ECLI:CZ:US:2008:2.US.812.06.1
sp. zn. II. ÚS 812/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti S. H., zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem, se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2005 sp. zn. 52 T 2/2003, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. 6 To 105/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 3 Tdo 974/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv dle čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 52 T 2/2003, byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §8 odst. 1 k §140 odst. 1, alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, a to za skutky uvedené pod body I./ 1 - 3 výroku o vině uvedeného rozsudku. Podle §140 odst. 3 tr. zákona byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst.3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Olomouci poté usnesením sp. zn. 6 To 105/2005 podle §256 tr. řádu odvolání stěžovatele a spoluobviněného G. S. zamítl. Stěžovatel podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena.
Především je třeba připomenout že podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., ve znění do 31. 12. 2001 je možno zahájit trestní stíhání až poté, co "zjištěné skutečnosti ... nasvědčují ... tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba". K zahájení trestního stíhání je tedy zapotřebí nejprve získat určité informace, z nichž vyplývá podezření ze spáchání trestného činu, t. j. dosáhnout jistého minimálního prahu podezření. K tomuto účelu může policie využívat prostředky poskytnuté policejním zákonem, ve kterém jsou podmínky pro použití operativně pátracích prostředků a operativní techniky vymezeny trestním řádem. V posuzovaném případě tak postupovaly policejní orgány do uskutečnění schůzky se stěžovatelem dne 28. 3. 2002.
K tomu lze též uvést, že v některých případech závažné trestné činnosti (zejména u organizované a drogové kriminality) by okamžité zahájení trestního stíhání znemožnilo odhalit další skutky a další pachatele trestné činnosti, kteří by mohli utéci před odpovědností, ničit důkazy apod. Pod tlakem hrozby organizované a jiné mimořádně závažné činnosti byl zákonodárce nucen v posledních letech novelizacemi trestního řádu a policejního zákona přikročit k zakotvení nových "netradičních" procesních postupů, umožňujících efektivní odhalování a stíhání skryté kriminality. Mezi takové právní instituty patří rovněž v předmětné trestní věci použitý předstíraný převod věci upravený v §158c tr. ř. Zakotvení těchto institutů do trestněprocesního zákonodárství je legitimním prostředkem obrany občanů a státu před nebezpečnými formami kriminality a je dnes známo i v zahraničních právních úpravách demokratických států.
V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud při aplikaci těchto právních institutů žádné pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že se v dané věci nejednalo o předstíraný převod věci podle §158c tr. ř., ale o nasazení agenta podle §158e tr. ř., a že v dané věci šlo o cílenou policejní provokaci. V rozsáhle odůvodněné ústavní stížnosti takto stěžovatel prakticky znovu předestírá výhrady vtělené již do své obhajoby činěné před obecnými soudy.
Stěžovatel v podstatě nezpochybnil skutková zjištění obecných soudů, tedy jejich závěr, že se dopustil žalovaného skutku. Těžištěm ústavní stížnosti je jeho tvrzení o nezákonnosti použitých důkazů z důvodu v předchozím odstavci citovaných námitek. S těmito tvrzeními stěžovatele, která následně uplatnil v ústavní stížnosti, se však obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly. Řádně se zabývaly tvrzením stěžovatele o údajně nezákonném použití agenta (§158e tr. ř.), když dovodily, že v dané věci tento prostředek použit nebyl (např. str. 40 napadeného rozsudku krajského soudu). Institut agenta se v praxi využívá ve výjimečných případech odhalování a vyšetřování mimořádně závažné organizované trestné činnosti. Agent musí vystupovat se zastřenou identitou po dlouhou dobu s intenzivnějším zásahem do ústavně zaručených práv. Projednávaná věc nevyžadovala užití tohoto mimořádně náročného operativně pátracího prostředku, neboť nebyla po skutkové stránce příliš složitá a odhalení trestné činnosti a zjištění pachatele bylo možno provést za využití méně intenzivnějšího operativně pátracího prostředku, tj. předstíraného převodu věci (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 411/04) [k tomu srov. též výslech svědka Pplk. Mgr. J. B. při hlavním líčení před Krajským soudem v Brně ze dne 31. 1. 2005, str. 1596 soudního spisu].
Také tvrzení o tzv. "policejní provokaci" není opodstatněné z hlediska ústavně právního. Obecné soudy řádně rozvedly a zdůvodnily své úvahy o tom, proč v dané věci neshledaly přítomnost "policejní provokace" (náležitě se vypořádaly i s výpověďmi příslušníků policie slyšených v rámci hlavního líčení), jakož i skutečnosti, o které opřely svůj závěr o tom, že v konkrétním případě orgány policie vstoupily až do skutkového děje, a to za situace, kdy stěžovatel již sám měl aktivně vyhledávat potencionální odběratele padělaných bankovek. Zároveň, pokud jde o roli svědka K., ustálily ji racionálně logicky obhajitelným způsobem jako roli policejního informátora, přičemž uvedly skutečnosti, o které tento závěr opřely (např. str. 46 a 53 napadeného rozsudku krajského soudu). Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je též zřejmé, že obecné soudy danou věc posuzovaly pod aspektem judikatury Ústavního soudu a dospěly k přesvědčivému závěru, že skutkové okolnosti posuzovaného případu nenaplňují znaky tzv. "policejní provokace" (srov. usnesení Ústavního soudu reflektující již změny, jež do trestního řádu včlenila jeho novela, provedená zákonem č. 265/2001 Sb., kupř. ve věcech sp. zn. III. ÚS 323/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, č. 36, r. 2005, sp. zn. III. 29/04 či sp. zn. I. ÚS 411/04 a další).
K námitce stěžovatele o tzv. "policejní provokaci" ze strany svědka K., kterým měl být tlačen k obstarání padělků, který to však současně vyloučil, lze pro stručnost poukázat např. na str. 14 odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že potírání penězokazectví a ochrana národních a zahraničních peněz před paděláním jsou upraveny přísnými mezinárodními smlouvami, které policejní sbory ve všech demokratických státech, včetně české policie, musí striktně dodržovat. Ve standardní kriminalistické praxi je nepředstavitelné, aby sama policie ohrožovala regulérní oběh cizí měny např. tím, že by k oběhu padělaných peněz, který by sama nemohla mít nepřetržitě pod kontrolou, dávala jakýkoli impuls. K závěru, že by právě v tomto případě policie takto či v obdobném duchu nestandardně postupovala skrze svědka K., není dán žádný rozumný důvod. Nelze akceptovat názor, že podezření ze zneužití pravomoci policie, vyslovené stěžovatelem, prakticky neopřené o žádná fakta, je důvodem k hypotetickým úvahám, že k takovému zneužití mohlo skutečně dojít a že snad každá taková úvaha poskytuje důvod ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů. To platí tím spíše, když předkládaná verze o údajné "policejní provokaci" je stěžovatelem prezentována až v pozdějších stádiích trestního řízení, a tak se nemůže logicky vyhnout navození dojmu o její účelovosti (srov. str. 49 napadeného rozsudku krajského soudu). Lze rovněž poukázat na str. 12 napadeného usnesení odvolacího soudu, kde je uváděno, že ze skutečností uváděných stěžovatelem při setkání se svědkem Z. (utajeným policistou) plyne jednoznačný závěr o tom, že mezi stěžovatelem a dodavatelem padělků bankovek se muselo jednat o dlouhodobější, velmi úzké vztahy, založené na vzájemné důvěře. Odvolací soud posléze logicky zkonstatoval, že je vyloučeno, aby si osoba dodavatele, která se se stěžovatelem podle jeho obhajoby náhodně setkala (srov. např. odpověď stěžovatele na dotaz přísedícího při hlavním líčení dne 6. 5. 2003, str. 1148 soudního spisu), a která ho předtím vůbec neznala, si k jeho sobě vytvořila během velmi krátké doby takovou důvěru, která by umožnila, aby mu bez jakýchkoli obav poskytla velmi důvěrné a citlivé informace, týkající se okolností, za kterých mělo docházet k páchání rozsáhlé a závažné trestné činnosti (zdroj padělků bankovek, jejich množství, vědomost o padělání, popř. přípravě padělání bankovek dalších měn). Dále odvolací soud poukázal přiléhavě na to, že o velmi úzkých kontaktech mezi stěžovatelem a dodavatelem svědčí i ta skutečnost, že byl schopen během velmi krátké doby zajistit výměnu původních padělků bankovek v nominální hodnotě 500,- DEM za bankovky v nominální hodnotě 1.000,- DEM, a to v lepší kvalitě. Nehledě na to, že je zřejmé, jak obtížné musí být v praxi vůbec navázání takových kontaktů (odhlížeje zde tedy od aspektu důvěry v rámci již navázaných vztahů), a jak v krátké době se to mělo stěžovateli podařit, což se jeví být dosti nepravděpodobné. Koneckonců, lze poukázat v této souvislosti i na to, že stěžovatel na jednu stranu v rámci obhajoby tvrdil, že svědku K. říkal, že s obchodováním s padělky nechce mít nic společného (str. 1138 spisu), aniž by jakkoli vysvětlil důvod pozdější (v krátkém časovém horizontu) změny svého kontrapozičního postoje. Ostatně, případně poukázal odvolací soud i na to, že nelze opomenout, že na straně stěžovatele existoval v inkriminované době i významný motiv pro takové jednání, které by mu mohlo přinést rychle značný finanční prospěch, a tím byla jeha jeho tehdejší svízelná finanční situace, o které se zmiňovala ve své výpovědi i jeho manželka (stejně tak samotný stěžovatel).
Odvolací soud přiléhavě konstatoval na str. 9 napadeného usnesení, skutečnost, že příslušné úřední záznamy obsahují detailní údaje stran podezření z páchání trestné činnosti stěžovatelem (v podstatě jediný podklad pro tvrzený závěr stěžovatele o tzv. "policejní provokaci"), sama o sobě nemůže vést k závěru, že v projednávaném případě bylo jednání stěžovatele vyprovokováno ze strany policie (prostřednictvím svědka K.). Obecné soudy racionálně logicky akceptovatelným způsobem dovodily, že tyto podrobné údaje stran podezření z páchání trestné činnosti stěžovatelem získala policie od osoby ve prospěch policie jednající, zřejmě od informátora, patrně od svědka K. (srov. např. úvahu krajského soudu na str. 53 napadeného rozsudku). Jak případně uvedl krajský soud, policie se nemohla dostat do sféry důvěry stěžovatele bez osoby stěžovateli známé. Skutečnost, že na dotaz, zda svědek K. byl informátorem v dané věci, policie jen sdělila, že je její povinností postupovat tak, aby totožnost informátorů nebyla prozrazená [zákon č. 283/1991 Sb., o Polici České republiky, umožňuje policistům využívat informace i služby fyzických osob - informátorů - takovým způsobem, aby nebyla vyzrazena jejich spolupráce s policií (§23f odst. 1)] a že svěděk policista JUDr. V. zamlčel roli svědka K. v dané věci, soudy logicky apkceptovatelným způsobem zhodnotily tak, že motivem byla pouze snaha neodhalit totožnost informátora, a nikoliv snad utajit stěžovatelem namítanou tzv. "policejní provokaci".
Vyjádřený závěr nutně reflektuje i omezení, jež kladou Ústavnímu soudu zásady přezkumu, jež jsou vlastní ústavní stížnosti (stěžovatel je přehlíží, a v důsledcích vnucuje Ústavní soudu postavení třetí - skutkové - přezkumné instance v režimu obecného soudnictví, jež mu nepřísluší).
Co do námitek směřujících vůči provádění a hodnocení důkazů, jakož i proti učiněným skutkovým zjištěním jako obecný princip platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod neshledal, a to ani ve vztahu k dalším skutkovým otázkám.
Soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Vysvětlily, proč považovaly skutkovou verzi stěžovatele za účelovou, a k jeho námitkám se korektně vyjádřily; přiléhavě posoudily též další souvislosti jeho jednání. I kdyby napadené skutkové závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což se stěžovateli doložit nepodařilo. Obecným soudům nelze ani vytýkat nedostatek přiměřeného odůvodnění rozhodnutí, která v jeho věci vydaly.
Nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce týkající se právního posouzení naplnění znaku skutkové podstaty padělání a pozměňování peněz podle §140 tr. zákona vznesenou obviněným v souvislosti s tím, že se jednalo o peníze již stažené z oběhu.
S touto námitkou se totiž již racionálně logicky obhajitelným způsobem vypořádal kupř. Nejvyšší soud v napadeném usnesení, když sice nikterak nerozporoval odkaz stěžovatele (odvolatele) na mezinárodně právní ochranu proti penězokazectví, na druhé straně však neakceptoval konstrukci, že jestliže se jednalo o peníze, které v době spáchání činu již byly staženy z oběhu, pak jejich padělání či pozměňování nevede k trestně právní odpovědnosti. Jak zkonstatoval dovolací soud, z hlediska právní kvalifikace skutku je skutečnost, že měna DEM byla nahrazena jinou měnou, skutečností irelevantní, neboť ji bylo možno prostřednictvím banky běžně a bez jakéhokoliv omezení směnit a není tedy na místě závěr o beztrestnosti spáchaného skutku. Jde o výklad tzv. jednoduchého práva nevykazující prvek svévole, pročež jej nelze považovat za protiústavní. Rovněž v dalších aspektech právního posouzení dané věci neshledal Ústavní soud protiústavnost.
Konečně, stěžovatel namítal, že přestože Nejvyšší soud není příslušný k přezkoumávání a hodnocení jednotlivých důkazů, měl by tak učinit za stavu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěním a právními závěry. Nejvyšší soud tedy dle stěžovatele svým restriktivním výkladem §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu znemožnil cestu nápravy prostřednictvím institutu dovolání, a tak porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud však k tomu uvádí, že otázku řádné realizace důkazního procesu Nejvyšší soud posuzoval, takto i ve shodě s judikaturou Ústavního soudu, z pohledu označeného dovolacího důvodu, resp. úsudku o jeho obsahovém naplnění pouze v tom omezeném rámci, zda případně nezakládají extrémní (protiústavní) exces promítající se následně, tedy zprostředkovaně do vyvozených právních závěrů (srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, II. ÚS 193/04, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 670/05, II. ÚS 29/06); uvedené konsekvence skutkových vad však v daném případě neshledal (srov. str. 4 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ke stejnému závěru dospěl, jak je shora již uvedeno, rovněž Ústavní soud a proto posoudil i v této části návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu