkové podstaty tohoto činu. 25. Se závěry i argumentací krajského soudu vztahující se k subjektivní stránce, jak ji dovolací soud shrnul v předchozím bodě tohoto usnesení, vrchní soud důrazně nesouhlasil a ani Nejvyšší soud se s nimi nemůže bez dalšího ztotožnit. Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 8. 12. 2016 doplnil dokazování a zopakoval tři listinné důkazy, jimiž byla smlouva z roku 2007 a její dodatek č. 1 i dodatek č. 2, a to včetně spisových obálek (srovnej č. l. 3592). Na jejich podkladě vzal za prokázanou obhajobu obviněného, že mohl nabýt dojmu o nepotřebnosti schválení dodatku č. 2 radou města, stejně jako tomu bylo u dodatku č. 1, neboť jej shlédly po právní i obsahově věcné stránce odborně k tomu vybavené osoby podepsané na spisové obálce k dodatku č. 2, aniž by vznesly jakékoli výhrady proti obsahu či jeho formě. S dodatkem č. 2 bylo tak v zásadě nakládáno jako s formální úpravou smlouvy mezi týmiž subjekty uzavřené v roce 2007, jež byla výsledkem zadávacího řízení ve formě jednacího řízení bez uveřejnění schválena radou, a proto se mohl obviněnému jevit zvolený postup vynechat předložení dodatku č. 2 ke schválení radě města jako správný. 26. Nejvyšší soud v reakci na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů dospěl k následujícím zjištěním. Co se týká otisku razítka „Kancelář primátora, právní oddělení“, dovolací soud považoval vytýkání scházejícího otisku tohoto razítka na spisové obálce k dodatku č. 2 obviněnému soudem prvního stupně za zcela irelevantní. Především soud neuvedl, jakou informaci z takového otisku mohl obviněný získat, ale zejména ani spisová obálka ke smlouvě z roku 2007 (která, jak krajský soud zdůraznil na s. 84 svého rozsudku, otiskem razítka opatřena byla) tento otisk nenesla v okamžik podpisu primátorem, což se stalo dne 13. 11. 2007 a kancelář primátora otiskla razítko dne 14. 11. 2007 (srovnej č. l. 496). Spisová obálka k dodatku č. 1 má razítko kanceláře i parafu primátora datovány shodně dne 4. 3. 2010 (č. l. 650), z čehož lze sice těžko soudit, který zápis předcházel a který následoval, ovšem důležitost této okolnosti je zanedbatelná. Zásadní je, že soud nevyložil, v čem spočíval z hlediska úmyslného zavinění význam otisku razítka a podle dovolacího soudu tak ani učinit nemohl, protože pro účely posouzení zavinění žádný neměl, když spisová obálka k samotné smlouvě z roku 2007 razítko v době podpisu primátorem nenesla. V této části byly tedy úvahy krajského soudu evidentně mylné. Nesporným je na druhou stranu fakt, že ze spisové obálky k dodatku č. 2 šlo naprosto jednoduše zjistit, že předkládaný dokument nebyl schválen radou ani zastupitelstvem města, ačkoli uzavřením dodatku č. 2 mělo být město zavázáno k plnění velmi významné částky ve výši zhruba 37 mil. Kč. Tzv. spisová obálka k dodatku č. 2 založená na č. l. 653 trestního spisu v jedné ze svých kolonek označené „výpisy z usnesení rady a zastupitelstva města“ skutečně neměla vyznačeny jakékoli zápisy včetně podpisů. O zakázkách takového objemu nepříslušelo rozhodovat primátorovi, který tedy zjevně překročil svou pravomoc svěřenou mu zejména v ustanovení §103 odst. 4 písm. g), h) zákona o obcích (primárně pak v ustanovení §38 a §39 téhož zákona). Okolnosti, za nichž se obviněný tohoto nepopiratelného pochybení dopustil, však vylučují úmyslné zavinění na jeho straně, jak bude blíže objasněno níže, bez dalšího však není možné zcela odmítnout možnost existence nedbalostní formy zavinění. 27. Jak již vrchní soud zdůraznil, byť ve velmi strohém odůvodnění zprošťujícího rozsudku, podepsat předmětný dodatek č. 2 doporučovali obviněnému tři zaměstnanci Statutárního města České Budějovice: vedoucí odboru informačních a komunikačních technologií P. S., právník právního oddělení kanceláře primátora J. H. a náměstkyně primátora pro informační technologie I. P. Všichni jmenovaní vyjádřili své kladné stanovisko k uzavření dodatku č. 2 na jeho spisové obálce, avšak krajský soud tomu nepřikládal zásadní význam, podle něj bylo na primátorovi ověřit si, zda jejich úsudku může důvěřovat a řídit se jím. Takový způsob hodnocení nastalé situace, při vědomí skutečnosti, že předmět tohoto smluvního ujednání byl zajisté v rámci komunikace nejen mezi těmito jednotlivými zaměstnanci magistrátu, ale též v přítomnosti obviněného jako primátora diskutován v čase, který předcházel spornému podpisu, nelze podle dovolacího soudu akceptovat. Každý z těchto zaměstnanců dokonce i na pozicích vedoucích odborů měli určitou pracovní náplň, jejíž výsledky měly své důsledky a nemohly být bez dalšího ignorovány ani samotným primátorem města, jehož odborná způsobilost v jednotlivých oborech nemůže logicky obsáhnout stejnou sumu vědomostí jako u každého speciálně vzdělaného a zkušeného pracovníka (byť v podřízeném postavení). Konkrétní odpovědnost jmenovaných zaměstnanců za určité úkoly vyplývala z interní směrnice č. 1/2008 (viz č. l. 2285), podle jejího čl. 4 odst. 4 vedoucí příslušného odboru (tzn. P. S.) odpovídá při zpracování návrhu smlouvy za její obsah a předmět jakož i za to, že je návrh sjednán v souladu s platnými vnitřními předpisy a rozhodnutími např. rady města, dále i za to, že k návrhu smlouvy jsou přiloženy všechny potřebné nebo požadované listiny jako např. rozhodnutí orgánů města; podle čl. 6 za kontrolu a úplnost smlouvy před jejím podpisem odpovídají jednak vedoucí příslušného odboru po stránce věcné a obsahové a jednak pracovník právního oddělení po stránce právní (J. H.), tj. že předkládaný návrh smlouvy splňuje veškeré právní požadavky vyplývající z příslušných kogentních ustanovení platných právních předpisů (např. zákona o veřejných zakázkách), a v případě zjištění právních vad nebo jiných nedostatků by měl právník vrátit návrh smlouvy vedoucímu příslušného odboru. Podle čl. 7 odst. 1 citované směrnice pak osoba oprávněná k podpisu za Statutární město České Budějovice podepíše návrh smlouvy, pokud je tento bez připomínek právního oddělení. V souladu s touto interní směrnicí by tedy obviněný v podstatě neměl mít pochyby, že jeho podpis s přiloženou písemností bude z hlediska právního i z hlediska věcné správnosti smlouvy nenapadnutelný, pokud bude vedoucí příslušného odboru i právník právního oddělení jeho podpis doporučovat, jako tomu bylo v projednávané trestní věci. Ostatně obdobně o tom, že po podpisu vedoucího právního oddělení má smlouva finální podobu a je připravená k podpisu primátora, vypovídala vedoucí odboru kanceláře primátora D. M. (č. l. 2929). Mimo jiné uvedla, že se primátor měl řídit spisovou obálkou, byl oprávněn předpokládat, že smlouva je ze všech hledisek zkontrolovaná a správná, proto by ji měl podepsat (č. l. 2911). Rovněž k věci vypověděla, že právní oddělení se mělo zabývat i procesní stránkou smluv, a pokud by shledalo vadu, mělo smlouvu vrátit a upozornit na chybu (srovnej č. l. 2908), svědkyně přiblížila vlastní postup při vyplňování kolonek na spisové obálce, po schválení právním oddělením a podpisu právníka se jednalo o finální materiál, který „mířil“ k primátorovi (č. l. 2929). 28. Také ostatní výpovědi svědků zúčastněných na přípravách úpravy původního smluvního ujednání mezi Statutárním městem České Budějovice a obchodní společností Bit Servis, popř. listinné důkazy, vyvolávají silné pochybnosti o úmyslném překročení pravomoci obviněným a o jeho dalším úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch (alternativa, již podle právní věty výroku o vině zvolil soud prvního stupně). P. S. v hlavním líčení odmítl s ohledem na ustanovení §100 odst. 2 tr. řádu vypovídat. V trestním spise je však založeno jím vypracované písemné „Zdůvodnění“, které bylo obviněnému J. T. předloženo společně s dodatkem č. 2 (č. l. 477). V něm tento svědek uvedl, že se jedná o pokračování řádně vysoutěžené smlouvy na podkladě ujednání z původní smlouvy, které bylo splněno (podmínka navýšení ceny nanejvýše o inflaci, což se stalo ani ne do její maximální částky); dále primátora ujišťoval, že dodatek č. 2 schválili I. P., externí i interní právník a paní J. L., vedoucí odboru veřejných zakázek. Náměstkyně primátora pro informační technologie I. P. vypověděla, že jí P. S. vysvětlil před podpisem dodatku č. 2 stav jeho příprav a ukázal jí údajně písemné stanovisko ve formě emailu z oddělení veřejných zakázek, podle něhož nebylo potřeba projednat dodatek č. 2 v radě města, když jeho budoucí uzavření předpokládala sama smlouva z roku 2007 (viz č. l. 2887 a 2885). U hlavního líčení svědkyně I. P. také objasnila, proč dopsala v dolní části spisové obálky k dodatku č. 2, vlastní doporučení jeho podpisu. Vzhledem k tomu, že tříleté období funkčnosti hardwarového zařízení a softwarového vybavení počítačové sítě instalované pro potřeby města mělo vypršet ke konci roku 2010 a výměna komponent a stabilizace systému měly podle dodavatele trvat cca půl roku, bylo třeba nejpozději do konce června dodatek č. 2 podepsat a netušila, zda se s primátorem osobně potká (srov. č. l. 2885). Tato svědkyně tedy nabídla alternativní vysvětlení na první pohled velmi spěšně uzavřeného dodatku č. 2 k úvahám krajského soudu, že se tak záměrně stalo krátce před ukončením působení obviněného ve funkci primátora. Výpověď této svědkyně o potřebě uzavřít dodatek č. 2 v červnu 2010 podporuje obhajobu obviněného a naopak citelně zpochybňuje správnost úvah Krajského soudu v Českých Budějovicích, pokud byly vedeny tím směrem, že obviněný dodatek parafoval záměrně ještě dříve, než měl být odvolán z funkce. V případě dvou takto protichůdných ovšem potenciálně správných tvrzení je nutné respektovat zásadu in dubio pro reo, zejména pokud je teze příznivější pro obviněného podporována celým komplexem dalších okolností, jejichž výčtu se obsáhle věnuje Nejvyšší soud v tomto usnesení. Svědek J. H. u hlavního líčení potvrdil, že jeho úkolem bylo posoudit, zda dokument je věcně správný a současně také, zda byly dodrženy veškeré procesní postupy včetně projednání v radě města (viz č. l. 2896). Tento svědek mj. konstatoval, že dodatek č. 2 neprošel radou a byl proto uzavřen „v rozporu“ (č. l. 2900), čímž tak přiznal své vlastní pochybení, neboť jeho povinností bylo upozornit i na procedurální nedostatky předkládaného dokumentu, čehož si byl vědom. 29. Kromě osob podepsaných na spisové obálce k dodatku č. 2 se k věci vyjádřili i další z řady zaměstnanců magistrátu. P. P., pracovník odboru informačních a komunikačních technologií, který se zúčastnil jednání s dodavatelem Bit Servis, u soudu řekl, že písemné zdůvodnění vysvětlující důvody předložení smlouvy k podpisu primátorovi, jaké sepsal P. S., bývalo běžnou záležitostí (č. l. 2932), tvrdil, že on s P. S. konzultovali s paní J. L. z oddělení veřejných zakázek, zda musí nutně proběhnout zadávací řízení nebo bude stačit podepsat dodatek č. 2 na podkladě opce vyplývající ze smlouvy z roku 2007. Výsledkem byl e-mail s odpovědí, že konat zadávací řízení není nutné (srovnej č. l. 2933). Svědek také vyjádřil svůj názor, že výměna dodavatele IT služeb by představovala riziko, jednalo by se o „fatální věc“, nový dodavatel by se musel dlouze seznamovat se všemi procesy, jež si již osvojil stávající dodavatel (viz č. l. 2935). J. L., vedoucí odboru veřejných zakázek, nejprve u soudu tvrdila, že dodatek č. 2 s P. S. nekonzultovali, po předestření její výpovědi z přípravného řízení si vzpomněla, že ano, byla P. S. dotázána, zda může být dodatek k veřejné zakázce, jež byla obsahem smlouvy uzavřené na podkladě zákonem o veřejných zakázkách upraveného postupu zadavatele (konkrétně v jednacím řízení bez uveřejnění), také sjednán v rámci této procedury, potvrdila mu, že tato forma možná je (č. l. 2918). Nejvyšší soud zde spatřuje jistý rozpor v tvrzení svědkyně u hlavního líčení a tím, co uvedla ve svědkem P. P. zmiňovaném e-mailu. Zatímco u soudu setrvala na tom, že doporučovala jednací řízení bez uveřejnění, elektronickou poštou měla u dodatku č. 2 doporučit postup bez jakéhokoli zadávacího řízení. Ať už vedoucí oddělení veřejných zakázek v souvislosti s uzavřením dodatku č. 2 odsouhlasila jednací řízení bez uveřejnění nebo navrhovala zadávací řízení vůbec nekonat, rozhodně ani sama vedoucí představitelka oddělení povolaného především k posuzování souladu úkonů města se zákonem o veřejných zakázkách nevznesla ani náznakem výhradu k procedurálnímu postupu vedoucímu k uzavření dodatku č. 2 s obchodní společnosti Bit Servis v tom směru, že by mělo proběhnout veřejné zadávací řízení otevřené neomezenému počtu soutěžitelů. Přitom právě tento způsob zadání veřejné zakázky na obnovu informačních technologií považoval následně Úřad pro ochranu hospodářské soutěže za správný a dokonce nezbytný. Za takové situace je tedy málo pravděpodobné, že by obviněný jako tehdejší primátor, mající sice zkušenosti s činností orgánu místní samosprávy (ač vzděláním archeolog) oponoval v této otázce vedoucí oddělení veřejných zakázek a vedoucímu právního oddělení a že by postup tohoto odborného aparátu města před doporučovaným podpisem dodatku č. 2 zpochybnil. V průběhu trestního řízení nebyl opatřen také žádný důkaz o tom, že by obviněný měl jakékoli signály o tom, že podpis dodatku č. 2 představuje, či by mohl představovat, nové smluvní ujednání, resp. že by měl povahu takové dodávky služeb a technologií, která vyžaduje vyhlášení nového výběrového řízení, jak tvrdí obžaloba a namítá dovolatel (zřejmě na podkladě později provedených zjištění Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže a správního soudu). Soudy jsou však povinny zkoumat okolnosti, které se váží k době spáchání činu, a to včetně představy obviněného o případné protiprávnosti jednání, pro které je vedeno trestní stíhání. 30. Soud prvního stupně při hodnocení vnitřního vztahu obviněného k podpisu dodatku č. 2 rovněž zcela upozadil důkazy týkající se historie spolupráce Statutárního města České Budějovice s obchodní společností Bit Servis, jež mu dodávala hardwarové zařízení a softwarové vybavení a poskytovala s tím související služby již od počátku roku 2000. Dne 16. 12. 1999 za město České Budějovice podepsal s obchodní společností Bit Servis smlouvu o koupi najaté věci č. 103/99 (dále jen „smlouva č. 103/99“) tehdejší primátor M. T. Za přenechání systému výpočetní techniky k dočasnému užívání se město zavázalo uhradit celkovou částku 24 551 400 Kč za dobu pěti roků (měsíčními splátkami 409 190 Kč). Dne 30. 6. 2000 byl ke smlouvě č. 103/99 uzavřen dodatek č. 1 o zajištění servisních a systémových služeb (měsíční splátka byla navýšena na 504 603,- Kč) a současně také dodatek č. 2 týkající se změny termínu instalace (srov. č. l. 748, resp. 756). Na sklonku roku 2002, a to dne 19. 12. uzavřelo město s dodavatelem dodatek č. 3 (č. l. 769) rozšiřující předmět plnění, s čímž souviselo zvýšení měsíční splátky na 568 062 Kč. S blížícím se koncem platnosti smlouvy z roku 1999 byl 25. 10. 2004 sjednán dodatek č. 4 (č. l. 776) zajišťující obnovu dodávek hardwarového zařízení, softwarového vybavení a služeb za celkovou cenu 33 880 765,48 Kč (měsíčně 941 132 Kč). Platnost smlouvy č. 103/99 tímto postupem byla prodloužena na dobu určitou do 31. 12. 2007. Všechna výše uvedená ujednání, tj. smlouvu z roku 1999 i její čtyři dodatky, schvalovala Rada statutárního města České Budějovice a byla realizována dodavatelem Bit Servis vybraným v jednacím řízení bez uveřejnění. Z listinných podkladů obsažených v trestním spise je patrno, že technické vybavení používané na magistrátu bylo v roce 2004 zastaralé, a proto bylo nutné zajistit dodávky zcela nového hardwarového zařízení a softwarového vybavení (viz text důvodové zprávy předkládané radě města na č. l. 814 verte anebo viz text samotného dodatku č. 4, zejména jeho čl. III. a IV.). Statutární město České Budějovice se ve zcela shodné situaci, co se stavu výpočetní techniky týče, ocitlo následně v roce 2010, kdy se blížil konec životnosti technického vybavení sjednaného roku 2007 (k tomu podrobněji bod 31. tohoto usnesení). Aby byl výčet smluvních ujednání s obchodní společností Bit Servis úplný, zbývá uvést, že dne 13. 11. 2007 byla podepsána smlouva o dodávce hardwarového zařízení, softwarového vybavení a o poskytování souvisejících služeb (dále jen „smlouva z roku 2007“; č. l. 497 a násl.) za celkovou cenu 34 099 143,52 Kč (měsíčně 947 198,43 Kč). Tento kontrakt byl sjednán na dobu neurčitou, ale současně sama smlouva z roku 2007 počítala s tím, že po třech letech bude třeba obnovit některé komponenty. Podle smlouvy mohl dodavatel po třech letech učinit městu nový návrh smlouvy na obnovu technologií, a v případě neměnnosti cenové nabídky (ta se mohla navýšit jen o inflaci) ji město mohlo akceptovat, čímž by se změnila časová účinnost smluvního ujednání na dobu určitou (srovnej čl. VII. bod 7.8. a 7.9. smlouvy z roku 2007, č. l. 504). Jak je patrno z písemných podkladů, cena za plnění byla dodatkem č. 2 skutečně navýšena v celkovém výsledku pouze o inflaci. Zakázka na plnění ze smlouvy z roku 2007 byla opětovně zadána v jednacím řízení bez uveřejnění obchodní společnosti Bit Servis, s čímž rada města dne 29. 8. 2007 vyslovila souhlas (viz č. l. 492). Na smlouvu z roku 2007 navázal dne 4. 3. 2010 dodatek č. 1 (č. l. 651) reagující na změnu zákona o dani z přidané hodnoty, cena byla navýšena v závislosti na této legislativní změně, přičemž ani tento dodatek nebyl předložen a tudíž schválen radou či zastupitelstvem města. V této trestní věci sporný dodatek č. 2 o dodávce hardwarového zařízení a softwarového vybavení a souvisejících služeb v ceně 37 213 725,96 Kč (měsíčně 1 033 714,61 Kč) podepsal primátor města – obviněný J. T. - dne 15. 6. 2010, aniž by předcházel jakýkoli zadávací proces. 31. Nejvyšší soud nemohl přehlédnout téměř shodné okolnosti doprovázející postup města při výběru dodavatele technického vybavení a servisních služeb v letech 2004 a 2010. Jak bylo shora v bodě 30. naznačeno, skutečnosti související s uzavřením dodatku č. 4 v říjnu 2004 a s uzavřením dodatku č. 2 v červnu 2010 se nápadně podobají. Ke konci roku 2004 měla uplynout doba trvání smluvního vztahu sjednaného v roce 1999 (smlouva č. 103/99), technická zařízení byla zastaralá a nastala potřeba jejich výměny. Bylo zahájeno zadávací řízení ve formě jednacího řízení bez uveřejnění na veřejnou zakázku, jejímž předmětem byl fakticky obsah následujícího dodatku č. 4 (viz č. l. 761). V rámci jeho přípravy byly radě města předloženy kalkulace od dvou jiných obchodních společností, které byly o něco vyšší než nabídka Bit Servis, jejíž návrh rada města schválila (č. l. 814), a celková suma, kterou se město dodatkem č. 4 za roky 2005-2007 zavázalo uhradit, činila 33 880 765,48 Kč včetně DPH (přitom původní smlouva z r. 1999 zněla na celkovou částku 24 551 400 Kč včetně DPH, cena byla tedy navýšena zhruba o 9 mil. Kč při zkrácení doby plnění ze čtyř na tři roky). Pokud se týká dodatku č. 2 z června 2010, i jemu předcházelo ukončení životnosti hardwarového zařízení a softwarového vybavení, které byly dodány na podkladě smlouvy z roku 2007. Přestože nebylo v případě sjednání dodatku č. 2 provedeno zadávací řízení (a to ani ve formě jednacího řízení bez uveřejnění), město mělo k dispozici pro srovnání dvě cenové nabídky dotázaných obchodních společností Kancelářské stroje, s. r. o., (č. l. 903) a S&T CZ, s. r. o., (č. l. 914), které obě byly vyšší než ta od dosavadního dodavatele Bit Servis. Rozdíl cen mezi původní smlouvou z roku 2007 (34 099 143,52 Kč) a dodatkem č. 2 (37 213 725,96 Kč) činil necelých 3,2 mil. Kč, což je výrazně nižší navýšení ceny, než k jakému došlo uzavřením dodatku č. 4 oproti původní smlouvě č. 103/99. Je možné tedy shrnout, že oba dodatky se týkaly totožného předmětu plnění – obnovy technického a programového vybavení a outsourcingu služeb, cena byla v případě obou dodatků v porovnání s cenou ze smluv, na něž dodatky navazovaly, navýšena o několik milionů, v roce 2004 i v r. 2010 byly obstarány dvě srovnávací cenové nabídky, jež byly o něco vyšší než nabídka Bit Servis. Uzavření dodatků se lišilo pouze v tom, že sjednání dodatku č. 4 předcházelo jednací řízení bez uveřejnění a že jeho uzavření schválila rada města, která naopak neparticipovala na rozhodování o uzavření dodatku č. 2 v roce 2010, kdy bylo také upuštěno od provedení jakéhokoli druhu zadávacího řízení, což je v této trestní věci kladeno za vinu právě obviněnému J. T. V roce 2004 zpracovali návrh zadání veřejné zakázky formou jednacího řízení bez uveřejnění na dodávku nového hardwarového zařízení, softwarového vybavení a služby pro Statutární město České Budějovice J. L., P. S. a P. P. (srov. č. l. 761) a rada města tento návrh schválila. Oproti tomu jak zadávací řízení veřejné zakázky na obnovu informačních technologií, tak samotné odsouhlasení dodatku č. 2 se před radu města v roce 2010 nedostalo, i když se na vyjednávání o jeho obsahu podílely ty samé osoby. Dodatek č. 2 sjednával P. S., částečně také P. P., procedurální stránku projednali i s J. L. z oddělení veřejných zakázek, ale nikdo z nich neinicioval, či dokonce přímo nenavrhl předložit radě města návrh zadání této veřejné zakázky formou alespoň jednacího řízení bez uveřejnění, ačkoli měli již obdobnou zkušenost s uzavíráním dodatku č. 4 z roku 2004, u něhož postupovali odlišně. Jejich přístup k uzavření dodatku č. 2 lze zdůvodnit jejich představou (dnes již s ohledem na rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže je zjevné, že se jednalo o představu evidentně mylnou), že využívají opčního práva podle bodu 7.8 smlouvy z roku 2007, o čemž přesvědčovali svými doporučeními včetně jejich zdůvodnění tehdejšího primátora, obviněného J. T. Chybný postup těchto osob měl poté zásadní dopad na jednání obviněného, které se stalo předmětem tohoto trestního stíhání, což si krajský soud dostatečně neuvědomil, minimálně se s těmito poměrně zásadními zjištěními žádným způsobem nevypořádal. Podobně jako odvolací i dovolací soud má tedy za to, že bylo pouze přirozené, pokud se obviněný spolehl na doporučení svých podřízených, kteří měli nejen příslušné odborné vzdělání, ale také očividně během svého působení na magistrátu dlouholeté zkušenosti s uzavíráním smluv na IT vybavení a služby včetně jejich dodatků. V této souvislosti je vhodné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi soudů ve skutkově obdobných případech, kdy se pachatelé stíhaní pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby spoléhali na odborné rady advokáta (popř. jiných odborníků), a soudy neshledaly úmyslné zavinění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 848/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 273/2014). 32. S bezproblémovou několik let trvající spoluprací s Bit Servis je spjato i jisté tendenční chování města, které ani náznakem nemělo vůli měnit dodavatele hardwarového zařízení, softwarového vybavení a IT služeb, resp. mělo zájem pokračovat ve spolupráci pouze s osvědčeným dodavatelem – obchodní společností Bit Servis, o čemž svědčí mnohá radě předkládaná zdůvodnění v průběhu dlouholeté spolupráce (viz např. v roce 2004 na č. l. 762, v roce 2007 na č. l. 2595). Zdrženlivý postoj města ke změně v subjektu dodavatele IT dodávek a služeb je možné přičítat naprosté spokojenosti se smluvním partnerem Bit Servis a také velkým obavám ze změny dodavatele, kterou by podle zaměstnanců města působících na odboru informačních technologií nevyhnutelně provázela technická i časová náročnost, změna by s sebou nesla velké riziko, jak dával příslušný odbor otevřeně najevo (srov. výpověď P. P. na č. l. 2935 nebo D. K. na č. l. 2922). Je možné si tedy představit, že i kdyby primátor vyvolal diskuzi o změně poskytovatele dotčených služeb (aniž k tomu však měl jakýkoli důvod), byl by zahrnut argumenty, proč od tohoto nápadu upustit. Přestože se do určité míry jedná o spekulativní úvahy dovolacího soudu, naznačuje případnou situaci, jež se nabízí záměrně, neboť přesvědčení shodné povahy v rovině spekulace předložil ve svém dovolání i nejvyšší státní zástupce, pokud s jistotou argumentoval tím, že pokud by byl sporný dodatek č. 2 postoupen radě města ke schválení, rozhodl by tento orgán města o vypsání zadávacího řízení podle zákona o veřejných zakázkách. Dovolatel tímto konstatováním, aniž by je však podložil jakýmikoli fakty či dokonce důkazy, které by je podporovalo, v podstatě zopakoval tvrzení krajského soudu. Ten dokonce na straně 83 svého rozsudku rozvinul tuto svou úvahu prezentovanou jako jasný popis „předpokládané“ reakce rady města tak, že by v souladu se Směrnicí č. 9/2008 rozhodla o druhu zadávacího řízení, byť třeba i chybně, stejně jako v roce 2007. Jak bylo stručně připomenuto výše, rada města rozhodla o zadávacím řízení formou jednacího řízení bez uveřejnění na dodávku, jež se stala předmětem dodatku č. 4 první smlouvy (z roku 1999) v roce 2004, přitom měla stejně jako ve sporném případě k dispozici rovněž pouze dvě cenové nabídky. Nutno pro úplnost poukázat na rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, podle něhož bylo správním deliktem zadavatele mj. i to, že zadal veřejnou zakázku z roku 2007 v jednacím řízení bez uveřejnění a ne ve veřejném zadávacím řízení. V rámci takového druhu zadávacího řízení by město mohlo získat výhodnější nabídky, z čehož by obviněný mohl pojmout podezření, že cena navržená Bit Servis byla nadnesená o tak vysokou částku, k níž dospěl znalec Ing. Miroslav Ludvík, Ph.D., MBA, ale tento kritický názor Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže samozřejmě nebyl v roce 2010 znám. Sice text dodatku č. 2 nebyl projednán a schválen radou města, to však neznamená, že obviněný měl být srozuměn s tím, že jeho podpisem vyvolá následek v podobě způsobení majetkové újmy města, a opatří prospěch dodavateli, naopak na podkladě dostupných skutečností uvedených shora nebylo možno obviněnému přičítat zavinění ve formě eventuálního úmyslu. 33. Nelze opomenout ani zastupitelstvem města schválený rozpočet na rok 2011 (viz č. l. 2121 a násl.), jenž s výdaji za obnovu informačních technologií a outsourcing služeb počítal (srovnej zejména tabulkovou část rozpočtu na č. l. 2161 verte a 2167 verte, kde celková cena za položky outsourcing, nájemné s právem koupě a splátky SW z outsourcingu odpovídá roční platbě podle dodatku č. 2, tj. cca 12,4 mil. Kč). Je tedy vysoce pravděpodobné, že o předpokládané výši zakázky se v orgánech města vědělo stejně jako o současném poskytovateli dodávek a služeb a nevyskytly se přitom jakékoli výhrady z řad členů těchto kolektivních orgánů. V této souvislosti je možné poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1105/2006, zabývající se mj. závazností schváleného rozpočtu obce pro její ostatní orgány, z něhož vyplývá, že zastupitelstvem schválený rozpočet je závazný pro ostatní orgány obce, tj. i pro radu a starostu/primátora. Podle §102 odst. 2 písm. a) zákona o obcích je radě obce vyhrazeno zabezpečovat hospodaření obce (města) podle schváleného rozpočtu, přičemž starosta (primátor) je podle §99 odst. 3 citovaného zákona také členem rady obce (města). S ohledem na členství osob, jež připravovaly smluvní dodatek č. 2, v radě města, jejímž členem byl také obviněný primátor, lze důvodně předpokládat, že i v případě předložení návrhu textu dodatku č. 2 radě by tyto osoby přítomné členy rady přesvědčili o nutnosti pokračovat ve spolupráci s Bit Servis, stejně jako tak učinili ve vztahu k obviněnému. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu upozorňuje na již zmíněné ničím nepodložené vyjádření dovolatele, pokud kategoricky tvrdil, že rada města by schválila vypsání zadávacího řízení podle zákona o veřejných zakázkách, tj. otevřené zadávací řízení, které by, jak již je dnes známo z rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, odpovídalo zákonným požadavkům v dané věci, a nikoli jednací řízení bez uveřejnění. S tím však nelze souhlasit, protože v průběhu celé mnohaleté praxe uzavírání smluv a jejich dodatků na IT služby s Bit Servis probíhala všechna zadávací řízení chybně právě v neveřejném jednacím řízení bez uveřejnění, a tudíž je nanejvýš pravděpodobné, že i při rozhodování v radě města o zadávacím řízení na plnění týkající se dodatku č. 2 by tento orgán, jako vždy předtím, (nesprávně) schválil právě tento druh zadávacího řízení podle §21 odst. 1 písm. d) zákona o veřejných zakázkách. 34. V odůvodnění dovolání je zřejmý také jiný argumentační rozpor, a to v části věnující se podpisu J. H. na spisové obálce k dodatku č. 2, resp. vysvětlující rozsah dopadu podpisu tohoto právníka na vnímání obviněného, co všechno mohlo být souhlasem právníka zaručeno. Zcela nelogicky dovolatel na s. 8 v posledním odstavci uvedl: „Jak vyplynulo z výpovědi svědka J. H., poznámka bez připomínek vyjadřovala pouze soulad smlouvy s právními předpisy a příslušnou judikaturou“. Takové argumentaci Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Jak dovolací soud již výše v bodě 27. tohoto usnesení konstatoval, právník představoval garanta právní bezvadnosti dokumentu jak po obsahové, tak procedurální stránce, v podstatě, pokud právník neměl připomínky, smlouva neměla mít jakoukoli právní vadu, ať už ve svém textu nebo ve způsobu, jakým byla projednána. Ve světle takto postavených skutečností pak nemá opodstatnění dovolatelovo pojímání právníkova doporučení jako pouhého souladu s právním pořádkem a judikaturou. Naopak důvodně vysvětloval vrchní soud souhlas J. H. jako maximální možnou kontrolu správnosti dodatku č. 2 ze všech potenciálních právních hledisek, neboť si ani nelze představit nic víc, co by bylo možné v tomto smyslu kontrolovat. Rovněž soud prvního stupně bagatelizoval právní vyhodnocení dodatku č. 2 právníkem J. H., když uvedl, že jeho podpis neznamenal, že dodatek č. 2 prošel radou města (viz s. 84 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Zajisté v tomto ohledu krajský soud konstatoval fakt, který nelze zpochybnit. Na druhou stranu stejně nevyvratitelná je skutečnost, že právník měl posoudit mj. i proceduru projednání dodatku č. 2 a že se v praxi vyskytovaly i dodatky, které nebylo třeba předložit radě jako např. dodatek č. 1 ke smlouvě z roku 2007. Při zohlednění všech uvedených faktů je tedy akceptovatelná obhajoba obviněného, že věřil v právní bezvadnost písemnosti - dodatku č. 2 - a kromě jiného i v absenci požadavku na schválení dokumentu v radě, a to zejména s ohledem na podpis J. H. na spisové obálce. 35. K subjektivní stránce trestného činu podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku tedy Nejvyšší soud uzavírá, že nepochybně byla u obviněného provedeným dokazováním vyloučena, neboť scházela volní složka nezbytná jak u přímého, tak u nepřímého úmyslu. B.3. Úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby 36. Podle právní nauky, na niž navazuje i soudní judikatura, je pro trestní odpovědnost pachatele trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby kromě zavinění nezbytná i pohnutka, resp. úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu, spočívající v tom, že pachatel jedná „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“. Subjektivní stránka trestného činu se tedy v případě trestného činu podle §329 tr. zákoníku nevyčerpává samotným úmyslem podle §15 tr. zákoníku, jednání pachatele musí být zároveň vedeno citovanou pohnutkou (srovnej Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges 2016, s. 838; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 72/2010, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue č. 5/2010, s. 152). Krajský soud v Českých Budějovicích se tímto znakem zabýval na s. 86, 88, 89 odůvodnění svého rozsudku. Na s. 86 pak výslovně uvedl, že obviněný byl veden úmyslem opatřit společnosti Bit Servis neoprávněný prospěch imateriální povahy, spočívající v získání veřejné zakázky bez řádného zadávacího řízení. Podstata neoprávněného prospěchu, k němuž směřoval tzv. druhý úmysl obviněného, byl tedy výlučně nemajetkové povahy, soud ho spatřoval v přidělení nadlimitní zakázky ve výši 37 213 726 Kč bez řádného zadávacího řízení, popř. i jako samotné uzavření dodatku č. 2 (viz s. 88 poslední odstavec), o němž rozhodl jen primátor, ačkoli o jeho sjednání měla správně rozhodovat rada města. Úmyslné zavinění k pohnutce tak soud prvního stupně zřejmě dovozoval z těch okolností procesu, které předcházely podpisu sporného dodatku obviněným, jimiž argumentoval v rámci naplnění stejné formy úmyslu zahrnujícího protiprávní jednání. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku opakovaně uvedl, že tvrzení krajského soudu vztahující se k pohnutce nejsou podložena žádnými důkazy a mají spekulativní povahu. 37. S ohledem na shora předložený výklad Nejvyššího soudu k subjektivní stránce lze však bez nejmenších pochybností vyloučit, že si obviněný J. T. byl vědom nutnosti konat veřejné zadávací řízení. Během dlouholeté praxe týkající se smluvních ujednání s partnerem Bit Servis předcházelo vždy uzavření konkrétní smlouvy (a většiny jejích dodatků, jak již shora uvedeno) zadávací řízení formou jednacího řízení bez uveřejnění. I pokud by úřednický aparát města vyhodnotil situaci tak, že u dodatku č. 2 se nejednalo o využití opce a pouhou změnu některých ustanovení smlouvy z roku 2007, s vyšší mírou pravděpodobnosti, než jakou měla tvrzení dovolatele, by zase o vítězi zakázky bylo rozhodováno v jednacím řízení bez uveřejnění. Tento druh zadávacího řízení však fakticky veřejnou soutěž vylučuje. Přitom vyloučení soutěže kladl obviněnému krajský soud za vinu (viz s. 86 rozsudku soudu prvního stupně), spatřoval v něm podstatu imateriálního prospěchu, který se měl obviněný snažit pro obchodní společnost Bit Servis získat. V tomto ohledu byly tedy úvahy krajského soudu nesprávné. Proto se dovolací soud ztotožnil s názorem odvolacího soudu o nedostatku úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu, pokud prospěch mělo představovat nekonání zadávacího řízení. Navíc názor krajského soudu o imateriální výhodě není správný také proto, že tato forma služby či dodávky zařízení vždy s sebou přináší i podnikatelský zisk zahrnutý v ceně za plnění ze smlouvy, tudíž by obchodní společnost Bit Servis získala jak imateriální prospěch v podobě vítězství bez soutěžního a konkurenčního prostředí, tak materiální prospěch v podobě zisku (k okolnosti, že veřejná zakázka je vždy úplatná, za předmět zakázky dodavatel obdrží platbu, v níž je obsažen i nezbytný podnikatelský zisk, a proto „prospěch“ ve smyslu tzv. druhého úmyslu tu musí nutně mít i majetkový rozměr, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1066/2016, bod 71. odůvodnění). B.4. Znak škody 38. Přestože termín „škoda“ trestní normy nedefinují, podle ustálené soudní praxe je za škodu třeba považovat újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci (viz stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 55/1971 Sb. rozh. civ., s. 151 a rozhodnutí č. 34/2010-II. Sb. rozh. tr.). Škodu velkého rozsahu jako znak přísnější skutkové podstaty podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku měl obviněný podle soudu prvního stupně způsobit ve výši nejméně 12 532 650,79 Kč. Tuto částku tvoří rozdíl mezi cenou sjednanou dodatkem č. 2 a obvyklou cenou stanovenou znaleckým posudkem. Odlišný postoj ke vzniku škodlivého následku zaujal soud odvolací, podle něhož bylo uzavření dodatku č. 2 obviněným jako tehdejším primátorem bez řádného předchozího schválení radou města neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 zákona o obcích. Krajským soudem vyčíslenou škodu označil vrchní soud za fiktivní, neboť ve skutečnosti nevznikla, když plnění poskytnuté na podkladě neplatně uzavřeného dodatku č. 2 považoval za neoprávněný majetkový prospěch (srovnej s. 7 rozsudku odvolacího soudu). Ačkoli Nejvyšší soud přisvědčil vrchnímu soudu, že s ohledem na chybějící subjektivní stránku nebylo možné kvalifikovat jednání obviněného jako trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby, a dovoláním napadené rozhodnutí zrušil zejména z důvodu nedostatečného právního posouzení zavinění trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti, jak bude uvedeno níže, považuje za vhodné vyjádřit se také k možnému vzniku škody, pokud bylo plněno z neplatného právního úkonu. Právní závěry odvolacího soudu ke škodlivému následku totiž Nejvyšší soud neshledal správnými a je možné, jestliže se vrchní soud v rámci konání nového odvolacího řízení přikloní k naplnění nedbalostní formy zavinění a ostatních znaků skutkové podstaty přečinu podle §330 odst. 1 tr. zákoníku, že se tento soud bude muset opětovaně zabývat otázkou vzniku škody a její případné výše v souvislosti s možným naplněním znaků kvalifikovaných skutkových podstat ustanovení §330 odst. 2 písm. c) a odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. 39. Není pochyb, že za situace, kdy primátor si přisvojí pravomoc rady rozhodnout o majetkové dispozici města, a jsou tedy naplněny předpoklady podle §41 odst. 2 zákona o obcích, nabízí se závěr o neplatnosti právního úkonu primátora. Ustálená soudní praxe za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (který byl s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) se přikláněla k názoru, že úkon starosty nebo primátora učiněný bez zákonem vyžadovaného souhlasu rady či zastupitelstva obce/města byl stižen absolutní neplatností (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný pod č. 103 ve svazku 23 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3130/2005, uveřejněný pod č. C 4339 v sešitě 4 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný pod č. 61 ve svazku 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, aj.). Starosta obce totiž nemůže sám vytvářet vůli obce, proto nemůže platně učinit úkon závažným způsobem ohrožující majetek obce, bez platného rozhodnutí zastupitelstva, případně rady obce (srov. §zejména §41 odst. 2 a §103 odst. 1 zákona o obcích ve znění účinném v době činu). Na druhou stranu zejména Ústavní soud nejen ve shora citovaných rozhodnutích kladl důraz na skutečnost, že závěr o neplatnosti určitého právního úkonu, resp. jednání pro rozpor se zákonem, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Při jeho výkladu hraje stěžejní roli výklad teleologický, tudíž je třeba se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu, zejména v případech, které se týkají soukromoprávní sféry, v níž je třeba dbát ochrany smluvních vztahů podle zásady „pacta sunt servanda“ (smlouvy se musí dodržovat). Na posuzovaný případ také dopadá názor vyslovený v již citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 576/2000, podle něhož tam, kde již vůle obce v zásadních bodech byla vytvořena, nelze starostovi obce (zde primátorovi města) upřít právo, aby v intencích takto projevené vůle jednal (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2574/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1120/2015). Je tedy mj. nutné rozlišovat, zda posuzované právní jednání, podpis dodatku č. 2, k němuž neměl obviněný souhlas rady města, bylo skutečně pro Statutární město České Budějovice poškozující nebo nikoli. Za situace, kdyby v jeho důsledku nedošlo ke vzniku škody na straně města, nemuselo by být jeho právní jednání nutně posouzeno jako neplatné jen z toho důvodu, že neměl souhlas rady města (srovnej §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, nyní §580 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Pro účely trestního práva je však třeba se zabývat otázkou, zda takovým, byť z hlediska civilního práva neplatným právním jednáním [zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v části týkající se neplatnosti právních jednání (§574 – §588) podle důvodové zprávy preferuje hledisko relativní neplatnosti před neplatností absolutní], mohl být spáchán (dokonaný) trestný čin, a zda v příčinné souvislosti s ním vznikl následek v podobě škody, pokud je znakem základní či kvalifikované skutkové podstaty určitého trestného činu. 40. Trestní judikatura Nejvyššího soudu poměrně jasně stanovila, že neplatnost právního úkonu neznamená, že by jím nemohl být spáchán trestný čin. Pro posouzení toho, zda jednáním spočívajícím v právním úkonu, resp. v jednání byl spáchán trestný čin, je totiž podstatné, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn, a nikoli jestli jde o jednání absolutní neplatné. Jinými slovy řečeno, trestněprávní relevantní jednání je nutno posuzovat z jeho smyslu a obsahu, nikoli s ohledem na jeho případnou platnost podle norem jiného právního odvětví (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, č. 6/2010, s. 185; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. T 575. v sešitu č. 24 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003; rozhodnutí č. 36/2000 Sb. rozh. tr.). Některá trestná činnost vlastně neplatnost právních úkonů pachatelů presumuje, zcela patrné je to např. u trestného činu podvodu, např. páchaného za využití padělaných listin. V těchto případech není ani pochyb o reálném vzniku škody, byť by bylo možné dodatečně zvrátit stav vyvolaný tímto druhem trestné činnosti. Otázka platnosti právního jednání by měla význam a musela by být řešena v případě, pokud by to mělo vliv na naplnění formálního znaku skutkové podstaty trestného činu (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, uveřejněný pod č. 218 ve svazku 55 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 41. K možnostem vzniku škodlivého následku způsobeného právním úkonem (jednáním), který se příčí zákonným ustanovením jiného právního odvětví, se vyjádřila zejména odborná literatura. Pokud byly skutečně k újmě určitého subjektu odčerpány peněžní prostředky či jiné majetkové hodnoty na základě jednání trpícího právní vadou, představuje taková majetková újma pro účely posouzení trestní odpovědnosti škodu bez ohledu na to, zda později vyvstanou pochyby o platnosti takového právního jednání. Vždyť i smluvní strany v době spáchání trestného činu spoléhají na to, že neplatnost jejich jednání nebude zjištěna a že škodlivé právní následky v jeho důsledku reálně nastanou. Neplatnost potom neznamená, že by si strany musely vrátit plnění, avšak pokud by k vrácení došlo, lze to obecně považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam mimo jiné při rozhodování o trestu a o povinnosti pachatele nahradit škodu způsobenou trestným činem, který spáchal (viz Púry, F., Richter, M. Trestní odpovědnost v územní samosprávě. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 9). Kromě jiného je takové chápání právního významu škody klíčové také pro stanovení momentu dokonání poruchového trestného činu, u něhož se vyžaduje způsobení škody k naplnění znaků jeho skutkové podstaty, a pro běh promlčecí doby takového trestného činu (srovnej Púry, F., Richter, M. Trestní odpovědnost v územní samosprávě. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017. s. 10). Ostatně restriktivní výklad ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem zastává i Ústavní soud (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, uveřejněný pod č. 75 ve svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Za situace, kdy přes všechno výše uvedené existence škody jako následku neplatného právního jednání nebude shledána, Nejvyšší soud připomíná, možnost posoudit čin pachatele (jež z jeho subjektivního pohledu ke vzniku škody směřoval, byl jím zamýšlen) jako pokus dotčeného trestného činu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 5 Tdo 645/2017). 42. V trestním řízení je tedy při hodnocení možného vzniku škody nutné promítnout do právního hodnocení skutečnost, zda smluvní strany (resp. fyzické osoby je zastupující) v době uzavření závazku spoléhají na neodhalení neplatnosti právního úkonu, zda mají zájem na reálné nastoupení a trvání právních následků vyplývajících z právního jednání i přes jeho neplatnost. Z hlediska právní kvalifikace existence a výše škody jako znaku skutkové podstaty určitého trestného činu je v daném případě nutné vycházet z toho, jaké následky zahrnuté zaviněním obviněného skutečně měl jeho podpis dodatku č. 2 na majetku města bez ohledu na případnou následnou neplatnost tohoto ujednání z pohledu civilního práva (viz Púry, F., Richter, M. Trestní odpovědnost v územní samosprávě. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017. s. 9). Z listinných podkladů obsažených v trestním spise vyplývá, že smlouvu z roku 2007 (ve znění dodatků č. 1, 2, 3) město minimálně do 4. 12. 2014 nevypovědělo (viz písemné sdělení J. H. na č. l. 2937), plněno tedy bylo oboustranně po celou dobu tří let, jak předpokládal dodatek č. 2. Za daných okolností se tedy spíše jeví jako správná úvaha, že rozdíl mezi obviněným neoprávněně sjednanou platbou, jež byla městem skutečně vynaložena, a cenou obvyklou, která byla o několik milionů Kč nižší, mohl představovat škodu. 43. Chápání škody nastalé v důsledku neplatného právního jednání, jak je předložil vrchní soud, by ponechávalo možnou trestní odpovědnost pachatele v podstatné části na náhodě v tom směru, zda se prosadí účinky neplatnosti právního jednání či nikoli, a vznik škody by patrně nastával až ke dni promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení podle §638 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (resp. podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění, který byl s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), čímž by byli zvýhodněni ti pachatelé, kteří by sami způsobili neplatnost právního jednání, jímž spáchali trestný čin (srovnej Púry, F., Richter, M. Trestní odpovědnost v územní samosprávě. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 10). Argumenty vrchního soudu popírající možný vznik škody pro absolutní neplatnost úkonu obviněného J. T., jímž stvrdil uzavření dodatku č. 2, tak v dovolacím řízení nemohly obstát. B.5. Jednočinný souběh trestných činů podle §329 tr. zákoníku a §248 tr. zákoníku 44. Dovolatel se domáhá posouzení jednání obviněného nejen jako zločinu podle §329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ale současně také jako zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Jednalo se sice o námitku právního charakteru a s ohledem na odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni podané v neprospěch obviněného přípustnou i z hlediska respektování zásady zákazu změny k horšímu (reformationis in peius), avšak v posuzovaném případě ji nelze přiznat opodstatnění, ačkoli z teoretického hlediska jednočinný souběh předmětných trestných činů není vyloučen. 45. Trestného činu podle §248 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který v rozporu s jiným právním předpisem o veřejných zakázkách poruší závažným způsobem závazná pravidla zadávacího řízení a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. K naplnění subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Jak ale vyplývá z výše přednesených argumentů, v případě obviněného J. T. byl zjištěným skutkovým stavem vyloučen i eventuální úmysl porušit závažným způsobem závazná pravidla zadávacího řízení. Nejvyšší soud pouze stručně připomíná, že odbornými znalostmi vybavení zaměstnanci magistrátu ani neuvažovali o zadání veřejné zakázky v otevřeném řízení, nezvolili dokonce ani formu jednacího řízení bez uveřejnění, ale rovnou v rámci využití opce ve smlouvě z roku 2007 oslovili stávajícího dodavatele, nikdo ze zúčastněných osob se proti takovému způsobu zadání zakázky neohradil. Až dne 25. 9. 2012, kdy vynesl rozhodnutí Úřad pro ochranu hospodářské soutěže pod č. j. ÚOHS-S593/2011/VZ-18002/2012/513/JWe, v jeho výroku pod bodem II. bylo konstatováno, že Statutární město České Budějovice porušilo uzavřením dodatku č. 2 ke smlouvě č. 2007000422 ustanovení §21 ve spojení s §6 zákona o veřejných zakázkách, neboť nebylo provedeno zadávací řízení a současně Statutární město České Budějovice nedodrželo zásady postupu zadavatele (zásada transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace), čímž byl podstatně ovlivněn výběr nejvhodnější nabídky. K rozhodné době v červnu 2010, kdy obviněný jako primátor podepisoval dodatek č. 2, však nebyly známy jakékoli poznatky o chybně provedeném zadávacím řízení, o němž ani primátor nerozhodoval, a proto i ve vztahu k tomuto trestnému činu podle §248 tr. zákoníku úmyslné zavinění obviněného J. T. nepřipadalo v úvahu. C. K trestnému činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 tr. zákoníku C.1. Nesprávné právní posouzení skutku soudem druhého stupně 46. Zásadní pochybení soudu druhého stupně, jež bylo důvodem pro zrušení dovoláním napadeného rozsudku, spočívalo v nedostatečném, nelze zatím vyloučit že i v nesprávném právním posouzení skutkových okolností vztahujících se k subjektivní stránce trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti, jak dovolatel správně namítl. Odvolací soud se tímto v úvahu přicházejícím druhem zavinění obviněného zabýval velmi povrchně, své přesvědčení o jeho vyloučení v posuzovaném případě vyjádřil nepřímo, neurčitě a přinejmenším velmi stroze (viz s. 8 zprošťujícího rozsudku, kde vrchní soud mj. konstatoval: „V daném případě však i při naplnění subjektivní stránky nebyly tímto případným nedbalostním jednáním obviněného naplněny další nezbytné zákonné znaky…“). Způsob, jakým se Vrchní soud v Praze vypořádal se subjektivní stránkou trestného činu podle §330 tr. zákoníku (důsledně se nezabýval ani dalšími znaky jeho skutkové podstaty), je naprosto nevyhovující požadavku na povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí v souladu s pravidly zakotvenými v ustanovení §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03, uveřejněný pod č. 25 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, uveřejněný pod č. 71 ve svazku 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Pokud z odůvodnění rozhodnutí soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak je třeba na takové odůvodnění nahlížet jako na nepřezkoumatelné. Stejné nedostatky spatřoval Nejvyšší soud i v té části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v níž se v podstatě jen zmínil o znacích objektivní stránky trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti. Sice vrchní soud jednoznačně uvedl, že „podpisem dodatku ke smlouvě uzavřené na dobu neurčitou (s možností kdykoli tuto smlouvu vypovědět) rozhodně nezmařil, ani neztížil splnění důležitého úkolu“, avšak ani zde neobjasnil, z jakých důkazů vycházel, jaké skutečnosti měl za prokázané a jakými úvahami na ně navázal, aby na tomto podkladě dospěl k relevantním právním závěrům. Kromě toho má Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti vrchním soudem stroze prezentovaných názorů na naplnění zákonných předpokladů trestní odpovědnosti podle §330 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména pokud se týká zavinění a znaku objektivní stránky spočívajícím ve zmaření nebo podstatném ztížení splnění důležitého úkolu. Pro úplnost lze doplnit, že chybné stanovisko zaujal soud druhého stupně také ke vzniku škody, což dovolací soud vysvětlil pod body 37. až 42. tohoto usnesení. C.2. Nedbalostní zavinění 47. Spáchat trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 odst. 1 tr. zákoníku může pouze úřední osoba, která při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu. Citované ustanovení trestního zákoníku chrání zájem státu na řádném a důsledném plnění úkolů úředními osobami. Trestní postih se uplatní jen v případě závažných případů porušení povinností úředních osob, jež je třeba potrestat i přesto, že nejednali úmyslně, ale v nedbalostním zavinění. Závažnost porušení povinnosti se odvíjí také od významu úkolu, který měl být následkem poruchového jednání úřední osoby zmařen nebo podstatně ztížen a jímž může být výhradně důležitý úkol. 48. Podstatné v posuzované trestní věci bude vymezení formy nedbalosti. Ta je definována v ustanovení §16 odst. 1 tr. zákoníku, které stanoví, že trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Na rozdíl od úmyslného zavinění u nedbalosti schází volní složka, neboť tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo je však i zde aktem vůle pachatele, která však směřuje k cíli z hlediska trestního práva nezávadnému). Nedbalost je tedy možno obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek. 49. Pomocí složky vědění trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou [pod písm. a)] a nevědomou [pod písm. b)], přičemž, jak již bylo uvedeno, volní složka chybí u obou. Pro zjištění zda a o jakou nedbalost jde, nestačí zkoumat jen psychický vztah pachatele k zákonným znakům trestného činu. Musí být zjištěno, jestli v dané věci byly „přiměřené důvody“ u vědomé nedbalosti či zda pachatel „podle okolností a svých osobních poměrů vědět měl a mohl“ u nedbalosti nevědomé. Trestní zákoník neobsahuje jasná kritéria pro hodnocení „přiměřenosti“ a posouzení možnosti pachatele „vědět“. Uvedené vymezení je ponecháno právní nauce a praxi. Ty potom vysvětlují, že míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení a jejich vzájemným vztahem (viz Solnař, V., Základy trestní odpovědnosti, 1. vydání, Academia, Praha 1972, s. 237; dále např. rozhodnutí č. 5/2013 Sb. rozh. tr.;). Objektivní porušení určité míry opatrnosti zpravidla žádá od každého stejnou míru opatrnosti, výjimečně míru vyšší např. u osob vykonávajících určité povolání (např. lékař, řidič). Měřítko povinné opatrnosti určují jednak zvláštní předpisy (např. normy týkající bezpečnosti při práci, o nakládání se zbraněmi atd.), jednak je určeno obecně (např. ponechání dítěte v uzamčeném vozidle za horkého počasí). Ke stanovení nedbalosti však musí ještě přistoupit tzv. subjektivní vymezení, které značí míru opatrnosti, jakou byl schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí tedy pro vymezení obou druhů nedbalosti. Přiměřenost důvodů, z nichž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] je vždy třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli, a to nejen z hlediska jeho znalostí a zkušeností, ale i vzhledem k vnějším okolnostem konkrétního případu. (srov. Trestní právo hmotné – I. obecná část, Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. 3. přepracované vydání, vydáno nakladatelstvím CODEX, Praha, 1997, s. 117-122; Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 5. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 238 a násl.). Podobně při nevědomé nedbalosti [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237). 50. Úkolem soudu druhého stupně v rámci opakovaného projednání obou podaných odvolání tak bude pečlivě zvažovat všechny okolnosti případu, které mají význam ve vztahu k nedbalostnímu zavinění obviněného, podrobně své úvahy vysvětlit v návaznosti na obsah provedeného dokazování a jeho výsledky, teprve poté bude možné rozhodnout, zda byla některá ze dvou forem nedbalostního zavinění u obviněného naplněna či nikoliv (nezáleží na tom která, obě mají pro trestní odpovědnost podle §330 odst. 1 tr. zákoníku stejnou váhu). V návaznosti na to tedy bude možné kvalifikovaně vyložit úvahy o existenci subjektivní stránky trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti. Nejvyšší soud ještě připomíná, že ve vztahu k vědomé nedbalosti je kromě zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, potřeba zabývat se všemi okolnostmi, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že pachatel také bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že chráněný zájem nebude zasažen, přičemž přiměřenost jeho důvodů je nutné posuzovat z hlediska jeho zkušeností a z dalších okolností (srov. rozhodnutí č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). O zavinění z nevědomé nedbalosti jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat ohrožení nebo porušení chráněného zájmu jsou dány současně, nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný (viz rozhodnutí č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Přihlédnout bude třeba také k soudní praxí vnímaného postavení starosty (primátora), který jako osoba zastupující navenek obec, resp. město, tj. veřejnoprávní korporaci, podepisuje mj. i smlouvy zavazující územní samosprávný celek, tudíž jde o osobu, na niž jsou kladeny zvýšené nároky z důvodu jeho postavení, funkce a odpovědnosti. Nemůže se tedy hájit pouze tím, že podepisuje různé dokumenty, aniž by se s nimi blíže seznámil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9., sp. zn. 6 Tdo 510/2009; Púry, F., Richter, M. Trestní odpovědnost v územní samosprávě. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 92). C.3. Důležitý úkol 51. Úkolem ve smyslu ustanovení §330 tr. zákoníku je určité poslání nebo povinnost, k jejichž naplnění nebo splnění by měla směřovat činnost instituce, za niž pachatel jednal. K rozpoznání, zda šlo o důležitý úkol, bude třeba zjistit jeho význam z hlediska orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, společnosti, právnické nebo fyzické osoby, která je podnikatelem, nebo instituce, v níž je úřední osoba činná a jejíchž úkolů se splnění dotýká (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3157). Zmařením splnění důležitého úkolu se rozumí úplné znemožnění jeho splnění a podstatným ztížením je vytvoření situace, kdy sice důležitý úkol může být splněn, avšak s velkými až mimořádnými obtížemi, resp. ke splnění tohoto úkolu je třeba vynaložit zřetelně více energie, času nebo prostředků, než by jinak bylo zapotřebí. Vždy bude nutné zkoumat každý případ individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem vztahujícím se k činnosti a působení příslušeného orgánu. 52. Konkrétně v oblasti problematiky veřejných zakázek vychází soudní judikatura z právního názoru, že důležitým úkolem ve smyslu trestného činu podle §330 tr. zákoníku není samotné uskutečnění výběrového řízení, ale přímo realizace významné veřejné zakázky v souladu se zákonem (Púry, F., Richter, M. Trestní odpovědnost v územní samosprávě. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 94). Z tohoto pohledu tedy bylo důležitým úkolem, aby se zadávací řízení i zadání předmětu dodatku č. 2 právě obchodní společnosti Bit Servis nepříčilo zákonu. Avšak kromě toho je nutné zohlednit i samotný předmět veřejné zakázky, s nímž v trestní věci projednávané v dovolacím řízení nebylo zaměstnanci magistrátu nakládáno jako s veřejnou zakázkou. Obsahem dodatku č. 2 byla v podstatě obnova zastaralého IT vybavení a technologií a dodávka souvisejících služeb, bez nichž by v krajním případě mohlo dojít k naprostému kolapsu informačních systémů spravovaných městem a neschopnosti úředníků vykonávat službu veřejnosti jak na úseku státní správy tak samosprávy. V tomto smyslu tedy i péče o řádný chod serverové farmy Statutárního města České Budějovice představovala důležitý úkol. Autoři citované odborné právní literatury dále při rozboru trestní věci, v níž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 6 Tdo 510/2009, dovodili, že je možné se v souvislosti s veřejnou zakázkou, která má pro územní samosprávný celek větší význam, dopustit trestného činu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti případně i opomenutím spočívajícím v rezignaci na výkon řídící a kontrolní činnosti (Púry, F., Richter, M. Trestní odpovědnost v územní samosprávě. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2017. s. 93). Není přitom pochyb o tom, že starostovi/primátorovi je zákonem uložena povinnosti konat, mj. se bude jednat ve smyslu §38 odst. 2 a 6 zákona o obcích o povinnost chránit majetek územního samosprávného celku před neoprávněnými zásahy a uplatňovat včas právo na náhradu škody, anebo podle §38 odst. 1 zákona o obcích o povinnost využívat majetek obce/města účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly (péče řádného hospodáře). Opomenutím plnění těchto povinností je možné spáchat kromě dalšího také trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 tr. zákoníku (viz Púry, F., Richter, M. Trestní odpovědnost v územní samosprávě. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 36), v neposlední řadě však i trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle §330 tr. zákoníku, přičemž není ani vyloučen jednočinný souběh obou těchto trestných činů. 53. V trestní věci obviněného J. T. mohl jeho podpis dodatku č. 2 ze dne 15. 6. 2010 negativně ovlivnit dodávku technického vybavení úředního aparátu města České Budějovice a také související služby zabezpečující chod rozsáhlé serverové farmy města. Zejména v 21. století se závratným tempem posunul vývoj informačních technologií a také jejich zařazení do běžného života, nejen soukromé firmy, ale také státní instituce a veřejnoprávní korporace mají svou agendu vedenou již převážně, ne-li výhradně, v elektronické podobě a bez řádného fungování informačních systémů by nemohly zajistit běžný provoz a zodpovědně plnit své úkoly a povinnosti. Není proto nejmenších pochyb o tom, že zajištění funkčnosti serverové farmy Magistrátu města České Budějovice představovalo vysoce důležitý úkol, jehož nesplnění by vedlo k dalekosáhlým negativním důsledkům, neboť by bylo ohroženo samotné poslání města pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby občanů, jak je definováno v ustanovení §2 odst. 2 zákona o obcích. Uvažovat o zmaření splnění tohoto důležitého úkolu, tj. že by nastala situace, kdy by nefungovaly výpočetní technika, servery a tím pádem nebyly občanům města dostupné služby zajišťované úředníky města, se nejeví jako adekvátní, a to vzhledem k bezproblémové spolupráci s dodavatelem Bit Servis po celou dobu trvání platnosti dodatku č. 2 (viz písemné vyjádření J. H. na č. l. 2973) a bezvadnosti na základě dodatku č. 2 dodaného technického vybavení (viz výpověď svědka D. K. u hlavního líčení, č. l. 2923). Jiné je to však s potenciálním podstatným ztížením jeho splnění. S ohledem na výklad „podstatného ztížení“ ve smyslu ustanovení §330 odst. 1 tr. zákoníku (nedbalostním jednáním vytvořit podmínky, v důsledku kterých je ke splnění třeba vynaložit více energie, času nebo prostředků, než by jinak bylo zapotřebí), tuto možnost nelze vyloučit. Pokud totiž skutečně mohla být dodávka technického vybavení a outsourcing služeb zajištěna o zhruba 12 milionů korun levněji, jistě tak město muselo na splnění tohoto cíle vynaložit o tuto částku více finančních prostředků, než by bývalo muselo zaplatit dodavateli vybranému v řádném zadávacím řízení s reálným soutěžním prostředím. Splnění důležitého úkolu tedy mohlo být podstatně ztíženo, ačkoli o takovém nadbytečném výdaji peněžních prostředků z majetku města obviněný nevěděl. V dosavadním řízení však dosud v úvahách soudu nebylo postaveno najisto, zda vědět měl a mohl. Současně je třeba na tomto místě opakovaně připomenout ustanovení §38 odst. 1 zákona o obcích, podle něhož majetek obce musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Takový požadavek na hospodaření s majetkem Statutárního města České Budějovice s péčí řádného hospodáře mohl zůstat nadbytečným vynaložením dvanácti milionů Kč také nesplněn. 54. Pro lepší představu, v jakých případech se soudní praxe přiklonila k naplnění znaku důležitého úkolu ve smyslu ustanovení §330 odst. 1 tr. zákoníku, uvádí Nejvyšší soud následující příklady. Při srovnání některých z nich s trestní věcí obviněného J. T. je zjevné, že tento znak citované skutkové podstaty byl naplněn i méně společensky významnou povinností obstarat určitou záležitost, než bylo „nadbytečné“ vynaložení více jak desetimilionové finanční částky z majetku Statutárního města České Budějovice k zajištění řádného fungování informačních systémů nezbytných jak k jeho samotnému provozu, tak i k plnění povinností města pečovat o potřeby svých občanů. Konkrétně tedy např. podle rozhodnutí č. 35/2014 Sb. rozh. tr. může zmaření důležitého úkolu představovat neprojednání správního deliktu a rozhodnutí o něm v zákonné prekluzivní lhůtě. Důležitým úkolem je také činnost policejního orgánu při prověřování trestních oznámení, přičemž uvedením nepravdivých informací do úředního záznamu vedoucím k projednání věci jako přestupku namísto vyšetřování trestného činu byl uvedený důležitý úkol podstatně ztížen (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1121/2003, uveřejněné pod č. T 646 v sešitu 1 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004). Také ochrana bezpečnosti osob, majetku, veřejného pořádku a předcházení trestné činnosti představuje důležitý úkol, jehož splnění bylo zmařeno nesprávným vyhodnocením volání na tísňovou linku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1648/2014). Soudní praxe dále stanovila, že i neprovedením jednotlivého úkonu trestního řízení, který má podstatný význam pro splnění povinnosti orgánů činných v trestním řízení odhalovat trestné činy a zjišťovat jejich pachatele (důležitý úkol), může být takový důležitý úkol zmařen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 6 Tdo 768/2011). Na úseku státní správy ve stavebnictví může dojít ke zmaření základních cílů a úkolů územního plánování (důležitého úkolu) např. vydáním stavebního povolení v rozporu s územním plánem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 991/2005). Z nedbalosti může mařit úkol úřední osoby dále také zaměstnanec katastrálního úřadu, který si spolehlivě nezjistí skutkový stav věci, a přesto rozhodne o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, který pak neodpovídá skutečnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 432/2007, uveřejněné pod č. T 1025. v sešitu 39 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007). 55. Jen např. tento posledně zmíněný případ, kde zaměstnanec katastrálního úřadu opomenul některé své kontrolní činnosti a v důsledku toho byl do katastru zapsán chybný údaj o vlastnickém právu k nemovitostem, čímž podstatně ztížil důležitý úkol katastrálního úřadu dohlížet na soulad v katastru zapsaných skutečností s reálným stavem okolností, který následně musel pochybení svého pracovníka napravovat řadou soudních žalob na určení vlastnictví, je významem zabezpečovaného úkolu minimálně srovnatelný s trestní věcí obviněného J. T. Opakovaně dovolací soud připomíná, že dodatek č. 2 měl zajistit kontinuitu informačních systémů a technologií, na nichž závisely v podstatě všechny činnosti magistrátu města jak z interního pohledu tak směrem k veřejnosti, neboť v dnešní době už je jen málo agendy, která by nebyla vedena v elektronické podobě. Zabezpečení tohoto úkolu se dotýkalo neurčitého okruhu osob a hodnota zakázky, jejímž obsahem byl dodatek č. 2, v řádech desítek milionů Kč význam úkolu také podstatně zvýrazňovala. 56. Dovolací soud tedy nesdílí názor Vrchního soudu v Praze, pokud nespatřoval v případném předražení dodávek hardwarového zařízení, softwarového vybavení a souvisejících služeb, jež měly zabezpečit na další tři roky řádný chod informačních systémů jednotlivých odborů celého magistrátu města, podstatné ztížení splnění důležitého úkolu, jímž bylo jednak bezproblémové fungování serverové farmy města a jednak s tím neoddělitelně spjaté poslání města pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů. Není možné představit si, jak by bez hladkého provozu počítačové sítě (popř. zcela bez ní) mohlo město zajišťovat plnění svých úkolů jak směrem dovnitř, tak navenek vůči veřejnosti. Vedle uvedeného účelu smluvního ujednání a očekávaného výsledku, který mělo pro město přinést, charakterizuje znak „důležitého úkolu“ též objem zakázky, která měla hodnotu téměř čtyřicet milionů Kč. Rozhodně se tedy jedná o výdaj, k němuž obviněný zavázal Statutární město České Budějovice, pro které i přes jistě značné roční provozní i investiční náklady představovala úhrada smluvené ceny poměrně velký zásah do rozpočtu (byť s ním bylo předem kalkulováno). Nicméně z pohledu výkladu znaku skutkové podstaty přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti nelze mít pochyb, že šlo o „důležitý úkol“ při nakládání s majetkem města. 57. Obdobně by bylo možné přistupovat k hodnocení znaku „důležité povinnosti“, který je součástí skutkové podstaty dalšího nedbalostního trestného činu, a to přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 tr. zákoníku, o jehož spáchání by v dané věci také bylo možné uvažovat, a to buď v souběhu s přečinem podle §330 tr. zákoníku, případně samostatně. Přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti se dopustí pachatel, který z hrubé nedbalosti poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost při opatrování nebo správě cizího majetku a tím způsobí jinému značnou škodu. Přísněji pak bude potrestán ten, kdo spáchá uvedený čin jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, nebo ten, kdo způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu [§221 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku]. Hrubá nedbalost může být vědomá i nevědomá, ve smyslu ustanovení §16 odst. 2 tr. zákoníku je čin spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem; zavinění z hrubé nedbalosti se musí vztahovat nejen k následku, ale také k jednání pachatele, tj. k porušení jemu uložené důležité povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku (viz rozhodnutí č. 14/2009-II. Sb. rozh. tr.). Za důležitou povinnost bude třeba považovat tu povinnost, jejíž porušení je s ohledem na charakter a význam povinnosti zpravidla spojeno s nebezpečím vzniku značných škod na cizím majetku, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku, resp. účinku (srovnej rozhodnutí č. 14/2009-I. Sb. rozh. tr.). Obecnou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud je v tom zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním. Přitom nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné je, že jejím obsahem je to, co se rozumí opatrováním nebo správou cizího majetku. Povinnost může být formulována též jako péče o majetek, péče řádného hospodáře, odborná péče, náležitá péče, obhospodařování majetku, nakládání nebo hospodaření s majetkem, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním, investovat ho atd. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2185 a 2186). Škodu značného rozsahu představuje ve smyslu výkladového ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. V předmětné trestní věci v podstatě nebyla dosud významně posuzována možnost kvalifikovat zjištěný skutek obviněného podle ustanovení §221 tr. zákoníku, proto Nejvyšší soud nemůže reagovat na případné úvahy soudů nižších stupňů ve vztahu k naplnění této skutkové podstaty. V rámci nového odvolacího řízení však bude třeba, aby vrchní soud po jasném vymezení skutkových závěrů, posoudil případné naplnění jednotlivých znaků tohoto přečinu, zejména vyžadovanou vyšší intenzitu nedbalosti vyjádřenou pojmem „hrubá nedbalost“ a charakter obviněným porušené povinnosti tak, aby naplnil znak „důležité povinnosti“. V tomto ohledu lze jen připomenout úvahy vyjádřené v části C.3. tohoto usnesení týkající se „důležitého úkolu“, neboť je v zásadě lze vztáhnout i na výklad pojmu důležitá povinnost“. Bude tak pečlivě zkoumat, zda obviněný věděl, že podpisem dodatku č. 2 porušuje svou povinnost využívat majetek obce účelně a hospodárně a že může dojít ke vzniku škody na tomto majetku, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení ani následek (účinek) nezpůsobí, případně že tyto skutečnosti nevěděl, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Tento přečin je totiž možné spáchat jak z vědomé, tak i z nevědomé nedbalosti (srov. §16 odst. 1 tr. zákoníku), avšak jak již bylo uvedeno, musí se jednat o nedbalost hrubou ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku. D. K námitce dovolatele proti nesprávnému procesnímu postupu vrchního soudu 58. Pokud nejvyšší státní zástupce tvrdil, že odvolací soud porušil ustanovení §259 odst. 3 tr. řádu a dále §263 odst. 7 tr. řádu, jednalo se o výhrady proti procesnímu postupu orgánu činného v trestním řízení, jež zvolený dovolací důvod nepřipouští, a proto v této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. řádu. 59. Nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud pouze stručně přiblíží podstatu neoprávněnosti dovolatelových tvrzení. Své přesvědčení o existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci dovolatel podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1203/2012. Ve shodě s názorem obviněného, jak jej prezentoval ve vyjádření k dovolání, Nejvyšší soud nepovažuje obě trestní věci za srovnatelné ve vztahu k vadám, jichž se v obou z nich měly dopustit soudy druhého stupně. V případě, který projednával senát 4 Tdo Nejvyššího soudu, rovněž sice soud druhého stupně zrušil napadený rozsudek prvostupňového soudu a znovu sám ve věci rozhodl, avšak v rámci veřejného zasedání neprovedl žádný nový důkaz ani znovu nezopakoval důkaz již provedený v hlavním líčení. Přitom podle odůvodnění svého rozhodnutí výrazně odlišným způsobem hodnotil výsledky dokazování, které probíhalo jen u soudu prvního stupně. Proto Nejvyšší soud jako soud dovolací vytkl porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. řádu. Stejně argumentoval také dovolatel ve věci obviněného J. T., avšak v tomto případě soud druhého stupně znovu provedl 3 listinné důkazy a teprve poté dospěl k jiným právním závěrům v posouzení pohnutky a subjektivní stránky skutku, jehož zjištění považoval za dostatečné a správné. Je tedy zjevné, že oba procesní postupy soudů druhého stupně nesnesou relevantního srovnání. Vrchní soud v Praze provedl znovu jen ty z důkazních prostředků, které považoval za stěžejní pro posouzení citovaných znaků skutkové podstaty trestného činu podle §329 tr. zákoníku, teprve poté se odchýlil od právního hodnocení učiněného soudem prvního stupně. Navíc ve věci senátu 4 Tdo Nejvyšší soud mj. uvedl: „Jestliže tedy odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, jako je tomu v předmětné věci, nemůže rozhodnout rozsudkem bez toho, že by důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem.“ Tudíž i tehdy Nejvyšší soud připustil odlišné právní závěry odvolacího soudu za předpokladu zopakování důkazů ve veřejném zasedání, což se právě stalo ve věci řešené nyní dovolacím soudem. Takový přístup je také v souladu s posílením principu apelace novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., jak přiléhavě upozornil obviněný ve svém vyjádření k dovolání. Nejvyšší státní zástupce k tomuto tématu dále citoval z komentáře trestního řádu a prosazoval názor, že ostatní důkazy měl vrchní soud hodnotit shodně se soudem prvního stupně. S tímto jeho argumentem však nelze souhlasit, podle zjištění odvolacího soudu se ve spise nevyskytují jakékoli důkazy podporující přesvědčení krajského soudu o naplnění znaku pohnutky a úmyslného zavinění, s čímž se ztotožnil také Nejvyšší soud v tomto usnesení. Proto k odlišnému posouzení existence pohnutky (úmysl opatřit společnosti Bit Servis neoprávněný prospěch imateriální povahy) a úmyslného zavinění ve smyslu §329 tr. zákoníku mohl vrchní soud dospět po bezprostředním provedení uvedených tří důkazů, a bylo tudíž jeho právem změnit hodnotící úvahy vyjádřené v napadeném rozsudku, který přezkoumával na podkladě řádného opravného prostředku. V. Závěrečné shrnutí 60. Nejvyšší soud tak může shrnout, že dovolání podané v neprospěch obviněného J. T. bylo podáno částečně důvodně, byť většinu z dovolacích námitek Nejvyšší soud nemohl akceptovat. Nicméně po přezkoumání napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 11 To 90/2016, dospěl dovolací soud k názoru, že ve vztahu k právnímu posouzení zavinění obviněného nevyčerpal tento důsledně všechny možnosti jeho hodnocení zejména týkající se nedbalostní formy trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §330 tr. zákoníku a jeho možného souběhu s trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle §221 tr. zákoníku, u něhož bude třeba kromě znaku „důležitého úkolu“ navíc dovodit, zda se jej obviněný dopustil z „hrubé nedbalosti“. Pro tyto závažné vady zrušil Nejvyšší soud citované rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil věc do stadia odvolacího řízení, aby ji Vrchní soud v Praze znovu projednal a rozhodl. 61. Bude tedy na soudu druhého stupně, aby v rámci veřejného zasedání odstranil vytčené vady. Především bude nutné, aby si tento soud ujasnil, z jakých skutkových okolností bude vycházet při právním posouzení věci, bude vhodné, aby je sám jasně vyjádřil tak, aby bylo zcela zřejmé, co tvoří základ jeho právních úvah, bez toho aniž by pouze odkazoval na „jinak správná skutková zjištění soudu prvního stupně“. Pokud vyvstane potřeba doplní dokazování a poté v intencích tohoto usnesení znovu posoudí subjektivní a objektivní stránku obou shora citovaných trestných činů, a v případě, že by tento soud dospěl k možnosti posoudit zjištěný skutek jako trestný čin podle příslušné kvalifikace §330 tr. zákoníku, eventuálně spáchaný v souběhu s trestným činem podle §221 tr. zákoníku opět v přiléhavé právní kvalifikaci vztahující se zejména ke znaku škody, odpovídajícím způsobem vysvětlí své úvahy, vypořádá se se všemi významnými skutečnostmi, které zohlednil a o něž opřel svůj výrok. Rovněž tak logickým a věcně přesvědčivým způsobem se vypořádá s výsledky provedeného dokazování tak, že neopomene zhodnotit všechny důkazy jak jednotlivě, tak ve svém souhrnu, jak ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. Nejvyšší soud dále poukazuje na ustanovení §265s odst. 1 tr. řádu, podle něhož je soud nižšího stupně vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí. 62. Protože vady napadeného rozsudku zjištěné na podkladě zčásti důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu). V Brně dne 26. 10. 2017 JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu