ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.45.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 45/2017-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2017 o dovolání, které podali obvinění P. K. a L. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 4 To 52/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 57 T 16/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných P. K. a L. K. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 57 T 16/2015, byli obvinění P. K. (v bodech 1., 2. a 3. výroku o vině) a L. K. (v bodech 2. a 3.) uznáni vinnými zločinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1, 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku za použití §238 tr. zákoníku, který podle výroku o vině spočíval ve stručnosti v tom, že:
Pod bodem 1. obviněný P. K. sám dne 19. 8. 2014 od 8:10 do 8:30 hod. v Ú. n. L., v kavárně „Broadway Café“ v rámci předstíraného převodu ve smyslu §158c tr. řádu předal jako vzorek příslušníkovi Policie České republiky vystupujícím pod jménem J. Z., jehož totožnost byla podle §102a tr. řádu utajena, 4 ks padělaných bankovek v nominální hodnotě 100 USD, což podle aktuálního kurzovního lístku ČNB odpovídalo hodnotě 8 388 Kč, s tím, že v případě dobré kvality vzorků se s J. Z. dohodnou na prodeji dalších padělaných bankovek téže nominální hodnoty v celkovém objemu 100 000 USD, tj. v celkové hodnotě 2 097 000 Kč, přičemž si obviněný byl vědom, že tyto padělané bankovky pocházely z padělatelské dílny na S., Z., Spolková republika Německo, kde je vyrobil G. E., samostatně trestně stíhaný Státním zastupitelstvím v Görlitz pod sp. zn. Gs 1190/14.
Pod bodem 2. obviněný P. K. společně se spoluobviněným L. K. se nejprve setkali dne 6. 10. 2014 na schůzce uskutečněné od 13:50 do 14:13 hod. na parkovišti obchodního domu „Kaufland“ v O. ul. v D., kde L. K. za účelem následného prodeje třetí osobě předal P. K. 500 ks padělaných bankovek, každá v nominální hodnotě 100 USD, podle aktuálního kurzovního lístku ČNB v celkové hodnotě 1 093 450 Kč, které krátce předtím přivezl ze Spolkové republiky Německo a které následně P. K. téhož dne kolem 15:54 - 15:56 hod. na parkovišti u hypermarketu „Albert“ na ulici K. v Ú. n. L. v rámci použití agenta ve smyslu §158e tr. řádu prodal agentovi Policie České republiky vystupujícímu pod jménem J. Z., který v tu chvíli postupoval v rámci předstíraného převodu podle §158c tr. řádu, za částku 12 000 EUR, přičemž tyto padělané bankovky pocházely z výše specifikované padělatelské dílny v Z. a vyrobil je G. E.
Pod bodem 3. obviněný P. K. se dne 17. 11. 2014 v době od 14:05 do 14:25 hod. setkal na parkovišti u obchodního domu „Kaufland“ v O. ul. v D. s obviněným L. K., který mu za účelem následného prodeje třetí osobě předal 1 033 ks padělaných bankovek, každá v nominální hodnotě 100 USD, podle aktuálního kurzovního lístku ČNB v celkové hodnotě 2 297 598,60 Kč, které L. K. krátce předtím přivezl ze Spolkové republiky Německo a které následně P. K. téhož dne v době od 15:30 - 16:21 hod. na parkovišti u hypermarketu „Albert“ na ulici K. v Ú. n. L. v rámci použití agenta ve smyslu §158e tr. řádu prodal agentovi Policie České republiky vystupujícímu pod jménem J. Z., který v tu chvíli postupoval v rámci předstíraného převodu podle §158c tr. řádu, za částku 24 000 EUR, kdy tyto padělané bankovky pocházely z výše specifikované padělatelské dílny v Z. a právě za účelem tohoto konkrétního prodeje v České republice je vyrobil G. E.,
přičemž oba obvinění si od počátku byli vědomi, že padělané bankovky vyrábí samostatně trestně stíhaný G. E., obviněný L. K. obstarával spojení mezi výrobcem a obviněným P. K., který se snažil padělané bankovky uvést do oběhu tím, že je prodával zmíněnému J. Z., o jehož roli agenta a utajené identitě nevěděl.
2. Za uvedený trestný čin byli obvinění odsouzeni podle §233 odst. 4 za použití §56 odst. 3 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému P. K. uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky odpovídající 12 000 EUR podle §71 odst. 1 tr. zákoníku a obviněnému L. K. podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to automobilu VW Touareg, RZ: ...
3. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění a v neprospěch obviněného P. K. také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky Liberec. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 4 To 52/2016, zrušil z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek krajského soudu ohledně obviněného P. K. v celém výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině tohoto obviněného mu uložil podle §233 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, znovu také uložil obviněnému podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky odpovídající 12 000 EUR, a dále byl obviněný nově odsouzen podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to vozidla Mercedes AMG SL 63 AMG 231, RZ: ... Řádné opravné prostředky obou obviněných vrchní soud zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
II.
Dovolání obviněných
4. Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli obvinění P. K. i L. K. dovoláními prostřednictvím svých obhájců JUDr. Lubomíra Bejdla a JUDr. Hany Riedlové. Obviněný P. K. opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. řádu a obviněný L. K. o důvody pod písm. a), g), l) odst. 1 §265b tr. řádu.
5. Obviněný P. K. úvodem svého podání zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, následně předložil nejprve námitky k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. l) a g) tr. řádu. Podle dovolatele jsou právní závěry soudů v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jeho odsouzení bylo založeno pouze na důkazech pořízených příslušníky Policie České republiky, kteří se vůči němu dopustili nepřípustné policejní provokace. Od počátku trestního řízení stejně jako v dovolání tvrdil, že předával J. Z. napodobeniny peněz určených k rituálním účelům. Zdůraznil, že iniciativa k seznámení vzešla od J. Z., stejně jako množství bankovek a další podrobnosti obchodování s napodobeninami peněz. Namítl, že ačkoli s J. Z. byl v kontaktu, v době od února 2014, kdy byl J. Z. nasazen do vyšetřování, až do prvního předání vzorků bankovek dne 19. 8. 2014, nebyly jejich rozhovory a schůzky, kde J. Z. nabádal dovolatele k trestné činnosti, zadokumentovány. Nesouhlasil s tím, že by policie měla před zapojením J. Z. důvodné podezření, že páchá trestnou činnost. Odkázal k tomu na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Další jeho výhrady směřují podle jeho vlastního vyjádření proti rozhodnutím procesní povahy, a týkaly se povolení sledování osob a věcí, povolení předstíraných převodů, odposlechů apod. Těmto procesním rozhodnutím vytýkal nedostatky v odůvodnění a také brojil proti místní příslušnosti Okresního soudu v Liberci k jejich vydávání. Vznesl výhradu proti procesnímu postavení J. Z. od února do 16. 9. 2014, kdy Vrchní soud v Praze opatřením rozhodl o použití agenta, a do této doby tudíž nebyl podle obviněného v procesním postavení opravňujícím jej k monitorování schůzek s obviněným. Veškeré důkazy opatřené J. Z. do 16. 9. 2014 tak označil za nezákonné. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu též napadl postup orgánů činných v trestním řízení, které v podstatě umožnily (vyčkávaly) třetí předání peněz, čímž neoprávněně nechaly v konečném důsledku zpřísnit právní kvalifikaci skutku pro navýšení jeho rozsahu, resp. objemu předaných peněz. Jako poslední výhradu proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku dovolatel zpochybnil naplnění znaku „organizovaná skupina“. Přitom poukázal na rozhodnutí trestního soudu v SRN rozhodujícího o vině G. E. s tím, že tento soud nepovažoval jednání tohoto samostatně stíhaného padělatele za součást sdružení se spoluobviněnými P. K. a L. K. Zdůraznil, že vlastně G. E. ani nezná.
6. V další části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel uplatnil výhrady proti uloženému trestu propadnutí věci, které podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nesouhlasil s tím, že by vlastnosti předmětného automobilu využíval ke spáchání trestného činu, když tímto vozidlem přijel na jedinou schůzku s J. Z., a to na jeho výzvu, aby mu auto ukázal. Tudíž k použití automobilu při setkání s agentem byl opětovně vyprovokován, stejně jako ke spáchání celé trestné činnosti, za niž byl odsouzen.
7. Na závěr svého dovolání obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
8. Úvodem svého dovolání zopakoval předcházející rozhodnutí soudů včetně některých pasáží z jejich odůvodnění i obviněný L. K. K důvodu pod písm. a) odst. 1 §265b tr. řádu namítl, že ve věci rozhodl nepříslušný soud, čímž bylo zároveň porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Konkrétně již v přípravném řízení neměl rozhodovat Okresní soud v Liberci, ale Okresní soud v Děčíně nebo Okresní soud v Ústí nad Labem, o obžalobě měl rozhodovat Krajský soud v Ústí nad Labem, nikoli jeho pobočka v Liberci. Vyslovil nesouhlas s argumentací odvolacího soudu, který poukázal na ustanovení §26 tr. řádu, podle něhož je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný ten soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Dovolatel opakovaně (učinil tak již v odvolání) citoval nález Pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2014 (správně rok 2016), sp. zn. Pl. ÚS 4/2014 (publikovaný pod č. 201/2016 Sb.), v němž se Ústavní soud vyjádřil k interpretaci §26 tr. řádu, podle níž krajský a vrchní státní zástupce působící ve více obvodech okresních soudů musí při podávání návrhu k úkonům v přípravném řízení respektovat pravidla v §18 tr. řádu. Obviněný odmítl způsob, jakým se s jeho námitkou vypořádal odvolací soud, podle něhož tento nález neměl retroaktivní působnost, a tudíž se na danou věc nedal aplikovat. Podle dovolatele se rektroaktivita zvažuje pouze v případě, kdy Ústavní soud zákonné ustanovení zrušuje, což se v tomto případě nestalo a platil tak čl. 89 odst. 2 Ústavy, který říká, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby.
9. Pokud se týká dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l), g) tr. řádu, o něž své dovolání také opřel, ohradil se, že absentovala subjektivní stránka a naopak vznikl extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který vedl k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť trestní řízení neprobíhalo v souladu s ustanoveními §2 odst. 6 tr. řádu, §2 odst. 4, 5 tr. řádu. K zavinění uvedl, že neměl v úmyslu sobě nebo jinému opatřit a přechovávat padělané peníze. Pouze na žádost P. K. obstarával obrázky dolarů, které měly sloužit k rituálním účelům. Vytýkal soudům způsob hodnocení důkazů, na padělcích nebyly jeho otisky, v telefonátech vždy hovořil pouze o obrázcích. Popřel, že by G. E. poskytl prostor pro výrobu padělků, jednalo se pouze o ubytování, ani jeho syn podle dovolatele nekryl padělatelskou činnost G. E.
10. Namítaný extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudů měl podle dovolatele svůj původ v nedovoleném policejním zasahování do průběhu děje. K předání bankovek by podle obviněného nedošlo, nebýt vyprovokování ze strany příslušníka policie. Byl přesvědčen, že státní orgány neprokázaly existenci dostatečně silných důvodů k zahájení celé operace, nezadokumentovaly skutkové okolnosti předcházející realizaci předstíraných převodů, a proto nelze ověřit, z které strany vzešel první impuls k předání padělků. V té souvislosti dovolatel zpochybnil osobu svědka pplk. J. V., který odmítl uvést zdroj prvotních informací. Zdůraznil, že jeho úmysl spáchat trestný čin před aktivitou policejního orgánu nebyl doložen. Za takový důkaz nepovažoval ani výroky spoluobviněného P. K., neboť již byly vyřčeny za působení agenta J. Z. V důsledku provokativního jednání policie dospěla trestná činnost až k naplnění znaku „značného rozsahu“. Podobně jako spoluobviněný P. K. měl i obviněný L. K. výhrady proti tomu, že orgány činné v trestním řízení nezahájily trestní stíhání již po druhém předstíraném převodu v říjnu 2014, podle něj neexistoval důvod, aby předstírané převody pokračovaly. Soudy to vysvětlily tím, že ještě nebylo známo, kde se nalézá padělatelská dílna, ale s tím dovolatel nesouhlasil, když již od 8. 1. 2014 bylo známo, že G. E. bydlí u něj (u dovolatele).
11. Obviněný L. K. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě napadená soudní rozhodnutí v části týkající se jeho osoby, dále aby zrušil rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III.
Vyjádření k dovoláním a replika k němu
12. K dovoláním obou obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Lumír Crha, který obecně konstatoval, že dovolatelé opakují svou obhajobu uplatněnou zejména v jejich odvoláních. Podrobněji se vyjádřil nejprve k dovolání obviněného L. K., jehož námitky podřazené pod důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu označil za neodpovídající tomuto dovolacímu důvodu, neboť dovolatel namítal místní a nikoli věcnou nepříslušnost, navíc dílem u Okresního soudu v Liberci, jenž ve věci meritorně nerozhodoval. Stejně tak i výhrady k dalším vzneseným dovolacím důvodům se podle státního zástupce míjejí s jejich obsahem, směřovaly pouze proti způsobu hodnocení provedených důkazů a proti přijatým skutkovým zjištěním. Proto konstatoval, že mimořádný opravný prostředek obviněný podal z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
13. Dovolání obviněného P. K. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství také shledal podaným z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. řádu. Upozornil na dovolací argumentaci obviněného vztahující se k policejní provokaci, vyplývá z ní, že připouští své jednání, jak je zjistily soudy, ale tvrdí, že bez použití agenta by za tento skutek nebyl odsouzen. S tím státní zástupce souhlasil, neboť působením agenta došlo k odhalení trestné činnosti, aniž by ji však policejní agent inicioval. Dovolatelem požadovaný výslech svědka G. E. soudy neprovedly, což náležitě zdůvodnily. Státní zástupce doplnil, že tento svědek nemohl svědčit o jakékoli sporné otázce, neboť z hlediska trestnosti pachatelů nebylo rozhodné, která osoba padělky vyrobila. Podle státního zástupce dále s ohledem na právní kvalifikaci skutku podle §233 odst. 1 tr. zákoníku nebylo ani podstatné, k jakému účelu měly padělané peníze sloužit. K výtkám proti uloženému trestu propadnutí vozidla uvedl, že byly založeny na jiném skutkovém základě, než k jakému dospěly soudy, policejní agent dovolatele nevyzýval, aby v tomto automobilu převážel padělky, pouze se otázal, zda mu obviněný ukáže auto. Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl obě dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
14. Na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství reagoval obviněný L. K. replikou, v níž opětovně zdůraznil, že jeho trestní věc meritorně rozhodoval místně nepříslušný Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, a to v důsledku vady založené již v přípravném řízení, v němž svévolným postupem orgánů činných v trestním řízení byla založena příslušnost Okresního soudu v Liberci. Vědom si vyjádření státního zástupce, podle něhož dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu připouští námitky pouze proti věcné příslušnosti soudu, vyzdvihl porušení jeho ústavou chráněného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních lidských práv a svobod, jež nemůže být opomenuto ani v dovolacím řízení. K nesprávnému hmotněprávnímu posouzení dodal, že policejní provokace se Policie České republiky dopustila ve vztahu k osobě spoluobviněného P. K., avšak současně ovlivnila i nezákonnost trestního stíhání vedeného proti jeho osobě.
IV.
Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, přičemž ve vztahu k dovolání, které podal obviněný P. K., Nejvyšší soud postupoval v souladu s ustanovením §265p odst. 3 tr. řádu, podle něhož smrt obviněného, v jehož prospěch bylo dovolání podáno, nepřekáží provedení dovolacího řízení. Dále se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům, dospěl přitom k závěru, že oba mimořádné opravné prostředky nemají opodstatnění.
16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který je možné podat jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly, v opačném případě vede dovolání s pouze formálním odkazem na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů k odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod č. T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha) .
17. Obvinění uplatnili jednak shodné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, obviněný P. K. dále důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a obviněný L. K. důvod uvedený pod písm. a) §265b odst. 1 tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá ve dvou procesních vadách, a to že ve věci rozhodl jednak věcně nepříslušný soud a dále soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat 2 alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srov. např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 7 Tdo 4/2006 aj.). Důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu lze uplatnit ve dvou alternativách, a to že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) . Oba obvinění zvolili druhou alternativu, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Konkrétně byl dle jejich názoru v předcházejícím řízení dán důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
18. K posledně uvedenému dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že s poukazem na něj lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je použití ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení lze dovodit pouze tehdy, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Pod uplatněný dovolací důvod mohou spadat rovněž případy, kdy skutková zjištění soudů nižších stupňů vůbec neposkytují dostatečný podklad pro uznání viny konkrétním trestným činem, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolací námitky zásadně nemohou naplnit důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud směřují proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. To vše za podmínky, pokud skutek, jak je popsán v odsuzujícím výroku o vině, má svůj podklad v obsahu provedeného dokazování.
19. Jak bude podrobněji vysvětleno níže, jak obviněný P. K., tak L. K. vznesli v části svých dovolání právně relevantní námitky odpovídající obsahu dovolacího důvodu pod písm. g) odst. 1 §265b tr. řádu, resp. ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu též důvodu pod písm. l) tamtéž. Nejvyšší soud však ani tyto relevantní výhrady neshledal důvodnými.
b) K dovolání obviněného P. K.
1. námitky podřazené důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu
20. Obviněný P. K. ve svém mimořádném opravném prostředku mj. tvrdil, že odvolací soud zamítl jeho odvolání proti rozsudku krajského soudu, jímž byl uznán vinným a uložil mu trest, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. g) odst. 1 §265b tr. řádu. Ten podle dovolatele spočíval ve skutečnosti, že byl k trestnému jednání vyprovokován policejním agentem, v důsledku policejní provokace trvající zbytečně dlouhou dobu byl rozsah trestněprávního následku natolik velký, že musela být na skutek aplikována kvalifikovaná skutková podstata, zpochybnil, že by se v dané věci jednalo o organizovanou skupinu, obstarával pouze napodobeniny peněz k rituálním účelům a nedostatky procesní povahy byla stižena některá procesní rozhodnutí a důkazy opatřené J. Z. před datem 16. 9. 2014, kdy bylo rozhodnuto o použití agenta.
21. V prvé řadě Nejvyšší soud podotýká, že veškeré námitky zmíněné v předchozím odstavci dovolatel (podobně jako spoluobviněný L. K. ) uplatnil již před soudy obou stupňů, které se jimi podrobně zabývaly. Rovněž k připomínkám ohledně vytýkaného způsobu opatření důkazů prostřednictvím svědka J. Z. soudy dostatečně reagovaly. Byť krajský soud stručně odmítl argumenty obhajoby o nezákonnosti důkazních prostředků na straně 18 svého rozsudku, Vrchní soud v Praze se poté podrobně vyjádřil k působení osoby J. Z. na straně 14 napadeného rozsudku, kde vysvětlil oprávněnost a zákonnost použití důkazů opatřených jmenovaným svědkem. Podle soudu druhého stupně jednal J. Z. před 16. 9. 2014 podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, s čímž Nejvyšší soud souhlasí, jak je patrno níže (viz odstavec 23.). Nad to lze zdůraznit, že takovýto druh námitek, jež zpochybňují proces dokazování včetně způsobu hodnocení důkazů, má procesní povahu, jak ostatně dovolatel sám ve svém podání konstatoval, a uplatnění tohoto druhu námitek zvolený ani žádný jiný dovolací důvod nepřipouští. Proto lze souhlasit s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že dovolání ve vztahu k těmto výhradám neodpovídá žádnému ze zákonem vyjmenovaných důvodů dovolání v §265b tr. řádu. Nejvyšší soud se proto k tomuto druhu výhrad uplatněných v zásadě shodně v obou dovoláních jen stručně vyjádří nad rámec dovolacího přezkumu.
22. S obhajobou, že dovolatel neobstarával padělané bankovky, nýbrž pouze „obrázky k rituálním účelům“, se krajský soud vypořádal na stranách 15-16 svého rozsudku, odvolací soud pak na stranách 9-12 napadeného rozsudku. Ničím nepodložené tvrzení obviněného P. K. bylo vyvráceno zejména svědectvím agenta vystupujícího pod jménem J. Z. a svědectvím jeho nadřízeného pplk. J. V., dále soud dovodil účelovost této obhajoby z protokolu o provedení prohlídky vozidla užívaného tímto obviněným, v němž byly nalezeny padělky, identifikovány vzorky DNA dovolatele na tašce s padělanými bankovkami, z textových zpráv zasílaných mezi oběma spoluobviněnými, přes něž si P. K. u L. K. objednával „padesát tisíc“, z protokolu o sledování osob a věcí, z něhož je patrná vizuální kontrola balíčku s padělky převzatého P. K. od L. K. Další důkazní prostředky, které spolehlivě vyvracejí výpovědi tohoto obviněného tvoří znalecký posudek a odborná vyjádření osvědčující poměrně vysoký stupeň shody padělaných amerických dolarů s originálem těchto bankovek. V hlavním líčení byly provedeny jako důkaz skutečné pohřební peníze, které se nápadně liší od pravých bankovek výrazným exotickým cizojazyčným nápisem NGÁN HÁNG DIA PHU, který však na zajištěných padělcích otištěn nebyl a tudíž obviněný neměl důvod domnívat se, že obstarává tzv. rituální peníze. Krajský soud zmínil také zákon č. 136/2011 Sb. o oběhu bankovek a mincí a jeho prováděcí vyhlášku č. 274/2011 Sb., jež klade přesné požadavky na zhotovování napodobenin bankovek a mincí, které zajištěné padělky ani náznakem nesplňovaly a tudíž bylo vyloučeno, aby s nimi obvinění obchodovali, jak oba shodně tvrdili. Nejvyšší soud ještě dodává, že kromě krycích názvů sám dovolatel mluvil přímo i o dolarech (srov. zvukový záznam na č. l. 593 trestního spisu). Tvrzení obviněného tak bylo zjevně založeno na v jeho prospěch deformovaném hodnocení důkazních prostředků, čímž se dovolatel ocitl mimo meze deklarovaného dovolacího důvodu.
23. Pokud se týká policejní provokace, k níž podle dovolatele mělo v této trestní věci dojít, Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů jeho názor nesdílí. V krátkosti lze připomenout, že ustálená soudní praxe za policejní provokaci považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoli předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla; policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty, k záměrnému navýšení rozsahu spáchaného trestného činu, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněné pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr.). Naopak za policejní provokaci nelze považovat postupy policejního orgánu, při nichž dochází za zákonných podmínek k realizaci procesních institutů předstíraného převodu a použití agenta, pokud policie předtím, než začne sledovat či kontaktovat podezíranou osobu, má pádný důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, přičemž informace, z níž vyplývá tento důvod k domněnce, musí být zadokumentována (srov. rozhodnutí č. 2/2015-III. Sb. rozh. tr.). Spisový materiál (resp. jeho část pomocný spisový materiál k TS GAME OVER) poskytuje první zadokumentování podezřelého jednání obviněných již k 13. 10. 2013, přesnější podezření již konkrétně na distribuci padělaných bankovek pocházejících ze SRN lze vyčíst ze situační zprávy datované 10. 1. 2014. Jestliže ještě před sepsáním úředního záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 4. 2. 2014 přišel policista již v lednu 2014 do styku s obviněným P. K., učinil tak v zájmu potvrzení či vyvrácení poznatků opatřených od policejních informátorů. Tento policista nijak nevyzýval obviněného k nezákonné aktivitě, neutvrzoval jej v protiprávní činnosti ani jej nenutil v jejím případném pokračování. Naopak jednal zcela v souladu s ustanovením §69 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, navíc poté, co již bylo podezření na konkrétní trestnou činnost obviněného P. K. opakovaně zmíněno v písemných policejních úředních záznamech. Nemohlo se tudíž ze strany příslušníka policie jednat o snahu vyvolat v obviněném rozhodnutí vyrobit či distribuovat na území České republiky padělané bankovky, neboť jen takový způsob vystupování policisty by mohlo mít charakter policejní provokace. Citované ustanovení zákona o Policii České republiky upravuje postavení policisty právě před zahájením úkonů v trestním řízení a představuje zákonné vymezení operativního šetření, resp. operativně pátrací činnosti, tedy činnosti policie spočívající v získávání poznatků svědčících o přípravě či spáchání protiprávního jednání, o jehož trestněprávní povaze ale policie nemá v době získání poznatků dostatek informací, které by ji opravňovaly k zahájení úkonů v trestním řízení. (srov. Vangeli, B.: Zákon o Policii České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, 298 s.). Jedná se o tu fázi šetření, která je nezbytná k prověření podezření o páchání trestné činnosti nebo o její přípravě. Teprve výsledky této policejní práce k tomu určenými složkami Policie České republiky mohou vést k vyvrácení prvotních poznatků, nebo, jako v posuzovaném případě, k potvrzení, že určitá osoba je rozhodnuta spáchat trestný čin, nebo s jeho pácháním již započala.
24. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 4. 2. 2014 pak již obsahuje jednoznačnou informaci, že oba obvinění spolu s dalšími přesně nezjištěnými osobami mají v Libereckém a Ústeckém kraji nejméně od poloviny roku 2013 nabízet možnost dovozu (z Německa a dalších zemí) a prodeje padělaných bankovek USD; záznam rovněž popisuje možnost existence organizované skupiny (srov. č. l. 1). Jak vypověděl pplk. J. V. u hlavního líčení, prvotní informace pocházely z několika zdrojů, totožnost informátorů odmítl k dotazu obhájkyně JUDr. Hany Riedlové sdělit (viz č. l. 1906 verte), což mu dovoluje zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení §115 odst. 1, které upravuje povinnost mlčenlivosti ve vztahu k informacím, se kterými se policista či zaměstnanec policie seznámili při plnění působnosti daného sboru anebo v souvislosti s jejím plněním, a současně musí jít o informace, jejichž neutajení před nepovolanými osobami by mohlo ohrozit plnění působnosti daného sboru nebo by mohlo ohrozit oprávněné zájmy třetích osob. Shodně se k povinnosti policie postupovat tak, aby totožnost informátorů zůstala utajena, vyjádřil též Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 812/06. Jak dále zjistil Nejvyšší soud k průběhu vyšetřování, nic nenasvědčuje tomu, že by policista vnukl obviněnému myšlenku či dokonce vyvolal jeho rozhodnutí prodávat padělané americké dolary, že by v rámci svého nasazení určoval pravidla, za nichž by se měl obchod uskutečnit apod. Indicie o tomto druhu trestné činnosti pocházejí z doby předcházející kontaktu nasazeného policisty s obviněným. Následně bylo původní podezření ze strany policejních orgánů shledáváno opodstatněným, konkrétní okolnosti i styky s dovolatelem byly upřesňovány prostřednictvím operativně pátracích prostředků, využito bylo jak sledování osob a věcí, předstíraného převodu, tak použití agenta. Ze zvukových záznamů jejich vzájemných hovorů je zjevné, že J. Z. vystupoval pasivně, byť musel být součástí trestné činnosti a tudíž projevoval svůj zájem o zakoupení padělků. Avšak byl to obviněný P. K., kdo určoval zásadní okolnosti, např. průběh předání (srov. např. č. l. 599, kde vysvětluje agentovi, že do Německa jezdit nemusí, padělky přiveze někdo z Německa a vezme si za převoz 5% stejně jako obviněný P. K.), podobně jako místo a čas (viz např. č. l. 610), měnu, v níž bude hrazena kupní cena (viz č. l. 582) apod. Nepochybně se tedy nejednalo o případ, kdy se pachatelé až v důsledku aktivity policie rozhodnou spáchat trestný čin, naopak je evidentní, že se této trestné činnosti již dopouštěl alespoň P. K. již dříve (srov. jeho vyjádření na č. l. 582, že musel platit 5 tisíc EUR pokutu za vrácení, což potvrdil i svědek J. Z. u hlavního líčení na č. l. 1780 verte), a proto nelze v této věci považovat postup orgánů činných v trestním řízení za nepřípustnou policejní provokaci, jak se prakticky od počátku svého trestního stíhání obvinění snaží prosadit (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1366/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 5 Tdo 497/2012, apod.).
25. V předcházejících stadiích trestního řízení se této výtce pečlivě věnoval jak krajský soud (zejména na str. 17 odůvodnění rozsudku), tak vrchní soud, a to na str. 12 až 14 rozsudku. Pokud se týká judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, příslušnými rozhodnutími těchto soudů se v napadeném rozsudku zabýval i Vrchní soud v Praze a výstižně vysvětlil, z jakých důvodů je nelze v dané věci aplikovat. Soudy obou stupňů (zejména pak vrchní soud vyčerpávajícím způsobem) vylíčily, které skutečnosti svědčí o tom, že oba obvinění měli v úmyslu přechovávat a distribuovat padělané peníze již předtím, než se P. K. seznámil, resp. vešel v kontakt s policistou vystupujícím pod jménem J. Z. Již v říjnu 2013 došlo k zadokumentovanému setkání P. K. s L. K., k němuž bylo německou policií zjištěno, že bydlí na stejné adrese jako osoba již dříve odsouzená a v té době prověřovaná pro padělání peněz. Dále sám obviněný P. K. hovořil s J. Z. o obdobném nakládání s padělky, na kterém participoval před obchodováním s J. Z. Jestliže dovolatel v průběhu trestního řízení tato svá dřívější vyjádření korigoval s tím, že neodpovídala skutečnosti, soudy jeho účelové obhajobě neuvěřily a Nejvyšší soud jim v tomto ohledu nemá co vytknout.
26. Obviněný P. K. se v dovolání snažil zpochybnit také naplnění kvalifikačního znaku „organizované skupiny“, resp. spáchání činu členem organizované skupiny působící ve více státech s tím, že se s G. E. nikdy nesetkal a ani německý soud rozhodující o vině a trestu G. E. propojení mezi ním a oběma dovolateli neshledal. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve připomenout, že ustanovení §233 obsahuje v prvních dvou odstavcích tři základní skutkové podstaty, v odst. 3 písm. a) je zakotvena zvlášť přitěžující okolnost jejich spáchání členem organizované skupiny, a v odst. 4 písm. a), jímž byli oba obvinění uznáni vinnými, je vyjádřena další zvlášť přitěžující okolnost spočívající ve spáchání činu členem organizované skupiny působící ve více státech, jimiž se rozumí nejméně dva státy, a to případně včetně České republiky (viz rozhodnutí č. 34/2005 Sb. rozh. tr.). K tomuto znaku musí být dán vzhledem k povaze této zvlášť přitěžující okolnosti úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2341 s.). Samotný znak „organizovaná skupina“, byť se vyskytuje v celé řadě skutkových podstat, není trestněprávními předpisy definován. Soudní praxe a judikatura jej blíže vymezila tak, že se musí jednat o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. rozhodnutí č. 45/1986 a č. 1/1980 Sb. rozh. tr.), v němž lze spatřovat určitou dělbu úkolů mezi členy sdružení, v důsledku čehož se jeho činnost vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1976-II Sb. rozh. tr. a již shora citované rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalý charakter a její jednotliví členové nemusí být do organizované skupiny výslovně akceptováni, postačí, že se pachatel fakticky včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Existence organizované skupiny není podmíněna tím, že všichni její členové jsou současně spolupachateli trestného činu, členy organizované skupiny mohou být také účastníci podle §24 odst. 1 tr. zákoníku anebo také blíže neztotožněné osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak pouze za předpokladu, že trestně stíhané osoby o takové osobě ví (srov. č. 22/2011-I. Sb. rozh. tr. a Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 568-569 s.). Soudní praxe rovněž vychází z názoru, že tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny. Postačí, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, uveřejněné pod č. T 1325 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitě 69, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
27. I touto námitkou se obviněný opakuje, již soud prvního stupně na ni reagoval na straně 21 svého rozsudku, kde vysvětlil, že pojetí „organizované skupiny“ v trestním právu České republiky a SRN se může lišit, a proto G. E. nemusel nutně být německými soudy uznán vinným jako člen organizované skupiny. Vrchní soud zase odvětil na námitku, že P. K. neznal G. E. tím, že pro naplnění tohoto kvalifikačního znaku není podmínkou, aby se vzájemně členové organizované skupiny znali, v daném případě postačovala vědomost obviněného P. K., že padělky vyrábí někdo v Německu, od něhož je odebírá další spolupachatel L. K. (viz str. 18 rozsudku vrchního soudu). Ještě lze připomenout výpověď J. Z., podle něhož, jak konstatoval krajský soud, obviněný P. K. sám hovořil o Němci, s nímž spolupracuje a který se paděláním zabývá již dlouho. Proto i Nejvyšší soud je toho názoru, že podmínky pro naplnění znaku organizované skupiny (působící ve více státech) byly naplněny. Dovolatel, ačkoli se s G. E. osobně nesetkal, o jeho zapojení a konkrétní úloze na trestné činnosti věděl, což pro sdružení G. E. (padělatel), dovolatele (prodejce konečnému zájemci o padělky) a spoluobviněného L. K. (zadával požadavky na výrobu a zajišťoval přepravu padělků od padělatele k prodejci) do organizované skupiny postačovalo, jak je patrno z obecného výkladu této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v odstavci 26 tohoto usnesení. Navíc, jak již bylo uvedeno, soudy obou stupňů již v podstatě reagovaly na shodnou výhradu obviněného, jež byla součástí jeho obhajoby i odvolacích argumentů. Již v popisu tzv. skutkové věty jsou dostatečně vyjádřeny skutkové okolnosti, které tvoří podklad pro použití této přísnější právní kvalifikace ve formě páchání činu v rámci organizované skupiny působící ve více státech, dokonce pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je popsáno, že poslední objem padělaných peněz vyrobil G. E. po zadání od P. K., jež mu zprostředkoval L. K.. Nelze proto pochybovat o vzájemném propojení, koordinaci a plnění úkolů mezi jednotlivými členy této skupiny, kterou tvořili nejméně oba dovolatelé a samostatně trestně stíhaný německý státní občan G. E., jak předpokládá tento kvalifikovaný případ spolupachatelství trestného činu.
28. Dále dovolatel vytkl policejním orgánům záměrné navyšování rozsahu trestné činnosti, pokud nezahájily trestní stíhání již po předání většího objemu bankovek v říjnu 2014. Tento obviněným vytýkaný nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení tvořil rovněž součást obhajoby obviněného, s níž se vypořádal již krajský soud, a odmítl ji jako neopodstatněnou. Soud prvního stupně na str. 18 odůvodnění rozsudku stručně uvedl, že policejní orgány nemělo v tomto stadiu realizovaných kontaktů s pachateli distribuce padělaných bankovek ještě dostatečně reálné poznatky o místu, v němž docházelo k výrobě padělků, přičemž spolupracovali s orgány německé policie a postupovali koordinovaně. K tomu vrchní soud doplnil, že až poté, co 10. 10. 2014 zaplatil G. E. nové auto za peníze získané za padělky dne 6. 10. 2014 (platil stoeurovými bankovkami, jimiž J. Z. platil v České republice kupní cenu za padělané peníze, srov. č. l. 1885), vše nasvědčovalo tomu, že je padělatelem, ale ještě muselo dále probíhat vyšetřování ke spolehlivému určení sídla padělatelské dílny (viz str. 16 rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud pouze připomíná, že uvedené argumenty soudů odpovídají skutečnostem zaznamenaným v úředním záznamu Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu ze dne 10. 1. 2014 sepsaném pplk. J. V., podle nichž sice G. E. měl bydlet v domě L. K., ale současně je zde výslovně uvedeno, že zatím nebyl zaznamenán jakýkoli poznatek vedoucí k závěru, že G. E. se opakovaně věnuje padělání bankovek (srov. str. 8 pomocného spisového materiálu k „TS GAME OVER“, jehož kopie je součástí trestního spisu vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec pod sp. zn. 57 T 16/2015). Také se v pomocném spise na str. 104 nachází Zpráva o stavu věci v přípravném řízení sepsaná německou policií dne 16. 9. 2014, z níž vyplývá, že stále ještě neznali místo, kde se padělky vyrábí. Z rozsudku zemského soudu SRN (jeho překlad založen na č. l. 1878 a násl.), jímž byl odsouzen G. E., vyplývá, že do bytu, jehož spolumajitelem byl obviněný L. K., se G. E. nastěhoval již v září 2007 ihned po svém propuštění z věznice, v níž jej L. K. pravidelně navštěvoval. Podezření, že v bytě padělá bankovky, existovalo delší dobu, k domovní prohlídce však německé vyšetřovací orgány přistoupily až 17. 11. 2014. Až do této doby, jak vypověděl v trestním řízení vedeném proti G. E. vrchní kriminální komisař T., neměly policejní složky jistotu, že se na adrese S., Z., kde se G. E. zdržoval, nachází padělatelská dílna (viz č. l. 1888). Spisový materiál tedy zcela koresponduje s úvahami soudů. Byť bylo známo místo pobytu G. E. minimálně již od ledna 2014, jak zdůrazňoval ve svém mimořádném opravném prostředku druhý z dovolatelů - obviněný L. K., neměly policejní orgány k dispozici konkrétní nezvratné důkazy, že G. E. je skutečným výrobcem padělků bankovek, jež byly distribuovány přes obviněné policejnímu agentovi J. Z. Slovy zákona je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni (§1 tr. řádu). Vždy je tudíž v zájmu celé společnosti odkrýt pokud možno co nejširší okruh osob zapojených do určité trestné činnosti, tak, aby mohla být objasněna v co nejširším rozsahu a aby mohly být postiženy všechny osoby, které se na ní podílejí. Jde o naplnění nejen principu potrestání všech pachatelů trestných činů, ale též o zájem na snižování kriminality, s ní spojených nežádoucích jevů, ale i prevence a ochrany společnosti. Na druhou stranu je nutné šetřit také základní práva podezřelých osob, která mohou být porušena právě např. zbytečným prodlužováním působení policejního agenta za situace, kdy už nelze předpokládat, že by bylo možné objasnit ještě nějaké další okolnosti trestné činnosti, a pouze je tak ponechán prostor pro navyšování škodlivého následku a tím také pro zpřísnění právní kvalifikace trestného jednání. K takovému nepřípustnému jednání příslušných zaměstnanců Policie České republiky však v dané věci z důvodů shora předložených nedošlo. Naopak je v této souvislosti vhodné poukázat na snížení objemu prodaných falešných bankovek v důsledku chování J. Z. Policejní agent totiž před prvním prodejem padělků snížil původně obviněným P. K. navržený objem sto tisíc na padesát tisíc dolarů (srov. č. l. 581-583).
29. Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s důvodem pod písm. g) téhož ustanovení tak obviněný P. K. částí svých námitek nenaplnil vůbec a v té části dovolací argumentace, jež deklarovaným důvodům formálně odpovídala, se jednalo o dovolání neopodstatněné.
2. námitky podřazené důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu
30. Svůj mimořádný opravný prostředek dovolatel dále opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jehož naplnění spatřoval v nezákonně uloženém trestu propadnutí věci vyslovenému odvolacím soudem. Z odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu vyplývá, že uložení trestu propadnutí věci, a to konkrétně osobního automobilu zn. Mercedes Benz SL 63 AMG , RZ: ..., jehož se domáhal ve svém odvolání státní zástupce, není ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti spáchané trestné činnosti, a to přestože byl použit k převozu padělků jen v jednom případě, neboť obviněný P. K. byl zjevně odhodlán i do budoucna z této trestné činnosti, k níž evidentně potřeboval motorové vozidlo, obstarávat pro sebe nemalé finanční prostředky. Současně soud druhého stupně nepřisvědčil výhradě dovolatele spočívající opětovně v tom, že byl k užití tohoto vozidla ke společnému setkání vyprovokován policejním agentem. Svědek J. Z. se podle zvukového záznamu jejich telefonického hovoru z 19. 9. 2014 dotazoval, zda mu obviněný toto auto ukáže, nevyzýval ho, aby právě v tomto automobilu dovezl padělané bankovky (viz str. 20-21 rozsudku vrchního soudu). Shora bylo vysvětleno, z jakých důvodů se v této věci policejní orgány nedopustily vůči obviněnému policejní provokace. Tento výklad lze vztáhnout i na komunikaci J. Z. s dovolatelem, v jejímž rámci ve snaze navázat také do určité míry kamarádskou atmosféru a získat důvěru dovolatele projevil mimoděk zájem i o jiné než obchodní záležitosti. Auta bývají často předmětem hovorů mezi muži, často se jimi chlubí a není překvapením, že právě přes toto téma J. Z. „odlehčoval“ jejich čistě obchodní vztah. Je přitom nesporným faktem, že J. Z. se zajímal o Mercedes Benz v majetku dovolatele v obecné rovině, nepožadoval po něm, aby mu byl předveden zrovna dne 17. 11. 2014 při předání falešných bankovek, proto Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce, že k užití vozidla při převozu padělků byl obviněný P. K. vyprovokován policejním agentem. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku může soud uložit trest propadnutí věci, které bylo užito ke spáchání trestného činu nebo která byla ke spáchání trestného činu určena. Uvedený automobil byl, jak konstatoval vrchní soud, užit ke spáchání trestného činu, nakonec lze důvodně předpokládat, že pokud by nedošlo k zadržení obviněného, nadále by při pokračování ve shodné trestné činnosti, jak plánoval, používal tento automobil při distribuci padělků k setkávání se se spoluobviněným, který mu je obstarával. Hodnota předmětného vozidla činila cca 3 254 900 Kč a jeho majitelem byl obviněný P. K. Přiměřenost tohoto trestu propadnutí věci dovodil vrchní soud s ohledem nikoli na kupní cenu (993 600 Kč), za niž dovolatelé prodali padělky, ale s ohledem na částku odpovídající kursovní hodnotě zobchodovaných padělků (3 391 048,60 Kč), s čímž se Nejvyšší soud ztotožnil vzhledem k ustálené soudní praxi, jež i při posuzování naplnění kvalifikovaného znaku „ve značném rozsahu“ vychází z kursovní hodnoty padělků a nikoli z jejich pořizovací ceny (srov. č. 3/1980-II. Sb. rozh. tr.).
c) K dovolání obviněného L. K.
1. námitky podřazené důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu
31. Obviněný L. K. namítl s poukazem na dovolací důvod pod písm. a) odst. 1 §265b tr. řádu nepříslušnost jednak v přípravném řízení rozhodujícího Okresního soudu v Liberci a jednak v prvním stupni rozhodujícího Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci. Ze zákonné formulace tohoto důvodu dovolání je nepochybné, že k jeho naplnění může dojít pouze tehdy, kdy ve věci rozhodl buď věcně nepříslušný soud anebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Svými námitkami obviněný zřejmě mířil na první z uvedených alternativ, avšak vytýkal okolnosti zakládající určení místní, nikoli věcné příslušnosti soudu, navíc částečně se tato vada týkala procesního stadia před podáním obžaloby, tj. přípravného řízení. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (§16 a 17 tr. řádu). V praxi se bude jednat o případy, kdy ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. řádu v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 277/2008, uveřejněné pod č. T 1110 v sešitě 47 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; srov. také Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3157-3158 s.). Evidentně tedy prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu není možné napadat příslušnost (věcnou ani místní) soudu, který ve věci činil určitá rozhodnutí v přípravném řízení. V tomto ohledu se tedy obviněný ocitl mimo rámec jím uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, jak připomenul i státní zástupce ve vyjádření k dovoláním.
32. Dovolání obviněného L. K. v části, jíž podřadil důvodu pod písm. a) odst. 1 §265b tr. řádu, bylo tedy podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. řádu. Nad rámec dovolání však Nejvyšší soud dodává, že i k této otázce se obsáhle vyjadřoval vrchní soud. Na str. 6-7 odůvodnění svého rozsudku popsal také další zadokumentované počínání obviněných, jež se uskutečnilo v obvodu Okresního soudu v Liberci (padělky převáženy přes hraniční přechod Z./H. n. N., obvinění se setkali mj. také v L. a v H. n. N.), a které dovolatel ve svém podání zapomněl zmínit. Není tedy pravdou, jak tvrdil obviněný, že bylo opominuto ustanovení §18 tr. řádu upravující místní příslušnost a že by státní zástupce předkládal své návrhy libovolně. V souvislosti s tím dále obviněný oponoval právní argumentaci odvolacího soudu o absenci zpětné účinnosti nálezu Pléna Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14, uveřejněného jako č. 201/2016 Sb., z něhož dovolatel čerpal argumenty pro libovůli konkrétně zjištěnou v rozhodování státního zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství činného v obvodech více okresních soudů při předkládání návrhů okresnímu soudu (§26 tr. řádu) a de facto tak i k zakládání místní příslušnosti soudů ve stadiu přípravného řízení. Pokud Nejvyšší soud odhlédne od toho, že státní zástupce v této trestní věci nečinil návrhy Okresnímu soudu v Liberci, aniž by respektoval ustanovení §18 tr. řádu, neboť postupoval s jeho pravidly, není správný ani výklad obsahu citovaného nálezu Ústavního soudu tak, jak jej interpretoval dovolatel. Stanovisko obviněného ohledně dopadu stěžejních otázek, které byly předmětem rozhodování pléna Ústavního soudu v této věci, je totiž v rozporu s jasným zněním bodu 120 tohoto nálezu. Na tomto místě totiž Ústavní soud konstatoval, že v souvislosti s právním názorem vyjádřeným v odůvodnění rozhodnutí v projednávané věci připomíná, že jím provedený ústavně konformní výklad napadených ustanovení předmětné vyhlášky nemá (srov. §71 zákona o Ústavním soudu a contr.) bez dalšího dopad na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená ustanovení aplikována. Nejvyššímu soudu proto zbývá pouze konstatovat, že věc byla rozhodována místně i věcně příslušným soudem (v přípravném řízení i meritorně) a nebylo porušeno dovolatelovo právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních lidských práv a svobod.
2. námitky podřazené důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu
33. Podobně jako obviněný P. K., také L. K. uplatnil ve svém dovolání druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojední s důvodem pod písm. g). Konkrétně zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu, protože pro spoluobviněného sháněl pouze „obrázky dolarů pro rituální účely“, jak podle jeho přesvědčení lze dovodit i z odposlechů jejich telefonických hovorů (hovořil vždy jen o „obrázcích“). V tomto směru lze spatřovat další shodu s dovolací argumentací spoluobviněného zejména potud, že obviněný L. K. v podstatě opakuje námitky, jež předkládal v řízení před soudy obou stupňů, jimiž se soudy obou stupňů zabývaly, reagovaly na ně a dostatečným a srozumitelným způsobem se s nimi vypořádaly. Shodně jako obviněný P. K. se snažil tvrdit, že předmětem „obchodování“ byly tzv. rituální peníze. K tomuto způsobu obhajoby je možné odkázat na úvahy uvedené v bodu 22. tohoto usnesení, v němž Nejvyšší soud v podstatě navázal na správné argumenty soudů nižších stupňů. Použití pojmu „obrázky“ v rámci vzájemné telefonické komunikace mezi spoluobviněnými považovaly soudy zcela oprávněně za výraz zastírající pravý předmět hovoru, ostatně, jak uvedl odvolací soud, obvinění užívali i další krycí názvy jako „tamto“ a „džíny“. K tomu také správně odvolací soud poznamenal, že pokud P. K. objednával padělky u L. K. slovy: „Brauchen 50 t“ (volně přeloženo „je potřeba/objednávám 50 tisíc“), jedná se o značné množství „obrázků“, které by snad měly být použity ke spálení při obřadech (srov. str. 11 rozsudku vrchního soudu), s čímž se Nejvyšší soud ztotožnil. Podle zjištění Nejvyššího soudu, jednotlivec truchlící za pozůstalé spálí průměrně 200 kusů napodobenin bankovek, které jsou navíc výhradně černé barvy (USD bankovky mají barvu zelenou) a jsou otištěny na velmi tenkém papíru, že by s největší pravděpodobností i slepý na omak poznal, že nedrží v ruce pravou bankovku. Kromě dalších okolností, jimiž se pečlivě zabýval soud druhého stupně ve vztahu k vyvrácení této části obhajoby obviněných, je možné upozornit na cenu, za niž se dají pořídit napodobeniny amerických dolarů k rituálním účelům, podle vyjádření České národní banky stojí svazek dvaceti kusů napodobenin 20 Kč (srov. č. l. 1988). Obvinění se k tomuto zjištění před soudy ohradily, že není jejich starostí, pokud někdo hodlal koupit napodobeniny peněz za daleko vyšší cenu, avšak jde o velmi vysoce nepravděpodobnou variantu, která společně s dalšími okolnostmi spáchání činu důvodně vyvrací tvrzení obhajoby.
34. Kromě zmíněných nepřehlédnutelných vizuálních rozdílů originálů bankovek a jejich napodobenin určených k rituálním či náboženským účelům svědčí proti dovolateli právě i četnost krycích výrazů bez bližších konkrétních okolností o objednávaném zboží v telefonátech a v textových zprávách. Vypovídají o tom, že veškeré podrobnosti o předmětu objednávky obviněný znal (věděl, že obstarává vysoce kvalitní padělky bankovek o nominální hodnotě 100 USD a že za ně dostane zaplaceno, část odměny v Eurech také předal padělateli, který si za ni v Německu pořídil osobní automobil) a cíleně se o nich ani jeden z obviněných nevyslovovali vědomi si protiprávnosti svého počínání v zájmu zabránit či ztížit možnost jeho odhalení a očekávatelný postih. Tyto úvahy Nejvyššího soudu již úzce souvisí se zaviněním obviněného. Jak Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci i Vrchní soud v Praze shledaly u obou obviněných naplněnou subjektivní stránku ve formě úmyslu, jak ostatně vyžaduje skutková podstata stíhaného trestného činu. Ačkoli se ani jeden ze soudů nevyjádřil ke konkrétní variantě úmyslného zavinění, tj. zda šlo o přímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, či o úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nasvědčují veškeré okolnosti, za nichž došlo ke spáchání zjištěného skutku, že se u obou obviněných muselo jednat o úmysl přímý. Např. obviněný L. K. věděl o padělcích vzhledem ke svému dlouhodobému kontaktu na jejich výrobce v Německu, také požadovaná cena vypovídá o tom, že se jednalo o padělané bankovky a nikoli o „obrázky“, návaznost na objednávky činěné spoluobviněným P. K. (srov. dále str. 19 rozsudku vrchního soudu). Pro závěr o existenci tohoto znaku skutkové podstaty by však zcela postačovalo zavinění v podobě nepřímého úmyslu. Rovněž v této části neshledal Nejvyšší soud dovolatelem vytýkaná pochybení napadeného rozhodnutí ani jemu předcházejícího řízení opodstatněnými.
35. Co se týká zbývajících výhrad obviněného L. K., jimiž napadal správnost hmotněprávního posouzení skutku, tj. vyprovokování trestného jednání policií a v této souvislosti navyšování objemu obchodovaných padělků, k němuž již policie neměla důvod, naprosto se shodovaly s námitkami obviněného P. K. Jak již bylo konstatováno, k oběma se v dostatečném rozsahu vyjádřily již soudy nižších stupňů, jejich úvahy považuje Nejvyšší soud za přiléhavé, logické, srozumitelné a odpovídající výsledkům provedeného dokazování, v zájmu stručnosti při odmítání dovolání pak Nejvyšší soud odkazuje na body 23. až 25., 28. tohoto usnesení, v nichž navazujícím způsobem doplnil jinak správné závěry soudů nižších stupňů.
IV.
Závěr
36. Nejvyšší soud tak může shrnout, že oba obvinění v podstatě ve svých dovoláních zopakovali výhrady, jež vznesli už ve svých řádných opravných prostředcích a v rámci své obhajoby. Soudy prvního i druhého stupně na ně adekvátně reagovaly, řádně se s nimi vypořádaly a své závěry přesvědčivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. V takových případech Nejvyšší soud posoudí dovolání jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
37. Nejvyšší soud vzhledem k tomu a také z důvodů uvedených shora dovolání obviněných P. K. a L. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 4. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu